Již delší čas čtu a slyším, že by boje na Ukrajině rychle ukončil atentát na Putina. Prý by se následně v Rusku změnil režim. Dokonce asi tak dva týdny sleduji, že to nejeden západní politik vydává za poslední možnost „vítězství“ Ukrajinců. Někde jsem napsal, že si to vůbec nemyslím. Putin totiž za své působení neobyčejně zvýšil prestiž armády, vlastenecké cítění v zemi a sebevědomí Rusů obecně. Takže převrat i po smrti Putina by byl velice nejistý a pravděpodobně by byl dokonce kontraproduktivní. I kdyby se totiž pátá kolna v Rusku zmátořila k nějakému činu, s vysokou pravděpodobností by tentokrát armáda vzala věc národa do svých rukou. V současnosti totiž to není zdecimovaná armija strýka Jelcina, leč vysoce organizovaný stroj s nesmírnou potencí zbraní a bojové vyspělosti mužstva i velení.

Osobně si myslím, že existuje jistější výsledek ukončení bojů na Ukrajině. Politický převrat zorganizovaný opravdivými vlastenci, až nacionalisty v Ukrajinské armádě. Alespoň trochu rozumní nejvyšší velitelé musí přece vnímat beznadějnost svého odporu, který čím déle trvá, tím je pro celou jejich zem zničující, až likvidační. Přece se bojuje na Ukrajině, na území jejich vlasti, která je s rostoucím odporem systematičtěji a pečlivěji devastována. To musí opravdovým patriotům doslova rvát srdce. Jsem přesvědčen, že i většina národa by nakonec přijala politickou změnu, která by stát osvobodila od nadvlády fanatiků až nacistů a teroristů. Navíc od cizáckých vojenských „poradců“, kteří svým neumětelstvím komplikují jednotu vojenského velení. Ve spojení s velkorysostí Ruska, které by se za takové situace spokojilo pouze s denacifikací a demilitarizací, a nechalo Ukrajině přístup k Černému moři by příměří, či alespoň klid zbraní mohl nastat ihned a vyjednávání o mírové smlouvě by nemuselo být dlouhé.

Velení armády by si mělo uvědomit, že Zelenskyj a jeho podporovatelé se nevzdají. Jednak žijí v bublině svých představ, ale především by vyjednávání s Ruskem nepřežili. Zabili by je fanatičtí až nacističtí zloduši. Armáda ale má jistě dost sil k tomu, aby za pomoci alespoň části občanů nacistické fanoušky poměrně rychle zneškodnila. Kdyby je navíc předala Rusům tak by Rusko bylo určitě víc než jen velkorysé.

     Když jsem poprvé četl o zombii, nedokázal jsem si tu příšerku představit. Poučen dlouhodobým pozorováním osob v naší zemi už mám jasnou představu. Sleduji-li chování a výroky Zemana či Rychetského, tak už přesně vím, co je to zombie.

Teprve deska si čestní pamětníci připomínají konec druhé světové války. Pro jednu zem je to navíc velký svátek. Je to pro ně Den Vítězství ve Velké Vlastenecké Válce. Děň Pabědy. Tehdejší Sovětský svaz byl skutečným vítězem války v Evropě. Tak zvaní spojenci se do ní zapojili tehdy a až tehdy, když bylo nezpochybnitelné, že Německo prohraje. Tak se honem, honem Američané a přicmrndálkové z Británie vylodili na pobřeží Francie. Jednak proto, aby Rudé armádě zabránili dojít až k Atlantiku, ale především proto, aby Sovětům před nosem ukradli z Hitlerovských pokladů, a především vědeckých výzkumů, či technických vynálezů co se jenom ještě dalo stihnout.

Dneska je to už sedmdesát sedm let, co jsme se upřímně radovali ze získané svobody. Zbývá už jenom hrstka těch, kdo přinesli Evropě osvobození od nacismu ve formě hitlerismu. Obludné je, že už je určitě víc takových, kdo jejich hrdinství vydávají za agresi vůči státům, které tehdy ležely mezi Sovětským svazem a Německem. Především pak Polsko, i když se za takový považuje i Ukrajina, jež byla tehdy částí Sovětského svazu a většinově její občané bojovali v řadách Rudé armády.

