JÁ A FEMINISMUS (II.)

Jak už jsem včera naznačil, za celé aktivní období svého života jsem nepociťoval žádný důvod nějak se vyrovnávat s „ženskou otázkou“. V celé naší společnosti vztah mužů a žen fungoval velice podobně jako v předchozích dobách a tak nepřiváděl příslušníky ani jedné strany vztahu do „pomykova“, jak pěkně říkají Slováci.

Všechno se změnilo s převratem nejen politickým, ale se změnou celé kultury Západu, s níž se neustále, leč dost marně, snažíme ztotožňovat. Do naší společnosti doslova vtrhly všechny problémy provázející neodpovědně bezbřehého pojetí svobody, pokrytecky maskované rouškou demokratické mytologie a opřené o moderní náboženství lidských práv.

Homosexualismus.

Do svých šestnácti let jsem vůbec nevěděl, že existují jacísi homosexuálové. I když jsem se s tím jevem pak setkal, tak ve mně nikdy nevzbuzoval ani žádné emoce, ani rozumové reakce. Vzal jsem ho jako minimalistickou skutečnost, jež mne víc nezajímala. Za celé období si vzpomínám pouze na jeden zážitek. Když jsem se stal sólistou našeho folklorního souboru, začal jsem se zdokonalovat v tanci všeobecně a vyjednal jsem si trening s baletním souborem v Ostravě. Tam bylo zajímavé, že koupelny byly společné, pro muže i ženy. Jednou, když jsme se s kolegou ze souboru tam po študýrce sprchovali spolu s baletkami, tak jsme po nich samozřejmě chlapisky koukali. Jednou se náhodou na nás díval šéf baletního souboru, tehdy všeobecně známý homosexuál Emerich Gabzdyl a s tónem své odchylky a především neskrývaným pohrdáním procedil mezi zuby: „Ubozí normálové“. Čímž nás dva jednak umravnil, ale i tak trochu naštval.

Nikdy mně homosexualita mužů nevadila. Pěkným ženám lesbičkám jsem se snad někdy trochu podivoval, ale to tak bylo asi všechno. Odsuzoval jsem jen a jenom násilí homosexuálů, stejně jako každé sexuální násilí

Vadí mi proto v současnosti, a to zásadně, homosexualismus. Jakási kvazi ideologie, která se tváří jako hnutí na ochranu menšin. Dokázal jsem tolerovat první Street Pride a podobné festivaly „gejů“. Uznával jsem totiž, že po létech ústrků, potírání, ba dokonce trestního stíhání, mají nárok na radost z nabyté svobody. Ovšem jakmile v celé společnosti se stala tolerance jejich odchylnosti běžnou a většinovou, dokonce zákonem chráněnou, neviděl jsem důvod pro veřejnou prezentaci jejich sexuality. Odsuzoval bych totiž každý projev sexuality na veřejnosti. Ta je totiž výsostně soukromou aktivitou. A tak by to mělo opravdu zůstat.

Považuji proto zásadně za scestné, aby jakékoliv menšiny si přisvojovaly naprostou rovnoprávnost s většinovou společností. Tak jako jedinec trpaslíčího vzrůstu nemůže soutěžit ve skoku vysokém s dlouhánem, tak stejnopohlavní dvojice, která nedokáže zplodit dítě, by si neměl činit nárok na jeho výchovu.  Měla by s pokorou přijmout svůj stav a najít si jinou podobnou realizaci. Třeba dvojice mužů by mohla vypomoci vychovávat osamocené matce, či dokonce vdově, jejího syna. A podobně. Neodmítám úřední registraci svazků homosexuálních párů, leč ji považuji za nadbytečnou. Stačilo by, aby u notáře uzavřely smlouvy pro případ rozchodu.

Genderismus

     Tak jak mi vadí homosexualismus a nevadí homosexualita, tak podobně je to s genderismem a genderem. Uznávám, že ze sociálního pohledu jsou fyzičtí muži, kteří se psychicky cítí být ženami a naopak. Chápu, že jejích okolí, ba celá společnost by to měla uznat a naučit se s tím žít. Ovšem v prvé řadě by se oni samotní měli umět s tím vyrovnat, s určitou ohleduplností vůči většině.

V těchto případech naprosto odmítám jakýsi genderově neutrální přístup. Je podle mne nepřípustné, aby pod falešnou vlajkou rovnoprávnosti byla většinová společnost doslova znásilňována pocity, dokonce většinou neoprávněnými, minoritou menší, než malou. Je v mých očích nechutné nutit lidstvo, aby vymýšlelo genderově neutrální jazyk, jako třeba „rodič jedna“ a „rodič dvě“.

Takový stupidní přístup k lidským jedincům má původ v selhání odborné komunity. V tom, že učenci nedokázali pracovníky médií přesvědčit o tom, aby si nepletli „dojmy s pojmy“. Konkrétně biologické pohlaví s genderovým.

Biologie a sociologie.

