VZNIKÁ NOVÁ POLITICKÁ SÍLA.

Proletáři, kteří měli změnit svět pomalu, leč jistě mizí. Již nejméně třicet let proto mnozí marxisté hledají třídu, která by byla novou nositelkou celospolečenských změn. Někteří politologové ji našli v takzvaném prekariátu. Jenže ten je v očích marxistů spíše produktem devastace dělnické třídy, jejíž příslušníci marně hledají v současném světě svou identitu. Navíc do této sociální vrstvy dokonce upadají i příslušníci neuplatněné inteligence. myslitelé odvozující své myšlení přímo od učení samotného Marxe, začínají vidět hegemona možných sociálních změn v rostoucí vrstvě kvalifikovaných profesionálů od dělnických specialistů a odborníků, přes pracovníky bezpečnostních institucí od hasičů po záchranáře, až po aktivisty různých hnutí, či dokonce pracovníky globálních, nestátních institucí. Já ji začínám již nějaký čas vidět v „kastě“ „ajťáků“, jak si sami říkají, čili mladých specialistů na IT technologie. Je nesporné, že jejich počet velmi rychle roste. Za druhé jsou naprosto nepostradatelní ve všech oborech lidské činnosti, dokonce i pro každou rodinu, instituci a to i pro aktivity volného času. Dnes neexistuje obor, ve kterém se neprojevuje digitalizace, není potřebné programování ať již počítačů, či jiných technologických zařízení. Velká část jedinců zmíněné sociální vrstvy už dneska jasně projevuje svou nadřazenost nad ostatní populací a to nejenom z řad starší generace. Začínám navíc pozorovat, že se vytváří uvnitř této profese vědomí jakési sepjatosti. Začínají si uvědomovat svou sounáležitost coby společenská vrstva a odlišnost od jiných. Zatím za vrchol tohoto procesu považuji zakládání pirátských stran v Evropě. To je v mých očích kvalitativně vyšší sociální forma. Představitelé pirátských stran začínají konsolidovat jakousi ideologii nové politické generace. Z počátku jen technologicky, čili s jinou formou komunikace mezi členy, ale postupně i světonázorově a dokonce mocensky. Vzhledem k tomu, že vliv této nové sociální vrstvy, tedy oněch specialistů na IT, poroste kupříkladu až k tvorbě umělé inteligence, tak její politické přestavitele začínám vnímat jako reprezentanty nové elity, která může velice účinně vstoupit do soutěže nejen o politickou moc.

„HISTORICI“ ÚSTAVU POLITICKÉ REVANŠE

     V době vybičované emocemi kolem připomínky konce poslední velké války, jsem zaznamenal dvě tvrzení z řad odborníků Ústavu pro studium totalitních režimů, která hodlám v tomto textu okomentovat. Motivací ke vzniku této instituce byla mocenská a politická revanš. Z čehož vyplývá, že smyslem její existence bylo vyložit předešlé období v intencích odplaty a nenávisti ke všemu, co se dělo za vlády KSČ. Pracovníci jmenovaného ústavu se považují za historiky, ba dokonce za rovnoprávně učence odborníkům z České akademie věd. I kdyby mezi nimi byli erudovaní historici, tak podle mého mínění to jsou psychicky poznamenaní lidé. Jen takoví se totiž dokáží hrabat v odpadu a dalším hnoji, jaký představují materiály StB a další podobný materiál.

     V prvním tvrzení, jež mne zaujalo, údajný renomovaný historik tvrdí, že historii je nutné co padesát let přepsat, protože se vždycky nahromadí dostatečné množství nových dokumentů, které si to vynutí. Takový blábol je dostatečným důvodem k mému tvrzení, že ho nevyslovil historik, ale politický propagandista a manipulátor. Každý nově objevený dokument samozřejmě upřesní výklad o minulosti, ba některý dost zásadně změní pohled na nějakou konkrétní událost. Ovšem popis celé éry nemůže změnit ani tisíce dokumentů. Nadtož aby vytvořily šanci minulé děje vyložit úplně jinak, ba přímo opačně. To lze jen a pouze provést díky vyznávání naprosto jiného světonázoru, alias víře, či politického přesvědčení.

