Nedávno mě zaujal názor antropologa, filosofa, vysokoškolského učitele a v poslední době politicky se projevujícího publicisty Ivo Budila. Napsal totiž, že sousloví „liberální demokracie“ je oxymóron. Přitáhlo to mou pozornost proto, že podle argumentace dokazující zmíněné tvrzení je Budil stále přesvědčen, že ve státech, které se označují jako demokratické, vládne lid. Ten strašný omyl provázející politologii od jejího vzniku zneužívají lokajští žurnalisté a jim podobní publicisté především po rozpadu SSSR stále masivněji.

Lid ve státech se soukromým vlastnictvím, tedy kapitalistické, nikdy nikde nevládnul a po skončení studené války se už pojmem demokracie označuje pouze systém, v němž představitelé politické moci se vybírají formální občanskou volbou. A opět platí, že příslušníci politické moci sice díky institucím zákonodárným a výkonným vládnou, leč nemají nejvyšší moc ve svých státech, o nadnárodních organizacích ani nemluvě, takže nejsou vládci. Profesní politici tvoří pouze obslužnou vrstvu pro příslušníky reálné moci, čti těch, kteří jsou „nad vládou“. Proto se hovoří v politologii o vládě a nadvládě.  Politická moc je vládou a skuteční mocipáni jsou nadvládou, v některých konkrétních případech jsou dokonce charakterizováni jako panstvo. To když celý stát je jejich panstvím, což platilo ještě do nedávna kupříkladu o Británii, nebo alespoň o Anglii. Politici jsou vládnoucími loutkami a skuteční mocní jejich loutkovodiči, tedy vládci loutek Já proto rozlišuji vládnoucí, či vládní osobnosti a vládce, či panstvo. Panstvo tehdy, když naprostá většina státu je jejich soukromým vlastnictvím, takže jsou reálnou nadvládou.

Když v prvních konstitučních monarchiích se rodil parlamentní systém vládnutí, tak panstvo si vládní vrstvu hned v parlamentech pohlídali druhou parlamentní komorou, kterou panovník jmenoval, čili nebyla volena. V systémech soukromého vlastnictví tvoří vrstvu vládců vždy a jenom vlastníci, především nadbytečného majetku, čili „mrtvého“ bohatství a „živého“ bohatství, alias kapitálu. Zatím co vrstvu vládní tvoří i příslušníci nevlastnící některou z forem bohatství.

Když se KSČ chopila moci v roce 1948, prohlásila svůj politický systém za „lidovou demokracii“. Tehdy jsem tvrdil, že takové pojmenování je nesmyslem, protože přeloženo znamená „lidová vláda lidu“. Jenže to já byl politicky naivní, a jakéhosi idealistického myšlen a ne oni hloupí. Vláda KSČ tím jenom sdělovala světu, že výběr reprezentantů politické moci se bude provádět pod nadvládou reprezentantů veřejného vlastnictví kapitálu a ne pod nadvládou jeho soukromých vlastníků.

Z toho všeho mě vyplývá, že liberální demokracie není oxymóron, leč pojmenováním systému v němž politickou moc má pod svou kontrolou vrstva reálných mocných čili vládci, eventuálně panstvo. Ovšem pak je podle mě oxymóronem pojem „diktatura proletariátu“, což také tvrdím nejméně půl století. V době kdy vznikaly státy socialistického bloku, tvořil proletariát naprostou většinu jejich občanů, a většina nemůže být diktaturou, ale je naopak demokracií. Takže tak zvané diktatury proletariátu teoreticky byly jedinými skutečnými demokraciemi. Ovšem jenom do určité doby. Do doby, než se změnily v socialistickou demokracii. Ale o tom až někdy jindy.

Mým dnešním záměrem je s konečnou platností se vyrovnat se všemi svými názory na Gorbačova. S konečnou platností ho vytěsnit ze své mysli. Zradil ideály v nichž vyrůstal. Zradil systém ve kterém se formoval jeho světonázor. Zradil zem, kde se narodil. Zradil komunitu, která mu dala šanci podílet se na rozhodování ve státě. Zradil politickou stranu, která státu vládla a byla součástí celosvětového hnutí budujícího nový společenský řád. Nakonec zradil i sebe. Musel se následně po zbytek života vylhávat ze svých skutků. Jeho schopnosti možná stačily na politika obecního formátu. Ovšem v žádném případě to nebyl státník a je tragédií, že se stal nejvyšším představitelem jedné z tehdejších dvou super mocností na planetě.

