Na letošním setkání klubu Valdaj se diskutovalo na téma multipolárního a proporcionálního světového řádu.  Putin na něm přednesl zásadní projev, o němž jsem tady psal už 5.10. Potom několik hodin odpovídal na dotazy. Na netu jsem našel záznam této diskuse a z třiceti stran jeho rozsahu si dneska vypisuji následující poznámky.

„…neexistuje jiná cesta, než hledat řešení založená na konsensu. Mimochodem, postupně jsme dospěli do bodu, kdy potřebujeme vytvářet instituce, kde se problémy řeší ne tak, jak se snažili naši západní kolegové, ale skutečně na základě konsensu, skutečně na základě koordinovaných postojů“.

     V roce 1993 jsem byl v Hamburku s tehdejším starostou Petrohradu Sobčakem. Setkal se a hovořil s tehdejším kancléřem Kohlem. Kohl řekl, že pokud chce Evropa zůstat nezávislým centrem globální civilizace, musí to být s Ruskem a Rusko musí být s Evropskou unií, s Evropou. Budou se velmi silně doplňovat, zejména proto, že sdílejí stejný základ, v podstatě spojený s tradičními hodnotami, které byly v té době v Evropě stále velmi ceněny“.

A trochu nesouvisle o Evropě a EU. „Nejde ani o to, že bychom byli svědky stagnace v Německu, motoru evropské ekonomiky…A nejde ani o to, že by francouzská ekonomika čelila obrovským problémům s rozpočtovým deficitem a rostoucím dluhem. Jde o to, že tyto základní věci spojené s evropskou identitou mizí. O to jde. Tato eroze se děje zevnitř; nekontrolovaná migrace ji nahlodává zevnitř.

Nebudu teď zacházet do detailů; vy to víte lépe než já. Měla by Evropa být něčím – kvazi-státním útvarem? Nebo je to „Evropa národů“, Evropa nezávislý stát? To není naše věc; to je vnitřní evropská debata. Ale tak či onak, tento základ hodnot musí zůstat. Pokud zmizí, pokud zmizí, pak zmizí i Evropa, kterou jsme všichni tolik milovali.

Víte, v Rusku máme spoustu velmi liberálních lidí z tvůrčí a intelektuální sféry a je tu mnoho, jak rádi říkáme, „západních lidí“. Tedy těch lidí, kteří jsou spíše nakloněni a věří, že by Rusko mělo být blíže Západu.

Ale i oni, když s nimi mluvím, říkají: „Evropa, kterou jsme tolik milovali, už neexistuje.“ Nebudu je teď jmenovat, ale jsou to v naší zemi opravdu velmi známí lidé. Jsou to evropští intelektuálové v plném, doslovném slova smyslu, věřte mi. Stráví tam půl roku, v Evropě, a řeknou: „To je ono, Evropa, kterou jsme tolik milovali a cenili si, už neexistuje.“

A co to v první řadě je? Je to eroze těchto hodnotových orientací a základů hodnot. Pokud to bude pokračovat, pak samozřejmě… Řekl jsem, že je to slábnoucí centrum – bude se postupně zmenšovat a slábnout. A eroze tohoto hodnotového základu povede k problémům s ekonomikou. A věci se nezlepší, pokud to takhle půjde dál.

Proč? Protože pak se ztrácí hodnota suverenity. A pokud se suverenita ztratí, následují ekonomické problémy. No, jak? Právě jsme mluvili o tom, jak lze uran – v podstatě zdroj energie – dodávat do USA, ale plyn a ropa se nemohou dodávat do Evropy. Proč, když je to ziskové? Nemohou se dodávat, protože mají nějaké důvody. Jaké to jsou? Pokud se nezaměřujete na národní zájmy, můžete jich napočítat desítky. Ale pokud se zaměřujete na národní zájmy, pokud jste suverénní, pak neexistují žádné další důvody, proč se jich vzdát. Suverenita se ztrácí – a všechno se rozpadá.

V Evropě teď nabírají na síle národně orientované politické síly – ve Francii, nebudu je jmenovat, a v Německu. Maďarsko v čele s Viktorem Orbánem si tuto pozici samozřejmě drží už dlouho. Myslím, že… nevím, nesleduji vnitropolitické dění v Maďarsku, ale myslím, že většina Maďarů chce zůstat Maďary a bude Orbána podporovat. Protože pokud nechtějí zůstat Maďary, ať podporují von der Leyen. Ale pak budou všichni „von der Leyen“. Chápete?

