Právě jsem dočetl dva texty, které dokazují, že Kyjev uplácel vlivné evropské státníky. Jednak aby dál podporovali válku, jednak aby poskytovali Ukronacistům zbraně a také aby lobovali za přijetí Ukrajiny do EU a NATO. A tak mě napadlo, co tak prověřit příliš podezřele proukrajinského Petra Fialu v souvislosti s tou kampeličkou? Možná že to by mu a všem jeho fandům zavřelo hu…ústa jednou pro vždy.

     „Na zasedání Evropské rady v červnu 2021 jsem měla pocit, že Putin už nebere Minskou dohodu vážně. Proto jsem tehdy s prezidentem Macronem chtěla nový formát, kde bychom s Putinem hovořili přímo jako EU. Někteří lidé to nepodporovali, zejména pobaltské státy, ale Polsko bylo také proti, protože se obávalo, že nebudeme mít společnou politiku vůči Rusku.“. „Stařenka“ blábolí? Ne, bohapustě lže, jak byla zvyklá z dob svého vůdcování. Podváděla Putina už při podpisu Minské dohody. A od té doby se hlouběji a hlouběji zaplétá do lží, čím víc chce ospravedlnit své zrůdné vůdcovské působení.

    „Vypada to, že Slovak, Turek a Japonec vydupali s Rakušanem“. Popsal vtipně výsledek voleb bloger Větvička. Rakušan totiž ve volební kampani dával příliš okatě najevo, že chce Fialu vystřídat v Kramářově vile.

     „Kdyby Evropská unie vynakládala tolik energie na dosažení míru, kolik vynakládá na podporu války na Ukrajině, tato válka mohla být už dávno ukončena. Chcete-li válečného premiéra, musíte mě vyměnit – já jsem mírový premiér a nikdy se nestanu válečným premiérem“. Rádoby tvrdě odpověděl Robert FICO na výzvy k podpoře Ukrajiny. Ale při tom jeho ministr obrany, taky Robert, ale KALIŇÁK, podepsal s předsedou vlády Ukrajiny memorandum o 14. balíčku podpory Kyjevu.

„Chcete bojovat za Ukrajinu? Pošlete na frontu svého manžela a dospělé syny! Taháte nás do války mezi Ukrajinou a Ruskem. Možná je pro Vás válka příležitostí zakrýt Vaše podvody. Ale proč mají za Vaše zájmy bojovat naši manželé, naši synové a naši bratři…Polsko není gubernie Vašeho levicového impéria, rezignujte“, vyzvala z tribuny EP von der Leyenovou polská europoslankyně Ewa ZAJĄCZKOWSKA-HERNIK. To je poněkud jiný hlas z Polska, než ten ubožáka Tuska.

Část české společnosti si myslí, že Jan Lipavský je dobrý politik. „Pro ně je Jan ‚Lipánek‘ hotový guru — úspěšný influencer, který se nemusel příliš učit ani pracovat, přesto se stal vzorem. Je to syrové zrcadlo části naší společnosti, kde je smysl práce i života nahrazen show, lajky a bezhlavým nadšením pro svého idola,“ říká politolog Petr DRULÁK. A taková generace nebude trpět ve válce, což současní jestřábi EU-NATO nevnímají.

     „Ukrajina je velká vesnice. Protože ukrajinská idea je bohužel venkovská. Celá městská kultura je rusky mluvící… S výjimkou Lvova, možná…teď jste potlačili rusky mluvící městskou kulturu, a kde jsou vaše příklady ukrajinsky mluvící městské kultury? Bohužel žádné nejsou“. Charakterizuje svou zem bývalý poradce Zelenskyho Oleksij ARESTOVYČ. Jsou i tací, kteří jej chtějí vidět v čele Ukrajiny.

„Ukrajina a banderismus jsou vlastně synonyma. Říká Rostislav IŠČENKO. Bohužel se o to nejvíc zasloužila SVO.

„Žijeme v historicky určených podmínkách a musíme nejen žít v těchto podmínkách, ale také zvážit, jak můžeme tento prostor rozvíjet, jak se můžeme posouvat vpřed a neztratit konkurenční výhody, které vznikly vytvořením jednotné logistiky, jednotné průmyslové spolupráce a jednotného kulturního kodexu v celém bývalém Sovětském svazu, navzdory kulturní rozmanitosti národů SNS“, řekl Vladimir PUTIN v Dušanbe na pravidelném setkání zemí SNS, fungujícího coby postsovětský ekonomický prostor. Putin si uvědomuje, že SSSR vybudoval ekonomický a logistický společný prostor, který dává Rusko konkurenční výhodu v regionu.