Za klasický případ státnické neschopnosti jsem vždycky považoval jeho chování v řešení otázky sjednocení Německa. Berlíňané sice zbourali zeď, která jejich město rozdělovala skoro čtyřicet let, ale celý rok trvalo, než byla podepsána smlouva o sjednocení tehdejších dvou německých států. Do té doby Rusko stáhlo z DDR svou armádu. Gorbačov mohl totéž žádat po USA. Byl by to požadavek, o kterém by USA s vysokou pravděpodobností odmítla jednat. Tím by však Gorbačov světu ukázal že druhá světová válka ještě de jure neskončila, protože neexistuje mírová smlouva. Za druhé by světu ozřejmil, že Německo je dosud okupováno, a slouží jako policejní stanice pomocí které si USA hlídá celou Evropu. Svět by se za třetí dověděl o obrovském množství amerických vojáků, děsivé jejich výzbroji včetně jaderných zbraní, aby pochopil, že území Německa slouží USA jako připravený nástupní prostor pro anexi kdekoliv v Evropě včetně tehdejšího SSSR.

Gorbačov mohl dokonce odmítnout sjednocování Německa. A našel by v té době silné podporovatele v Evropě. Bylo známo, že Thatcherová byla naprosto zásadně proti sjednocení. Ani Francouzi to nemohli lehce překousnout, nemluvě o Polsku. Dokonce i v Německu, konkrétně v tom západním nebylo moc chuti se sjednocovat s chudáky z východu, od nichž navíc hrozilo ideologické zaplevelení veřejného prostoru Německa. Tlak veřejnosti DDR byl už v té době tak obrovský že Západ jako celek by problém musel řešit i za cenu nechtěných až neočekávaných kompromisů. Tvrzení že SSSR neměl sílu Západ nějak ve věci nutit k ústupkům neodpovídají skutečnosti. Naopak. Pořád byl jadernou mocností, pořád měl na Západě dost svých fandů, jejichž potenciál mohl využít. Jen to umět a chtít. V tom spočívala reálná Gorbiho neschopnost.

Gorbačov měl za povinnost žádat maximum, aby dosáhl alespoň nejnutnějšího. Svou prvotní katastrofální chybou ztratil všechno. Kdyby od samého počátku požadoval odchod vojsk USA z území Západního Německa, tak by určitě jako minimum dosáhl sankcionovaných garancí nerozšiřování NATO na Východ, dokonce i ne na území DDR. A možná i dalších ústupků. Osobně jsem přesvědčen, že za spolupůsobení tlaku veřejnost celého Německa, ba i širší v Evropě by dosáhl nějakého prospěchu pro SSSR. Gorbačov ovšem ve své samolibosti ani ten sebemenší nátlak nepoužil a tím dal světovému třídnímu soupeři absolutní výhodu. Nebojím se tvrdit, že tím ještě urychlil rozpad Sovětského svazu. Když se tak za nedlouho opravdu stalo, politici Západu se necítili povinováni dodržet ústní sliby, které dali už neexistující supe mocnosti. Eo ipso, Gorbačov je prvotním viníkem války s Ukrajinou. Bodka, ba vykřičník!

     V čase jednání o tak zvaném Trumpově mírovém plánu pro Ukrajinu je nutné mít na paměti historickou zkušenost, kterou popsal politolog Oskar KREJČÍ takto: „Rovnoprávné smlouvy, a to i ty ratifikované, jsou v mezinárodní politice dodržovány, jen když zúčastněným stranám vyhovují“.

     „Za 15 let, možná i dříve, může Evropa oznámit, že je připravena převzít skutečné vedení, které Spojené státy vykonávaly posledních 76 let“. Vmetl do tváří evropských generálů Matthew WHITAKER, Trumpův zvláštní vyslanec při NATO.