To znamená, že pokud tyto síly v Evropě budou i nadále nabírat na síle, pak se Evropa znovu zrodí. To ale nezáleží na nás, ale na Evropě samotné.

     „…dosažení rovnováhy zájmů a dosažení konsensu je obtížné. Ale pokud k tomu přistoupíme a dosáhneme toho diskusí, pak se jedná o skutečně zásadní dohody a můžeme doufat, že vydrží dlouho“.

     „…oni se nám snaží bránit v pohybu. Vznikl termín ´stínová flotila´. Co je to stínová flotila? Můžete mi to říct? Může mi to někdo tady říct? Jsem si jistý, že ne, protože v mezinárodním námořním právu takový pojem neexistuje. Neexistuje. Proto se nejedná o právní kroky. A ti, kteří se o to snaží, by si to měli pamatovat“.

     „BRICS roste, což je dobře, ale objevují se i problémy…čím více členů, tím více zájmů a názorů a shoda na společném postoji je obtížnější, ale jiná cesta neexistuje. Existuje jen jedna cesta: koordinace, hledání společných zájmů a spolupráce v této oblasti…neprovádíme politiku proti nikomu…Mimochodem, neprovádíme žádnou kampaň nebo politiku proti dolaru. Vůbec ne. Nás prostě nenechají vypořádat si účty v dolarech, to je vše. Tak co máme dělat? Vypořádáme si účty v národních měnách…Budeme pracovat na rozšíření možností elektronického obchodu a elektronických plateb…budeme používat moderní technologie, včetně platebního systému, můžeme vytvořit zcela unikátní systém, který bude fungovat s minimálními riziky a prakticky bez inflace. Stačí jen promyslet projekty, které budou vzájemně výhodné pro všechny účastníky tohoto procesu, ale především pro ty, kde budou tyto projekty realizovány. A to chceme dělat především na rychle rostoucích trzích Afriky a Jižní Asie. A ty nepochybně rychle porostou“.

„…ideologické úvahy v minulosti byly tehdy zřejmě většinou kouřovou clonou, zatímco v jádru rozporů leží geopolitické, tedy civilizační, rozdíly“.

„Dojde k dalším střetům? (civilizací) No, ke střetu zájmů na mezinárodní scéně dochází vždycky. Otázkou je, jak jsem již řekl, do jaké míry dokážeme strukturovat naši praktickou práci tak, abychom mezi sebou hledali konsenzus a dosáhli rovnováhy zájmů…v Indii, Číně a arabském světě se společnosti také postupně vyvíjely; i ony jsou skutečně multietnické. Ale přesto jsme od samého začátku byli multietnickou a multi-náboženskou zemí. A nikdy jsme neměli výhrady…Kdykoli Rusko absorbovalo jiné národy, zástupce jiných etnických a náboženských skupin, vždy s ním bylo zacházeno s velkým respektem a vnímáno jako součást něčeho společného. Například Spojené státy jsou, jak víme, tavicím kotlem. Zástupci mnoha náboženství, etnických skupin a zemí jsou tam pohromadě. Ale všichni jsou to emigranti. Jsou odtrženi od své národní půdy. U nás to tak není. Tady všichni naši lidé zastupují různá náboženství a etnické skupiny, všichni na své vlastní půdě, přesto žijí po staletí společně. Je to jedinečná kultura a v konečném důsledku jedinečná civilizace, která se zde vyvinula. A my jsme se naučili žít, koexistovat a rozvíjet se společně a navíc chápat výhody takového společného rozvoje. A v tomto smyslu si myslím, že je to dobrý příklad, mimo jiné i pro hledání kompromisů a rovnováhy mezi všemi ostatními účastníky mezinárodní komunikace a jinými civilizacemi“.

„Neustále nám říkají: ´Přesvědčíte Čínu, aby se připojila k tomuto systému omezení strategických útočných zbraní´. No, kdo chce zapojit Čínu? Tak ať s Čínou jednají, co my? Ale máme otázku: pokud je třeba Čínu zahrnout, proč vynechávat jaderný potenciál Velké Británie a Francie? Vždyť jsou členy NATO. Zvlášť když Francie chce poskytnout svůj jaderný deštník celé sjednocené Evropě. Tak co, neměli bychom to brát v úvahu?“

Na závěr jenom připomínám, že letošní setkání klubu Valdaj bylo už 22. či 23. On ani Putin to totiž nevěděl přesně.

