Těmi čtyřmi slovy je podle mého úsudku nejlépe a dostatečně charakterizována současná politika EU pod vedením Ursuly Gertrud von der Leyenové. Ovšem zdaleka to neplatí jenom o té. Stejný hospodářský důsledek má činnost World Health Organization (WHO). Nejstrašnější pak je, že totéž lze tvrdit i o Agendě 2030 deklarované a prosazované orgány OSN. Málokdo si připouští, že jde o logický vývoj politického Západu, který začal už hluboko v sedmdesátých letech dvacátého století. Tehdy byla pozvolna započata éra finančního neoliberalismu, která má za následek deregulaci finančního sektoru, privatizaci rozsáhlých segmentů národního hospodářství a sociálních služeb, deindustrializaci, zpomalení ekonomického růstu a stagnaci či pokles životní úrovně střední třídy. Tragické je, že na těchto platformách parazitují některé po moci toužící instituce a jednotlivci, svými asociálně inženýrskými fantasmagoriemi. Mám na mysli především z jednotlivců Williama Henryho Gatese III. a z institucí Davoské fórum. Vůbec se osobně nedivím, že veškerý ten trend dospěl až k dehumanizaci typu zdravotnictví v Kanadě, kde se seniorům v široké paletě onemocnění nabízí eutanázie. A to zatím o lidech rozhodují pořád jenom lidé. Děsím se toho, kam situace dospěje, až o lidech bude rozhodovat umělá inteligence, jak o tom v poslední době hovoří miliardářský vizionář Elon Reeve Musk.

     „Neustále od vás slyšíme: ‚Musíte‘, ‚Jste povinni‘, ‚Vážně vás varujeme‘. Kdo si myslíte, že jste? Jaké máte právo někoho varovat? Je čas opustit tuto aroganci a koloniální myšlení, přestat se tak chovat vůči globální komunitě. Otevřete oči: ta éra už dávno skončila a nikdy se nevrátí“, konstatuje Vladimir Vladimirovič PUTIN

„Započal boj o charakter českého státu, o to, zda půjdeme cestou stagnující periférie, která je strhávána krizí západního imperiálního jádra do stále hlubšího úpadku, či zda využijeme probíhajících geopolitických změn k obnovení národní svrchovanosti a prostřednictvím sladění s dynamickým rozvojem v jiných částech Eurasie a globálního Jihu k opětovnému vzestupu našich produktivních, tvůrčích a intelektuálních sil.“ Takto popsal povolební situaci v ČR vysokoškolský profesor Ivan BUDIL.

„Vítejte v operačním štábu Mezinárodních sil na podporu Ukrajiny. Dnes ráno vám představíme přehled naší činnosti a informujeme vás o tom, v jaké fázi je plánovací proces. Poté přejdeme do sousední místnosti, kde budete mít možnost komunikovat s našimi plánovači. Podrobně probereme směr činnosti v oblasti obnovy, který je nyní naší hlavní prioritou. Také se setkáte s některými lidmi, kteří se vrátili z Ukrajiny, kde jsme měli dobré spolupráce s ukrajinskými vojsky.“ Tak vede novináře na prohlídku nového evropského štábu „ochotných“ nejmenovaný generál Macronovy armády.

„Zvláštní význam norimberského rozsudku spočívá v tom, že stanovil neexistenci promlčecí lhůty u zločinů proti lidskosti, genocidy a válečných zločinů. Nacistická ideologie, strana, takové struktury jako SS, SD a další byly zakázány navždy. S velkým politováním jsou tyto části rozsudku nyní vystaveny vážným zkouškám a často porušovány.“ Připomíná „evropánkům“ Sergej Viktorovič LAVROV.

„Ukrajina je geograficky součástí evropské rodiny a sdílí její hodnoty, historii a odvahu. Cesta k členství v EU bude náročná a bude vyžadovat hluboké reformy v oblasti transparentnosti, řízení, boje proti korupci a právního státu. Plně důvěřuji prezidentovi Zelenskému a ukrajinskému lidu, že tyto podmínky splní. Blouzní nýmand s dlouhým jménem Emmanuel Jean-Michel Frédéric MACRON.