     „Já, stejně jako všichni my, máme velký zájem na tom, aby Američané zachovali svou oddanost, aby Američané nadále vnímali svou odpovědnost v rámci aliance NATO. Není to jen válka proti Ukrajině. Je to válka proti celé západní komunitě národů, proti politickému řádu Evropy. A Američané mají stejný zájem na jeho dalším trvání jako my všichni.“ Merz tak přiznává, že politický Západ udělal z konfliktu Ruska a Ukrajiny svou válku proti Rusku.

„Mír nebude nastolen zkrachovalými diplomaty ani politiky žijícími ve svém vlastním vybájeném světě.“ Tak rozumuje poněkud idealistický politik ve funkci viceprezidenta USA James David VANCE.

„Překážkou vzniku vlády není Babišův konflikt zájmů nebo Turek, ale neúcta prezidenta k Ústavě a výsledku voleb“. Rezolutně napsal, a argumenty podložil ostřílený novinář původem z Opavy, Marek STONIŠ.

„Rusko už nestaví školy, nestaví nemocnice, nemá žádnou sociální politiku – vůbec žádnou…Vyrábí ponorky, rakety, tanky a financuje armády třetích zemí, aby je poslal na ukrajinskou frontu. Nebo aby nám znovu a znovu vyhrožoval. Má celý arzenál zbraní. A my jsme v dosahu jejich mezikontinentálních raket. Všichni jsme jim vystaveni. Taková je realita hrozby. Udělali bychom chybu, kdybychom tváří v tvář této hrozbě ukázali slabost. Musíme ukázat, že Francouzi nejsou slabí“. Šíří strach „Malaparte“ MACRON.

„To, co jsme v poslední době viděli v Evropě, je specificky evropská rusofobie, specificky evropské válkychtivost, soustředěná v severní Evropě, v protestantské Evropě. Protestantská Evropa je Spojené království, je to většina Německa, je to Skandinávie, jsou to dvě ze tří pobaltských zemí.“ Takový zajímavý názor sděluje světu v Hirošimské přednášce francouzský historik který předpověděl pád SSSR, Emmanuel TODD.

„Nechceme mír za cenu kapitulace. Chceme soužití evropských národů v míru na základě našich demokratických a liberálních hodnot. Dohoda uzavřená mezi velmocemi bez souhlasu Ukrajiny a Evropanů nemůže být základem pro skutečný a udržitelný mír,“ deklamuje v množném čísle kancléř Joachim-Friedrich Martin Josef MERZ, ačkoliv pomalu, leč jistě, začíná mít právo hovořit tak maximálně za sebe.

„Nemáme žádné iluze ohledně lidí, kteří nyní vládnou na Západě. Zmínil jsem výjimku Viktora Orbána a Roberta Fica. Teď přichází Babiš do čela vlády v Česku. To jsou pragmatikové. Nejsou proruští. Jsou prostě promaďarští, proslovenští, pročeští. Myslí na své občany. A nechtějí vyzývat své občany, aby obětovali své děti kvůli podpoře nacistického kyjevského režimu,“ prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Viktorovič LAVROV.

„Epstein nebyl pouhou poruchou ve fungování politického Západu, byl jeho klíčovým operátorem a zosobňoval jeho podstatu…Systémy politického Západu se bez Epsteinů neobejdou. Sice se chlubí transparentností, závazností pravidel, právním státem, demokraticky kontrolovanými institucemi či procedurami, kde by pro tak podivné existence mělo být místo jen na samém okraji či v kriminále. Ale veškerá pravidla transparentně platí jen pro dolních 99 %. Na západní elitu se nevztahují. To jí na jedné straně dává obrovské možnosti, ale na druhé straně vyžaduje složité budování vztahů v nepřehledné džungli. Z toho žijí Epsteinové. A proto se celou pravdu o této kauze nejspíše nedozvíme…Kdo se chce v demokracii dostat nahoru, nesmí se příliš zatěžovat svědomím.“ Napsal diplomat a učitel na VŠ Petr DRULÁK.

