DRZÉ ČELO LEPŠÍ POPLUŽNÍHO DVORA

Tak nám Bartoš zůstává „kapitánem“, nebo snad dokonce „admirálem“? Pirátů. Myslím, že v polistopadovém období ještě nebylo politika s tak drzým chováním. Trapně drzým. V polovině loňského roku už začal vystupovat jako budoucí předseda vlády. Dokonce v takové pozici se prezentoval v Bruselu. Ba se s pýchou dotazoval prezidenta Zemana, zda jej jmenuje premiérem, pokud Piráti vyhrají volby. Po volební katastrofě nejenže se neplížil kanálama, ale drze, či spíše podle se domáhal hned čtyř ministerstev. Přitom před volbami měli Piráti 27 poslanců a dneska mají jenom čtyři. Po takovém průs,,,, pardon propadu každý stranický boss vyklízí pozici. Toto pravidlo ale asi u „zločinců“, jimiž přece piráti vždycky všude byli, jsou a budou, neplatí. Minulý týden dokonce byl zvolen do vůdčího postavení ve své straně. Pokud to všechno sjezd Pirátů nevyhodnotil jako neschopnost, pak zvolení Bartoše je spíše vizitkou celé té partaje, či spíše partičky lidiček, co spolu mluví. Jeho vystupování po vítězství ve volbě předsedy jeho drzost jenom vystupňovalo. Jeho vystupování se už se nedá hodnotit jinak než onou lidovou moudrostí, kterou jsem dal do titulku tohoto textu.

POZNÁMKA K VĚKU ÚSTAVNÍCH ČINITELŮ

Když sleduji vyjadřování a hlasování poslanců za stranu Piráti, ať již těch domácích, nebo europoslanců, tak jsem dospěl jsem k následujícímu nezvratitelnému názoru. Je bezpodmínečně zapotřebí změnit v Ústavě ČR věk kandidátů voleb do sněmovny. Pléduji pro věk 40ti let, jako je tomu už dnes pro senátory. Jsem naprosto přesvědčen, že žádný ústavní činitel by neměl být mladší, takže i členové vlády by měli mít nejméně oněch čtyřicet let. Svět je dneska totiž velmi složitý a orientovat se v něm potřebuje specifické vzdělání, které musí být doplněné alespoň desetiletou životní praxí. Jinak je nebezpečí, že jedinec toužící po politické kariéře bude žít v bublině svého zájmu, která je doslova zesílena současnou komunikační technikou, tedy v jakémsi virtuálním světě. Odtrženost politiků od reality života řadových občanů ba obyvatel, je v mých očích totiž největší katastrofou pro celou společnost. Mladí ať se vzdělávají, a to nejen v politických problémech. Ať získávají politickou praxi ve stranách a řídící třeba jako zastupitelé v obcích. Hlavně ale ať prokážou, že se umí uživit také jinak než v politice. To všechno dřív jak do čtyřicítky nestihnou. Takže tak asi.

K ZAHRANIČNÍ POLITICE ČR

Včera na webu První zprávy uveřejnil jejich pravidelný přispěvatel Zdeněk Zbořil, historik a analytik politiky zajímavou úvahu o naší zahraniční politice. Protože bych to líp nevystihl, tak podstatnou část jeho názoru pouze bez komentáře cituji: „Naše nová zahraniční politika se utíká do stínu zahraniční politiky Evropské unie, která jak dobře víme neexistuje a pokud existuje, tak je to jenom z vůle některých velmocí. Dokonce, a dělá to většina médií, se realita skrývá za aféry s Covidem. To je celosvětově organizované spiknutí, které má zakrýt oč vlastně ve světové politice jde, oč jde v nastávající ekonomické krizi. Zajímavé je i to, že tyto mimikry přijaly a považují za důležité všechny strany diskutující problém Covidového nebezpečí nebo Covidové pandemie…“ Konec citace.