„Všechny ty stovky mých přátel a všichni ostatní, kteří obětovali své životy. Za co? Za dnešní zemi? Ne, promiňte. Oběť nestála za výsledek, jaký je nyní,“ řekl stoletý britský veterán a dodal: „Bojovali jsme za naši svobodu. A teď zjišťujeme, že je to ve skutečnosti mnohem horší, než tomu bylo tehdy, když jsem za ni bojoval.”

     „Ukrajina je rozdělena na dvě části: zatímco jedni končí zabalení v pytlích na mrtvoly, druzí nosí obrovské sumy peněz v pytlích, skrývají je a přenášejí z místa na místo. Popisuje situaci na Ukrajině bývalý polský premiér Leszek Miller

„V rozhovoru na ČT padla věta, že válka na Ukrajině je pro nás obohacením. Že je vlastně dobře, protože na ní vydělává náš zbrojní průmysl. A přesně tohle je ukázka mindsetu (nastavení mysli), který v posledních čtyřech letech ovládal českou vládní scénu – ekonomické zájmy a zbrojařský byznys nad hodnotami, diplomacií, mírem a životy lidí. Ať si každý posluchač udělá svůj obrázek sám. Ale pro spoustu lidí tohle může být ten moment, kdy definitivně pochopí, že se tu nehraje o ideály, ale o peníze a moc. Válka jako benefit? Ekonomický zisk nad hodnotami. Diskuze o válce na Ukrajině a jejím dopadu na český zbrojní průmysl. Proč se prioritizují peníze a moc?“ píše ex-premiér Jiří PAROUBEK

P.P.P.P. alias agent IQ107 s volacím znakem Pávek je ochoten ze sebe dělat totálního blba, jen aby splnil příkaz své velitelky v čele EK. Ta mu podle konspirátorů nařídila, že na blížící se vrcholném summitu EU v prosinci se nesmí objevit Babiš. Připravované zrůdnosti řádu negativní efektivity by totiž nepodpořil a postavil se po bok Orbána a Fica. „Císařovna“ Ursula I. si může být naopak jistá, že všechna ta globální svinstva s převelikou ochotou bude aktivně prosazovat pouze takový darebák, jakým se po čtyři roky v čele vládní kamarily naší zemičky prezentoval profesůrek Fiala. Jenže! Co když zafunguje ironie dějin, a první český doktor politologických věd se zachová jinak. Uražen a ponížen, že za svou otrockou loajalitu vůči EU se mu nedostalo odměny v nějaké funkcičce v rámci EU se nepředvídaně vzepře! Čímž by navíc škodolibě potvrdil, že na štokrleti českého prezidenta v současnosti sedí nejen totální blbec, leč vždy ochotný a všeho schopný sluha jakýchkoliv cizích zájmů, tedy i takových které zničí naši zem. Poznávací to znak zrádců z kariérních důvodů.

Trumpovy se prostřednictvím mediální technologie povedlo svou obsesí po Nobelově ceně míru ohloupit skoro celý svět. Velký blondýn s modrou kravatou se prezentuje jako archanděl míru, aniž by skutečně někde k reálnému míru přispěl. Při tom má jedinečnou možnost opravdu onu cenu získat. Jak? Odpověď je nasnadě. Mír na této planetě nebude, dokud vojenské základny USA budou rozesety po celém glóbu. Takže senilnějící staroch má prakticky jedinou možnost splnit si toužebnou choutku, pokud jako vrchní velitel zavelí všem Amíkům v uniformách aby se i se svými „kvéry“ vrátili domů. Jenže? Co by potom zbylo z již zanikající hegemonie USA! Dolar? Ani náhodou. Vždyť právě USArmy jistí, aby ho většina států pořád ještě uznávala. Takže staříček skončí svou pouť životem bez ceny míru – a mír sám? – ten zůstane i nadále nikdy neuskutečnitelným, a proto jenom trvalým ideálem.