V současnosti se vojensky řeší právě tento problém. Rusko, jediný stát hlásící se k nástupnictví po SSSR se dostalo do situace, kdy opět bojuje proti nejen sjednocené Evropě, jako za Hitlera, ale dokonce proti kolektivnímu Západu. Je to pro něj druhá vlastenecká válka. Osobně si přeji, aby v ní opět slavně zvítězilo.

Už víc jak třicet let si v tento den připomínám, že současný prezident mé země trpí obludnou duševní indispozicí, jíž je chorobní touha zapsat se do historie tak, aby se stal prakticky nezapomenutelným čili virtuálně až nesmrtelným. Prvním krokem k tomuto cíli byl jeho poslanecký návrh změnit datum oslav konce druhé světové války z 9. na 8. květen. Odůvodňoval to tvrzením, že ona válka skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace, což bylo podle našeho času osmého, a ne devátého května podle času platného v SSSR. V popřevratové protikomunistické euforii byl jeho návrh bez debaty schválen. Byl to první Zemanův zápis do dějin a je pro něj absolutně typický. Je totiž populistický. Zeman pak po celou dobu svého politického angažmá prokazuje silný cit pro vědomí davů. Vždycky pak z toho prostého důvodu udělá to, co si prokazatelná většina, či třeba jen zmanipulovaný dav žádá.

Díky této taktice v politice nakonec dospěl k svému cíli. Stal se prvním mužem státu, což je ona virtuální nesmrtelnost. Dokud totiž bude lidstvo existovat, bude se v análech vždycky uvádět jeho jméno jako jednoho z „vládců“, či nejvyšších představitelů České země. Nikdo jej už nevymaže z dějin, stejně jako třeba Gottwalda, či Husáka. Jenom odborníci pak budou znát některá jiná jména z té doby. Měl opravdu z pekla štěstí, že se jím, a hned dvakrát stal, a to dokonce z vůle většiny občanů. Dějiny už nikdy nezaznamenají, že to bylo proto a jenom proto, že proti němu v obou případech stál kandidát představující horší alternativu čili že byl Zeman zvolen vždycky jako menší zlo. Většina občanů přece nechtěla mít v čele státu pohrobka feudálů, oné tisícileté nadvlády mikroskopické menšiny nad vším světem a ani kariéristu, který byl zase příslušníkem nadvlády v listopadu 1989 poražených mocnářů. To jeho osobní štěstí proto správně pokládám za dílo pekelné.

     Jak je vidno, i Rusové umějí vést informační válku. Lavrov si v rozsáhlém rozhovoru pro italské médium „pustí hubu na špacír“. Svět se v okamžiku může potrhat všestranným reagováním na poněkud sporné informace Židech a Hitlerovi. Především ale Izraelská moc se může potrhat vzteky a údajně prý svou neutralitu v konfliktu Ruska s Ukrajinou změní na všestrannou pomoc Ukrajině včetně přímé účasti svých specialistů na bojových operacích. Putin se v zápětí za slova ministra Ruska, který je mu ze všech vládních činitelů nejbližší omluví premiérovi Izraele. A Izrael omluvu přijímá. Má k tomu dobrý důvod. Ve skutečnosti se totiž nechce, ba až obává vojenské konfrontace s Ruskem.

Účelu je však dosaženo. Celý svět ví, co si fakticky většina Rusů myslí o Židovském angažmá ve druhé světové válce. Lavrov je totiž příliš vytříbeným diplomatem než aby na veřejnosti zbůhdarma vypouštěl takové výbušné informace.

S Hitlerovým vojskem táhli na SSSR, prakticky ale na Rusko, všichni zavilí nepřátelé komunismu, ale rovněž Ruska z celé Evropy. Jako tomu bylo již několikrát v historii, protože široširá Rus lákala od svého vzniku všechny loupežníky světa. Rudá armáda naprostou většinu z nich zabila, a nakonec zvítězila nad německou formou rasismu a nacismu. Přechodně, jak se nyní ukazuje. Potomci zabitých v sobě, ale především ve svých dětech živili osobní nenávist ke všemu Ruskému. V poválečné atmosféře se ovšem neodvažovali zapojit do aktivního politického života. Což ale už nejde říct o vnucích vzpomínaných padlých nacistů, jejichž nenávist k Rusku je ještě větší, než jakou měli jejich dědové, protože je zesilována médii.