     Z biologického hlediska, čti z hlediska zachování druhu, byla, jsou a věčně budou v přírodě této planety pouze dvě pohlaví. Jedno rodí a druhé oplodňuje. A to i tehdy, když existují tvorové, kteří v průběhu svého bytí pohlaví mění, nebo dokonce mají obě dvě zároveň. Je sice možné, že při obrovském růstu lidských schopností se lidé budou rozmnožovat i jinak, pak ale už to nebudou tvorové rodu homo, leč nějací posthomo. Zatím ale lidstvo má pouze dvě biologická pohlaví a pak bytosti nepohlavní. Ženy, které nerodí, a muže, kteří neoplodňují, ať již z jakéhokoliv důvodu.

Naprosto něco jiného je sociologický pohled na vztah lidských jedinců k přírodní pohlavnosti. Jsou odborníci, kteří jsou schopni odlišovat až 72 typů lidského „genderu“. Nic proti tomu, ovšem ať těmto rozlišnostem mezi lidmi v žádném případě neříkají pohlaví. Lidstvo nemá, nemělo a nebude mít třicet, padesát, či dokonce 72 druhů pohlaví, jak se snaží někteří odborníci tvrdit. Pohlaví, anglicky sex, či německy Geschlecht, jak jsem už napsal, jsou jenom dvě. I když, jak jsem již také napsal, má člověčenstvo podle některých superodborníků, až 72 typů genderově se odlišujících jedinců.

Hnutí #Me too.

     Po celé lidské dějiny, rovněž podle přírody platí, že muž se pokouší, ale žena rozhoduje o plodícím aktu. Tento akt u savců je sám o sobě násilím, už jenom proto, že samec vždycky vniká do těla samice.

Odpusťme si další podrobnosti vývoje lidstva a přejděme hned ke žhavé současnosti. Ještě do nedávna v naší kultuře byla žena existenčně závislá na muži, protože většinu svého aktivního života děti rodila, o ně se starala a neměla na nich jiného čas. Problém, začal, když žena chtěla být rovnoprávnou muži mimo rodinu.

Jestliže se v rodině choval muž dominantně, tak je logické, že mimo ni se choval stejně. Navíc za dlouhé dějiny si lidstvo vypracovalo vzorce chování, ve kterých sexuální akt nebyl ve většině případů pouze jednoúčelový, čili aktem zachování druhu. Víc k tomu už netřeba dodávat.

Ve společenství konkurenčním, kdy je nabídka větší než poptávka, bylo zřejmé, že obě pohlaví si vypěstovala některé stereotypy v boji o uplatnění, kariérním vyniknutí a podobně. Jinými slovy, obě používala i sexu v konkurenčním boji o úspěch. A zákonitě jako všechno i ho zneužívala. Zákonitě v tomto čase vznikaly první definice sexuálního obtěžování.

Předpokládám, že skoro každá žena se s ním setkala, ale také mnoho mužů. Sám jsem při jednom léčebném pobytu v Mariánských lázních už třetí den telefonoval manželce, ať si vezme dovolenou a okamžitě přijede, ať mám tady „do těch bab pokoj“. Nevidím proto v sexuálním obtěžování problém. Řekl bych, že by se onen delikt měl předefinovat na sexuální vydírání. Jestliže někdo vyžaduje sexuální styk pod hrozbou nějakého postihu, třeba propuštění sekretářky ze zaměstnání, jde o „slabé znásilnění“, čili jednoznačně trestný čin.

Jinak to vidím, když mladá slečna souhlasí se sexem s mužem třeba o třicet let starším, aby získala hlavní roli v efilmu. Pokud dojde k aktu, tak jde fakticky o korupci, kdy by měly být stíhány a potrestány obě strany. Když si taková slečinka nakonec onoho muže vezme za manžela, tak si o tom mohu myslet co chci, ale to je tak asi všechno, stejně jako když se modelka provdá za miliardáře.

Hnutí #Me too, jež se z dávné, poctivě myšlené iniciativy, v posledních letech zvrhlo v obviňování a dokonce trestání bez důkazů, považuji doslova za zvrhlost soudcokarcie údajně svobodné a demokratické společnosti. Každou ženu, která si teprve po desítkách let „vzpomene“ na to, že byla sexuálně obtěžována, či zneužita, bych odsoudil za zatajování trestného činu a tím napomáhání k jeho opakování.

Blížím se ke konci svého vyrovnávání se s problémem vztahu mužů a žen, který v mých očích nabývá v posledních desetiletích příliš bizarních podob. Možná, že bych měl učinit pár poznámek třeba k prostituci a pornografii, ale neučiním tak, protože v těch věcech nemám jasno a hlavně v nich nevidím celospolečenský problém. O prostituci si dovolím pouze jedinou poznámku. Odmítám klišé, že jde o nejstarší povolání v dějinách lidstva. Vím o nejméně dalších dvou, která jsou stejně stará. Žoldáctví mužů a šamanství, kouzelnictví, léčitelství a jiná spirituální obluzování příslušníků své komunity ze strany rádoby vědoucích.