Před několika dny jsem napsal, že události poslední dekády minulého století zvrátily chod dějin, jak se básnický říká obrátily kolo dějin. A že jsem toho názoru že bude trvat dvě století, než bude svět tam, kde už byl sovětský blok.

Otázka dneska zní. Mám vůbec pravdu? Samozřejmě že ne. Vítězové ve studené válce byli přesvědčeni, že definitivně porazili reálný socialismus a někteří z nich dokonce uvěřili, že vyvrátili ideál komunismu. Nic není realitě tak daleko, jako tehdejší euforie vítězů studené války.

Nejen moudří, ale i běžní přemýšlivci si všimli toho, že reálný výsledek každého lidského záměru je jiný, než jaký byl programován, plánován či alespoň zamýšlen. Dneska nebudu uvádět proč tomu tak je, ba ani nějaké konkrétní příklady. Jen suše konstatuji, že tomu tak skutečně je. A existují případy, kdy výsledek je naprosto opačný, než byl původní záměr. Takový případ pak nese, již nejpozději od dob filosofa Hegela označení „Ironie dějin“. A Marx se kdysi pokusil hledat i její zákonitosti.

Doba po studené válce pomalu naznačuje, že se opět schyluje k jedné takové dějinné příhodě. Socialisté říkali že socialismu je společnost, která dává lidem podle jejich zásluh a teprve komunismus bude dávat podle potřeb. Sice to byl nesmysl, ale orientačně to platí. Marx totiž neodsuzoval soukromé vlastnictví, ale samu instituci vlastnění. Jinými slovy viděl ideální společnost teprve ve stavu, kdy její příslušníci ztratí pojem o tom že něco někomu patří, pak to může být onen komunismus. A v současnosti k tomu stejnému výsledku dospělo Davoské fórum v představách jeho původního organizátora Klause Schwaba, který pronesl tu děsivou tezi o šťastné budoucnosti kde nikdo nebude nic vlastnit. Takže porážka socialistického tábora fakticky v kapitalistické společnosti vygenerovala opět představu o tom podivném společenství bez vlastnictví. Sice s představou, že jediným vlastníkem všeho bude jakási světovláda, ale to byla i nesmyslná představa následovníků Marxe. On sám nic takového netvrdil, konkrétní formu své vize „nevlastnické společnosti“ nijak nekonkretizoval. Liberální kapitalismus svou organickou soutěživostí v ekonomice vytváří proces v němž bohatí bohatnou a chudí chudnou, jinými slovy zvyšuje se majetková diferenciace a většina nadbytečného majetku, bohatství a kapitálu se koncentruje v rukách stále menšího počtu jedinců, či rodin. Konečným výsledkem takového vývoje je že prakticky nikdo nebude nic vlastnit, kromě oněch super vlastníků. A aby toho nebylo málo, podívejme se ne vývoj v ČLR. Tam pomalu a jistě vládnoucí třída čili KSČíny bude za několik generací prakticky vlastníkem všeho.

Takže?

Porážka „protosocialismu“ fakticky urychlila šanci na vznik budoucí společnosti, v níž koncentrace majetku, bohatství a kapitálu dosáhne stupně, který pak lidstvo pouze předá nástupcům dnešní „Umělé inteligence“, kteří zajistí každému člověku podle jeho potřeb. A ironie dějin bude dokonána. Socialistický tábor by této své „světlé budoucnosti“ určitě tak rychle nedosáhl.

Kolem letošního výročí událostí 17. listopadu 1989 jsem na netu zaznamenal obrovitý počet kritiky současnosti a velmi mnoho jejího srovnávání s minulým režimem. Dominoval názor, že jsme si nevážili dobrého bydla, a především že střední vrstva nepochopila výhody komunisty limitované svobody a dekretované demokracie. Při všech těch názorech jsem si vzpomněl na osm set let starý výrok perského básníka jménem Rúmí, pokud mě paměť neklame, který na svou dobu žil poměrně dlouho, takže se dopracoval moudrosti, uznání a popularity. Neznám lepší charakteristiku minulého režimu z perspektivy současných ovládaných občanů, než kterou napsal právě on. Ta zněla, cituji: „Tak dlouho jsme tloukli na dveře od ráje, až nám konečně otevřeli. Teprve potom jsme pochopili, že jsme tloukli zevnitř“.