     Jiný pracovník zmíněného ústavu veřejnosti tvrdil, že se našlo tisíce nových dokumentů o spolupráci Německa a Sovětského svazu. Takový záměrně manipulativní nesmysl opět nemohl vyslovit znalec oné doby. Pravda je totiž ještě překvapivější. Bez Německa, konkrétně jeho generálního štábu, by sovětské Rusko, zárodek Sovětského svazu, v roce 1917 ani nevznikl. A co víc. Lenin pokračoval v tradici carského Ruska a udržoval s Německem kooperační vztahy. Využil toho, že Západ po válce doslova deptal Německo. Proto vytvořil pro německé techniky přitažlivé podmínky, alby svou odborností pomohli začít budovat průmyslovou základnu nového státu a vyškolili domácí vrstvu odborníků. Založil tím i čilé obchodní styky mezi oběma zeměmi. Je nabíledni, že díky tomu se dá dohledat v archivech opravdu tisíce dokumentů o spolupráci Německa a Sovětského svazu. Uvedený „učenec“ by udělal nejlíp, kdyby uvedl, kolik dokumentů tohoto druhu a z kterých let je k dispozici. Ukázalo by se, že s nástupem Hitlera by jich ubývalo, až určitě se začátkem války vymizely úplně. Tak by měl pracovat historik. Ale tak v žádném případě nemůže pracovat politický, či ideologický přepisovač minulosti.    

DOPLNĚK K PŘEDEŠLÉMU TEXTU

Před třemi dny jsem v textu blogu zapomněl na jeden exkurz do nedávné minulosti, eminentně se dotýkající Polska, který považuji za nutné připomenout, protože je málo známý. Poláci si prosadili, aby současná moc v Evropě považovala Hitlera a Stalina za spolupůvodce druhé světové války. Německo si už dávno prosadilo, aby se 8. květen nepřipomínal jako Den vítězství nad Německem, ale za Den konce války. Jestliže se nyní v některých zemích Evropy začíná skrytý, pozvolný a nenápadný proces adorace Hitlera, tak se může stát, že jinde se přistoupí k obnovení slávy Stalina. Historici specialisté totiž již dávno z dokumentů ví, že Hitler, jako odplatu za Versailleský mír, si chtěl podmanit Francii a ovládnout spolu s Itálií celý západ Evropy. Stalin na to silně spoléhal a dokonce počítal s tím, že když se tak stane, rozdělí si Německo a Sovětský svaz zbytek Evropy mezi sebou. Pro Polsko by v jejich představách nezůstalo opět žádné místo. Když ale Hitler napadl SSSR, zhroutily se Stalinovy plány a opravdu upadl na několik dnů do deprese, jak to o něm prohlašoval Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Leč vzpamatoval se a porazil „vůdce“, aby se stal generalissimem. Což mu nikdo navěky neodpáře.

NENÁVISTÍ AŽ K SEBEZNIČENÍ.

V tisícileté historii Polska byl tento národ pětkrát prakticky bez státu, i když jakési zdání státnosti někdy existovalo. Nemíním ale dneska psát o dávné historii Polska. Jde mi o popis vztahů mezi Ruskem a Polskem, které jsou v poslední době hlavním rizikem bezpečnosti nejen Polska, ale minimálně i střední Evropy, včetně Německa.

Poslední dělení Polska se uskutečnilo v roce 1795 a skončilo až po první světové válce. Polsko ještě mělo na „zadku vaječnou skořápku“ a už táhlo v čele s Pilsudským na Leninovo Rusko. Což byl akt starodávné tradice Poláků, kteří tak nenáviděli Rusko, že své děti strašily Rusem tak, jak jsme je u nás strašily třeba čertem.

Poláci, přesněji jeho šlechta, byli velmi bojovným národem. Daleko bojovnějším, než Němci, což středověká historie mnohokrát prokázala. Dokonce i Walesa řekl, že dodneška v mnohých přežil duch „šavličkářů“. Snikli a dodneška sní o velké státě, který by se rozkládal od Baltu až k Černému moři. Dneska se v takové koncepci vidí jako hráz Západu před Východem. Za toto velikášství je Churchill prohlašoval za vřed Evropy.