Poznámka k planetární civilizaci.

Na Zeměkouli vzniklo několik v zájemně od sebe izolovaných kultur, které lze považovat za civilizace. Ale dávno před naším letopočtem se už navzájem ovlivňovaly natolik, že se začala vytvářet lidská, celoplanetární civilizace. Do dneška existuje stále několik kultur, jež se od sebe vzájemně zřetelně a v některých sférách až výrazně odlišují. Odmítám je nazývat civilizacemi. Na této planetě je jen jedna lidská civilizace. Pokud se chce uchovat, musí některé zásadní odlišnost svých kultur umět tolerovat natolik, aby mohli vedle sebe žít příslušníci ze všech kultur. To znamená, že budeme muset, mimo jiné, ještě velice dlouho respektovat, mimo jiné i kulturní rozdílnosti ve vztazích mužů a žen Západu, islámu, hinduistů a dalších.

JÁ A FEMINISMUS (I.)

Perex.

     Titulkem vyjádřený vztah byl už v dětství mým velkým problémem, až do doby plné zralosti. Sice po většinu dalšího života u mne neexistoval, leč v posledních letech se v globalizující se společnosti stal natolik frekventovaným, že ke konci svých dnů, pociťuji nutkání si jej shrnout a vyrovnat se sním.

Dětství.

První mé setkání s genderovým problémem, tehdy se mu říkalo již feminismus, čili boj žen za rovnoprávnost mne zastihl, aniž jsem o něm cokoliv věděl. Bylo to na Velikonoční pondělí, kdy jsem jako klučík ještě v předškolním věku musel chodit po tetičkách, na „mrskut“. Odmítl jsem někam jít, bít tety po sukních „tatarem“ a odříkávat při tom debilní říkánky, abych si za to vykoledoval nějaká vajíčka, sladkosti a jiné, což jsem dokonce považoval za ponižující žebrání. Za vzpouru, naprosto nepochopitelnou pro mou matku, jsem napřed tím tatarem byl seřezán sám, čímž byla má vůle zlomena. Ale když tety viděly, jak s brekem plním svou příbuzenskou povinnost, na příští rok už se asi s matkou dohodly, že mé nekoledování nebudou brát jako porušení příbuzenských zvyklostí, takže jsem pak již nikdy nechodil s pomlázkou, ani později tady ve Slezsku holky a ženy polívat. .

Od onoho prožitku ve mně navždy zůstal jakýsi nedefinovaný osten mně nepochopitelného chování mladíků vůči děvčatům a mužů vůči ženám.

     Za celý svůj život jsem už nikdy, tedy ani v dospělém věku, nepodlehl svodům kratochvíle Velkonočního pondělí, i když jsem nikdy nikomu včetně svých potomkům nebránil, aby si jí užívali. Pokud v současnosti v cizině, či dokonce u nás se najdou lidé, kteří odsuzují tento starodávný lidový zvyk, stavím se paradoxně a o to víc rozhodně, na stranu jeho uchovávatelů. Řeči o jakémsi páchání násilí na ženách, ba dokonce o porušování lidských práv nepovažuji pouze za ubožácké pokrytectví, ale za chování nebezpečných extrémistů jakési nové, zvrhlé ideologie.

Na přelomu dětství a mládí.

S nástupem vlády KSČ jsem se poprvé setkal s idejemi o rovnoprávnosti žen. Moc jsem je nevnímal, protože v době puberty a následné životní etapy jsem ve vztazích k dívkám a ženám řešil svůj mnohem zásadnější a především komplexnější problém.

V reálné praxi jsem na něj ale narazil, když mi ještě nebylo šestnáct. O prvních pololetních prázdninách na hornické průmyslovce jsem, jako uvědomělý svazák, šel na uhelnou brigádu, když byl tak zoufalý nedostatek uhlí, že ani na internátu nám netopili. Vybral jsem si tehdy největší a nejmodernější důl ostravské části revíru. Na dole Zárubek, jak se ta šachta jmenovala, jsem znal „šichmajstra“ který rozděloval havířům práci a ten mne přidělil jako pomocníka havíře, přesněji havířce. Ano. Tehdy byla ona podivná doba, kdy každý kariérista převelice aktivisticky kopíroval „zkušenosti“ Sovětského svazu do života u nás. V tomto konkrétním případě si nikdo z našich iniciativních kopírovatelů SSSR neuvědomil, že po válce byla v oné zemi světlých zítřků tak zdecimovaná mužská populace, že zemi nezbývalo nic jiného, než posílat ženy i rubat uhlí, což se vydávalo za příkladný vrchol rovnoprávnosti žena a mužů. Naprosto scestně samozřejmě.

Nepamatuji si, jak se můj „havíř“ s vaginou jmenoval., ale prohlašuji, že jsem se jen málokdy za svůj celoživotní úděl havíře tak nadřel, jako s ní. Byl to nejen v mých očích doslova ženský obr, ale velice zkušený havíř, takže dokázala se sbíječkou v ruce narubat tolik uhlí, že…jsem se styděl, když pak vzala ještě lopatu a pomáhala mi ho naházet na dopravník. I když jsem byl na práci v dole už zvyklý, přece mi jenom nějak vadilo, že jsou v podzemí ženy. Už jenom kupříkladu pro potřebu vykonávání fyziologické potřeby“.

