Už víc jak třicet let si v tento den připomínám, že současný prezident mé země trpí obludnou duševní indispozicí, jíž je chorobní touha zapsat se do historie tak, aby se stal prakticky nezapomenutelným čili virtuálně až nesmrtelným. Prvním krokem k tomuto cíli byl jeho poslanecký návrh změnit datum oslav konce druhé světové války z 9. na 8. květen. Odůvodňoval to tvrzením, že ona válka skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace, což bylo podle našeho času osmého, a ne devátého května podle času platného v SSSR. V popřevratové protikomunistické euforii byl jeho návrh bez debaty schválen. Byl to první Zemanův zápis do dějin a je pro něj absolutně typický. Je totiž populistický. Zeman pak po celou dobu svého politického angažmá prokazuje silný cit pro vědomí davů. Vždycky pak z toho prostého důvodu udělá to, co si prokazatelná většina, či třeba jen zmanipulovaný dav žádá.

Díky této taktice v politice nakonec dospěl k svému cíli. Stal se prvním mužem státu, což je ona virtuální nesmrtelnost. Dokud totiž bude lidstvo existovat, bude se v análech vždycky uvádět jeho jméno jako jednoho z „vládců“, či nejvyšších představitelů České země. Nikdo jej už nevymaže z dějin, stejně jako třeba Gottwalda, či Husáka. Jenom odborníci pak budou znát některá jiná jména z té doby. Měl opravdu z pekla štěstí, že se jím, a hned dvakrát stal, a to dokonce z vůle většiny občanů. Dějiny už nikdy nezaznamenají, že to bylo proto a jenom proto, že proti němu v obou případech stál kandidát představující horší alternativu čili že byl Zeman zvolen vždycky jako menší zlo. Většina občanů přece nechtěla mít v čele státu pohrobka feudálů, oné tisícileté nadvlády mikroskopické menšiny nad vším světem a ani kariéristu, který byl zase příslušníkem nadvlády v listopadu 1989 poražených mocnářů. To jeho osobní štěstí proto správně pokládám za dílo pekelné.