I v tomto případě si nejsem jistý, kdo vytvořil toto agresivní heslo, jimž byla probojovávána restituce majetku kapitalistů, feudálů a církví. Ovšem vím, kdo byl jeho zarputilým prosazovatelem. Muž s příjmením „světla“ se choval jako opravdový nositel svitu do temnot politických kabinetů a začínajících mocenských rvaček.  Z osobní zkušenosti ovšem vím, že přímo učebnicově nenáviděl socialismus a systém nadvlády KSČ. Při tom byl workoholikem. Což nebyla ta nejlepší kombinace pro politika, jelikož zákonitě vede k fanatismu a s ním spojené demagogii.

Noví vládci od počátku obviňovali předchozí moc, že majetek kapitalistům, podnikatelům, řemeslníkům, církvím a kdo ví ještě komu, ukradli. Krádeží je ale přisvojení si cizího majetku. Jenže komunisté si jej nepřisvojili, pouze jej „odklonili“ do stavu veřejnoprávního čili tak, aby sloužil celému společenství. Vzali především kapitál menšině bohatších a přesunuli jej do takového vlastnictví, aby mohl být ku prospěch všech, tedy vlastně i ku prospěchu těch, jimž ho odňali. Tento proces zvaný „znárodnění“ navíc nezahájili v Československu komunisté, ale už první poválečná vláda. A znárodňování bylo konec konců prováděno v rámci poválečné obnovy i ve většině zemí Západu. Především železnic, bank a zbrojovek. Velkou část majetků šlechty pak „znárodnil“ už tatíček Masaryk a církví dokonce císař pán. To jsou fakta, která v revanšistické chtivosti té doby ovšem nikoho nezajímala.

Na tomto místě navíc zdůrazňuji, že ihned po listopadu byla zbavena všeho majetku KSČ. Zdůvodňovalo se to tím, že veškerý svůj majetek získala proto a jen proto, že vládla. Vědomě se opomenulo, že členové strany platili příspěvky ve výši až deseti procent svých příjmů, takže některé majetky si vybudovali „ze svého“.

Feudálům a církvím se ale bez skrupulí vracel majetek, i když oni jej bezesporu také získali jen a jenom v době, kdy vládli „městu a světu“. A nejenom vládli, lid obecný na jejich panstvích musel zdarma robotovat. No a po listopadu jim takto získávaná panství byla vrácena. Dvojí metr? Nikoliv, důkaz revanše. Proto by se měly nazvat restituce církvím a feudálům správně revanšismem, pomstychtivým revanšismem.

Restituce byly jakousi spravedlností pouze v případě řemeslníků. Ti se jich ovšem dočkali bohužel jen výjimečně, protože jejich provozovny už dávno zanikly, nebo se k nepoznání změnily a propadly proto privatizaci. Sporné byly i restituce majitelům činžovních domů, čti, podpora nejhnusnějšího parazitismu, rentiérství.

Velkopodnikatelům nebylo po listopadu co vracet, protože jejich majetky byly zestátněny ještě před únorem 1948. Tak přešly do privatizace čili do prodeje vesměs zahraničním zájemcům, jimž konkurovaly. Ti je obvykle vydrancovali a následně zrušili.

Jestli bylo komunistické znárodňování krádeží, pak restituce i privatizace jí byly tím víc. Komunisté jako kdysi zbojníci brali nejbohatším a dávali všem. Jejich nástupci brali všem a přidělovali jenom někomu. Snad nejhnusnější na privatizaci bylo, že se do soukromého vlastnictví „odkláněly“ i výsledky akcí „zet“, tedy obchody, restaurace, sportoviště a další objekty občanské vybavenosti, které si občané postavili v neplacených brigádách.

Takže se nevracelo, co bylo ukradeno. V případě církví a šlechty se vracelo, co bylo v průběhu staletí na poddaných vydřeno, alias ukradeno jim. Jinými slovy, vracelo se kdysi ukradené. Tím polistopadová moc deklarovala, že ony minulé krádeže jsou součástí jejího právního řádu, tedy doslova uznáním privilegovanosti dědičných feudálních rodů. Což se dá číst i tak, že polistopadově proklamovaná demokracie byla ve skutečnosti základem budoucí nadvlády „věčné“ aristokracie.

Krad starý Mates jako straka,

u bohatce i u žebráka.

 Pak, nerozmýšleje se dvakrát,

dal do pokladny vše, co nakrad.

A nápis zhotovil si na to.

Soukromé vlastnictví je svato!

Jiří Haussmann

Když jsem v roce 1968 poprvé navštívil obrovité muzeum v Pařížském Louvre, tak po celodenní prohlídce jsem svým kamarádům řekl. Viděli jsme přehlídku toho, co všechno dokázali Francouzi ve světě nakrást. Tehdy jeden z účastníků kontroval: „A tos ještě neviděl Britské muzeum!“.

Nedávno Indie začala veřejně usilovat o návrat národních hodnot, které jí během okupační kolonizace ukradli britští mocipáni. Jako první žádá vrácení diamantu z královské koruny Britů, který patří nesporně mezi největší a nejdražší na světě. Nejen můj už mrtvý přítel věděl, že Britské muzeum nacházející se v londýnském obvodu Camden, je obecně jedním z největších skladů ukradených cenností, jsou si toho už dávno vědomi především samotní Britové. Proto podle základního zákona všech mocných zlodějů „lordi“ jejího veličenstva, stejně jako vzpomínaný Haussmannův Mates, ve sněmovně v roce 1963 vydali speciální zákon o Britském muzeu, který mu zakazuje cokoli vracet právoplatným vlastníkům. Tento uzurpátorský zákon si tak „na věky“ přivlastnil:

–   Asi 4000 bronzových soch, které v roce 1897 angličtí vojáci ukradli v Beninu pod velením sira Harryho Rawsona.