Směnmistr asi dobře věděl, proč právě mne, sice věkem už mladík, ale věděním děcko, přidělil jako pomocníka ženské. Ani dnes o ní nedokážu říct, že šlo o děvče, i když vím, že byla svobodná a velmi mladá. Jen si uvědomuji, že jsem si ji ohodnotil sloganem „kdyby mi jednu ubalila, ta prožiju konec života v kotrmelcích“.

Jak jsem ale napsal, něco mi na přítomnosti žen v hlubinných dolech pořád nesedělo. Velice brzy se také ukázalo, že toto kopírování našeho nového velkého  vzoru bylo nesmyslem. V dolech je tma a obrovské množství prostor, kde se lze skrýt, třeba i se sexuální aktivitou. Ta byla nejen velkou ztrátou pracovního času, ale především zdrojem nebezpečí pro důlní provoz. Takže. Jestli se dobře pamatuji, tak práce v podzemí dolů byla ještě tentýž rok Báňským Úřadem u nás jednou pro vždy prostě zakázána a šmitec. V mých očích dodneška správný postoj k pseudorovnoprávném postavení žen ve společnosti.

Debilní žadatel o uzavření manželství.

Mé myšlení, ale především chování, ve věci vztahu mužů a žen se vyvíjelo celkem „zdravě“, čti konformně k době, leč zase, jako u toho „mrskutu“ v dětství, mi něco pořád vadilo. Což se provalilo, když jsem vstupoval do manželství. Připadalo mi poněkud ponižující pro mou milovanou, aby po svatbě nosila příjmení, označující ji, jakoby byla mým majetkem. Jakápak Hošková. Na protest vůči, podle mne, takovému ponižování žen, jsem na úřadě žádal, abych mohl nést jméno mé nastávající. Úřednice se proti tomu dost ošívala, a když žádala jasně, jaké jméno chci mít zapsáno v občanském průkaze a já řekl Stanislav Mertové, tak napřed zalapala po dechu, pak mi řekla že jsem debil a už se bavila jen s mou snoubenkou. Tím skončil můj jediný protest proti nerovnoprávnosti žen v mém poněkud pomateném pojetí.

Celý další život jsem už necítil potřebu protestovat ve věci rovnoprávnosti žen a mužů. Za nadvlády KSČ mi nevadilo, že se neslavil svátek matek a s velkou pompou naopak Mezinárodní den žen. Navíc jsem celý život pracoval v hlubinných dolech a tak problém rovnoprávnosti se mne nedotýkal.

Mé celoživotní vnímání problému rovnoprávnosti žen s muži.

Celý život mi naopak vadilo angažmá žen v několika činnostech, tak jako mně v mládí vadilo, že pracovaly v hlubinných dolech. Zásadně jsem nesouhlasil s tím, že se ženy stávaly profesionálními vojáky. V mých očích bylo, je a vždycky bude zrůdné, když žena jako životodárná bytost se angažuje v systému zabíjení lidí. Účast žen ve válce mi připadala přirozená, ale zásadně ne přímo v bojích, ale v týlu, kde byla při počtu zabitých mužů naprosto nepostradatelná, od zdravotnictví přes zásobování po dokumentaci, zpravodajství a další.

Osobně mi rovněž vadily ženy v horolezectví, které jsem dlouhodobě provozoval. Považoval jsem ho a dodnes považuji svou podstatou za tak namáhavé až extremní, že ženský organismus mu nemá být vystavován, pokud to není nějak nezbytné, jako třeba při kosmonautickém průzkumu. Jinak mi angažmá žen ve sportu prakticky až do nedávna nevadilo. Naprosto ale odmítám, když ženy provozují vrcholový, ba dokonce profesionální box a jemu podobné asijské úpolové odrůdy jako třeba kickbox. To považuji doslova za zhovadilost.

Soudobé motivace k vyjádření se k problému.

Až donedávna jsem nepociťoval žádné nutkání zamýšlet se nad realizací rovných práv žen a mužů, ani dokonce pod vlivem současně probíhající planetizace lidské civilizace, jež se projevuje celou řadou nejenom nových jevů, ale dokonce celých ideových soustav, až ideologií coby návodů k jednání. O čemž pojednám v další části svého blogování.

MOST NÁM SPADL.

Most nám spadl, most nám spadl

kdo to asi zavinil?

Sesuv půdy, tajfun nebyl

Jen člověk to způsobil.

Osmého srpna r. 2008 narazil rychlík blízko železniční stanice Studénka na severu Moravy do padajícího mostu. Policie postupně obvinila deset pracovníků z neštěstí, které stálo život osmi lidí a skoro sto jich bylo zraněno. Mnozí velmi těžce, třeba s následnou ztrátou končetiny. Soudní tahanice trvají do dneška. Poslední soud proběhl 6.11.2019, jehož verdiktem byli všichni obžalovaní zbaveni viny. Takové rozhodnutí lze doslova nazvat božím zázrakem.

