Teprve deska si čestní pamětníci připomínají konec druhé světové války. Pro jednu zem je to navíc velký svátek. Je to pro ně Den Vítězství ve Velké Vlastenecké Válce. Děň Pabědy. Tehdejší Sovětský svaz byl skutečným vítězem války v Evropě. Tak zvaní spojenci se do ní zapojili tehdy a až tehdy, když bylo nezpochybnitelné, že Německo prohraje. Tak se honem, honem Američané a přicmrndálkové z Británie vylodili na pobřeží Francie. Jednak proto, aby Rudé armádě zabránili dojít až k Atlantiku, ale především proto, aby Sovětům před nosem ukradli z Hitlerovských pokladů, a především vědeckých výzkumů, či technických vynálezů co se jenom ještě dalo stihnout.

Dneska je to už sedmdesát sedm let, co jsme se upřímně radovali ze získané svobody. Zbývá už jenom hrstka těch, kdo přinesli Evropě osvobození od nacismu ve formě hitlerismu. Obludné je, že už je určitě víc takových, kdo jejich hrdinství vydávají za agresi vůči státům, které tehdy ležely mezi Sovětským svazem a Německem. Především pak Polsko, i když se za takový považuje i Ukrajina, jež byla tehdy částí Sovětského svazu a většinově její občané bojovali v řadách Rudé armády.

V současnosti se vojensky řeší právě tento problém. Rusko, jediný stát hlásící se k nástupnictví po SSSR se dostalo do situace, kdy opět bojuje proti nejen sjednocené Evropě, jako za Hitlera, ale dokonce proti kolektivnímu Západu. Je to pro něj druhá vlastenecká válka. Osobně si přeji, aby v ní opět slavně zvítězilo.