Jakási pro svět bezvýznamná jaderná technička ve vysoké funkci ministátu s názvem Česká republika se stala fanatickou političkou, což bývá v případě ženy ve vysokém postavení vždycky a neprosto bez výjimky velkým rizikem pro každé společenství. Nedávno zemřela a její fanoušci projevili smysl pro pokračování existence zvrhlého ducha této zrůdičky, jak jsem ji vnímal po celou dobu, co jsem její počínání sledoval. Za necelé dva dny vybrali tolik peněz, že za ně hodlají koupit raketu, pojmenovanou Dana Drábová a hodlají se postarat o to, aby doletěla až do Kremlu k Putinovi. Pokud se vůbec povede takovou rachejtli pořídit a odpálit, s vysokou pravděpodobností někoho zabije. Což by mohl být jediný světem zaznamenaný čin této bezvýznamné ženštiny.

Lituji každého, kdo díky své zaměstnanecké povinnosti musí brát na vědomí všechny ty protimluvy dementního, zestárlého bonvivána s modrou kravatou. Uvědomil, jsem si to právě nyní, když čtu dnešní svodku zpráv, v níž figuruje můj známý jako komentátor chování nájemníka „Bílé chýše“, jak s oblibou píše Petr Vlk. Zaznamenal jsem totiž už jeho čtvrtý titulek „Trump obrátil o 180 stupňů“. Dědek si totiž je asi schopen zapamatovat už pouze svou poslední rozmluvu, takže když se sebechvalně prezentuje na veřejnosti, tak blábolí jen a pouze pod vlivem svého posledního informačního partnera. Což je důvodem neustálého měnění názorů v takové rychlosti, že není ani možné na každý z nich reagovat. Horší je, že nejde jenom o názory. Jeho úředníci totiž následně podle soukromého výběru jeho magorie realizují, a to je příliš rizikové. V administrativě Bílého domu totiž nejsou zdaleka pouze rozumní lidé, leč i fanatičtí demagogové. Putin měl kdysi pravdu, když řekl, že by pro Rusko byl přijatelnější Biden než Trump. První totiž byl čitelnější a předvídatelnější. Současný prezident USA je reálně největším rizikem pro světovou civilizaci. A to myslím proklatě vážně. Musíme jenom doufat, že „jaderné tlačítko“ bylo jeho tvůrci jištěno i pro takovou konstelaci jeho obsluhy.

Zaznamenal jsem v poslední době, že se začíná rozlišovat, alespoň mezi levicově smýšlejícími publicisty a politiky, mezi levicí a levičářstvím. Na první pohled mě to zaujalo, ale jakmile jsem se nad tím zamyslel víc, tak už mám jiný názor. Jsem celoživotně levicově myslící člověk. Přes různé peripetie jsem se dopracoval k přesvědčení, v němž mou jedinou orientací je Marxovo učení, dominantně jeho metodologie analýzy společnostních jevů. Lépe řečeno. Jsem bytostně přesvědčen, že v hloubi všech rozporů ve společnosti, ať už národnostních, náboženských, mocenských a dalších je nejhlubším rozpor vznikající vlastnictvím majetku, bohatství, kapitálu. Čti, kvantita vlastnictví je určující pro kvalitu existence. Ještě názorněji řečeno. Ukrajinské utečence před válkou jsme rádi podporovali, než jsme si uvědomili, že nám „ujídají až příliš mnoho chlebíčku“.

Po rozpadu bloku reálného socialismu se ne můj vkus příliš rozhořel „třídní boj“ proti levici.  Levicovost se stala nálepkou pro každého, kdo i jen okrajově kritizoval nastupující systém. Levicovostí se označovalo všechno, co se protivilo, byť jen částečně, nové moci, která sama sebe neustále považovala za pravicovou. Za levicovou ideologii byly novými vládci vydávány jakékoliv ideje, které odporovaly jejich zájmům, i když se skutečnou levicovostí neměly nic společného. Znalci Marxe to od samých počátků chápali coby projev nesmiřitelného boje nové moci se všemi svými oponenty. Ovšem samotní pravicově smýšlející si začali uvědomovat, že vydávat za levici to, co jí není, fakticky ohrožuje autentičnost samotné pravice. A tak přešli k novému kroku. Začali přesvědčovat svět, že se ve společnostních jevech začíná vytrácet rozpor mezí pravicí a levicí. Jiní dokonce prohlašovali, že levice již neexistuje, třeba proto, že už skoro vůbec neexistují dělníci, takže spor mezi pravicí a levicí zmizel. Za levicové se pak vydávají různé obskurní nápady, které jsou pouze progresivistické, ale v žádném případě tradičně doktrinálně levicové, jako kupříkladu desítky pohlaví, sexuální zvrhlosti, migrantská okupace, ekologické šílenosti s CO² a další nesmysly.