„Zelenskyj by ukradl i rozpálená kamna“, prohlásil Trumpův poradce Roger STONE a odjel si prohlédnout Zelenskyho vilu na pláži v Miami za 3,8 milionů dolarů.

„Musíme to dotáhnout do konce a zjistit, kolik prostředků bylo ukradeno a přeměněno na drahé vily ve Švýcarsku,“ — řekl šéf ukrajinského protikorupčního úřadu Semen KRYVONOS o vyšetřování nevídaně rozsáhlé korupce Zelenskyho junty.

Tento slogan byl motivačním heslem zakladatelů Sokola. První cvičenci České obce sokolské ho ve velkém počtu přijali coby své životní krédo. Neměli pro takové přesvědčení vědecké důkazy, ale jistě většina z nich měla své životní zkušenosti. Já jsem ho ale nikdy nesdílel, leč jsem přesvědčen o opaku, a sice že špatný duch se projeví i na těle. Jako první jsem si už v mládí všiml, že lidé s celoživotním tělesným hendikepem mají většinou vady charakteru. Ovšem poměrně brzy jsem přišel na to, že jde o jejich rekci na realitu tehdejší doby, v níž lidé tělesně nenormální byli od dětství objektem posměchu a mnohdy i týrání. Ovšem s přibývajícím věkem jsem postřehnul jiný fakt. Lidé, kteří se dožívají vysokého věku a byli ve svém životě převážně plni negativních emocí, závisti, nenávisti, odporu ke společnosti, nenaplněných tužeb a podobných emocí, se tělesně mění k horšímu. Už moje babička říkávala, že velmi staří lidé ke konci svého života projevují svůj skutečný charakter. Sice to nikterak nezdůvodňovala, ale já jsem si to později vysvětloval tak, že už v tom vysokém věku nemají dostatek duševních sil uhlídat své negativní projevy, které po celý jejich život „civilizační“ výchova nenechala propuknout. Dávno jsem na tyto své myšlenky zapomněl, když mi je v tomto měsíci připomenul známý vojenský analytik bezpečnosti Martin Koller. V souvislosti s raketou Dany Drábové „Pozdrav pro Putina“ si zavzpomínal na tuto ženu a řekl skoro doslovně. Znal jsem ji pracovně velmi dlouho. Byla to kdysi zábavná ženská, ale najednou se v ní cosi zlomilo a s tou narůstající zlobou, která se v ní hromadila se nápadně měnila, až z ní byl odporný skřet. Posílil tak ve mně přesvědčení, že tělo je odrazem duševna. Čili že platí, špatný duch v odpuzujícím těle. Což zásadně nemá nic společného s tělesným hendikepem byť třeba celoživotním.

Vojenský rozvědčík Pávek, momentální nájemník Pražského hradu nejen napodobuje, ale zostřuje Zemanův způsob obstrukcí při jmenování vlády. V době sestavováni vlády premiéra Fialy tehdejší předseda Ústavního soudu veřejně deklaroval, že prezident nemá právo hovořit do složení vlády. A ejhle, tentýž Pavel Rychetský, dnes už pouhý penzista, současné obstrukce „PePa“ naopak obhajuje a řeční cosi o bezpečnosti republiky. Pokud mě paměť neklame, tak Zeman nesouhlasil pouze s jedním nominantem na funkci ministra a nakonec prohlásil, že Fiala konec konců zodpovídá za výkony svých ministrů, takže eventuální přešlapy Lipavského budou Fialovými zápornými body. Zeman si za druhé na Fialovi vynutil, že si promluví s každým navrhovaným, než ho jmenuje. Což agent IQ107 kopíruje také. Jenže. Zeman před tím byl předsedou rozpočtového výboru parlamentu, i předsedou vlády, v nichž se jednak něco naučil, ale především osvědčil svoji kompetenci k debatě s budoucími ministry. Kdežto P.P.P.P. je tak může pouze prověřit v míře lásky k Ukrajině, EU a NATO. Toť všechno. Ledaže by jim k tomu ještě prozradil nějakou pikantnost z chování komunistické vojenské kontrarozvědky.