KAZACHSTÁN? ALE KDEPAK, CÍLEM BYLO RUSKO

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Za dobu existence postovětského Ruska vznikly vážené nepokoje až války v Bělorusku, na Ukrajině, v Gruzii, Ázerbájdžánu a teď v Kazachstánu. Kdopak to bude příště mocnářové USA, NATO a EU, kteří všichni jste vyhlásili Rusko za svého nepřítele?!! Vyčerpala se totiž množina sousedních států Ruska, v nichž zůstalo po rozpadu SSSR hodně obyvatel Ruské národnosti, což by dávalo Rusku záminku zasáhnout vojensky, pokud by v nich došlo k nějakému jejich pronásledování. Po rozpadu Sovětského svazu prý zůstalo za hranicemi Ruska až 24 milionu Rusů. Žijí i ve státech, které s Ruskem nesousedí. Takže možnosti tu ještě pořád jsou. Revolty proti režimu provedené jako přes kopírák mají ale neblahý osud. Na Ukrajině se sice povedla změna, ale je silně úpadková. V Bělorusku skončila po několika týdnech, v Kazachstánu, jak se zdá, tak skončí po několika dnech. Vypadá to, že byla spuštěna nepromyšleně, pouze jako „hurá akce“ reagující na Ruské ultimativní nabídky pro USA a NATO. Pokud bude doslova udušena jako protistátní terorismus, pak s potentáty NATO, ale hlavně USA bude teď Rusko jednat jako s poraženými.

ZDRAŽOVÁNÍ V POLSKU

Do kakofonie špatných zpráv o zvyšování cen energií, a tím vlastně všeho, nejvíce pak potravin včera zpravodajské agentury přinesly děsivou zvěst o zvýšení cen plynu v Polsku až o tisíc procent, tedy 11krát. Tuto poplašnou zprávu vnímám zatím jako další protiruskou provokaci vykonstruovanou určitými politickými kruhy v Polsku. K tak obrovskému zvýšení ceny za plyn totiž opravdu není důvod, i když z politických důvodů polští antirusisté odebírají raději čtyřikrát dražší plyn z USA, nebo kupují ruský plyn z Německa, který Němci také řádně předražují. Němci totiž využívají potrubí, kterým kdysi šel plyn z Ruska přes Polsko do Německa, aby v současnosti obrátili směr proudění a ruský plyn jako „svůj“ transportovali protisměrně do Polska. To je jen jeden z důkazů zrůdnosti vítězství politiky nad rozumem, ne snad nad trhem, protože jak vidno politikaření jedněch dovedou jiní tržně využít.

K SOUČASNÉ INFLACI

Jak velká je inflace u nás, nadtož kdekoliv jinde, to mě vůbec nezajímá. Od roku 2008, kdy všechny centrální banky zahájily tak zvané „kvantitativní uvolňování“, čti živelný tisk papírků nazývaných bankovky, je celé vykazování inflace dobře řízeným podvodem. Kdyby se poctivě vyhodnocoval růst peněz v oběhu, musela by se vykazoval inflace v řádu desítek procent, a ne pouze kolem tří až pěti, jak se oficiálně uvádí. Mě proto zajímá jediné, o kolik se zvedla cena spotřebního koše pro sociální skupinu penzista. Kupříkladu za měsíc prosinec roku 2021 oproti stejnému měsíci roku 2020. Pokud se to vůbec na ministerstvu PaSV vůbec sleduje.

POLITICKÉ STRANY

Politická moc v naší zemi má formu zastupitelské demokracie od obcí po stát. Celostátně je jejím vrcholem dvoukomorový parlament, který akceptuje vládu. Zastupitelé v obcích i ve státě jsou voleni v přímých, rovných a všeobecných volbách. O politickou moc ve státě soutěží politické strany. Tolik Ústava ČR. V mých očích je ovšem celý proces již od vzniku ČR degenerací demokracie. Především proto, že politické strany mají tak malé množství členů, že nikdy nemohou mít dostatečný počet odborníků na funkce ve státě, které si „vysoutěží“. Politická strana, to má být podle mých představ masová organizace, a ne uzounký klub politických kariéristů, kteří se rvou o nejvyšší funkce ať již ve státě, či v obci. Má-li politický systém s názvem demokracie být plnohodnotným, pak soutěžící subjekty nemohou být pouze sborem členů, kteří chtějí vykonávat politické funkce, Má být jakýmsi korpusem, jehož členové se pro výkon funkcí vzdělávají, a i jinak připravují, ba dokonce komparsem členů, kteří mají pouze zájem o politické dění a touhu někdy se podílet na spolurozhodování ať již radou funkcionářům, či jinou pomocí. Jsem přesvědčen o tom, že strana, která nemá v ČR alespoň sto tisíc členů by vůbec neměla mít oprávnění soutěžit o politickou moc. Nemá totiž v samotné své členské základně zpětnou vazbu svých rozhodnutí. Subjekt, který nemá v každém kraji svůj profesionální sekretariát a v každé obci nad pět tisíc obyvatel alespoň kancelář veřejně přístupnou po tři dny v týdnu, není pro mě subjektem hodným soutěže o politickou moc v zemi.