Marnost nad marnost a všechno je marnost. Levice dle teoretiků zmizela, leč ve skutečnosti existují nejen demonstrace proti snižování životního standartu většinové společnosti, proti nedostatku všeho druhu, ale dokonce i bouře proti snižování životní úrovně celých společnostních vrstev, čili levicí nastolované spory. Viz kupříkladu „Žluté vesty“ ve Francii. Jak tvrdí jeden ze základů dialektiky, čili Marxem pojaté evoluce. Jakmile přeroste kvantita v novou kvalitu, začíná problém vynucující si řešení.

Jakmile se vlastnictví majetku stane privilegiem k získávání reálné moci, ne té lokajské politické, pak se boj o vlastnění stává zásadním. Současné války jsou toho důkazem. Takže co je skutečně levicové myšlení a politika. Je to správa věcí veřejných v zájmu dolních 90procentního společenství zajišťované veskrze mírovými způsoby, ba dokonce bez projevů síly. Žádné levičářství do sporu mezi levicí a pravicí není potřeba klást. To je pouhé matení vyhovující vládcům, neustále ještě pravicovým, protože jsou vlastníky veškerého bohatství světa, tedy majetku nepotřebného k zajišťování spokojené existence. Asi tak pro dnešek.

Lidová moudrost říká, že opakování je matkou moudrosti. A čím je častější, tím je v paměti trvalejší, dodávám podle své zkušenosti. Proto tedy opakuji.

     „Nezapomínat znamená nepřipustit to znovu.“ Píše nastupující politik Marek ADAM v textu o II. světové válce.

„Neomezený nárok na moc s sebou nevyhnutelně nese psychiku sebezničení“, píše v knize Filosofie války ex-ředitel katedry Výzkumného centra Vojenské akademie Saint-Cyr Dr. Henri HUDE

     „Ten, kdo má vize, měl by vyhledat psychiatra“. Děl kdysi bývalý německý kancléř Helmut SCHMIDT.

     „Bez míru mezi náboženstvími nemůže nastat mír mezi národy.“ Zopakoval v září 2025 papež LEV XIV. slova svého předchůdce Jana Pavla II.

„Vždy musíte chápat zájmy druhé strany, pokud chcete mír“. To je názor Německého zkušeného, dnes již penzionovaného politika Klause von DOHNANYIEHO.

     „NATO je prý obranná aliance která však ukázala svou tvář když v rozporu s mezinárodním právem a bez mandátu OSN bombardovala Jugoslávii. Tím ukázala, že obrannou je jen na papíře. V realitě je to teroristická organizace, která slouží jako nástroj západních mocností k postupnému podmanění a ovládnutí všech území“, nejen řekl, leč několikrát už opakoval Vladimir Vladimirovič PUTIN

     „Ameriku neřídí americký Kongres ani americký prezident, ale ‚hluboký stát‘, jehož nejdůležitější součástí je Federální rezervní systém (FED) USA. Navíc budování ‚hlubokého státu‘ začalo právě s Federálním rezervním systémem. Amerika přestala být suverénním státem právě s vytvořením Federálního rezervního systému v prosinci 1913. Všechny ostatní prvky ‚hlubokého státu‘ vznikly později (například vznik nadnárodních struktur jako Bilderberská skupina nebo Trilaterální komise).“ Píše v Rusku populární amerikanolog Valentin Jurijevič KATASONOV

„Porozumění pro zájmy finančně silných je duší pravicového programu“. Řekl Pro Parlamentní Listy sociolog Jan KELLER.

„Kategoricky jsme Gorbačova ujistili, že NATO se nebude posouvat na východ, pokud by sjednocené Německo mohlo zůstat v NATO,“ zavzpomínal ve své knize už před třiceti lety Jack Foust MATLOCK Jr. velvyslanec USA v Sovětském svazu v letech 1987 až 1991.