Dědičná nenávist k Rusku je vyjádřena současnou politickou mocí těmito aspekty:

–   Rusové začali druhou světovou válku s pomocí Německa.

–   Stalin v Katyni nechal vyvraždit polskou vojenskou elitu.

–   Rusové záměrně zastavili postup Rudé armády, aby bylo varšavské povstání rozdrceno a Varšava zničena.

–   Polsko nebylo Sovětským svazem osvobozeno, ale bylo Ruskem okupováno.

–   V současnosti je Rusko největším nebezpečím pro existenci Polska, proto rozmístí na svém území Americké rakety s jadernými hlavicemi.

–   Nebude odebírat Ruský plyn. Ale kupovat mnohem dražší z USA.

Spojení onoho chorobného velikášství a nejméně pět set let pěstované nenávisti k Rusku, se v současnosti převtělilo do úzkého vojenského spojenectví s USA. Pro USA se tím naplňuje její geopolitická strategie pro Evropu, protože se tím zamezuje těsné spolupráci Německa a Ruska. Takové spojenectví by z Evropy udělalo supermocnost vážně ohrožující dominanci USA nejen na planetě, ale konkrétně v Euroasii.

Polská věrchuška ve svém emočním chování zapomíná na základní pravdu v mezinárodní politice. Velmoci nemají stálé spojence. Mají jenom své stálé zájmy. Polsko se tak dostává v současnosti mezi mlýnské kameny, tvořené ne jedné straně EU, čili Německo-Francouzskou unií a na druhé USA, čili Unií severoamerických států. A vůbec nejhorší na tom je, že eventuálně i Rusko se přidá do hry. Už zase se vytvořila trojce, která si Polsko mezi sebou může rozdělit.

POZNÁMKY K HISTORIOGRAFII

Dějepis, čili popis minulosti, alias historiografie nejenže nemůže být v mých očích vědou, ale ona není ani naukou. Ze všech disciplin o historii za nauky uznávám pouze archeologii a archivnictví s jejich pomocnými nástroji zkoumání. Vždycky jsem považoval dějepis za neúplný popis minulých dějů. Neúplnost je v prvé řadě způsobena celoživotním světovým názorem či životním přesvědčením dějepisce. Samozřejmě že je rovněž poplatná době, ve které „historik“ tvoří, čili politické moci, převažující společenské a kulturní atmosféře a v neposlední řadě zájmům a přáním toho, kdo dějepisce platí. Zvláštní je postavení dějepisců, kteří tvoří dějiny jen svého národa, či státu. Dalo by se říci, že to jsou prvotní, subjektivní důvody způsobující neúplnost popisu minulosti.

Existují ale i mnohé objektivní důvody omezeného popisu historie. Minulost ani není možné úplně popsat, protože takový popis by trval déle, než tehdy události trvaly. Naprosto prvotním důvodem neúplnosti popisu minulosti, je stupeň poznání a celkových znalostí doby, ve které dějepisec žije. Omezuje jej dále v poznávání nejen dostupnost pramenů, ale jejich utajování zákony, tedy mocenskou vrstvou. Proto se popis historie mnohdy až radikálně přepisuje po otevření archivů, zavřených mnohá desetiletí. A na konec platí nesporné pravidlo, že dějiny píší vítězové. Což znamená, že zničí všechno co jenom mohou z toho, co by mohlo odporovat jejich vyprávění o minulosti.

Už jenom uvedené je dostatečným důkazem toho, že historiografie je nejen neúplným popisem dějin, ale vědomě manipulativním, čili snahou vytvořit i to co se nestalo. Především pak vykonstruovat neexistující motivy k proběhlým událostem. A nejhorší pak je, když vzniká dějepis záměrného přetváření minulé reality. Všeho toho lze dosáhnout v prvé řadě uváděním až zdůrazňováním, ba vědomým zveličováním pouze těch historických faktů, které vyhovují předem stanovenému záměru „rekonstrukce“ dějin. A samozřejmě zamlčování dějů nevyhovujících. Pro ta fakta, jež zamlčet nelze se pak v koncepci vytvoří celková atmosféra zpochybňování, nebo alespoň bagatelizace.

