Slovenský premiér Fico před několika dny sdělil politické veřejnosti, že na 70% bude válka. Prý o tom má informace z dobře informovaných zdrojů. Z poválečného politického vývoje v Evropě jsem začínal věřit, že se obyvatelé, ale především političtí reprezentanti tohoto minikontinentu, ze zkušeností apokalyptických válek s konečnou platností poučili. Pokud ovšem přesto vznikne zase v Evropě velká válka, ať už vyprovokovaná kýmkoliv, pak budu považovat Evropany za nepoučitelné hlupáky a jejich politickou reprezentaci navíc za největší zločince proti lidskosti v dějinách. Ale co to asi Fico ví? Dovoluji si zaspekulovat. Už nejméně od března je mi nápadný příliš okázale projevovaný, neutrální postoj Izraele k událostem na Ukrajině. Vysvětloval jsem si ho samotnou vnitropolitickou situací v Izraeli, která jeho vůdcům zabírá veškeré síly a čas. Jenže. Už asi čtvrt roku se zajímám o aktivity oligarchy Kolomojského, žijícího sice ve Švýcarsku, ale vlastnícího velké majetky na Ukrajině, dokonce té východní, na jejichž ochranu si vytvořil svou soukromou armádu. Mimo jiné i nechvalně proslulý oddíl Azov. Zaujaly mne jeho styky s Izraelskou vládou a některými jeho vlivnými osobnostmi. Na netu jsem pak našel některé zajímavé myšlenky. V Izraeli žije ne nevýznamná skupina tak zvaných Chazarů, kteří odvozují svůj původ od Chazarského chalífátu, který se rozkládal i na dnešním území Ukrajiny. Jelikož Židům je v Izraeli těsno, rodí se mezi Chazary hnutí, jehož cílem je návrat do své pravlasti. Pomáhají jim prý i vědci. Vždyť přece všichni víme o prodejnosti některých intelektuálních lokajů, kteří za peníze jsou schopni dokázat cokoliv. Prý rozbory jejich DNA bylo zjištěno, že Chazarové nemají s obyvatelstvem Palestiny, žijícím zde pět tisíciletí, nic společného, takže jejich pravlastí je starobylý chalífát, kam se někteří mají zájem vrátit, jako do své pravlasti. Neušlo mé pozornosti, že Kolomojskij, sám Chazar, velice intenzivně bojoval o moc s Porošenkem a sledoval jsem i jeho aktivity na východě Ukrajiny. Sečteno a podtrženo, mohou to být uvedené zájmy některých vlivných lidí v Izraeli, kdo s chápavým úsměvem jestřábů z USA, budou mít dost peněz na vyprovokování velké války v Evropě.

Všechny polistopadové vlády se zapřísahaly, že postupně zajistí vyrovnaný státní rozpočet. Reálně ale všechny nasekaly dluhy. Některé Klausovy sice na oko ne, ale to jenom proto, že schodky rozpočtů dorovnávaly výnosy z privatizace. Ty ale, dokonce i podle jejích předvolebních slibů, měly být použity na vytvoření penzijního a zdravotního fondu, neboť prodávaný majetek byl fakticky celoživotními úsporami aktivně pracujících lidí za celých dlouhých 40 let nadvlády KSČ. Schodek rozpočtu je v každém roce kolem sta miliard. Jistě každého v té souvislosti zaujme zpráva statistického úřadu, že za rok 2013 podniky sídlící na území ČR odvedly do zahraničí „pouhopouhých“ 315 miliard na dividendách vyplácených cizím vlastníkům. Zná někdo sprostější okupaci naší země?! Každým rokem se dluh státu zvyšuje asi o sto miliard. Jen na úrocích tedy platíme stále víc a více. I kdyby se Babišovi nakrásně povedlo provést zázrak a ke konci této vlády dosáhl vyrovnaného rozpočtu, tak ČR si bude ještě celé desetiletí půjčovat na splátku dluhu. Pokud se mu to ale nepovede, což je víc jak jisté, jednou se naše zem dostane do stavu, kdy bude schopna splácet pouze úrok z dluhů a tak se dostane do věčného kolotoče zadlužení, z něhož již nevybředne. A při tom stačilo tak málo. Nepustit cizí kapitál do země, a když tak pouze v rozsahu deseti až patnácti procent.