Je pro mě trýzní, když čtu texty západních novinářů, především anglosaských, ať již těch seriózních, ověnčených všemožnými cenami, nebo žurnalistických pisálků. Nemíním tím vůbec bulvár. Kritizované texty jsou plné balastu o soukromí pisatele a jiných odboček, takže zásadní sdělení by se včetně argumentace dalo napsat tak v třetině rozsahu. Asi jsou placeni od řádku, či podle počtu slov, nebo jinak nevím, proč tak podivně píšou. Jaká je proti tomu lahoda pro ducha, číst například texty Kellera, Druláka, Štefce či Oskara Krejčího, které jsou systematické a sledují pouze téma charakterizované už titulkem. Především texty Jana Kellera prakticky vůbec nejde zkrátit. Nejvíc oněch mnohomluvných textů zveřejňuje Petr Vlk na svém blogu KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra! Prostě Kosa zostra! Při tom je vychvaluje do nebetyčných výšin, ačkoliv mnohdy po přečtení těch sáhodlouhých výplodů čtenář skutečně neví, co tím vůbec „chtěl básník říci“. Ale v zásadě musí vždycky vynaložit velké úsilí, aby se v té změti alespoň trochu vyznal. A to vůbec nemluvím o zvrhlostech „žurnalistické mluvy“, které mě obzvláště iritují.

Začalo to hned po listopadu 1989, kdy byly noviny plné „komoušů“, „bolšánů“, či „starých struktur“, coby nálepek na každého, kdo kritizoval zbrklosti polistopadových rádoby revolucionářských aktivistů. Nemám rád onu žurnalistickou rutinu, která odhaluje autora natolik, že už není zapotřebí jeho text ani číst. V seriózních textech nemám rád ani obrazná vyjadřování, jako je „mohylizace“, při popisu metod mobilizace na Ukrajině, či „Uhnije“, když autor kritizuje EU. Stejně mi v solidní novinařině vadí pojmy dezolát, levičář, darebácký stát, či vláda psychopatů. Opakuji, to nepatří do seriózních textů. Ovšem nemám nic proti tomu, používají-li se v textech motivačních až mobilizačně propagandistických.

Samostatnou kapitolou jsou metody manipulátorské novinařiny. Je mi protivná už jenom tak zvaná korektní mluva, jako když autor napíše že „stát se otevřel mezinárodní spolupráci“, což ve skutečnosti znamená, že v praxi reálně vytvořil příležitost ke svému vykrádání silnějšími, alias nadnárodními, globálními korporacemi. Všiml jsem si rovněž, že často se píše o konkurenceschopnosti, když se za tím v reálu skrývá loajalita ke globálnímu hegemonovi. Vyloženě nesnáším a proto nedůvěřuji argumentaci typu „podle nám známého zdroje který nechce být jmenován“, či „ze zdrojů zpravodajské služby“.

Tvrdím, že jsou dokonce podlé takové výroky, kdy změna řeči se snaží měnit realitu. Viz „Zabíjení dětí“ → „Tragické kolaterální následky“. „Masakr“ → „Nešťastná eskalace“. „Ostřelování civilních cílů“ → „Cílené údery proti infrastruktuře nepřítele“. „Humanitární katastrofa“ → „Bezpečnostní dilema“. O nic lepší nejsou ani tvrzení typu „Izrael byl opět vystaven raketové hrozbě a musel reagovat.“ Nebo „Cílený úder na sklad zbraní, který se nešťastně nacházel poblíž školky.“

Doslova mě šokovala sdělení u fotografií či videí, která jsou jasně vypovídající, takže jsou okomentována „manipulativně“ jako například. Obrázky mrtvých dětí. „To Hamás chce, abyste to viděli. Je to propaganda.“ Zničená nemocnice? „Pod ní byly tunely teroristů. Nemocnice byla vlastně rukojmím.“

Pro pořádek upozorňuji, že některé příklady jsem opsal odj iných autorů a při tom si nenapsal zdroj, protože dané příklady jsou stejně všeobecně známé.

CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ, VE STÁŘÍ JAKO BYS NAŠEL

Je tomu už drahně let, přesněji, ještě v době před internetové, co jsem napsal text „Deset ran egyptských“ vůči demokracii. Jelikož jsem před třemi lety zničil svůj archiv, tak jsem jej už nenašel, takže si je už všechny ani nevzpomínám, ale o jedné vím určitě. Byla totiž nejenom na prvním místě, ale já ji považoval za největší ohrožení demokratického politického systému. A považuji dodnes. Nota bene, ona se u nás projevila hned při prvních volbách v roce 1990. Tehdy, těsně před volbami disidentští super demokrati Václav Havel a Jan Ruml, první už jako čerstvý prezident a druhý náměstek ministra vnitra ČSFR z televizní obrazovky obvinili Josefa Bartončíka, předsedu Československé strany lidové ze spolupráce s StB. Jinými slovy zapletli do demokratického procesu voleb tajnou policejní instituci. Jelikož jsem se po celý život zajímal o politiku, tak jsem věděl, že různé takové instituce ve světě zásadně ovlivňují politické procesy a používají k tomu ve velké míře metody zločinecké, především vydírání a jiný přímý nátlak na vlivné politiky a jiné osobnosti. Proto jsem už tehdy, snad víc jak před třiceti lety jasně prohlásil, že to byl Václav Havel, kdo do procesu demokratických voleb „zakomponoval“ vliv zpravodajských služeb. A na tom trvám dodneška.

Vzpomněl jsem si na to minulý týden, když jsem narazil na citát současného nástupce na Havlův úřad, ex-rozvědčíka IQ107 „gumového“ PePa. Ten na besedě s občany v Děčíně je nechal slyšet moudrostí svého Deep Soul, když jim sdělil, cituji: „Především to vychází z konzultací s našimi bezpečnostními systémy, včetně zpravodajských služeb, protože pokud by měl být navržen kandidát, který má prokazatelně vazby na některou z nepřátelských mocností nebo států, které nám nejsou nakloněny, pak je to zásadní důvod, proč by takový člověk ve vládě být neměl,“ Konec jeho mudrlantství. K tomu si dovoluji pouze jednu poznámečka. Holt, co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel, řekla by moje babička. Proto se v nitru našeho nejvyššího nezapřela výchova rozvědčíka, takže považuje za naprosto přirozené, že tajné služby smějí ovlivňovat veškeré děni v zemi. Nemíním to dál rozvíjet. Jen konstatuji, že „generalissimus“ Michal Koudelka po úspěchu s Vrbětickou dezinformací získal pro BIS tak silnou pozici, že to bude asi on, kdo bude odsouhlasovat, kdo může být ve vládě a kdo ne. A to je skutečně pohroma pro demokracii doslova biblických rozměrů, potažmo „egyptská“.

A začnu glosou blogera Petera 008: „A teď už víte v čem je ten největší skutečný zločin takových „civilizací“ jako je ta západní? Odčlověčení člověka ve prospěch myšlení zlodějů, podvodníků, machinátorů a vrahů! ve prospěch parazitického myšlení…O ničem jiném totiž ta „slavná“ západní civilizace po celou dobu své existence prostě není a nikdy nebyla. Všechno jiné kolem ní bylo jen zastíracím závěsem, klamným manévrem. A ano, tak jednoduché to je. Studujte historii a můžete se přesvědčit sami…“

Touto glosou citovaný bloger uzavírá poměrně obsažný text o jednom ruském farmáři zveřejněný na webu https://www.pokec24.cz/blog/vy-proste-neuverite/ . Moc doporučuji jeho četbu. Zní jako pohádka. Leč důvěřuji jí, ba chci ji důvěřovat, protože chci věřit, že dobří lidé ještě žijí.

Než začnu uvádět výroky vlivných osobností z tohoto týdne, dovolím si doporučit k četbě pravidelnou rubriku Jana Kellera na webu https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Keller-Tazeni-proti-Macinkovi-na-zivotnim-prostredi-Nejde-hlavne-o-granty-781599 . Takže nyní ty citáty.

„Přestala jsem hlasovat pro prodloužení válečného stavu, jakmile jsem pochopila, že našim úřadům válka vyhovuje. Nechtějí vstoupit do mírového vyjednávacího procesu, a tyto myšlenky jsem slyšela od svých kolegů v USA. Proto jsem změnila svůj názor a myslím si, že prodlužováním válečného stavu oddalujeme mírový vyjednávací proces,“ uvedla Ukrajinská poslankyně Anna SKOROCHOD.