Most v době havárie se rekonstruoval. Prokazatelně nedošlo k žádné mimořádné události způsobené přírodu. Ba ani se nestalo nic, co projektanti, vedoucí stavební firmy, vedení Českých drah, ba ani přímí realizátoři, nedokázali předvídat. A přece nikdo z těchto lidí není vinen. Takže jediným viníkem je asi sám pánbůh ve své všemohoucnosti.

Je přece nad slunce jasné, že pokud nedošlo k nepředvídatelnému vlivu přírody, tak musí existovat lidský viník a basta. Jinak nejsme právním státem. Řečeno přesněji, naše bezpečnostní pravidla pro danou operaci jsou tak nejasná, že soud díky tomu nemohl najít porušení nějakého ustanovení bezpečnostních předpisů. V tom případě je ale viník také jasný. Jsou jimi instituce, které odpovídají za tvorbu bezpečnostních norem v mostním stavitelství a stejná i v železniční dopravě. Jejich představitelé měli stát před soudem, protože vyprodukovali zmetek. Jak ale znám situaci ve sféře bezpečnosti práce, tak jsem si jist, že pokud by byli policií obžalováni, tak s naprostou jistotu by se našel skutečný viník ještě v den jejich obžaloby.

Každému laikovi je přece jasné, že podle všeobecného bezpečnostního předpisu se nikdo nesmí pohybovat pod zavěšeným břemenem. Takže na dobu, kdy se hýbalo s mostovkou nad tratí, tak pod ní nesměl jet žádný vlak. Punktum.

Osobně mne ale především zajímá, jaké poučení přijali odpovědní pracovníci mostního stavitelství a železnic, aby bylo zaručeno, že se podobná havárie nebude opakovat. Pokud prakticky neprovedli zásadní změnu v bezpečnostních předpisech, tak by měli být už nejméně od konce září 2008 zbaveni postavení, nikdy by nesměli vykonávat žádné odborné funkce a asi tak ještě dneska by měli sedět v nějakém vězeňském lágru tvrdé fyzické práce.

TAK PRÝ JSI STRÝČKU NEOSVOBOZOVAL, LEČ DOBÝVAL

Měl jsem dva strýce. Za druhé světové války jeden bojoval v řadách Rudé armády a druhý víc jak dva roky partyzánčil v Beskydských. Oba měli základní vliv na celý můj život, protože na konci války jsem měl teprve osm let a v jejím průběhu nás, mámu a sestru, otec opustil. Suplovali mně tedy otce svým chlapstvím. Za celý život jsem na ně nedal dopustit, zvláště když rudoarmějec po roce 1968 opustil řady KSČ. Partyzán už na to neměl čas, byl po smrti. Oba byli pro mne nejvyšší autoritou, i když se v mnoha věcech neshodovali a snad právě tím ve mně vychovali jak kritické myšlení, tak snahu po kompromisu a v neposlední řadě smysl pro skutečnost dané chvíle. Díky tomu nikdy nedokážu poněkud zpozdile měřit minulost rozumem a zkušenostmi pozdější doby, nadtož dokonce prožívané současnosti

Přesto ale, kdyby dneska strýček žil, asi bychom se k některým problémům vrátili. Když píšu vrátili, tak tím říkám, že by pro nás nebyly nové.

V prvé řadě bychom jistě hovořili o tom, zda jsme byli osvobozeni, či dobyti. Na tak hloupou otázku jsi už dávno znal odpověď. Samozřejmě, že celé národy Rudá armáda osvobozovala, osvobozovala od hitlerovského, především antislovanského nacismu, kterému se zkráceně, i když nesprávně, nadávalo fašismus. Její politruci to, podle zkušeností strýčka, doslova vtloukali vojákům i nižším důstojníkům do hlavy. Jestli Stalin a jeho štáb celé válečné tažení do Berlína opravdu považovali jenom za osvobození, či něco víc, to nás, obyvatele Protektorátu a s vysokou pravděpodobností i dalších, hitlerovci okupovaných, či Hitlerovi přisluhujících zemí, fakticky ani nenapadlo, nadtož zajímalo. Vždyť ty dlouhé roky války všestranně deptaly prakticky každého Evropana natolik, že byla naprostá většina ráda, že válka skončila. Ty jsi vždycky říkával, že ovšem ne každý se cítil v Evropě Rudou armádou osvobozován. Ovšem tvrdil jsi, že jich bylo, konkrétně v Protektorátu velice málo, určitě asi daleko víc jich bylo v Maďarsku, či Rumunsku a vůbec jsi nepochyboval o tom, že naprostá většina Němců nikdy nebude čestně tvrdit, že byli osvobozeni.