Každý, kdo popírá, že se na Ukrajině obnovuje nacismus, strká fakticky hlavu do písku. Pokud by šlo o řadové občany Evropských států, tak se zas tak nic hrozného neděje. Jenže zmíněnou hrozbu si nejen nepřipouští, ale dokonce ji popírají, přední politici EU a to je pro nás všechny už velice nebezpečné. Nebezpečí nespočívá jen v samotné obnově nacismu v jedné zemi, která navíc není v EU, ani v NATO, ale jako obvykle v nepředvídaných důsledcích. Už Juščenko za svého prezidentování povýšil na národní hrdiny Ukrajiny bojovníky proti Rusku z druhé světové války. I kdyby se tehdy nedopustili válečných zločinů na Polácích, Židech a Rusech, otevřel tím Pandořinu skřínku povyšující v jeho zemi skrývaný nacionalismus na nacismus. Juščenko se tehdy dočkal silného odporu z řad protifašistických bojovníků z Ruska, Polska i dalších zemí. Troufám si tvrdit, že jeho prohra v dalších volbách nesla pečeť i tohoto odporu. Současný prezident Porošenko dokonce den založení vojenské části Organizace ukrajinských nacionalistů, tak zvané Ukrajinské povstalecké armády (UPA), vyhlásil za státní svátek. Oslavou 14. října se tak jednoznačně přihlásil ke všemu z jejich tradice, tedy i k jejich zločinům, jichž se dopouštěli ještě dlouho po skončení druhé světové války. Jak nás poučuje historie, každý lidský záměr má bohužel i nechtěné důsledky. Růst nacismu, navíc hned vedle Ruska, nejméně v něm probouzí růst stalinismu. Všímám si toho již nejméně půl roku. Na některých webech se začaly objevovat texty zpochybňující velikost zločinů, které se v SSSR děly za vládnutí Stalina. To jsem ještě chápal jako korekci nenávistného přehánění všech současných antikomunistů. Jenže v poslední době se začínají už objevovat texty velebící nejen dobu SSSR za nadvlády Stalina, ale i jeho samotného. Úchylka k jednomu extremismu logicky přinesla úchylku opačnou. Osobně mně nevadí, pokud kdokoliv omlouvá, či dokonce velebí Stalina a jeho dobu. Děsí mne pouze nenávist, která z obou extrémistických táborů otravuje veřejný prostor. Vím totiž, že vůbec nezáleží na počtu vyznavačů toho či onoho extremního hnutí. Rozhodující vždycky je, nakolik se jim podaří vybudit takové emoce, že masy, dav, lid ztratí soudnost a podlehnou vášním. Ty jsou totiž bez výjimky vždycky zdrojem nejhorších zločinů, viz události v domě odborů v Oděse.

North Atlantic Treaty Organization (Aliance) byla založena podpisem Severoatlantické smlouvy dne 4. 4. 1949 jako jakési neurčité, politické sdružení. Teprve válka v Koreji inspirovala dva generály USA, aby pro NATO vymysleli náplň. Ta spočívala v prvé řadě v udržení vojsk USA v Evropě, za druhé a za třetí v udržení SSSR mimo Západní Evropu a Německa při zemi. Prakticky tím změnila politickou organizaci na vojenskou instituci, pod jednoznačným velením generality USA. Na tomto obsahu se až do rozpadu SSSR prakticky nic nezměnilo. V onom historickém zlomu však ztratila Aliance svou hlavní náplň. Pro vládce USA byla potřebná jen ona přítomnost amerických vojsk v Západní Evropě, která zajišťovala faktickou nadvládu USA nad celým Abendlandem. V prvních letech po skončení studené války hledali proto američtí předáci Aliance až zoufale pro NATO nový, odůvodnitelný obsah. Zvláště, když mezi politiky Evropy se vyskytly ojedinělé hlasy žádající zrušení Aliance. Ať se mocní USA snažili sebevíc, nepovedlo se jim najít pro NATO jinou roli, než polohu jakéhosi ochránce Západních hodnot. Za ně pak prohlásili až příliš vágní slova, obecné svobody, demokracie a trhu, což jsou natolik mnohoznačnými pojmy, že si pod nimi může představovat každý, co chce. Pro mne je kupříkladu svoboda krycím označením pro diktaturu až tyranii silnějšího. Demokracie pak je politickým mechanismem produkujícím obslužnou elitu skutečných a dobře skrytých mocipánů. A konečně trh je doslova a do písmene kamufláží pro svět v područí globálních financiérů. Západ považuje svět, naplňující uvedené tři hodnoty, když už ne za ideální, tak za nejlepší možný. Je ochoten ho nejen bránit ve svých zemích, ale je rozhodnut prosadit ho ve zbytku světa. Pokud by si na obranu své představy světa vydržoval Abendland armády NATO, bylo by to jeho právo. Pokud však jeho vojska užívá k šíření své představy o světě, stává se diktátorem a pokud dokonce nutí jiné země k přijetí svého modelu, stává se tyranem. V obou případech se Západ nevyvratitelně proviňuje proti mezinárodnímu právu aktem agrese natolik, že usurpovaní a tyranizovaní mají právo na odpor. Veškerým svým současným konáním pokračuje Abendland ve své půl tisícileté politice okupování celého světa a NATO mu slouží k udržení jakékoliv formy nadvlády. Tím se Aliance stala z obranného souručenství nezpochybnitelným agresorem. S ohledem na technologickou vyspělost jeho vojenských zařízení je nesporně nejen největším nebezpečím pro celé lidstvo, ale doslova jediným. Ne nadarmo se mezi lidem vyznávajícím Bibli začínají objevovat názory, že je to Satan, který se snesl na Zem.