     „Pokud se Si Ťin-pching rozhodne zaútočit na Tchaj-wan, pravděpodobně předem varuje Vladimira Putina a požádá ho, aby odvedl pozornost Západu zahájením ofenzivy v Evropě…Tento scénář by se mohl naplnit v příštích pěti až sedmi letech“, řekl generální tajemník NATO Mark Rutte v rozhovoru pro New York Times.

„Na světě neexistují pro-ruské nebo pro-americké země. Každý myslí na sebe“. Tvrdí Rostislav IŠČENKO.

„Ja, dvaaosumdesaty, to byla doba. Pivo za 2,50, hranice zavřene a Havel tež…“ páše, pardon, píše bloger Laďa Větvička

„Víme, jak to udělat, a nedělejme si z Rusů příliš vážné starosti. Pak by vaše otázka mohla znít: ´Proč tedy utrácet více za obranu?´ Protože pokud máte diktátora, který je ochoten obětovat milion lidí ve válce na Ukrajině letos, přičemž dosahuje jen velmi malých úspěchů v Donbasu – jen 1 nebo 0,5 % území. Myslím, že pokud jste ochotni to přijmout, musíte si být jisti, že jste dobře připraveni, pokud se postaví proti NATO, pokud to udělá…Nevím, jestli to udělá, ale pokud ano, jsme připraveni. Proto to děláme. A on utrácí 40 % státního rozpočtu na obranu. Takže to bereme vážně, ale jsme velmi dobře připraveni. A právě proto si myslím, že si můžeme dovolit dívat se na to klidně a rozhodně. Sebevědomě navrhl celému bloku NATO jeho „generalissimus tajemník“ Mark RUTTE

„…Za pár minut budu mít telefonický rozhovor s předsedou Evropské rady, panem Kostoou, ohledně summitu, který se bude konat příští týden v Bruselu. Je mi to líto říct, ale téma číslo jedna je Ukrajina. Téma číslo dvě jsou peníze pro Ukrajinu. Téma číslo tři jsou půjčky pro Ukrajinu. Téma číslo čtyři jsou zbraně pro Ukrajinu. Téma číslo pět je, jak pomoci Ukrajině. Téma číslo šest je, jak Ukrajinu nenechat samotnou. Téma číslo sedm je, jak porazit Rusko. Jako vždy, nic, nic, nic, nic, nic. No nakonec asi trochu probereme konkurenceschopnost…Jsme pod obrovským tlakem vojenského stroje. Nemám tušení, co se stane za měsíc nebo dva…Kdo bude mít odvahu zmínit Borise Johnsona a jeho obdarování v hodnotě milionu liber?“ Rozhovořil se o politice války chtivých vůdců v EU Robert FICO.

„Nastal čas ukončit tuto tragickou válku, zastavit zbytečné prolévání krve a usednout ke stolu jednání. Pokud válka neskončí, pokud se v blízké době neobjeví cesta k míru, USA spolu s našimi spojenci podniknou potřebné kroky, aby uvalily na Rusko náklady za pokračující agresi. Pokud budeme muset učinit tento krok, vojenské oddělení USA je připraveno splnit svou část práce – tak, jak to dokáží jen Spojené státy,“ řekl opravdový ministr války Peter Brian HEGSETH.

Na summitu o Gaze v Egyptě tento týden vyhledal Trump Orbána z pódia. „Viktora milujeme. Jste fantastický, že? Vím, že se mnou spousta lidí nesouhlasí, ale já jsem jediný, na kom záleží,“ řekl Trump, když stál před evropskými lídry, včetně italské premiérky Giorgie Meloni a sira Kiera Starmera.

„Byla tu strategie: skrze tuto válku je šance dostat Ruskou federaci na kolena. Ale každý, kdo zná Rusy, ví, že když jsou na kolenou, je to jenom proto, že si zavazují tkaničky“. Zabodoval Robert FICO

     „Tento konflikt je obzvlášť tvrdý oříšek. Bez ohledu na to, jak energická je diplomacie prezidenta Trumpa a jak se mu daří přivést lidi ke kompromisu, nakonec musíte mít dvě strany, které jsou ochotné dosáhnout dohody. Právě teď, navzdory našemu úsilí, na tom stále pracujeme, ale Rusové a Ukrajinci prostě ještě nejsou v té fázi, kdy by mohli dosáhnout dohody. Myslím, že to nakonec zvládneme, ale bude to vyžadovat mnohem více práce,“ uvedl americký viceprezident J. D. VANCE.