NEJ Z MINULÉHO ROKU.

Na otázku, co to je demokracie odpověděl, cituji: „Demokracie…co to je. Vždycky platilo že ten, kdo má peníze, hodně peněz, získá od lidu všechno, co potřebuje. A na tom se nic nezměnilo“. Konec citace. Ten názor by nebyl v mých očích zase až tak významný, pokud by jej nevyslovil Erik Best, novinář z USA, který žije u nás tak dlouho, že je charakterizován ve Wikipedii jako český novinář. Při tom se narodil v Severní Karolině 11.října 1962, takže celý věk, který člověka formuje, prožil v údajně nejskvělejší, a tedy příkladné demokracii.

NEJHORŠÍ VÁNOCE MÉHO ŽIVOTA.

Narodil jsem se sice za poslední velké války, leč uvědomoval jsem si ji jen asi dva roky, takže jsem jenom Vánoce v roce 1943 a 1944 vnímal jako válečné. A protože jsem byl přece jenom děcko, nepociťoval jsem o Vánocích strach. Spíše naopak, to už jsme prožívali naději na vítězství. Sice nikdo nevěděl, kdy k němu dojde, ale nikdo z mého okolí už nepochyboval, že Hitler prohraje. Letos ovšem poprvé se doslova děsím blízké budoucnosti. Dobře to za mě napsal Zdeněk Zbořil na první vánoční svátek 25.12.2021, cituji: „Letošní Vánoce jsou opět ve stínu podobných úvah o míru a válce a nevím, zda tentokrát to budou právě svátky mírového soužití, a nebo jenom přestávkou před dalším výbuchem nenávisti a hledání si možnosti někde si zaválčit. Chuť na to mají nejenom politici a generálové, ale dnes i mnozí občané zemí, které se nemají rádi. Ale jsou to také lidé, kteří si vůbec neuvědomí, nebo si nemohou ani uvědomovat, díky nízkému prahu své morální odpovědnosti, že už nemají osobní zkušenost v evropském civilizačním prostoru, co to vlastně válka je, jak vypadá a stále víc si myslí, že je to nějaká filmová buď groteska, nebo srajler, jak říká Jiří Suchý, a až budou všichni postříleni, podřezání a vyhozeni do povětří, tak se herci zvednou a půjdou společně na skleničku tvrdého alkoholu, vína nebo černé kávy,“ Konec citace, k níž nedodávám vůbec nic.

RUSKO SE KONEČNĚ ROZHODLO CHOVAT JAKO SKUTEČNÁ SUPERVELMOC.

V polovině prosince Rusko poslalo vládě USA a šéfům NATO neobvyklé dokumenty. A nejen to, okamžitě je zveřejnilo, aby tím celému světu cosi sdělilo. Jelikož pravoslavné Vánoce v Rusku začínají až 7. ledna 2022 nejde o vánoční dárek. Spíše o jakýsi vstup do roku 2022, který podle mnohých konspirátorů má být zlomovým. Dokonce se mezi nimi hovoří o jakési Jaltě 2 ba i o zániku Izraele. Leč pojďme zpátky na zem. Ruská strana sice tvrdí, že oba dokumenty jsou materiálem k diskusi, ovšem jejich tón to vůbec ani nenaznačuje. Jde o soubor požadavků, které Rusko považuje za nutné dodržovat, pokud se nemá cítit ohroženo. Jinými slovy Rusko poprvé deklaruje před celým světem své zájmy v oblasti vlastní bezpečnosti. Přestalo pořád volat po spolupráci, po porozumění. Přešlo na jazyk USA, která vždycky jen a jenom vyjadřuje své zájmy, které vydává za ohrožení své bezpečnosti i když s ní nemají vůbec nic společného. USA i NATO považují Ruské „návrhy“ za ultimátum a zatím se jasně nevyjádřily, jak s ním naloží. Jen boss NATO fakticky Rusku vzkázal, že se se ním nebude o tomto dokumentu ani bavit. Nehodlám dokumenty hodnotit. Jenom konstatuji, že Rusko se zatím nikdy vůči Západu tak jasně nevymezilo a nikdy mu tak pregnantně nesdělilo, že od svých „požadavků“ prostě a jednoduše neustoupí i kdyby mělo použít síly. Sankce a jiné prvky hybridní války ho nezastraší.