Ne, nebude psát o válčení, protože to není jevem výlučně současným. S přicházející zimou chci připomenout bezdomovectví. Jako základní tezi na úvod tvrdím, že bezdomovec je člověk odsouzený touto společností k smrti. Není pro lidské společenství žádnou omluvou, že někteří si prý vybrali tento osud dobrovolně. Za prvé tomu nevěřím ani náhodou, protože jsem zažil společnost, kde bezdomovci čtyři desítky let neexistovali. Za druhé naše společnost odsuzuje sebevraždu, takže by každému, kdo se o ni pokouší, měla v tom zabránit. A to nepřipomínám náš právní řád, který rovněž zní jasně. A konečně za třetí, považuji tezi o dobrovolnosti bezdomovectví za ubohou výmluvu, otupování vlastního svědomí a tedy faktickou lež. Jsou země, kde stát odsuzuje nejtěžší zločince k trestu smrti. V USA je při tom procedura takového soudního rozhodnutí natolik zdlouhavá, že odsouzenci prožijí v kobkách i desítky let v očekávání výkonu trestu. Většina bezdomovců tak dlouho na naplnění svého osudu nečeká. Při tom je jejich situace, oproti odsouzencům k smrti, mnohem tristnější. Neznají obvinění, ale ani rozsudek. Vezměme na vědomí, že žádný z bezdomovců se jím nenarodil. To jenom lidské společenství ho k tomu dohnalo. Politicko-sociální systém, který jim dává vzniknout je v mých očích naprosto špatný, odsouzeníhodný a je proto bezpodmínečně nutné ho změnit.

O velké části našich novinářů se ve veřejnosti šíří označení presstituti. Myslím si, že v současné etapě domácího i mezinárodního vývoje je nutné proti nim přitvrdit. Mezi nimi jsou totiž již i takoví, kteří zasluhují podstatně jiné pojmenování. Jsou to zločinci. Šíří ve společnosti nenávist a co je nejhorší, skrytě až otevřeně vyzývají k válce. Dopouštějí se tak trestných činů proti našemu právnímu řádu a dokonce i proti mezinárodnímu právu. Je proto nanejvýš nutné je kvalifikovaně obvinit a soudně stíhat. Docela mne v té souvislosti zajímá, co dělá státní zastupitelství, má vůbec monitorovací službu alespoň celostátně působících médií?!