Leč dneska nehodlám hovořit o Petru Pavlovi. Míním konečně uzavřít seriál náhledů na Pavla Rychetského. Takže pojďme k němu. Pochází z rodiny veřejně se projevujícího komunistického advokáta. Leč nejen to, jeho širší rodinný klan patří mezi půl tisícovku rodů, které od dob osvícenského císaře pána ovlivňují Prahu a od založení Československa ovládají celý stát. Na tomto místě kratičká poznámka. Reformátorský císař Josef II. Habsbursko-Lotrinský, křestními jmény Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus, vydal reformní edikt, podle kterého v jeho multietnické říši státní úředníci na území jednotlivých národů musí ovládat jazyk onoho národa. Jelikož v té době každý vzdělaný Čech uměl perfektně německy, veškeré státní úřady obsadili čeští vzdělanci. A to byl základ oné půl tisícovky pozdější mafie, která ovládá Československo. Jako vždycky každá vládnoucí vrstva má i tato svou obslužnou sociální skupinu, složenou především z novinářů, umělců, vědců a dalších lokajů. Všichni dohromady pak tvoří sebranku, která dostala v současném systému žurnalistické označení „Pražská kavárna“.

Ale zpět k Rychetskému. Znám ho, aniž on zná mě. V první polovině roku 1990 a pak v době svého členští v ČSSD jsem měl možnost si ho otipovat. Trpěl žargonem komunistických mládežníků z padesátých let. To byl v mých očích první poznatek, a pražští znalci mě potvrdili, že patřil k oněm revolučním komsomolcům, jak se jim tehdy říkalo. Ve svých 23. letech, konkrétně v roce 1966 vstoupil do KSČ. Šlo o dobu uvolňování, takže se v něm díky mladické nerozvážnosti probudila touha bojovat za spravedlnost, přesněji za svou představu tehdejší spravedlnosti. Musel se proto vzdát náběhu na soudcovskou kariéru a tak začal pracovat na právnické fakultě, odkud ho vyhodili po roce 1968. Od té doby hrál roli disidenta a údajně radil obviněným v politických procesech normalizačního období, či dokonce jim dělal obhájce, čemuž nevěřím, když neměl licenci advokáta. Kariéra po roce 1989 je zpracována fakticky spolehlivě ve Wikipedii. Ovšem dalo se vypozorovat, že od určité doby dělal všechno proto, aby s stal soudcem Ústavního soudu. Vyloženě se proto lísal k Havlovi a usilovně pracoval i pro Zemana. Ovšem cestu k ÚS zahájil už při tvorbě Ústavy. Pasáž o Ústavním soudu je fakticky jeho dílem, čímž se nikde nechlubí, protože si ji záměrně zkoncipoval tak, že Ústavní soud je nejvyšší politickou mocí v našem státě. On může zrušit rozhodnutí každé instituce od obcí po prezidenta. Čti, on, Pavel „Veliký“ se stane jednou nejvyšším politickým mocnářem. Což já hodnotím jako jeho největší „právnický zločin“ v polistopadové době. Nejlépe to prokázal sám Rychetský, když po jednom víc jak sporném výroku ÚS ho komentovat větou, cituji: „ÚS má pravdu i tehdy, když ji nemá“. Což jsem přirovnal k názoru teologických právníků 19. století, kteří tímto sloganem hájili dogma o „neomylnosti papeže“.

V celém svém kariérně exkluzivně úspěšném životě se choval jako učebnicový příklad právníka. Dokázal konkrétní situaci zamítnout coby odporující Ústavě a za pár let naprosto totožnou prosadit jako souladnou s Ústavou. A tady se naskýtá příležitost k mé druhé poznámce. Ze zkušeností svého života tvrdím, že stejnou společnostní situaci, politický problém, či dokonce jev dokáže každý zkušený expert jednou obhajovat a jindy odsuzovat. Takže jsem toho názoru, že politik, který obdrží od jedněch expertů podporu nějakému řešení a od jiných zamítnutí udělá nejlépe, když nepřijme zatím žádné řešení, nebo se přikloní k veřejnému mínění, které bývá vesměs konzervativnější, čili ze své podstaty rozumnější.