     „Green Deal není o ekologii. Musel by vypadat úplně jinak. Je o tom, kterým finančně silným skupinám se podařilo prosadit své zájmy a která odvětví ekonomiky byla obětována v geopolitické hře, jejímž cílem rozhodně není chránit druhovou diverzitu“. Tvrdí celoživotní ekologický aktivista a sociolog Jan KELLER

Evropská Unie začínala jako rozumný projekt ekonomické spolupráce reálně srovnatelných hospodářství de jure rovnoprávných států. Až do zhroucení „tábora socialismu“ to byl spolek rovnoprávných států i de facto. Ovšem od té chvíle se EU začala rozšiřovat tempem, které neodpovídalo srovnatelné úrovni hospodářství starých členů s přibíranými. Do takového nerozvážného rozšiřování byla EU tlačena vládci USA. Ti měli k tomu zásadní důvod. Snížit konkurenceschopnost EU na světových trzích, ba možná ji úplně učinit bezvýznamnou. Bylo totiž naprosto zřejmé, že pádivé rozšiřování o „chudáky z východu“ sníží hospodářskou sílu EU jako celku. A za druhé tak nesrovnatelné ekonomiky a navíc s politickými a kulturními „nešvary“ z minulosti významně stíží nutnou jednotnost chování celku. V mých očích bylo až příliš nápadné, že v momentě, kdy se vytvořil tak nesourodý a těžko zvladatelný kolos, tak z něj vystoupila Británie. Podle mě splnila při tvorbě EU svůj úkol zadaný ji americkými vládci a za odměnu se mohla začít vyvíjet dle svého gusta.

Největší chyba a záludnost se však skrývala jinde. Bývalé evropské koloniální mocnosti se prostřednictvím EU totiž i při zmíněném sprintérském tempu rozšiřování hodlaly stát nejen ekonomickým společenstvím, ale dokonce politicky rovnocenným hráčem na globální mapě se stávajícími super mocnostmi. Řízení, ba jakékoliv spravování tak diferencovaného molochu si přirozenou cestou z toho důvodu vytvořilo nehorázně početný byrokratický aparát. A tak dneska má EU ve skutečnosti několik společnostních vrstev, ba politických tříd. Základní je třída profesních politiků, tvořená státníky a ústavními činiteli členských zemí a funkcionáři samotné EU. Druhou nejvlivnější je byrokratický aparát EU. Třetí jsou lokajové a jiní sluhové dvou uvedených nejvlivnějších vrstev z nichž nejvýznamnější jsou především dvě. Mediálně manipulátorské vrstva, a pak aktivistů tak zvaných neziskových spolků a institucí. Všechny uvedené vrstvy tvoří vládnoucí třídu EU. Ovšem tato struktura nevytvořila v EU reálnou opozici, základní to prvek rozvoje demokratických mechanismů v každém politickém subjektu.

Je zajímavé, že v rámci EU se rovněž nedokázaly konstituovat rovněž dvě hlavní, a především přirozené společnostní síly kapitalistického systému. Ve společenství ovládaných vrstev nevznikly celounijní instituce vrstvy pracujících, ba ani vrstvy podnikatelské. Obě by mohly být silnou protiváhou celé vládnoucí vrstvy EU. Jelikož ta tím pádem nemá přirozeně organizovanou opozici, ani velké hráče kapitalistických demokracií, velice rychle zbytněla v autoritativní, až diktátorskou nadvládu nad celým společenstvím. V takovém pak zákonitě musí růst rozpory, vznikat neformální síly odporu, přerůstající ve vlivné rozkladné aktivity. A co je hlavní, subjektivní zájmy jednotlivých částí vládnoucí vrstvy, ba i vlivných jedinců nedovolují reformování celého společenství. Nejsem si sice jist, jestli už se EU dostala za hranici, za níž už je nereformovatelná, ale stále víc jsem přesvědčen, že krize, které ji potkávají nedovede řešit vyjednáváním s odpůrci, kteří jsou zatím v menšině a to je podle mě pro vládce EU příliš rizikové. Čím déle budou odkládat nutné reformy, tím bude rozklad Unie rychlejší, ale především drsnější. Si myslím.