Nejlépe to lze vidět na případech, kdy jednu a tutéž událost popisují příslušníci rozdílných národů, které v oné události tehdy hrály svou roli. Nejzajímavější pak je studovat celkové dějiny národů, které spolu sousedily celá staletí, až tisíciletí. Nestranný čtenář mnohdy čte dva zcela odlišné příběhy o stejné minulosti. Už z toho důvodu nemůže vzniknout příslušník Evropy, čili Evropan. To by se napřed museli historici shodnout na stejnopisu velkého množství minulých událostí tohoto příliš složitého minikontinentu.

Na závěr tohoto kratičkého textu už jen základní teze. Historiografie je v mých očích spíše uměním, než pouhým popisem minulosti. A neplatí to jen pro dubu legend, tedy éru před používáním písma.

POJMOSLOVÍ Z VŠELIDSKÉHO VĚDĚNÍ

POJMOSLOVÍ Z VŠELIDSKÉHO VĚDĚNÍ. Nikdy jsem se netajil tím, že lidské duchovno a poznání si diferencuji podstatně jinak, než je zvykem. Především tak zvané humanitní obory si v mých očích nezaslouží nést označení věda. Pro mne jsou vědou pouze disciplíny, které operují s měřitelnými fakty, matematickým aparátem a opakovatelností experimentů. Od doby vyšetřování rentgenem, rozeznávání krevních skupin a preventivní očkování považuji za vědu i medicínu, což bych před tím neudělal. Humanitární discipliny v tom nejlepším případě jsou pro mne pouze konkrétními naukami. Ve velké většině ale jsou spíše pouze jednostrannými teoriemi. Za jejich specifický druh považuji pak učení. Což je spíše Čínské pojetí reprezentace ucelených pohledů na svět. Jako byl taoismus, či konfucianismus. Ale také buddhismus. Souhlasil jsem proto s papežem Janem Pavlem II., že buddhismus není náboženstvím. Náboženství pak považuji především za světonázorové přesvědčení, jako je i několik ucelených ideologií kupříkladu od liberalismu, přes marxismus třeba k fašismu. Jen pro orientaci. Rozlišuji tedy velice precizně mezi učením Marxe a marxistickou ideologií, která mnohdy zmíněnému učení odporuje. Náboženství i ideologie se snažím tedy odlišovat, i když se oba druhy vědomí snaží o komplexní vysvětlení universa. Teorie, nuky i učení mohou obsahovat hypotézy a teze. Teze jsou jednotlivé výroky, které jsou v dalším kontextu dokazovány. Hypotéza je myšlenkový konstrukt, který se předpokládá, čili v dalším průběhu zkoumání může být potvrzena, nebo vyvrácena. Mimo veškerá měřítka pak stojí matematika a filosofie. Matematika jako čistá abstrakce je pro mne naprosto nezbytným nástrojem každého myšlení. Filosofie je pak samotnou podstatou racionálního a kritického myšlení.

POČÍTEJTE SE MNOU

Podle evropské aritmetiky a v US dolarech:

Roční HDP USA činí asi 20 bilionů, čili číselně 20,,,000,,000,000.000

Roční HDP USA při tom tvoří asi pětinu celosvětového HDP, což tedy je 100 bilionů

Zadlužení všech států světa je 325% světového HDP, tedy 325 bilionů.

Vyjádřeno číslicí 325,,,000,,000,000 oněch zelených papírků.

Otázku číslo jedna už jsem tady nedávno položil, ale opakuji ji.

U koho jsou všechny ty státy zadluženy?

Otázka číslo dvě. Opravdu je na světě člověk, který věří, že takový dluh bude někdy splacen?

ZÁVĚR. Troufám si odůvodněně tvrdit, že není žádnou konspirační spekulací přesvědčení, že koronavirová pandemie, čti globální panika, není náhodnou.