Ale zase zpět k Rychetskému. Z psychologického hlediska jej hodnotím jako člověka, který společnosti své doby nezapomněl, že mu zničila kariéru. Nezapomněl, a především neodpustil. Neodpustil a proto využíval každé příležitosti k tomu, aby se jí pomstil. A díky tomu, že se dožil vysokého věku, je to zřetelně vidět i na jeho fysiognomii, alias image. Celkově jej hodnotím jako velmi zápornou osobnost politického protikomunistického převratu. Dokonce jednu z první pětice nejvlivnějších. Je to nepřítel lidu, což je p něco menší politický lump, než škůdce národa, jakými se projevili kupříkladu Havel, Fiala, či dokonce Špidla.

K této glose mě inspiroval nedávný text na webu „Ruskaja věsná, který lákal čtenáře titulkem „Gorbačov promluvil na smrtelné posteli“, či tak nějak podobně. Přesně to už nevím, protože po jeho přečtení jsem konstatoval, že jsem se nic nového nedověděl a tak jsem si jej nearchivoval.

Ve včerejším textu o naivitě píšu víc o současném vedení Ruska, než o Gorbačovovi. Při tom jsem si uvědomil, že svůj celkový pohled na Gorbiho jsem zatím nikdy nenapsal. Tak se o to pokusím teď. Gorbačov za celý život nepochopil, že jakákoliv reforma v Sovětském svazu v jeho době v žádném případě nemohla být jen záležitostí SSSR, nadtož pouze vedení KSSS. Sověti měli faktickou zodpovědnost za celé globální komunistické a socialistické hnutí, v tehdejší terminologii za tak zvané mezinárodní dělnické hnutí. Jelikož vyhlásili a realizovali celosvětový třídní boj, pak bylo jejich povinností podle toho se chovat. Gorbačov měl proto o svém nápadu nazvaném glasnost zavést diskusi v celém hnutí. A o perestrojce měl v prvé řadě hovořit se zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci. Že zkušenosti bloku satelitů SSSR nebral v potaz, by se ještě dalo omluvit tím, že měl dostatečné vědomosti od svých poradců o státech Varšavské smlouvy i RVHP. Ale že ignoroval světové hnutí, to byla obrovská pýchy nýmanda. Už jsem kdysi napsal, že jako první krok svých reforem se měl zasadit o normalizaci vztahu s ČLR a její KSČí.

Gorbi ve skutečnosti neignoroval pouze celosvětové hnutí, ale především svou „rodnou“ stranu. Nevedl debaty, ale nařizoval a tak byl velice osamocen. Byl si vědom této domácí izolace a tak o to víc se prezentoval ve světě. Tady ale podlehl Ceausescovu syndromu, čti, dělalo dobře jeho egu, že jej do ranku „světovládců“ zdánlivě přibrali lídři Západu, především Reagan, Thatcherová a Kohl. Čímž se ještě více vzdaloval věrchušce SSSR. Že nebyl ani náznakem demokrat dokazuje fakt, že v SSSR před jakýmkoliv zásadním rozhodováním ÚV KSASS o reformách neproběhla dlouhodobá a všestranná a všeobčanská diskuse.

A tak SSSR dopadl, jak dopadl. Rozpadl se. Gorbačov si nikdy nepřipustil, že je to jeho vina. Naopak ze závěrečného konkrétního aktu rozdělení oprávněně vinil jiné. Ovšem to bylo chování kloučka, který provede darebáctví a pak dělá všechno proto, aby ho svedl na kamarády.

Tento můj pohled považuji za tu lepší variantu. Vnitřně jsem však přesvědčen o tom, že Gorbi byl natolik vzdělaný a chytrý, že rozbil Sovětský svaz vědomě, zradil socialistické hnutí záměrně, i když možná to nebyl jeho prvotní zájem. Důkazů pro takovou spekulaci existuje dostatek. Mě ale stačí fakt, že ještě ze svého dobrovolného exilu ve Švýcarsku se nejednou veřejně vyjádřil v tom smyslu že ideologie marxismu-leninismu se přežile a on ji hodlal zničit a nahradit sociáldemokratismem.

