České přísloví o smradící sebechvále jen nepatrně vystihuje zpitomělost „Starého blondýna s velkou hubou“. Ve svém projevu v Harrisburgu ve státě Pensylvánie při příležitosti dovršení stovky dní ve funkci řekl mimo jiné, cituji: „Skutečně věřím, že prvních 100 dní moji administrativy byly prakticky nejúspěšnější v dějinách naší země. Tím nejdůležitějším je, že vracíme pracovní příležitosti…„než budeme mluvit o historickém pokroku, kterého jsme dosáhli za 100 dní, je třeba říct, že předcházející administrativa nám zanechala bordel… politici posílali naše vojáky, aby bránili hranice cizích států, ale hranice USA nebyly uhájeny“, konec vychloubačné citace. Objektivně lze konstatovat, že za posledních sto let dějin USA nikdy nebyl nový prezident tak ostře napadán, jak Trump. Nejenže nedostal oněch tradičních sto dní klidu po inauguraci, ale ještě před nástupem do Bílého domu byl nebývale bezohledně kritizován, ba až dehonostován.  Jakmile se ujal úřadu, tak se dokonce rozjely mnohé iniciativy sledující jeho impeachment, tedy likvidaci. Troufám si tvrdit, že jeho zatím jediným úspěchem proto je, že těch sto dnů vůbec přežil. Stále si totiž myslím, že USA si už dávno nezavraždily svého prezidenta, takže…  Když si hodnotím jeho mezinárodní aktivity, tak jsou ubožácké a navíc riskantní. Nejtrapnější je pak Trumpovo holedbání, že prezident ČLR je jeho přítelem. Silně pochybuji o tom, že doma i ve světě si o Trumpivě stodňovce někdo myslí totéž, co on sám. Sebechvála veřejnost nepřesvědčí, je spíše důkazem klackovské zpupnosti.