–   Několik desítek tisíc artefaktů ze starověkého Egypta, včetně nejvzácnějšího objektu, jímž je unikátní Rosettská deska která, jen tak mimochodem, spadá do působnosti evropských zákonů ochrany kulturních statků.

–   Více než tisíc náboženských rukopisů z etiopské pevnost Magdala, kterou v roce 1868 vyplenili britští nositelé vyšší civilizace.

–   Obrovskou sbírku kulturních cenností, kterou vyvezli londýnští zloději z Číny a jihovýchodní Asie.

–   Štít Aboridžinců Geawegal, který si přivlastnili v Austrálii.

–   Vysušené a tetované hlavy Maorů – původních obyvatel Nového Zélandu. Tetování na obličeji představovalo vysoké společenské postavení a vysušené hlavy hrály důležitou roli při posvátných obřadech.

–   „Elginovy mramory“ podle skotského aristokrata, který je ukradl v Athénách. Jde o nepřekonatelnou sbírka mistrovských děl starověkého řeckého umění, zejména soch a reliéfů Parthenonu na athénské Akropoli, od sochaře Phidiase a jeho studentů (438-431 př. n. l.), která byla převezena do Anglie na počátku 19. století jmenovaným lordem.

To je seznam věcí, které již dotyčné země, samozřejmě zatím marně, žádají od lupičů vrátit. V poslední době ale už vzniká mezinárodní projekt “Británie, vrať kořist!” Zatím je Britům evidentně k smíchu, ovšem ten je jednou přejde, až se objeví nějaká reinkarnace českého Josefa Luxe, který do nekonečna bude zuřivě řvát, „co bylo nakradeno, musí být vráceno!“

Pokud platí věčné moudrosti jako například „boží mlýny melou pomalu, leč jistě“ a „každé zlo se jednou vrátí ke svému původci“, pak je vysoká pravděpodobnost, že Anglosaští globální vandalové jednou budou svých lupů zbaveni. Vždyť Británie je ve skutečnosti jediný stát světa, který loupil po celé planetě. Navíc jediný stát světa, který dokonce námořní lupičství povýšil na profesi a ty nejzasloužilejší z nich pozvedl do šlechtického stavu.

Britské muzeum „vlastní“ přes osm milionů předmětů. Soudím, že celých 95 procent má cizí původ. Takže…přeji aktivistům zmíněného projektu co největší úspěch.

     Tento propagandistický polistopadový slogan byl od svého vzniku kritizován až napadán. Nejprimitivněji tvrzením že jsme přece nikdy neopustili teritorium Evropy. Při tom ovšem bylo zřejmé, tvůrcům i oponentům, jak byl slogan myšlen. Zřejmé jim, leč ne všem občanům stejně jisté. Část populace si naivně představovala, že se tím vyjadřuje návrat do bývalé, ideologií antagonisticky nerozdělené Evropy. Jiní zmíněné slovní spojení vnímali jako slib nových vládců, že se v dohledné době zařadíme do klubu zemí poskytujících širokou spotřebu v socialismu nedostatkového zboží. Antisocialisté tím pejorativně naznačovali, že se konečně osvobodíme od východního socialistického zapadákova. Jen zasvěcení z protagonistů věděli své.

Velmi brzy se začalo ukazovat o jaké všecko návraty ve skutečnosti jde. V prvé řadě šlo o návrat do tvrdého až darwinovsky bezohledného kapitalismu „svobodného“ trhu, který veškerou populaci země trojnásobnou devalvací koruny okradl o devadesát procent úspor. Následoval dokonce návrat až do předkapitalistického feudalismu, když bylo uzákoněno navrácení majetku šlechtě a církvím. V případě církví se dokonce vracel majetek, který jim zveřejnoprávnil císař pán.

Noví mocní nás navrátili do dob nadvlády panské vrstvy, podle nich elity, a do demokracie ve formě zastupitelské parlamentní „lidovlády“. Tento politický systém od počátků své existence kdekoliv ve světě ale ve skutečnosti je pouhou nadvládou bohatých čili plutokracií a ne demokracií.

Změna započatá listopadem 1989 je reálným návratem do dob nezaměstnanosti, bezdomovectví, exekucí, bezohledného vyhazování ze zaměstnání, chaosu působeného neviditelnou rukou trhu, stále rostoucího rozdílu mezi bohatými a zbytkem, a v konečném stavu komplexní nadvlády ziskuchtivých bank nad vším děním v zemi.

Žádný návrat do Evropy. Ve skutečnosti pouze holý návrat, tedy cesta zpět do minulosti. Do společenství, v němž vládne na kapitál změněné bohatství, které se koncentruje ve stále méně početné skupince jeho vlastníků, až se zákonitě společenský systém zvrhne na oligarchii. Následně návrat do klubka států, které po staletí byly kolonizátory, a nyní jsou ještě stále globálními predátory.

Teprve když polistopadoví vládci nezvratně upevnili svou moc, tak se někteří přiznali, že vědomě po celou dobu barevné kontrarevoluce se vyhýbali slovům kapitalismus, a všem s ním souvisejícím, protože ty prý tyto měli za dob nadvlády KSČ takový špatný „zvuk“, že jen zmínka o nich by ohrozila jejich šanci na získání moci.

Takže čtenář ať sám posoudí, zda tehdy šlo o podvodné jednání, šíření hoaxu či čert ví co vlastně.