„…hlubokého státu, tedy osob, které ovlivňují státní aparát bez ohledu na směšný rituál voleb, z něhož vylezou nějací poslanci, nějaká vláda a kdo ví jaký premiér…“. Napsal František ROČEK, ostřílený to novinář píšící pro web https://www.prvnizpravy.cz/ . Nejde o definici hlubokého státu, ale jeho role v politickém prostoru je vystižena skvěle.

Vždycky jsem tvrdil, že o profesní politiku, tedy o placené politické funkce na úrovni širší než obecní působnosti, se mají ucházet pouze lidé, kteří v životě už něco dokázali, minimálně uživit sebe a odchovat děti do opuštění rodičovské péče. A tvrdím dneska naplno. Mladé ženy mají napřed porodit alespoň dva až tři potomky a vychovat je minimálně do patnácti let než se dají na klábosení, o němž si myslí, že řídí svět. Jak řekl kdysi jeden klasik. Rodit je pro ženu něco jako vojenská povinnost pro muže. K níž já dodávám, že vojenská povinnost pro ženy je další zrůdností moderny, žena dává život, což není fráze, a v žádném případě nemá být vychovávána k tomu aby jej zničila. Muži mají projít vojenským výcvikem, ne debilním drilem typu pořadových cvičení, ale takovým aby se uměli bránit. Moc se mi kupříkladu líbilo, že ve Švýcarsku měl každý muž po absolvování povinného vojenského výcviku doma plnou polní včetně „kvéru“. Co tři roky musel na střelnici prokázat, že umí střílet. A když se mu to nepovedlo, musel si za své „tolárky“ zakoupit „patrony“ a cvičit tak dlouho, dokud zkoušku nesložil. A to bylo ještě v šedesátých letech minulého století čili vlastně nedávno. A budu ve svých sprosťárnách ještě chvíli pokračovat. V mých očích naprostá většina mladých lidí do třicítky vlastně ještě není plnohodnotným člověkem. Už minimálně od první světové války určitě nebyla, není a nebude. A tím občanem nejméně do čtyřicítky v tom dnes příliš složitém světě nejen na pochopení, ale i pro prostý život v něm.

Ale zpět k té politice. Dneska lidé žijí podstatně déle, vždyť nám moderní vládci ordinují odchod do důchodu už vysoko nad šedesátku. Tvrdím bez výčitek. V Ústavě zakotvit kandidování do politické funkce až po dosažení 35 let, za poslance po čtyřicítce a do senátu po padesáti. I když jsem pořád skálopevně přesvědčen, že senát je naprosto zbytečný. Stejně tak prezident. Stačí předseda vlády, kterého zvolí všichni občané a ten si složí vládu, které následně parlament dá důvěru, celé, což zdůrazňuji. A ne aby kecal ke každému jedinci, jak je dneska zrůdným zvykem u každého, kdo se dorval ke „korýtku“ a v ten moment si myslí že na něj sešla veškerá moudrost světa jak na nějakou umělou inteligenci.

V německém politickém pořadu ARD vypukl skandál. Tématem pořadu byla povinná vojenská služba. V průběhu pořadu se proti této iniciativě vyslovila čtvrtina posluchačů. Mezi nimi byl i 19letý student, kterého novináři požádali, aby argumentoval svou odpověď: „Nemám chuť vstoupit do vojenské služby a nechci obětovat svůj život za státní hranice a sféry vlivu. Také nevěřím, že lidé mohou být k tomu nuceni proti své vůli“. A co když bude země, ve které žijeme, napadena? „Ani tehdy bych to neobhajoval. Připadá mi, že Ukrajinci si například ublížili tím, že začali bojovat proti Rusku. Podle mého názoru by to měli přijmout. Myslím, že by se měli vzdát, protože život během války je mnohem horší než život pod vládou Putina. Proto bych také raději žil v Německu pod Putinovým vedením než v Německu rozervaném válkou.