V těch prvních letech po válce ovšem v naší zemi šlo o ještě něco jiného. Propukl boj o jiné osvobození, osvobození jiné kvality. Osvobození lidí práce od nadvlády kapitálu. Tento proces byl vlivem válečných mezinárodních smluv pozdější propagandou studené války spojen s oním předcházejícím osvobozením národa od hitlerismu. Dnes se onomu mezinárodnímu rámci tehdejší vývoje v Československu dokonce „geopoliticky“ říká rozdělení sfér vlivu. Zkrátím to. Díky znárodňování soukromého vlastnictví bank, továren, velkoobchodů a později veškeré produkční sféry, se neobyčejně v naší zemi rozrostl okruh lidí, kteří se už necítili být osvobozeni Rudou armádou. Jejich vnímání ale už tehdy bylo ovšem scestné, protože spojovali vznik socialismu u nás s výsledky druhé světové války. Jenže Sovětskému svazu v té válce primárně nešlo o vznik socialismu u nás. Sovětský svaz si pouze potřeboval zajistit co nejširší nárazníkové pásmo od kapitalistického, nesmiřitelně nepřátelského Západu. Za vznik socialismu v naší zemi byli odpovědni pouze naši občané a nikdo jiný. Sověti by nám jej tady nezaváděli, na to neměli nikdy dost sil a vlastně ani zájem. Ovšem je samozřejmé, že pak nám pomáhali, když se v jeho prospěch překlopila politická situace v naší zemi.

Po čtyřiceti letech se u nás socialismus zhroutil. Vítězové ve své ideologii pevně spojili svržení moci hitlerovců s nástupem politické „diktatury proletariátu“. Takovouto propagandou znehodnotili heroismus vítězů nad hitlerovci. Sovětskou záchranu českého národa před Hitlerovskou germanizací, či genocidou dokonce dneska někteří intelektuálové už vydávají za nepatřičnost, protože prý tak malý národ stejně dříve, či později bude muset zaniknout. Naši debatu bych určitě skončil následovně.

Máš štěstí strýčku, že ses té podivné doby nedožil. Sice vím, že by tě nezlomila, ale asi by tě sem tam přece jenom napadlo, zda jsi nebojoval a nepřetrpěl několik zranění zbytečně.

Buď klidný.

V žádném případě. Díky tobě a všem tehdejším tvým kamarádům jste dokázali to, co se povedlo v dějinách málokomu. Já si troufám dokonce říci, že nikomu. Zajistili jste svým dětem, prožití celého svého života bez války. Díky vám jsme se tak určitě stali nejšťastnější generací v dějinách, protože jsme k tomu navíc netrpěli „sociálním“ strachem. Strachem všech našich předků před žebrotou, jak říkávala moje babička, tedy před ztrátou možnosti obživy a ztrátou střechy nad hlavou. Připočteme-li k tomu zdravotní péči a vzdělání zdarma, pak jste nám poskytli doslova sociální přepych, který se nedá penězi lehce vyjádřit.

Vy jste nebojovali zbytečně. To my, vaše sociálním přepychem socialistického společenství zhýčkané děti, jsme, jak se teď jasně ukazuje, zbytečně žily, když jsme všechno to dobré prohospodařily. Strašné je, že naši vnuci budou muset, bohužel zase ve válkách, alespoň ty vaše výdobytky získat zpět.

PS.Napsal jsem tento text v loňském roce, leč nezveřejnil. Dneska mám k tomu důvod. Uplynulo sto let od narození mého strýce Manďáka.

NEJZLOČINNĚJŠÍ STÁT V DĚJINÁCH LIDSTVA.

Reagan kdysi označil Sovětský svaz za říši zla. On totiž dobře vědě, co je opravdové zlo, protože byl zplozencem satanovy říše, jako většina poválečných prezidentů USA. Reagan si z uvedeného důvodu proto nemohl dovolit označit USA za říši dobra. Ale jako dítku satana se mu velice snadno povedlo doslova oblbnout nejnaivnějšího vůdce nového světového režimu na této planetě, jaký se poprvé na ní objevil. Pozdější vůdce USA, Bush jr. označil některé státy za darebácké. Bush byl politické trdlo, takže si nemohl dovolit tvrdší označení pro země, které se Deep State USA rozhodl považovat za svého nového nepřítele. Světová veřejnost přijala označení jak pro říši zla, tak i pro darebácké státy a hlásné trouby satanské říše si je osvojily. Ovšem tatáž globální veřejnost stále hledá adekvátní pojmenování pro samotnou USA. Navrhuji tuto Unii nazývat Říší zločinu proti lidskosti. Vedou mne k tomu nejméně tři důvody. USA v poslední velké válce masivním bombardováním likvidovala civilní obyvatelstvo a jeho životně důležité podniky, což završila prvním použitím zbraně hromadného ničení v dějinách lidstva. V dalších svých velkých válkách proti Koreji a Vietnamu, USArmy používala chemických zakázaných zbraní a především zase pročti civilistům.V obou realizovala válečnou strategii totálního zničení životního prostředí pro lidstvo. Za druhé. Unie po celou svou poválečnou existenci systémem sankcí znemožňovala mnohým státům využívat vědeckého a technologického pokroku, čímž bránila většině obyvatel světa, aby mohli zlepšovat kvalitu svého života. Za třetí a nejhorší pak považuji zákaz rozšiřování nových léků a léčebných prostředků, ba dokonce i prodeje již existujících. Což je v mých očích zločin genocidy, obzvláště když šlo o léky pro děti. Viz vyjádření satanovy družky Albrightové vůči dětem Iráku. I po zničení SSSR se na politice USA nic nezměnilo. Naopak jejich zločinná sobeckost je stále považována za základní rys veškerého konání. Pro ilustraci tohoto tvrzení dvě zprávy z dnešních dnů, cituji: „Trump se prý pokouší přetáhnout německé vědce z renomovaných laboratoří CureVac, kteří pracují na vývoji vakcíny proti koronaviru, stěžuje si Berlín…Washington prý nabízí velké peníze expertům, aby se se svým výzkumem buď rovnou přesunuli do USA, nebo aby vakcínu vytvořili výlučně k použití v USA…USA nehodlají rušit sankce, které zakazují dovoz léků a zdravotních potřeb do Íránu, neboť šíření epidemii koronaviru považují za vhodný nátlakový nástroj…“, konec citace. Zná někdo zločinnější stát na této planetě?!! Já určitě ne.