Pražské jaro, čili události roku 1968 v Československu byly jedinečnou událostí ve státech sovětského bloku. V zemi vládla KSČ už dvě desetiletí, tedy dost dlouho na to aby se zvýraznily klady i zápory nového systému, oproti prvorepublikové minulosti. Vláda KSČ po celou dobu mimo jiné upřednostňovala společenskou aktivitu, prosazovala kolektivismus a její propaganda ostouzela veškeré formy individualismu od sobeckosti až po liberální ideologii. Při tom je logické, že i v tehdejší naší společnosti, jako v každé jiné, existovala část obyvatelstva, která vyznávala individualismus a svým životem jej i realizovala. Ti cítili větší či menší míru osobního útlaku ve společenství dominantně kolektivistickém.

Jakmile v polovině šedesátých let zavládlo mírné uvolňování tak zvané „diktatury proletariátu“, začaly některé populární a všeobecně známé osobnost individualistického přesvědčení být veřejně aktivnější. Motivem jim nebyla ani tak prospěšnost společnosti, leč prvoplánově vlastní úspěch a z toho plynoucí bonusy od popularity přes vliv po institucionální pozice. Rodila se pozvolna jakási měkká opozice vůči vládnoucímu režimu. Tvořili ji převážně intelektuálové, umělci a tak zvaní vědci humanitních věd opomíjených marx-leninisty.

Uvedený pozvolný trend se doslova bláznivě rozběhl v momentě, kdy v nejvyšším orgánu KSČ došlo k „převratu“. Po patnácti letech ve funkci prvního tajemníka byl Antonín Novotný zlikvidován a nahrazen Alexandrem Dubčekem. Toho druhého jsem osobně znal a mohu s plným vědomím svého slova konstatovat, že to byl člověk na tu funkci nedostatečně rozhodný, což je módně korektní vyjádření. Spíše jsem přesvědčen, že to byl politik maximálně okresního formátu. Nesehrál proto roli, kterou mu ukládal scénář předsedy strany s „vedoucí úlohou“ ve státě. Byla to především jeho vina, že ve straně, ale i v celé zemi se zkonsolidovala z individualistických osobností víc jak silná opozice vůči „straně a vládě“. Opozice až tak nepříčetné, že vyžadovala odchod ČSSR z „Varšavské smlouvy“ a z „Rady vzájemné hospodářské pomoci“. Především první požadavek byl v situaci celosvětového třídního boje ve formě Studení války fakticky velezradou, čili pro SSSR naprosto nepřijatelný.

Ale zpět k našim individualistickým spoluobčanům. Právě ti byli nejaktivnější jak v KSČ a jejích přidružených společenských organizacích, především v odborech, leč i v nově vznikajících politických stranách, spolcích a hnutích. Díky tomu, že hlavně ve státní televizi měli „liberálně“ zaměřené osobnosti převahu, vytvořila se dokonale semknutá vrstva silného politického vlivu. Byla to ona, kdo diktoval nejvyššímu orgánu se slabým a neschopným vůdcem agendu činnosti a tvořil zdánlivé jádro „obrody KSČ“ v boji za „socialismus s lidskou tváří“. Zmíněnou vrstvu vlivu tvořili nově zvolení vedoucí politici KSČ, představitelé médií, především stranického tisku a státní televize, dále pak známi herci, zpěváci, spisovatelé, sportovci, vědci a další intelektuálové.