Na Obamův osobní rozkaz už několik měsíců bombarduje letectvo USArmy bojovníky tak zvaného Islámského státu (IS), jak na území Iráku, tak Sýrie. Minulý týden vyhlásil velitel této operace, že už zabili 850 islámistů a 55 civilních osob. Jak je vidět, udělali Amíci nejméně dva nové technologické průlomy do své válečné mašinerie. Zaprvé dovedou, alespoň s určitou přesností, odlišit každého bojovníka IS od civilisty a za druhé, dokáží spočítat všechny lidi, které svými bombami zabijí. A to všechno nejméně ze zbabělecké výšky pěti kilometrů. Kdo si alespoň trochu dává dohromady střípky událostí kolem Islámského chalífátu, musí dojít k jednoznačnému závěru. Američané si jako vždycky v šeru a tajnosti vyrobí nepřítele, aby ho pak za halasného osvitu pro televizní kamery sloužící co nejširší veřejností celého světa, s velkým propagandistickým humbukem ničili. Jediní, kdo z toho všeho mají radost, jsou vlastníci zbrojařských firem a pak také trochu skladníci zbraní, kteří staré posílají k použití, a do svých spižíren ukládají nové, čti modernější – tedy dražší. Svět už onu taktiku USA dávno zná. Vždyť ještě nezapomněl jak se stařecky pyšný a prostořeký Brzezinski už před dvaceti lety před celým světem holedbal, jak se zasloužil o rozpad SSSR, když vyprovokoval Brežněvovo politbyro, aby vojensky napadlo Afghánistán. Netajil rovněž, že se za peníze USA následně mohutně vyzbrojovali, cvičili a i jinak všemožně podporovali všichni, kdo se zapojovali do bojů proti sovětské armádě. „Kolaterálním“ výsledkem oné antikomunistické politiky byl pak vznik Talibánu, Al-Kaidy a údajné ikony všeho islamistického terorismu, Usáma bin Ládina, čímž už se zavilý polský komunisto-rusobijec nějak zapomněl pochlubit. Celá globální vesnice už více jak půl století může sledovat, že vlády USA, ať už mají v čele demokrata, či republikána, vždycky bezvýhradně podporují jakoukoliv agresivní politiku Izraele. Tím si bezpečně „vyprodukovaly“ nejméně čtyřech generacích dostatek nenávistných muslimů. Po pádu SSSR Amíci své dílo křesťansky motivovaného antimuslimství podstatně zintenzivnili. Dvě války v Iráku, navíc druhá s absolutně vylhaným motivem, nekonečná válka v Afghánistánu údajně proti Talibánu, který tam ale přesto pořád existuje jako součást faktické moci, rozvrácení Libye, podpora povstalců v Sýrii a v poslední době již zmíněné bombardování bojovníků Islámského chalífátu, to všechno jsou jednoznačné projevy Amerického antiislámství, jakési obdoby raněstředověkého křižáckého tažení bílého křesťanského muže proti Alláhovi, islámu a muslimům. Vzhledem k tomu, že se dneska už zase celý svět dozvídá, že v příhraničí Turecka a Sýrie experti USA cvičili už nejméně dva roky bojovníky IS, potvrzuje se navíc i má teze, že USA si napřed vyrobí nepřítele, aby ho pak mohl-li ničit. Obojí navíc zvyšuje HDP USA, protože zvrácená politická ekonomie neoliberalismu i ničení započítává do tvorby produktu, protože něco stojí. Bush junior okecával aktivity USA tvrzením, že jeho armáda nebojuje proti islámu, ale proti islamistům. Což je jen hříčka slov, jako třeba pokleslý rádoby bonmot Zemanův, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim. Ta Zemanova tlučhubost je spíše důkazem, že i tu největší blbost lze říci krátce. O individuálních teroristech se totiž dovídáme skoro každý den, jak na příklad v samotných USA střílí na školách. A asi i ten neonacista Breivik byl, podle Zemana, islamistou. Bush svým rozlišováním mezi muslimem a islamistou se pokusil vytvořit jakousi umělou hranici, která by snížila počet nepřátel USA, ale šlo zjevně o marnou snahu, když ve jmenovaných válkách žoldáci z USA nedovedli tyto jedince rozlišit. Pokud Obamovi „svatí bojovníci“ to nyní už umí, je to další velká zásluha nositele Nobelovy ceny míru, který vydal největší počet rozkazů k zahájení válek.

Sociální stratifikace světa má dneska dva extrémní, čti krajní, póly. Na jedné jeho straně jsou obrovské masy vyloučených, bezdomovci, dlouhodobě až trvale nezaměstnaní, ale především obrovské slumy mnohdy tvořící větší část překotně vznikajících sídelních aglomerací v Africe, Jižní Americe, Asii, ale existující i ve staré dobré Evropě. Viz třeba náš Chánov. Říkat těmto územím města, by bylo poněkud nepatřičné. Na druhé straně jsou naopak jednotlivci, příslušníci nově se tvořící globální extratřídy, „s indickým pasem, hradem ve Skotsku, apartmánem na Manhattanu a soukromým ostrovem v Karibiku“, jak píše Žižek. Tito lidé žijí v totální isolaci od ostatního světa. Nejde vůbec pouze o příslušníky Spojených států či Evropy, tedy onoho tradičního, dosud vševládného „protestantského, bílého muže“. Noví zbohatlíci dneska už existují všude. V Číně si staví v Pekingu, Šanghaji a jinde celá sídliště. Nejsou sice odděleny od okolí zdmi, ale celková atmosféra města činí tyto satelity lépe separovanými enklávami, než bylo kdysi „císařovo zakázané město“. V jiné, bujně se rozvíjející zemi, v Brazílii, je ku příkladu jenom v Sao Paulu na čtvrt tisícovky heliportů. Místní zbohatlíci se tak vůbec nedostanou do mumraje města a pouze nad ním přelétávají z bydliště do svých kanceláří. Cítí se jako vládci nějaké, jimi vysněné budoucnosti. Odborníci tuto třídu definují majetkem kolem půl miliardy dolarů. Kdo sleduje třeba žebříčky magazínu Forbes, ten ví, že jich není víc, jak pět tisíc na celé planetě. Jaký je první úkol nové společnosti? Zbavit svět příslušníků extrémních pólů globální společnosti. V prvém kroku pak těch nepočetných. Kdo si ale myslí, že těch pár tisícovek superboháčů se svého nadbytku vzdá dobrovolně, dopouští se fatálního omylu. Globální vláda budoucnosti je k tomu bude muset donutit silou, o čemž jejich lokajové budou nepochybně vyřvávat do světa, že jde o omezování svobod, ba dokonce porušování lidských práv. Bude určitě nepřehlédnutelný počet takových, kteří se chopí zbraní. Ne samozřejmě sami, ale jako vždy v dějinách, je dají do rukou žoldáků. Kdo nevěří, ať se podívá na dnešní Ukrajinu, kde nejeden oligarcha má svou armádu.