Nevzpomínám si už, který národ se dopracoval moudrosti, která je v titulku tohoto textu. Vím ale bezpečně, že je z východu a mám dojem, že opravdu pochází z Číny. Vždyť jí skutečně několikrát vládli cizinci, a… přežila. Žít pod okupanty je těžké, ale přece jenom lidé žijí, takže mají naději. U velkých, přesněji početných národů, jakým je Německo je taktika podvolení se realističtější, protože ho prakticky nelze naprosto ovládnout. To by u každého obyvatele museli být tři okupanti, aby ho hlídali po celých 24 hodin, obrazně řečeno. Konec konců, Německo je přece okupováno už 80 let, a žije, ba dokonce bohatě a spokojeně.

Jistě, dějiny znají hodně zaniklých národů ale v současné době je likvidace národa s vysokou pravděpodobností vyloučena. Pokud okupant systematicky nevraždí okupované, nebo nemá vypracovaný nějaký dlouhodobý projekt na jeho pozvolné zničení, tak pořád je naděje.

Ono ale jde o naprosto něco jiného. V každé komunitě, a tedy i v národě je určité procento lidí, kteří chtějí mít moc, ba dokonce vládnout, až ovládat. A v případných válkách jde jen a jenom o ně. Ve vhodnou chvíli totiž právě oni napadají své sousedy a naopak mohou být napadáni. Takže lze říct, že pokud tito vládci, říkejme jim tak, a to vlastní či cizí, lid obecný pouze využívají, dá se přežít a to je lepší variantou, protože zase zůstává naděje. V dohledné době budou už robotické vílky. Pokud třída vládců se s jejich pomocí bude bít mezi sebou a lid „obecný“ nechají žít, tak ať se perou a zabíjejí.

Že jde o svobodu? Ale ta se nikdy netýká řadového člověka. Tomu vždycky někdo poroučel, poroučí a poroučet bude. Je jenom potřeba, aby se každý z nich našel, a měl tu možnost, sféru v níž je skutečně svobodný. I otroci to mnohdy dokázali. Oni totiž ani příslušníci oné třídy, potažmo vrstvy vládců, nejsou svobodní. Copak je to za svobodu, když máte vedle sebe neustále čtyři osobní strážce, kteří pečují o vaši bezpečnost i postele, obrazně myšleno.

Putin mu bezprostředně na to „kondoloval“, čti, silně kritizoval norský Nobelův výbor, když vyhlásil, cituji: „…ztratil autoritu, protože cenu opakovaně uděloval těm, kteří pro mír nic neudělali“. Takové prohlášení Putina nic nestojí, a navíc získal od Trumpa okamžité poděkování. Jmenovaný výbor měl být opravdu trochu uvážlivější. Trump je totiž osobnost dominantně emotivní a často podléhá okamžitým náladám. Dají se, jednoduše řečeno, od něj očekávat různé reakce. V krajním případě kupříkladu kroky válečníka, když už nemůže být mírotvůrcem, Což v praxi znamená že zatáhne USA do války s Venezuelou a pod jeho zaštítěním kumpán Netanjahu napadne Írán. Ovšem předpokládám, že s velkou pravděpodobností jeho zanevření na Evropany Merze, Starmera a Macrona a Evropánky z pobaltských pidistátečků, a začne je mnohem výrazněji šikanovat než to činil dosud. I když nebude reagovat nijak, tak určitě se zachová podle životní zásady mého spolupracovníka – „nie jestem mstivy, ale paměntlivý“.

Alespoň pokud jsou mé informace správné. Rozhodl se oslavit své narozeniny v rodném městě, v Sankt-Petěrburgu. Souhlas. Část oslav proběhla v pravoslavném chrámu a to hned v tom nejslavnějším v městě. Taky souhlas. Leč! Sezval do něj velitele z fronty a samotný obřad pojali jako modlitbu za vítězství, a navíc jim tam coby gosudar uložil dominantní rozkaz o cíli vítězství. To už v mých představách je nonsens. Stánek boží obecně podle mě nesmí sloužit k takovým účelům. V očích křesťanů tak zkompromitoval křesťanství. V myslích pravoslavných věřících pak zpochybnil Ruskou pravoslavnou církev jako sjednocovatele veškerého pravoslaví. Udělal z ní nacionální, ba až nacionalistickou instituci. A to ambicím jejího duchovenstva neprospívá. Ale především, jak už jsem poznamenal, stánek boží byl reálně znesvěcen, pokud Ruská pravoslavná církev se považuje za církev světového, všelidského míru. Upřímně řečeno divím se správě Petrpavlovského chrámu, v němž jsou hroby největších carů Rusi, že něco takového dovolila. Zapletla se tak do reality, s níž žádná křesťanská církev by se spojovat neměla.

