Každý, kdo popírá, že se na Ukrajině obnovuje nacismus, strká fakticky hlavu do písku. Pokud by šlo o řadové občany Evropských států, tak se zas tak nic hrozného neděje. Jenže zmíněnou hrozbu si nejen nepřipouští, ale dokonce ji popírají, přední politici EU a to je pro nás všechny už velice nebezpečné. Nebezpečí nespočívá jen v samotné obnově nacismu v jedné zemi, která navíc není v EU, ani v NATO, ale jako obvykle v nepředvídaných důsledcích. Už Juščenko za svého prezidentování povýšil na národní hrdiny Ukrajiny bojovníky proti Rusku z druhé světové války. I kdyby se tehdy nedopustili válečných zločinů na Polácích, Židech a Rusech, otevřel tím Pandořinu skřínku povyšující v jeho zemi skrývaný nacionalismus na nacismus. Juščenko se tehdy dočkal silného odporu z řad protifašistických bojovníků z Ruska, Polska i dalších zemí. Troufám si tvrdit, že jeho prohra v dalších volbách nesla pečeť i tohoto odporu. Současný prezident Porošenko dokonce den založení vojenské části Organizace ukrajinských nacionalistů, tak zvané Ukrajinské povstalecké armády (UPA), vyhlásil za státní svátek. Oslavou 14. října se tak jednoznačně přihlásil ke všemu z jejich tradice, tedy i k jejich zločinům, jichž se dopouštěli ještě dlouho po skončení druhé světové války. Jak nás poučuje historie, každý lidský záměr má bohužel i nechtěné důsledky. Růst nacismu, navíc hned vedle Ruska, nejméně v něm probouzí růst stalinismu. Všímám si toho již nejméně půl roku. Na některých webech se začaly objevovat texty zpochybňující velikost zločinů, které se v SSSR děly za vládnutí Stalina. To jsem ještě chápal jako korekci nenávistného přehánění všech současných antikomunistů. Jenže v poslední době se začínají už objevovat texty velebící nejen dobu SSSR za nadvlády Stalina, ale i jeho samotného. Úchylka k jednomu extremismu logicky přinesla úchylku opačnou. Osobně mně nevadí, pokud kdokoliv omlouvá, či dokonce velebí Stalina a jeho dobu. Děsí mne pouze nenávist, která z obou extrémistických táborů otravuje veřejný prostor. Vím totiž, že vůbec nezáleží na počtu vyznavačů toho či onoho extremního hnutí. Rozhodující vždycky je, nakolik se jim podaří vybudit takové emoce, že masy, dav, lid ztratí soudnost a podlehnou vášním. Ty jsou totiž bez výjimky vždycky zdrojem nejhorších zločinů, viz události v domě odborů v Oděse.