CO SE PO VÁLCE BOHUŽEL NEPROVEDLO

Již několik let sleduji, že kanál česky vysílající stanice PRIMA ZOOM prakticky každý den vysílá, navíc v nejsledovanějším čase, nějaký pořad o Hitlerovi, či jeho Německu. Začalo to už brzy po převratu tím, že naše nakladatelství začala horlivě vydávat knihy německé provenience, které oslavovaly hrdinské letce Třetí říše, popisovaly úspěšné bitvy jejích maršálů a další jevy německé slávy té doby. Je samozřejmé, že ve všech se psalo a hodně vzpomínalo i na tehdejšího vůdce Německa. Když koncem šedesátých let minulého století se u nás uvolnila informační bariéra, dočetl jsem se v jedné anketě uspořádané v USA, že ve světovém tisku té doby bylo nejfrekventovanějším jménem právě jméno Adolfa Hitlera. Nikoliv třeba Ježíše, Buddhy, či nějakého velikána pozdější historie. Již tehdy jsem si uvědomil zásadní poválečnou chybu, které se spojenci dopustili. Jsem si totiž jistý, že kdyby se dneska provedla taková anketa, tak její výsledek by byl úplně stejný. Což osobně považuji za vůbec největší absurditu dějin. Ono jméno mělo být ihned po válce doslova vymazáváno z lidských dějin. Ti, kdo se takto tehdy jmenovali, se měli povinně přejmenovat a o činech toho člověka se nemělo nadále hovořit s používáním jeho jména. Mělo být na věky zapomenuto, jak se latinsky říkalo damnatio memoriam. Mělo se hovořit třeba o Malumauctoru, čili latinsky původci zla, nebo jinak mezinárodně srozumitelně. Jméno mělo být již dneska plně zapomenuto. Pořád si dokonce myslím, že je povinností naší generace než úplně vymřeme, zařídit výmaz onoho jména z dějin. Aby jméno vůdce Třetí říše národa Německého bylo třeba Malaboss. Skutečné jméno by mělo zmizet z všednodenní mluvy a zůstat známé snad jen historikům specialistům.

ČESKÁ REPUBLIKA GEOPOLITICKÝM RIVALEM…

Politolog Petr Drulák, (*1972) na stránkách deníku Právo dne 9. 5.2020 veřejnosti sděluje že, cituji: „Putinovo Rusko je naším geopolitickým rivalem…, konec citace. Velice mne zajímá, co to vlastně v řeči zmíněných učenců, čili politologů, znamená. O co zrovna my s Ruskem „rivalizujeme“.  Rivalita v prvé řadě není české slovo. Kdyby bylo, tak se píše po hlásce „r“ tvrdé „y“. V české literatuře vždy nahrazovalo ryze česká slova jako soupeření, soutěžení, či závodění, ať již ve sportu, či třeba v lásce.

Rivalita, alespoň podle slovníku spisovné češtiny, může také existovat i mezi velmocemi. Takže. Je snad už opravdu ČR takovou velmocí, že celoplanetárně soutěží s Ruskem? Pak už se nedivím, že i kdejaký obecní rychtář může napadat, čili projevovat rivalitu vůči Putinovu Rusku? Nebo je to jako obvykle. Že se najdou mezi námi mopslíci, co štěkají na slona, který se prochází za dvojím plotem?

Vždyť mi s tím Ruskem přece už ani nesousedíme, takže o co může rivalizovat chudák, který má holý zadek se surovinově nejbohatší zemí světa?!! A dokonce geopoliticky!?? V mých očích to jednoduše znamená, že pro pana Druláka jsme nedělitelnou součástí jakéhosi většího uskupení, které může opravdu celosvětově, čili geopoliticky soutěžit s Ruskem a nejen Putinovým. Pak ovšem pan Drulák při vší úctě, není politologem, leč propagandistou současné politiky českých mocnářů.

Ti se protentokrát rozhodli spolčit s mocnostmi, které je ve skutečnosti považují za periferii, jež je jim dobrá k otročení jejího obyvatelstva a eventuálně tvořit předpolí k boji s Ruskem. Je obrovskou iluzí každého Čecha, když si myslí, že by centrum soustátí, za jehož člena se vydáváme, šlo do války s oním Putinovým či jiným Ruskem, kdyby se rozhodlo toho uštěkaného mopsla nakopnout.