Ještě před rozpadem SSSR jsem o Gorbačovovi tvrdil, že je politikem, který nedorostl době, tedy že je neschopný řešit tehdejší narůstající krizovou situaci Sovětského svazu. Definitivně hodnotím Gorbačova stejně jako Dubčeka. Kdyby zůstal funkcionářem regionálního významu, byl by neznámý, leč prožil by čestně svůj život. Tak se sice stal světovou celebritou, leč negativní. Politickým pitomcem, a to v onom lepším případě. Jinak zrádcem, i když si to nepřipouštěl

Za naprosto učebnicový příklad politické naivity považuji problém rozšiřování NATO na východ. Gorbačov při jednání o sjednocení Německa neprosadil do smlouvy jasně formulovaný a sankcemi ručený závazek že, se NATO nebude rozšiřovat víc, než o území tehdejší Německé demokratické republiky. Mnohem později sice tvrdil, že mu to bylo slíbeno, ba dokonce že v protokolech o jednáních takový závazek je. Argumentoval, že i někteří účastníci závěrečných jednání, konkrétně tehdejší ministr zahraničí USA James Baker přiznávají, že byl takový slib dán. Nic ovšem před dějinami nesmaže, že v žádné smlouvě mezi SSSR a Západem z dob konce studené války není závazek o nerozšiřování NATO. Tečka.

Hořekování nad tím ze strany pozdějších až současných politiků Ruska považuji za nebezpečné pokračování v politické naivitě. I kdyby měl Gorbačov nakrásně zmíněný ústní slib od všech účastníků podpisu smlouvy o sjednocení Německa, tak to v žádném případě nezavazovalo jejich následníky k jeho plnění. A proč o tom píšu? Protože pozorný čtenář „28. bodovky“ by se měl zamyslet nad jejím textem, zda vůbec bude ještě platit když Trump opustí svůj post prezidenta USA. Především ať se zamýšlí nad body 14 a 27.

Když jsem na netu našel plné znění 28. bodového textu s označením „Trumpův návrh mírového plánu pro Ukrajinu“, (dále jen návrh) zaujalo mě, že ho americká strana jako vydává za americko–ruský návrh. Při čemž jsem o něm v ruských sdělovacích prostředcích do té doby nenašel jedinou zmínku. Naopak. Brzy po zmíněném zveřejnění jsem četl několik prohlášení oficiálních mluvčích Ruska, kteří jakékoliv spoluautorství nejen nepotvrzují, ale popírají. Mluvčí Putina Dmitrij Peskov stroze prohlásil: „Mezi Ruskem a USA neprobíhají žádné formální konzultace o urovnání situace na Ukrajině, ale kontakty existují“. Populární mluvčí „zamini“ RF Marija Zacharovová uvedla, že „…ruské ministerstvo zahraničí neobdrželo od USA žádné oficiální informace o údajných ‚dohodách‘ ohledně Ukrajiny, které média nadšeně šíří“. Oficiální tisková agentura Ruska pak vydala následující text: „Postoj Moskvy je takový, že Rusko je otevřeno dialogu pouze v rámci ´hranic svých deklarovaných principů´ a USA dosud nenabídly nic oficiálního, co by mohlo sloužit jako výchozí bod“.

Dneska se ze zákulisí tvorby návrhu dovídám, že jeho tvůrci údajně vzali v potaz připomínky zvláštního Trumpova vyslance Steve Witkoffa z jeho rozhovoru s Putinovým zmocněncem Kirillem Dmitrijevem, jednajícím v USA o možné hospodářské spolupráci. Jelikož nepředpokládám amatérismus Trumpovy administrativy, tak se mě do mysli vkrádá podezření. Witkoff a tím méně Dmitrijev neměli žádné pověření vyjadřovat se k problematice míru na Ukrajině. Proto je vyloučeno, aby Dmitrijevovy poznámky, navíc v interpretaci Witkoffa byly považovány za spolupráci ruské strany při vypracovávání návrhu. Já od první chvíle považuji celý návrh jako „plán léčky“ na Putina a uvedené skutečnosti mě v tom posilují. Především proto, že USA média spolupráci Ruska na návrhu neustále připomínají a při tom administrativa to nedementuje, čti, souhlasí. Jsem proto velice zvědavý na další vývoj, protože ministr zahraničí Spojených států Marco Rubio již začal hrát podivnou hru. Jednak si celkem dobře notoval při jednání v Ženevě s válkychtivci z Evropy a jednak kritizoval nejméně dvakrát Rusko, že v čase jednání o návrhu neprojevuje snahu k utichání bojů, ale naopak je až významně zesiluje.