Násilí, které realizoval Sovětský svaz pod rouškou „sovětského NATO“, čti, oné Varšavské smlouvy, utvořilo v očích veřejnosti z jmenovaných aktérů opozice prosovětské KSČ doslova hrdiny a z celé vrstvy jejich fanoušků pak jakési lepší lidi. Byli nositeli odporu proti zjevnému zlu a individualisté mezi nimi si v sobě vypěstovali pocit morální nadřazenosti nad ostatními. Tak vznikla u nás poprvé reálně vlivná opozice vůči vládě KSČ. A nejen to, byla ve společnosti vybuzena nesmiřitelná nenávist mezi krajními póly tedy funkcionáři KSČ a jejími odpůrci. Následných dvacet let normalize, celý proces upevnilo. Takže v listopadu 1989 povstal „fénix“ individualistů z ohně a až dodneška proto vládne zemi tak zvaná „Pražská kavárna“, individualistů, kteří se považují za „lepší“ občany a mnozí dokonce za mravní veličiny. Při tom svou nesmiřitelnou nenávistí celou společnost rozdělují do té míry, že se začíná hovořit o „studené občanské válce. Takové je zásadní dědictví osmašedesátníků, přesněji individualistů, tedy liberálů mezi nimi.

Za třicet šest let po největším politickém zlomu v dějinách českého státu od jeho založení v roce 1918, už lze spolehlivě odpovědět na otázku „what was it about?”. Šlo o zpětný chod dějin, což je stav, který se v historii vyskytuje výjimečně. To je samozřejmě můj názor, názor vyznavače Marxova učení, tedy člověka přesvěceného o evoluci lidstva a tedy i smyslu jeho dějin. Naprostá většina veřejně se projevujících přemýšlivců současnosti tento narativ ovšem neuznává. Takže o co konkrétně šlo onoho 17. listopadu roku 1989 ve státě Československá socialistická republika:

Šlo o:

–  Konkrétní epizodu globálního třídního boje tehdy existujícího ve formě tak zvané „studené války“. A jak se ukázalo, o epizodu závěrečnou, která znamenala vítězství odporu vůči tehdejší vládnoucí třídě. Spolehlivě lze tvrdit, že bez onoho globálního rámce by takto celá epizoda v Československu neskončila, což dostatečně přesvědčivě ukázaly události z roku 1968. kdy ještě „nedozrál čas“.

–  Součást reálného vítězství celosvětového antikomunismu. I když ne absolutního. V prvé řadě proto ne, že ve světě zůstalo několik států, kde komunistické síly nadále vládly. A dokonce vládnou ještě v současnosti. Za druhé pak proto, že v lidském světě se nikdy neztratí myšlenky, které již byly veřejností uchopeny. Já jsem dokonce přesvědčen, že žádná myšlenka která jednou spatřila světlo lidského světa se neztratí a žádný myšlenkový systém už nejde definitivně zničit. Mocensky potlačit jistě a dokonce velice snadno. Ovšem reálně zničit ne. A bude to stále těžší v době informační, do které jsme už nezvratně vstoupili. Nelze-li zničit myšlenky, soudím že nelze ani z mysli lidí definitivně vymýtit zkušenosti minule prožitých životů, nadtož existujících po několik generací. Vždycky zůstávají lidé, kterým zaniklé vyhovovalo a zdá se jim i dneska lepším než to současné.

–  Nastolení minulosti. Vítězové změny v žádném případě se ani nepokusili vytvářet novou formu budoucnosti. Kupříkladu snahou převzít z každé minulé reality to kladné, a zbavit se negativ soupeřících systémů. Dokonce se vrátili v některých aspektech až do kapitalismu před existencí sociálního státu.

–  Zahájení rekonstrukce státu podle deseti pravidel Washingtonského konsensu. Jehož ideovým základem je povýšení soukromého vlastnictví nad veřejné a všestranná právní ochrana toho soukromého. Co nejmenší role státu v hospodářství, finančnictví, sociálních vztazích a všude, kde soukromý sektor dokáže být efektivnější. Absolutně svobodný mezinárodní obchod.