Vždycky jsem se sám sebe ptal, kam se po válce poděli všichni ti aktivní rasisté, nacisté a hitlerovci. Dnes je to už jasné. Hibernovali. Čekali na svou příležitost. Ta se jim naskytla rozpadem Sovětského svazu. Svůj nový útok na Rusko zahájili revizí historie druhé světové války, především tvrzením, že SSSR se na jejím vzniku podílel stejným dílem, jako Hitler. Už to je zajímavé, na jedné straně Sovětský svaz a na druhé jenom Hitler. Ne tedy Německo! Druhou, už podstatně zásadnější revizí bylo tvrzení politických špiček mnoha východoevropských států, že Sovětský svaz je neosvobodil od hitlerovců, ale dobil a následně okupoval.

Vrcholem protiruské politiky pak byla soustava provokací jako Skripal, Navalný, Vrbětice a další, díky kterým pak pohlaváři Evropy Rusko sankcionovali, pouze za podezření bez prokázaní jeho viny. S arogancí sobě vlastní se pasovali na žalobce, soudce a katy. Navíc v té činnosti našli „oprávnění vyhlašovat Rusko za nevěrohodné, až nakonec, pod taktovkou USA za prvořadého nepřítele Evropy a celého Západu.

Pod rouškou skrývané nenávisti k Rusku se začal Evropou šířit mor s názvem NATO, které nakonec dospělo až na samé hranice Ruska. A konflikt potomků fašistů, nacistů, a hitlerovců celé Evropy s Ruskem se musel stát realitou.

O víkendu poskytl Lavrov dlouhý rozhovor italskému médiu. Když se rozhovor stočil na problém nacismu na Ukrajině, redaktor vyslovil zajímavý argument. Na Ukrajině by Zelenskyj, jak sám říká nedovolil existenci nacismu, protože je přece Žid. Lavrov pak odpálil doslova mediální atomovku, když řekl. Zelenskyj ať mluví co chce. Hitler byl vnukem Žida, dokonce jednoho z Rothschildů. Sovětská armáda po válce odvezla matriky z Rakouska a v nich tuto informaci našla. Pak to ještě dále rozvíjel až k tvrzení, že nacismus je fakticky skrytým bojem dvou skupin Židů mezi sebou. Já k tomu jenom poznamenávám, že Hitlerova identita pro mě není novinkou. Již dávno vím, že Heydrich tuto skutečnost o Hitlerovi věděl. Měl ovšem takovou pozici v říši, že se ho Hitler neodvážil přímo zlikvidovat. Proto ho jmenoval „vládcem“ protektorátu a tajně na něj poštval přes Britskou rozvědku vrahy z Čech.

Leč zpět k informaci Lavrova. Odhalil při tom i něco z dějů v SSSR, kde se mezi sebou rvaly dvě skupiny Židů. K tomu jenom dodávám, že ty se tam skrytě rvou až do dneška. Odborníci tomu říkají „pátá kolona“. Pro ni je typické, že sabotuje i současnou snahu Putinovců na Ukrajině, protože má obsazené i vysoké posty v Ruské armádě. Lavrov tím ale především naznačil, že na Ukrajině po rozpadu Sovětského svazu se mezi sebou rvou také podobné dvě skupiny. Mediální svět začal okamžitě doslova čílit. Vyhřezl skrytý antisemitismus snad ve všech zemích Evropy. O konfliktu na Ukrajině se dokonce začalo hovořit jako o snaze sionistů obnovit na jejím území dávnou Chazarskou říši coby Izrael druhé generace. Vládci Sionu se prý o to snaží dávno, protože Izrael je pro ně jednak malý, ale především obklopený tradičními nepřáteli.

Samotní vládci Izraele se rozčilili nejvíc. Asi platí to přísloví o potrefené huse. Ihned si vláda Izraele pozvali Ruského velvyslance na kobereček, aby mu neomaleně řekla, že mění svou zatímní neutralitu v konfliktu na Ukrajině na přímou pomoc napadené straně.

Tím se ozbrojený konflikt mezi Slovanskými bratranci stává zase další bitkou mezi Židy. Jako už tolikrát bojovanou opět cizíma rukama.