Havel osobně do české politiky přinesl základy skoro všeho, co je v ní do dneška špatné. Nejedná se o nějakou komplexní analýzu jen se pokouším rozpomenout na jeho první kroky v roli vůdce nové vládnoucí vrstvy.
Zavedl v ní „korektní mluvu“, čti, pokrytectví zastírající realitu. Nazval totiž protistátní puč zosnovaný tajnou službou a řízený Západními zpravodajci revolucí. Takže konkrétně negativní mocenský zvrat propagandisticky prezentoval jako naprosto jiný společnostní jev. Což do dneška se projevuje jako trvalá součást chování vládnoucích i opozičních politiků. Mimochodem zmíněný převrat nejenže nebyl revolucí, ale byl kontrarevolucí. Nepřinášel totiž nic nového, ale pouze oživil mocenské poměry staré, předsocialistické.
Za druhé. Hned v prvních dnech údajné revoluci přiřkl přídomek „sametová“ což byla lstivá propagandistická manipulace, která měla zakryt, že i tato změna politické moci bude pro bývalé mocné tvrdou existenční pomstou a pro obrovskou většinu společnosti bolestivá, jako každá jiná v dějinách. A nejenže byla, leč dosud ještě stále je.
Za třetí. Mocenský převrat, do jehož čela se dostal, vedl pak pod osobním krédem „vítězství pravdy a lásky nad lži a nenávisti“. Což byl mnohovrstevně zlovolný politický kýč. Nešvar komunistů, čti, nadvládu ideologie, nahradil nesmyslnou nadvládou étosu nad racionálnem v politice. Za A. Politika je především silovým polem střetu zájmů různých skupin uvnitř každé společnosti. A zmíněné „heslo“ nic neříkalo o tom, jaké vlivové síly se procesem převratu zmocňují moci. Takže před manipulačně sváděnou veřejností tajilo budoucí vládnoucí třídu. Za B. Pracovní heslo „havlovců“ pouze sdělovalo, přesněji, lživě uklidňovalo veřejnost, že noví vládci nebudou kupříkladu mstiví, ač to byl jejich zřetelný motiv už při samotném boji o moc. Za C, a vůbec za nejhorší. Heslo do politiky zavedlo dominanci emoce nad rozumem. V politice totiž láska absolutně nemá své místo, protože vždycky zatemňuje rozum. A nejhorší je, že se bez korekce rozumem proto v každém sporu transformuje v nenávist a mění tím předmět sporu v neřešitelný konflikt. Vyhrocuje jej totiž v nesmiřitelný rozpor a společnost extrémně polarizuje. Navíc vedlejším účinkem dominance emocí nad rozumem přivedlo do politiky nezvykle vysoký počet osobností s tímto typem charakterů, tedy především umělce a sportovce, kteří v médiích dostávají prostor neodpovídající významu této skupiny občanů. Za D. Nedokázal v sobě zapřít nesympatie až nenávist ke komunistické vládě, čímž do politiky zasel zrno nenávisti, jako náhražku racionální diskuse. Za E. Ani se proto nepokusil umožnit diskusi o přínosu komunistů v dějinách Československa, ba ji i pro budoucno výslovně zakázal zákonem o zločinnosti komunismu. Za F. Euforii davů v listopadu zneužil k černobílému pojímání jevů. Komunisté jsou ti zlí, Rusové jsou okupanti, Západ nám přinesl svobodu, podnikatelé jsou energií národa, sudetští Němci byli kolektivně potrestáni, paneláky jsou králikárny a jiné zhůvěřilosti. Čímž položil základy extrémním až kategorickým postojům bez věcné diskuse.
Za čtvrté. Výše uvedené heslo poklesle, až zvrhle zavedlo do politiky absolutní kategorii, tak zvanou pravdu. V reálné politice nikdo nemá nárok tvrdit o svém názoru, zájmu či snaze, že je pravdou, i když to i nakrásně dočasně tak vypadá. Jediným kritériem pravdy v politice je daleká budoucnost. Takže nikdo z žijících politiků, ať vládnoucích, či opozičních si nesmí dělat nárok na konečnou pravdu. A dočasná pravda, to je něco jako prozatímní lež, je mým hlubokým přesvědčením. Právě heslo o vítězství pravdy a lásky je nejzlovolnějším dědictvím Havlova vládnutí. Spojí-li se dominance emocí nad rozumem s přesvědčením o nositelství pravdy, je bezpečně založeno na největší zla v dějinách. Podle mých znalostí jde o fundament každé diktatury.
Za páté: Za korunu svého politického diletantismu tomu všemu nasadil svou tezi o nepolitické politice, čili jakési nedefinované občanské společnosti. V reálu faktické nadvlády demonstrujících davů. Nejsem si jist, zda u Havla šlo o diletantství a naivitu, nebo o dobře promyšlený trik, protože v tomto pojetí je skryt prvek věčné revolty, kterou lze dobře řízenou mediální propagandou vždycky regulovat v zájmu „skrytých“ sil vlivu, čili až po, jak se dneska uvádí, Deep State. Řečeno jasněji, jde o metodu „řízení“ společnosti nevolenými, leč dostatečně bohatými skupinami na to, aby si koupily vyškolené profesionální iniciátory davů.
Za šesté. Velmi konkrétní. Byl to osobně Havel, kdo do procesu voleb zatáhl informace tajné služby. Kdo není pamětníkem, ať si najde z doby převratu kauzu předsedy strany Lidové Josefa Bartončíka.
Pro mě byl Havel nepolitik, který se zamotal do nejvyšších sfér mocenského boje. Byl by zůstal na dlouho opravdu slavným obnovitelem kapitalismu v Československu, kdyby dodržel svůj „revoluční“ slib, že bude prezidentem jen do voleb a pak se bude dál věnovat psaní. Díky tomu, že se mu na Hradě zalíbilo a na vlastní kůži poznal, řečeno slovy spisovatele Mňačka „Ako chutí moc“, skončil nejen neslavně, ale jako válečný štváč onou mezinárodně proslulou obhajobou bombardování z humanitárních důvodů. Jak jsem mu již v roce 1990 napsal – naivní vládce horší tyrana.