Při nejmenším do stavu, s nímž při zahájení SVO s vysokou pravděpodobností vůbec nepočítalo. Nenávist Ukrajinců, masivně podporovaná, ba až živená Západem totiž dohání Ruské politické vedení a vojenské velení k tomu, že budou muset Ukrajinu totálně zničit. Ukrajinci coby odrodilí Rusové, jsou stejně udatní, a možná i silněji motivovaní. Poskytují konfliktu Slovanskou zaťatost a Západ k tomu přidává nápaditost, ba až moderní kreativitu v inovacích a rychlost jejích realizace.

V současnosti Ukrajina přinesla do válečné praxe nástroj, který změnil charakter války. Rusové rukavici zvedli, ale Ukrajinci získali pro tento typ válčení prakticky celý svět. Za poslední dva roky uzavřeli s několika desítkami zemi smlouvy, podle nichž vyrábějí drony na jejich území, a většinou ve výrobnách, které jsou ve vlastnictví Ukrajinců. Údajně v součtu s „garážovými“ výrobci na Ukrajině je celkových producentů víc jak tisíc. Kdo má zájem znát konkrétní data, ať navštíví web https://www.michalapetr.com/map-2428-soucasna-ukrajinska-zbrojni-vyroba-a-putinovo-vcerejsi-vyhlaseni-analyza/ . A tak je Rusko vážně ohroženo. Ukrajinci k zásahům v hloubce Ruska nepotřebují ani rakety dlouhého doletu a doslova ničí Rusko. Především jeho výrobu pohonných hmot, energetiku a logistiku. V mých očích je ale mnohem nebezpečnější riziko demoralizace obyvatelstvo Ruska. Vládci Ruska proto už nemají mnoho možností na výběr.  Vidím vlastně jedinou. Ukrajinu naprosto zničit skoro stejně jako Izrael Gazu. A to mu ve světe neprospěje. I mnozí současní fandové se od Ruska na dlouho odvrátí, pokud se dokonce nepřipojí na stranu Ukrajiny a nepomohou jí se bránit.

Teď se podle mě ukazuje ona počáteční chyba Putina, který nechtěl hned od od zahájení SVO drtivý útok. No možná, že jsem pesimista a Rusko má v rukávu ještě nějakou alternativu, ale moc o tom přesvědčen nejsem.

Pokud je volební zákon koncipován tak, že volbami jsou vytvářeny koaliční vlády, tak nä první pohled vypadá neobyčejně demokraticky. Ovšem opak je pravdou. Takový zákon je vhodný pro politicky vyspělé prostředí, v němž existují tři až pět stejně silných, tedy vlivných a početných stran, a několik zárodků budoucích jejich rovnocenných rivalů. Ovšem je vyloženě nevhodný pro jeden až dva silné subjekty, desítku pidistran a několik desítek „nanostraniček“, čti, skupinek ambiciózních figurek jejichž členové každé z nich se vejdou do jednoho autobusu, jak je tomu v naší politicky nevyzrálé společnosti. V takovém systému velká strana nikdy nedokáže vytvořit jednobarevnou vládu, takže do ní přibere jednoho či dva subjekty které se prodraly z celé té skrumáže nýmandů do sněmovny. A podle toho pak vypadá následné vládnutí „demokratické“ vlády. Trpajzlíci vydírají obra. A vyskytne-li se v některé „do party přibrané“ straně někdo agresivní, arogantní či jen silná osobnost, tak vládne on a ne představitel skutečně vítězné strany.

Ono vůbec platí zkušenost, že vláda koalice i stejně silných stran je v praxi podrazem na voliče, protože žádná ze stran koalice není schopna splnit svůj program, a obvykle ta největší nejméně, protože pro uchování svého vládnutí musí ustupovat nickám víc, než ony jemu. Veřejnost se pak obvykle jenom oprávněně vzteká, že strany ve svých předvolebních slibech, alias programech, voliče podvedly. A to nejpikantnější se děje před dalšími volbami. Za úspěchy vlády si přisuzují zásluhu pidivajžlíci a všechno špatné svádí na opravdového vítěze voleb.

Ovšem zásadním problémem je, že takový volební zákon nekultivuje politický prostor, nevychovává občany ani politiky. Občané nemají důvod rozhodovat se pro programy velkých stran a politici nemají zájem o pěstování kultury vyjednávání a hledání kompromisů, což je alfou a omegou demokratické politiky.