DNEŠNÍ ČEŠI O SVÉ MINULOSTI

Druhou část textu o tom, jak se v ČR přepisuje historie, začnu opět citátem ze zmíněného  článku pana Weigla, cituji: „Po roce 1989 jsme si snad všichni mysleli, že se konečně česká společnost dokáže narovnat a dospěle se dívat na své dějiny, že je bude schopna bez příkras přijmout a žít s nimi. Bohužel to byla iluze. Právě nyní, při květnových výročích jsme mohli vidět, že jsme na tom stejně bídně, jako kdysi. Přepisování dějin a jejich překrucování jenom kvete, rozdíl je pouze ve znaménku. Osvoboditeli se stali výlučně Američané a na ruské osvoboditele se k velkému výročí statečně plive zbouráním pomníku jejich vojevůdce. Bezostyšně nám lžou, že jsme se osvobodili sami, a když tak s pomocí sovětských zrádců v německých uniformách – vlasovců. Jim v dnešní době náleží pomníky“ Konec citace.

Komplexně uvažující historici nedělí války v Evropě na dvě. Jde podle nich o jednu velkou válku s jakýmsi mezidobím na přeskupení sil. Válka, k níž po dobu delší jak půl století sbíralo síly hned několik mocností, totiž skončila naprosto špatně. Dala vzniknout mocnosti, s níž nikdo ani ve snu nepočítal. Leninově bolševickému Rusku. Jeho existence byla naprosto nepřijatelná pro všechny ostatní mocnosti světa, ať už patřily v roce 1918 k poraženým, či vítězům. První část války v Evropě prakticky ani neskončila, protože už v roce 1918 probíhala v sovětském Rusku občanská válka, do které se postupně zapojovaly velké části vojsk vítězů z roku 1918. Vyvrcholením pak bylo napadení bolševiků celou armádou nově obnoveného Polska pod velením Pilsudského. Začalo v dubnu 1920, napadením Ukrajiny, pokračovalo dobytím Kyjeva a skončilo v srpnu „zázračnou“ porážkou Rudé armády pod Varšavou. Nebylo na tom nic zázračného, to jenom zbrklý Tuchačevský se už viděl pánem Varšavy a zapomněl, že k vítězství potřebuje každá armáda dobře fungující týl.

Když se nepovedlo zardousit bolševickou moc v samých začátcích, uvědomily si mocnosti, že bude zapotřebí mnohem důkladnější příprava a především velmi silného nepřítele vůči Rusku, z něhož se mezi tím stal doslova územně obrovský Sovětský svaz. Do hry se musela zapojit USA. I přes svůj deklarovaný izolacionismus si právě její mocipáni, neobvykle zbohatlí na „pomoci“ válčící Evropě, až příliš silně uvědomovali, že SSSR je jejich naprosto ojedinělý nepřítel, kterého je nutné bezpodmínečně zničit. Vybrali si k tomu Hitlera a Německo, protože si tím splnili zároveň i další ze zásad své strategie pro Evropu. Nedovolit, aby Německo s Ruskem zase spolupracovaly jako za carů. Vždyť tehdy byli jejich vládci dokonce příbuzensky spřízněni.

Začátek druhé fáze velké války

Světová veřejnost se neshodne ani v tom, kdy vlastně začala druhá světová válka. Pro americkou historickou školu začala už 7. 7. 1937, když Japonsko napadlo Čínu. Začátek války v Evropě je ještě složitější. My, Češi vydáváme za začátek války Mnichovskou dohodu podepsanou 29.9.1938, kterou nám mocnosti odebraly Sudety. Jsou historici, kteří ale za úplný počátek Hitlerových výbojů považují už anšlus Rakouska, provedený 12.3.1938. Polská, tradičně antiruská historická škola hlásá, že válka začala napadením jejich země, tedy 1.9.1939. Hodí se jim to především proto, že mohou v současnosti za viníka války vydávat i SSSR, který v té době anektoval i část Polska. Ovšem zapomínají uvést, že SSSR si jenom vzalo zpět území, které si po první světové válce obnovené Polsko urvalo z carského impéria.