Politický Západ poměrně brzy po zahájení SVO změnil kvalitativní obsah konfliktu na Ukrajině. Potvrzují to dodnes neustále opakovaně představitelé EK, státníci nejvlivnějších zemí Evropy, generální štáby většiny armád EU a všem jim sloužící média. Naposledy kupříkladu Merz, když prohlásil, cituji: „Není to jen válka proti Ukrajině. Je to válka proti celé západní komunitě národů, proti politickému řádu Evropy“. Zní jedna věta jeho předvčerejšího tvrzení. Ruským cílem pro zahájení SVO byly pouze požadavky vůči Ukrajině. Jakmile ale Západ vstoupil do hry, cíle RF se zákonitě musely začínat modifikovat. Realističtí vůdci Ruska je ovšem nevykřikovali do světa. Věděli totiž dobře, že nejsou dostatečně silní na válku s celým politickým Západem. Ruské vedení proto potřebovalo jednotu Západu narušit. A zdá se, že se mu to povedlo. Trumpův mírový plán je toho důkazem. Nyní musí Rusko lavírovat a především jednat tak, aby se trhlina mezi USA a Evropou rozšiřovala.

Po vstupu Západu do konfliktu si začalo Rusko uvědomovat, že mu nemůže stačit demilitarizace, denacifikace a neutralita Ukrajiny. Rusko s rostoucím angažmá Evropy nutně potřebuje ukončit existenci Ukrajiny. Podob takového konce konfliktu je několik a cest k tomu je násobně více. Rusové o nich mlčí, ale dá se vydedukovat, že některý ze scénářů nakonec uskuteční. Pokud se to vedení a velení Ruska nepovede, má totiž zaručeno, že v nedlouhé budoucnosti válka začne znova. Žádná mírová smlouva tomu nezabrání. Naopak, ta jen k tomu vytvoří předpoklady.

V žádném případě nehodlám ztrácet čas analýzou jednotlivých bodů, nebo se dokonce pokoušet posoudit celkové vyznění údajného Trumpova návrhu Plánu na ukončení konfliktu na Ukrajině, či jak byl vlastně ten výsledek práce údajně tří amerických expertů otitulkován. Mám k tomu až příliš hodně důvodů, ale především proto, že nejde o dokument, se kterým bude pracovat Rusko. Trumpova administrativa jej napřeď nechá „doplnit“, „upravit“ či dokonce „částečně okleštit“ jak vedením Ukrajiny, tak představiteli EU a hlavně pak kabinetem „ochotných“ podporovatelů válčení na Ukrajině. Jeho tvůrci do něj údajně zakomponovali několik požadavků Ruska, které jim předložil Putinův speciální zmocněnec Kirill Dmitrijev, takže si „osmadvaceti bodovku“ troufli dokonce v prvých hodinách označit za americko-ruský návrh. Teprve Putin tomu učinil přítrž, když na Radě bezpečnosti RF jasně řekl, že dokument teprve v pátek 21. 11. Rusku zaslali.

V mých očích onen pamflet je velice nebezpečný díky údajnému vztahu Putina a Trumpa, kteří oba světu prezentují coby přátelský. Nevím proč, ale nějak mě to zavání zatuchlinou vzpomínek na Gorbačova a Reagana. Pokud si Putin nedá pozor na velkého blondýna s modrou kravatou, může Rusku prohrát jasně vyhraný „mač“. Měl by si být vědom toho, že je šedesáti kilový „džudista“ v kimonu, který se ocitl v ringu a ne na tatami se sto dvaceti kilovým ostříleným kovbojským rváčem saloonů, navíc s pistolí na stehně.