Z uvedených počátků přelomové změny dospěl společnostní stav do situace že

–  Byla vytvořena nová vládnoucí třídy odvozená od vlastnictví majetku, bohatství a kapitálu. Ta si platí, čti, korumpuje své lokaje, čili pomocníky k udržování nadvlády nad veškerou veřejností. Obě vrstvy tak tvoří celkovou vládnoucí vrstvu.

–  Česká republika i Slovensko jsou společnostně periferiemi Politického Západu, ekonomicky jeho koloniemi až jím okupovaným územím a mocensky jeho vazalem.

–  Periferií Západu je území bývalého Československa rovněž geopoliticky, čili nárazníkovým vůči geopolitickým soupeřům Západu a tedy s bezpečnostně nejvíce ohroženým obyvatelstvem.

–  Největší majetkový převrat v našich dějinách obyvatele naší země přepravil o bohatství, produkční majetek a kapitál, které měly vytvářet a garantovat rentu pro seniory, pilíř financování vzdělání, zdravotnictví a sociální bezpečnosti všeobecně.

–  Zásadní změny byly provedeny v oblasti vědomí, duchovna, mravního klimatu a ideové atmosféry společnosti.

A tady je prostor pro závěrečnou poznámku. Tento text není ničím víc jak subjektivní reflexí na proběhlé období poslední třetiny mého života. V žádném případě to není ani zdánlivý pokus o nějakou analýzu, protože toho už nejsem mocen. Proto si na závěr pouze troufám napsat že celé období po 17. listopadu v ČR, jakož i éra od roku 1990 na této planetě je výsledkem zrádného chování Gorbačeva. On zničil svět reálného socialismu a následně pak Blair zase zničil světový sociální demokratismu. Takže na dlouho zdevastovali levicové myšlení. Oba se tak stali agenty globálních světovládců, ať již jsou jimi kdokoliv. V mých očích obrátili kolo dějin a svět dosáhne toho kde se nacházel před nimi možná až za několik staletí. Ovšem jenom tehdy, pokud komunisté ČLR toho Marxe nepřečetli správně. Pokud ano, pak se naopak změnou z konce minulého století svět doslova skokově posunul ke komunismu. Ale o tom snad někdy jindy.

     „Musíme znovu začít uvažovat o válce. Příliš dlouho jsme to nedělali…je nutné zavádění inovací hned, aby se s tím nezačínalo až po prvním výstřelu…Výzvou této doby je upřednostnit nikoli finanční zdroje, ale našich 460 000 vojáků, vybudovat bojově připravenou sílu…Bohužel jsou pryč doby, kdy se dalo vydat rozkaz a říct: ‚Tady jsou prostředky na to.‘… Musíme dosahovat výsledků a být připraveni…Už nejsme v pozici říkat: ‚Kdy se to stane, za pár let?‘ Máme určitý práh, a do té doby musíme být připraveni rozpovídal se „zelený mozek, který v jakékoliv válce bude v tom nejpevnějšími bunkru, inspektor německé armády, generál Carsten BREUER.

Rada tupcům ve vedení Evropy a některých jejích států. „Chcete vědět jak se ubránit Rusům? Jednoduše. Dejte jim už konečně pokoj!“ Napsal známý novinář z Ostravy, Ivo Šebestík.

Summit Trumpa s pěti středoasijskými patolízaly přinesl unikátní projevy „svrchovaných“ státníků. Uzbecký prezident Šavkat Miromonovič MIRZIJAJEV mu mimo jiné pochleboval následovně: „…žádný americký prezident se ke Střední Asii nechoval takto…já osobně i všichni moji kolegové jsou velmi vděční za tuto pozornost, která je opravdu cenná…V Uzbekistánu vám říkáme Prezident míru. Dosáhl jste mnohého. Dokázal jste zastavit osm válek a jsem přesvědčen, že válku mezi Ruskem a Ukrajinou může zastavit jen vy – a my v to velmi doufáme“.