Každá demokratická politická společnost by, podle mě, měla začínat volebním principem „vítěz bere vše“. Ten totiž po čase zformuje velké strany a jen tak tři malé. Tak lze nejen vládnout, leč i zachovávat kontinuitu správy státu.

Trumpova posedlost získáním Nobelovy ceny míru jej v očích světové veřejnosti již dostatečně zesměšnila. Obzvláště jeho chlubení, že již ukončil sedm, nebo snad již osm vilek, když prakticky neukončil žádnou. Snad jednu, či dvě na čas přerušil a ostatní byly zvládnuty a ukončeny bez jakéhokoliv jeho zásahu. Při tom jediné dva opravdové, protože dlouhodobé a neobyčejně kruté válečné konflikty, naopak zvyšují zásluhou jeho vměšování svou intenzitu.

Při tom reálná Trumpova politika se vůbec neliší od zahraničních „misí“ prakticky všech Amerických prezidentů. Jak ji nedávno popsal jeden zahraniční novinář. „Jeho nařizování mimosoudních vražd prostřednictvím vyhození civilních lodí do povětří v Karibiku bez jakýchkoli důkazů, agrese proti Venezuele a vypsání odměny 50 milionů dolarů na prezidenta této země, bombardování Íránu a uvalení nezákonných jednostranných ekonomických sankcí na desítky států.“ To určitě nebude doporučením pro komisaře udělující Nobelovu cena za mír. Navíc je v mých očích Trumpova administrativa pod diktátem mezinárodního zločince Netnajhua, který Spojené státy dovleče k velké válce v Západní Asii, počítám.

Samostatnou kapitolou jeho osudu bude pak asi ČLR. Trumpova vize o obnově velikosti USA jej totiž logicky požene dál, než pouze k nějaké formě obchodního soupeření s Čínou, které už zahájil. Na mocnářích USA totiž leží prokletí, které je vždycky dovede ke zločinu války. Je to prokletí světového hegemona. Podle této hegemonistické doktríny, jak nedávno řekl profesor Jeffrey Sachs, cituji: „Čína se měla vyvíjet způsobem, který je podřízený Spojeným státům (nevyvíjela se)…nyní musí být potrestána…Čína je cílem z jediného důvodu: Čína odmítla rozvíjet svou ekonomiku tak, aby se podobala kolonii Washingtonu. Místo toho rozvinula svou ekonomiku do závratných výšin pomocí alternativního ekonomického systému a ukázala světu, že americký kapitalismus není jediným modelem rozvoje, který na světě zůstal po pádu sovětského komunismu. Kromě toho, a to je možná nejdůležitější, Čína se odmítla podřídit hegemonistickému diktátu Washingtonu…USA raději začnou s Čínou válku, než aby jí dovolily, aby je ekonomicky překonala, a každou zemi, která se nepodřídí americkému diktátu, považují za nepřítele“. A v současné pádící době čas pracuje proti USA. Každý rok, obrazně pak každý den, kdy USA otálejí s válkou proti ČLR je pro Ameriku osudný. Já si dokonce myslím, že šance na porážku ČLR už pro USA zmizela. To by ji muselo zradit Rusko, Indie pak jednoznačně podpořit USA, a nejen ona, ale většinová Jihovýchodní a Střední Asie. A samozřejmě ta USA kolonie EU-NATO, tedy včetně Turecké velkoarmády. Nechce-li být považován doma za vlastizrádce, bude muset s tou ČLR něco udělat. A jeho oblíbenou zbraní, siláckými slovy, to být nemůže.

Dneska se dožívá Putin 73 let. Poslední velikán Ruska se dožil 74 a necelého čtvrt roku. Beru to jako symbol. Takže by válka na Ukrajině měla skončit nejpozději za rok a čtvrt. I když bandité Západu vyprovokují nějakou novou proti Rusku, tak ta současná už by opravdu mohla skončit, ať může Putin v klidu odejít do penze. Jako myslitel bude Rusku velice potřebný, jak jsem se ujistil po posledním zasedání Valdajského klubu. Ve státech politického Západu totiž ještě několik let, až desítek let, budou vládnout politici postižení rusofrenií, přesněji neovladatelnou „Odium Russiae”, která Rusku ještě přčipraví dlouhé období všeobečcného vypětí. Myslím si.