Stěžejní část války, totální válka Německa s Ruskem, alias Sovětským svazem

Na sovětský svaz táhly spolu s nacistickou říší oficiální armády dalších států, jmenovitě Maďarska, Slovenska, Rumunska a Bulharska, nehledě na fašistickou ideologii vyznávající jedince skoro ze všech zemí Evropy od Francie po Finsko. Ve zvláštní situaci pak byli Ukrajinci, Bělorusové, Pobaltské země a též Polsko. Vlastenci těchto zemí se od samého počátku konfliktu stavěli na protiruskou platformu.

Ruský národ se v roce 1943 zachránil od Německé poroby a pravděpodobné genocidy. Využil k tomu ovšem lidský potenciál nejen etnik z původní carské říše, ale především obyvatel obrovitého Sovětského svazu, konkrétně území středoasijských států. Jejich mocichtivé elity ale nebyly nakloněny sovětskému Rusku a cítily se být Ruským sovětismem zneužity k jeho sebezáchovnému boji.

Sovětský svaz po osvobození svého původního území se rozhodl Německo dorazit dobytím jeho hlavního města, jak bylo do té doby světovou tradicí. Rudá armáda valící se Evropou byla sice vítána jako osvoboditelka, leč v jednotlivých zemích bylo více, či méně lidí, kteří ji vnímali spíše jako vítěze nad svými záměry. Ti ji od samého počátku vnímali jako nepřátelského okupanta. Především na Ukrajině a v Polsku živelně vznikaly nacionalistické vojenské útvary, které v týlu Rudé armády doslova řádily. Nejznámější byla vojska Bandery, která kupříkladu až do roku 1950 zničila v Bělorusku stovky vesnic.

Nacionalistům z Polska, Ukrajiny a pobaltských republik se pod tlakem všeobecné touhy po míru nepovedlo zvítězit nad politiky, kteří byli vychovaní v Moskvě a za pomoci sovětských poradců získávali v zemích moc. Kromě Polska se jejich území stalo součástí SSSR a Polsko jeho vazalem.

Stejně tak v předválečně fašistickém Bulharsku a Rumunsku se povedlo sovětům nasadit sobě loajální politickou moc. Takže pro světové mocnosti druhá fáze války skončila ještě větší katastrofou, než její první část.

Je potřeba přijmout skutečnost, že Sovětský svaz porazil nejenom Německo, ale celkem početné skupiny obyvatel celé východní Evropy. Ti se nikdy necítili osvobozenými. Poražení samozřejmě nebyli zničeni. Spíše naopak, mimo jiné se v pozdějších dobách vetřeli na politické pozice nejen v SSSR, ale i v dalších zemích. Při slábnutí síly SSSR začali své aktivity oživovat. Viz Polsko. Po rozpadu Sovětského svazu jim pak už nic nebránilo, aby obnovovali své aktivity a veřejně začali prosazovat své zájmy.

Pro ně byl vítěz druhé části velké evropské války poražen a oni získali šanci na odvetu. Nikdy přece nepřijali doktrínu, že byli osvobozeni. V té souvislosti je signifikantní, že i Německo teprve nedávno ústy svého prezidenta konstatovalo, že Německo bylo spojenci osvobozeno. Osvobozeno od fašismu a nacismu. Toto prohlášení ovšem přišlo poněkud pozdě. Asi proto, že dokud žili aktivní účastníci zmíněné války, tak si to v Německu nikdo netroufal ani naznačit.

Nakonec se pravdivýma očima podívejme na naši zem. Vtipálci tvrdí, že jsme byli tehdy jedinou demokracií v Evropě. Určitě si to nemyslelo na tři miliony u nás žijících Němců, ale ani Slováci ne. Což se ukázalo koncem třicátých let úplně názorně. Ovšem i mezi Čechy bylo poměrně vysoké procento fašistů a iniciativních kolaborantů s nacistickým Německem. Nemluvě o obrovské většině jako obvykle mlčících, do nichž nikdo neviděl. Cítili se osvobozenými, nebo poraženými?!

Teprve v současné době poznáváme, jak to bylo už tenkrát. Kdo už tehdy zase mlčel a v ulitě do polistopadových dnů čekal, aby se pomstil za svou porážku. Takže teprve dneska čeští vlastenci poznávají své tehdejší skutečné nepřátele.