NESVATÁ TROJICE

V minulém tisíciletí, za prezidentování Havla, jsem napsal text se stejným titulkem. Týkal se trojice mužů, kteří se do dnešních dnů vystřídali na prezidentském stolci naší země. Dneska si onen text troufám shrnout do základního tvrzení. Všichni tři mají několik společných rysů. Prvním je chorobná ctižádostivost, kterou u nich rozpoznali už funkcionáři vládnoucí KSČ, takže jim nedovolili vstoupit do své strany. Nezřízená dychtivost po moci se po listopadu 1989 u nich zkonkretizovala až do děsivé touhy po nejvyšších postech ve státě, při čemž ani jeden k takovému postavení neměl předpoklady. Druhým společným, dominantním rysem jejich charakteru byla a zůstala sebevědomá pýcha, považující své přesvědčení za jediné správné. Z toho zvráceného předpokladu pak vyplývalo veškeré jejich chování v politickém prostoru. Zásadně nikoho neposlouchali, nedovedli diskutovat, pouze povýšenecky prosazovat své názory a nesouhlas se svým přesvědčením označovali za lež, zlo, či nepřátelství vůči společnosti. Dnes mohu směle tvrdit, že tito tři rádoby velikáni se nikdy neměli dostat tam, kam je pseudorevoluce jako kalnou pěnu vynesla. Havel byl člověkem, který celé zmíněné období byl marionetou ovládanou cizími loutkovodiči. Veřejně se prezentoval jako neustále pochybující tvůrce „dějin“, čímž promyšleně maskoval, že o jeho činech rozhodují jiní. Klaus byl a je člověk jednoho rozměru. Je fakticky šťastný, protože nikdy nepochopí, že se stal největším vlastizrádcem našich dějin. Havel a Klaus se stali vášnivými sběrateli titulů, ke kterým se nedokázali ve svém profesním životě dopracovat. Klaus se navíc stal bez habilitace profesorem v oboru financí. Při tom jeho jediným přínosem pro světové finančnictví je památná věta, cituji: „Neznám špinavé peníze“. Konec citace. Zeman ještě svůj úděl nedokončil. Ovšem při jeho neschopnosti uznávat autority se dá předpokládat, že dovrší tragedii polistopadového vývoje Česka. Po něm zákonitě přijde osoba, která nebyla v centru Listopadového převratu. Takže nastane šance pro revizi té zvrácené události.

ZÁKLADNÍ NEDUH TRHU

Každý účastník trhu pracuje s informacemi, které odráží nikoliv současný stav, ale minulost, tedy to co bylo. Záleží v prvé řadě na tom, jak rychle dokáže účastník trhu poznat změny, kterým se musí přizpůsobit. I když se mu to povede velice brzy, reálná ekonomika svou setrvačností ještě nějaký čas běží podle staraných pravidel. Fakt, že ekonomické rozhodování reaguje na podmínky, které už neexistují, je podle mého soudu základním nedostatkem tržní ekonomiky. Samotná setrvačnost v probíhání hospodářských jevů je pak prazákladem všech krizí. Zmíněná realita dráždí některé účastníky k „předvídání“ budoucího vývoje a vede je k rizikovému chování. Z takových subjektů se rodí nejúspěšnější. Ovšem zatím se nikdo nedopátral faktické úspěšnosti, čili kolik proher připadá na jednu výhru. Teprve tato analýza by naznačila, nakolik je „rizikový“ trh cestou k systému, který by co nejefektivněji zamezil krizím. Ovšem i kdyby se to povedlo, tak ho nelze v systému soukromého vlastnictví aplikovat. Tím vším je pro budoucno tržní ekonomika v prostředí soukromého vlastnictví limitována a ve stále se zvyšujícím tempu inovací a dalších změn se jednou stane takovou brzdou, že celý systém si vynutí změnu.