„Jste velký vůdce, státník seslaný samotným nebem, abyste vrátil Spojeným státům zdravý rozum a hodnoty, které všichni sdílíme a chráníme – jak v politice domácí, tak zahraniční…jsou miliony lidí v mnoha zemích které jsou vám vděčné…pod vaším vedením Amerika vstupuje do nové zlaté éry…a jen vy víte, jak učinit Ameriku opět velkou“, „tokal“ vůdce Kazachstánu Kasym-Žomart Kemeluly TOKAJEV.

„…i přes korupční skandál na Ukrajině bude EU Kyjev i nadále podporovat, protože země bojuje za budoucnost Evropy. Ukrajina je naše jediná možnost. Takže i přes skandál neexistují žádné jiné možnosti,“ prohlásil ministr financí Litvy Kristupas VAITIEKŪNAS

„Ještě nikdy v historii našeho sjednoceného státu nebyla demokracie a svoboda vystaveny takovým útokům. Hrozí nám ruský agresor, který zničil náš světový řád, a před kterým se musíme bránit… Myslím, že jen sedět a čekat, až bouře přejde, nebo se někam schovávat, není řešení. Nemůžeme ztrácet čas. Musíme jednat…“, agituje své občany k přípravě na válku prezident Německa Frank-Valter STEINMEIER.

„Rostoucí síla Německa bude jednoho dne tlakovým bodem na středoevropské země a v tomto případě se mě vybavují různé historické asociace“, říká expremiér Polska Mateusz MORAWIECKI.

„Neustoupíme, dokud Ukrajina nezvítězí“, dušuje se Keir Rodney STARMER.

     „Zprávy o vyšetřování korupčního schématu v energetickém sektoru bohužel nejsou žádným překvapením. Jde o logické pokračování minulosti, kdy Kreml strávil desetiletí vytvářením systému, který měl Ukrajinu udržet ve své sféře vlivu. Korupce byla jedním z jeho hlavních nástrojů a zbytky tohoto mechanismu stále existují,“ uvedl Ukrajinský novinář, čti, manipulátor Mychajlo PODOLJAK.

„Číňané provádějí nejrychlejší vojenskou výstavbu v lidské historii, a součástí toho je i rozšiřování jejich jaderných schopností… Myslím, že to všechny znepokojuje.“ Žvaní Marco Antonio RUBIO jestřáb odpovědný za zahraniční politiku v Trumpově administrativě.

„Chce-li Čína udržovat dobré vztahy s Estonskem, musí přestat podporovat Rusko,“ prsatil se estonský ministr zahraničí Margus TSAHKNA

„Dnes během dlouhého telefonátu jsem požádal prezidenta Ukrajiny, aby udělal vše pro to, aby zejména mladí muži z Ukrajiny se nevydávali do Německa ve stále větším počtu, ale sloužili ve své vlasti. Tam jsou potřeba. Tam na ně čekají“ Prezentoval změnu vztahu k migrantům z Ukrajiny kancléř Joachim-Friedrich Martin Josef MERZ.

„Klan pedofilů (USA) chce zničit demokracii v Kolumbii! A aby seznam nevyšel najevo, posílají válečné lodě, aby zabíjely…“ osočil tvrdě prezident Kolumbie Gustavo Francisco Petro URREGO Trumpovu administrativu.

„Chci se obrátit na lid Spojených států. Před vašima očima, před zástupci 34 zemí. Vyzývám vás, abyste zastavili šílenou ruku těch, kteří dávají rozkazy bombardovat, zabíjet a přivádět válku do Jižní Ameriky a Karibiku. Zastavte válku! Řekněte – ne válce! Lid Spojených států má hrát klíčovou roli v zabránění tragédie pro obě Ameriky!“ Vyzývá Nicolás MADURO veřejnost USA

     „Mír je křehký. Národní den smutku nám připomíná naši zvláštní historickou odpovědnost. Právě teď se musíme uznat jako mírumilovný národ a použít sílu k zajištění našeho míru a naší svobody,“ napsal MERZ na své stránce na sociálních sítích X.