Naše generace byla poslední, která -, i když pouze v dětství  – prožila opravdový kapitalismus. Jak je ale mezigenerační tradicí, děti nikdy nedbají rad svých rodičů a spíše natruc se chovají v opaku oněch rad. Proto generace našich následníků nevěřila našim výstrahám o nebezpečnosti kapitalismu. Dnes už zase žijeme v podmínkách, které známe ze svého dětství. Pro naši generaci nejsou překvapivé. Pro děti našich dětí však vzniká situace, kterou si podle mého přesvědčení nezaslouží. Naše děti totiž ještě nějak dožijí svůj život v pozůstatcích sociálních podmínek z dob dneska mocnými všech odrůd buď nenáviděného, nebo vysmívaného socialismu. Ale naši vnuci už prožijí celý svůj život v podmínkách kapitalismu bezohlednějšího, než jaký jsme znali my. Teprve asi jejich děti se vzbouří, ale nestanou se ničím jiným, než další, v dějinách obětovanou generací. S vysokou pravděpodobností to budou asi nakonec oni, kdo založí spravedlivější řád, ale zaplatí za to utrpením, jaké lidstvo ještě nepoznalo. Budou mít plné právo proklínat jak nás, tak i naše děti.

Včera promluvil pro veřejnost poslední šéf StB Alojz Lorenc, žijící v Bratislavě. Pro Český rozhlas řekl mimo jiné, cituji: „V srpnu 1989 jsme vyvinuli takové obrovské vlivové působení na Václava Havla, že se sám aktivně zapojil do utlumení akce 21. srpna. Přispěl k tomu, že akce skončila prakticky fiaskem“. Konec citace.  Nevím, jestli exgenerál policie takovou informaci uvolnil právě nyní záměrně, nebo jde pouze o náhodu. Osobně na náhody nevěřím, u tak fundovaných lidí pak tím méně a u důstojníků zpravodajských služeb už vůbec ne. Napadá mne ale hned několik důvodů, proč se veřejnost tuto zprávu dovídá až nyní, když lidé zasvěcenější ji už dávno znají. Slováci nikdy neměli Havla příliš v lásce, což mu dali zřetelně najevo při jeho návštěvě Bratislavy. Z osobních zkušeností navíc vím, že mnozí jejich politici ho pak doslova nenáviděli. Když při letošních oslavách čtvrt století převratu viděli, jak Čehúni z něj udělali „posvátný symbol revoluce“, tak jim ho chtějí poněkud pokálet. Podle mne je to rovněž facka pro Amíky, kteří teď ve svém pantheonu mají bustu spolupracovníka StB. V neposlední řadě jde o další kamínek do mozaiky celého toho celosvětového historického zlomu v poslední dekádě minulého století. Náznačuje, že zpravodajské služby socialistických zemí v něm měly opravdu významný podíl. Pro mne je nejzajímavější, že rozhovor proběhl v Českém rozhlase. Vidím v tom upozornění potřeby začít opravdové studium období oné převratné politické změny. Ne ono nenávistné pindání pracantů Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří nemají mnohdy ani minimální vzdělání pro práci historika. Jelikož byl zničen archiv Předsednictvy ÚV KSČ, zmizely svazky StB významných osobností tehdejší i dnešní politické věrchušky a proto, že umírají poslední pamětníci, je k tomu nyní nejvyšší čas.