POLISTOPADOVÝ EKONOMICKÝ PŘEVRAT

Převedení socialistického majetku patřícího všemu lidu, do rukou soukromníků, je natolik unikátním jevem, že pro něj odborníci zatím ani nemají přesný, hodnotící termín. Osobně si myslím, že se nejvíce podobá řádění vítězných hord na dobytém území. Což byl ještě v nedávné minulosti obvyklý rituál každého vítěze, který bojoval jen a jenom za účelem zmocnit se všeho jeho majetku nepřítele. Kdysi to bylo doslova podle taktické zásady, muže pozabíjet, ženy znásilnit a děti odvléct do své země, dívky jako budoucí sexuální otrokyně, hochy jako indoktrinované vojáky. Polistopadoví vítězové se chovali tak, jako každý, kdo je vítězstvím natolik opilý, že ho považuje za definitivní výsledek, jenž bude platit navěky. V každém takovém absolutním vítězství je ale už vždycky skryta budoucí prohra. Platí to nejen o našich privatizátorech a restituentech, ale dokonce pro celé Spojené státy Americké. Jejich mocnáři vítězství ve Studné válce považovali jako začátek své absolutní nadvlády nad planetou a začali se podle toho chovat. Tím si založili na svůj konec. Teď jde jenom o to, aby svět je nechtěl porazit tak, že tím vystaví c celé lidstvo riziku sebezničení.

JE VÁCLAV KLAUS SENIOR VLASTENEC?

Taková otázka by mne nikdy ani nenapadla. Leč jeho superskeptický vztah k Evropské Unii v některých zapomětlivých, či ještě si nepamatujících, budí dojem, že tento staroch je vlastenec. Není většího omylu. Za prvé. Tento pán hned v prvních polistopadových dnech zavítal na velvyslanectví USA v Praze a tam sepsal jakési memorandum, o němž se hovoří jako o zápise, který do dnešních dnů není celý odtajněn. Ovšem ví se, že v něm slíbil, převedení Československého hospodářství na tržní, čti ze sféry Sovětského svazu pod hegemonii USA. Tedy žádné osvobození země, leč její převedení do podřízenosti jiného velkopanstva. Vlastizrádné to uvržení do područí dokonce mnohem bohatšího a tím i bezohlednějšího supa. Za druhé, pod jeho vůdcovskou taktovkou byla provedena celá privatizace hospodářství země, ve které tři čtvrtiny všeho hodnotného majetku získala cizina. Což je v dějinách našeho národa ten nejzrádnější počin vůbec. V každé opravdu slušné zemi by do konce života seděl v kriminále za každý z těchto zmíněných dvou činů. U nás ovšem, asi „za odměnu“, taky seděl a to celých osm let, na prezidentském trůnu. K dovršení své vlastizrádné činnosti pak, při odchodu z nejvyšší státní funkce, vyhlásil amnestii. Tedy především všem, kteří za své počínání při největším zločinu tisíciletí přece jenom uvízli v sítích práva. Ve třech zásadních krocích tak dokonal své velezrádné dílo. To není ani zdánlivě životopis vlastence, ale spíše kmotra všech mafií u nás, jak já jej nazývám.

OPĚT PRACUJE VLÁDNÍ KOMISE PRO PENZE

. Každá vláda sestavuje komisi, která má připravit reformu penzí. Žádný politik si nechce připustit, že tento problém je v současné ekonomice neřešitelný. Už by si všichni měli konečně uvědomit, že vůbec nezáleží na tom, zda stát jednou bude mít finanční prostředky na vyplácení penzí. Peníze mu budou k ničemu, pokud nebude mít dostatek zdrojů pro staré, neaktivní osoby. Pokud nebude mít dostatek potravin, vody, energií, oblečení a ubytovacích prostor, tak penězi může tak topit. Pro lidi v penzijním věku musí mít každý stát materiální zdroje a ne finance. To by měla být zásada. Na další, zbytné potřeby, by si měli lidé šetřit celý život. Ale zase v nemovitostech a ne v penězích. Pokud bude chtít penzista kupříkladu cestovat po světě, bude za tím účelem třeba prodat třeba svůj les, či nějakou stavbu, chatu atd. Od státu dostanou staří jen prostředky k přežití a to v naturální formě. Na své záliby si budou muset vytvořit materiální zdroje během svého aktivního života. Z toho úhlu pohledu je doslova katastrofou, že dneska náš stát kryje spotřebu potravin jen ze 40ti až 50ti procent. Textilie a obuv fakticky nevyrábí a malometrážní, bezbariérové byty prakticky nemá také. Zato má zbraně, které nejsou potřebné k obraně naší země a vojáky, kteří jsou sluhy globálních agresorů. Čili Absurdistán se od Havlova převratu jen a jenom dále prohlubuje-.