. Média přinesla zprávu, že jmenovaný, vlivný a především válkychtivý rusofilský senátor USA má mimořádně zhoubný nádor na mozku pojmenovaný jako glioblastom. Napadla mne při tom jen jedna otázka. Nakolik tento objekt na mozku měl vliv na senátorovo politické chování?!! Z čehož plyne otázka další. Kolik asi vrcholových politiků světa je ovlivňováno svou mozkovou indispozicí všeho druhu!!?
Od chvíle Trumpova vítězství se v USA srotily síly, jejichž cílem je zbavit ho, prakticky za každou cenu, funkce. Jelikož jsou ale pyšné na to, že jejich zem je vzorovou demokracií, musely zásadně odmítnout jakoukoliv formu neuznání volebního výsledku, která by mohla nést, i jen zdánlivě, punc puče. Proto se antitrumpovská mafie rozhodla zpochybnit výsledek voleb zásahem cizí země. Tedy samozřejmě svého úhlavního nepřítele Ruska, čímž by jmenovaná kamarila dosáhla hned dvou pro sebe potřebných výsledků. Ruská karta se sama nabízela již z dob prezidentské kampaně, v níž došlo k úniku citlivých informací z volebního tábora Clintonové. Měl jsem v záměru, dneska o celém vývoji russiagate, napsat poněkud přehledněji. Vzdal jsem to ale, když jsem narazil na text Patrick Joseph Buchanan 18.7.17 http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/3247-trump-a-jeho-ruska-afera-medialni-stinohra-zakryva-kriminalni-ciny-tajnych-sluzeb-pozar-v-trump-tower-obchod-s-kradenymi-informacemi-kvete-stejne-jako-u-nas-demokracie-lezi-v-temnotach.htm , který je nejen přehledný, ale i zasvěcený a není pouhým výčtem faktů, ale vůči Trumpovu alespoň trochu objektivnější. Doporučují ho k přečtení.
Panuje všeobecný názor, že rusofobie ve třech Pobaltských republikách je výsledkem jejich členství v SSSR, jež bylo místními elitami Litevců, Lotyšů a Estonců považováno za okupaci. Zvláště když se v jejich zemích postupně usídlilo značné množství Rusů. Z této demografické situace, podle mého soudu, vyplývá až panický strach současných vládců všech jmenovaných zemiček o svou existenci. Jako je dneska zvykem, zmíněný strach podle vydávají za strach z napadení Ruskem. Je to chování doslova zločinné. Žádná z jmenovaných zemí není schopná své občan, především mladé a podnikavé, udržet doma. Hospodářství napojené kdysi na SSSR není schopné samostatné životaschopnosti, cizinci se sem nehrnou ani jako turisté, nadtož k trvalému pobytu. Nevrací se sem ani bývalí utečenci. Stará generace se bude snažit nějak dožít v zemi, na niž jsou zvyklí. Mladí Rusové se ale zákonitě budou pomalu, leč jistě vracet do domoviny svých předků, zvláště když se bude Rusku dařit. Mladí domorodci zase naopak budou doslova utíkat na Západ, za vidinou lepšího života. Takže země se budou vylidňovat. Rusko vůbec nemá a nebude mít o ně zájem, protože jsou mnohdy naprosto bezcenné. Kupříkladu takové Estonsko je po zimě jedním velkým záplavovým územím, kde se nedá normálně žít. Všechny zmíněné země mají malou hustotu osídlení, což dokladuje jejich neschopnost uživit se. Čeká je proto přirozený zánik, což je pro místní mocnáře děsivou vidinou. Dneska může jejich teritorium ještě sloužit právě k tomu protiruskému šílenství Západu. Ale i to pouze zdánlivě, protože v moderní, raketové válce jejich teritorium je tak malé, že je lze doslova „kamenem přehodit“, takže ani žádný protiruský strategický význam v ní nebudou mít.
Dlouhodobá touha polských nacionalistů, až fašistů na vytvoření opravdu Velkého Polska ožívá v poslední době ve formě projektu na „protiruský blok Miedzymorze“. Tohoto produktu věkovité polské rusofobie se okamžitě chopila militaristická věrchuška USA, která pod hlavičkou NATO již nejméně rok realizuje celý soubor provokačních akcí přímo na hranici Ruska s pobaltskými státečky. Původním smyslem nápadu nazývaného někdy i jako „Trojmoří“, bylo vytvoření sanitárního kordonu mezi Ruskem a Německem napříč celou Evropanu od Baltiku po Jadran. S tím by brzy po druhé velké válce v Evropě možná i Rusko souhlasilo. Jenže Americká soldateska tento záměr nyní modifikuje především na vytvoření nástupního prostoru k útoku na Rusko. Důvodů k tomu má mnoho, o některých jeho političtí prominenti, s neomaleností sobě vlastní, po pádu SSSR několikrát hovořili. Připomenu tady pouze dva výroky „Krvavé Mary“ a jeden nejlépe placeného manekýna. Nejdřív tedy ta Albrghtová; hovořila o jednom z důvodů hned dvakrát při různých příležitostech, cituji: „…Rusko má příliš mnoho nerostného bohatství, což není spravedlivé…“ a jindy zase, rovněž přesný citát: „za Uralem leží nerostné bohatství příliš velké na to, aby patřilo jen jedné zemi“. Negr, pardon, Afroameričan Obama, svůj důvod nenamířil konkrétně na Rusko, ale dokonce, se zpupností světovládců, na celou planetu, cituji: „Musíme, příležitostně, zkroutit ruce zemím, které by nedělaly to, co my potřebujeme, aby dělaly“. Jen z těchto dvou důvodů mi vyplývá, že vytvoření mnoho set kilometrů širokého pásma „mezimoří“ je pro USA skvělým projektem naplňujícím oba záměry jeho geopolitiky najednou. Nedovolit spojenectví Ruska s Německem a vyprovokovat především Polsko, ale třeba i Ukrajinu, k útoku na Rusko. Amerika si moc přeje válku s Ruskem, ale provedenou cizíma rukama, protože by jinak riskovala světový jaderný konflikt a tedy i ničení svého území. Pohled na mapu ale ukazuje jeden vřed ve zmíněném pásmu. Je jím Kaliningradská oblast Ruska, která leží mezi Polskem a Litvou. Ideální oblast na provokace k zahájení útoku na Rusko, viděno ovšem pouze pohledem vojenských mozků minulého století. Bohužel ale pro všechny rusofoby disponuje euroasijská říše zbraněmi, které by po útoku na Kaliningrad zničily jakýkoliv stát Evropy v několika hodinách, takže tady to asi nezačne. Pokud se samozřejmě neobjeví v Polsku nějaký superblázen. Ovšem dlouhá hranice od Estonska přes Lotyšsko, Litvu, Bělorusko a především Ukrajinu dá určitě mnohem více příležitostí. Celé pásmo „Mezimoří“ by podle projetu USA mělo zahrnout dále Polsko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, což už je skutečně obrovská část Starého kontinentu. Bohužel pro Amíky je to jakýsi pytel blech, který jen těžce půjde sjednotit k jakékoliv společné akci a k útoku proti Rusku ještě hůř.
Polsko, čili podle Churchilla „vřed Evropy“ bylo v druhé polovině minulého tisíciletí státem velice nestabilním. Po vládě Jagellonců, trvající bezmála dvě století až do r. 1572, sice na území dnešního Polska vládli mnozí jiní, leč slabí a většinou cizí panovníci, ale hlavní moc byla vždy v rukou místních válečnických a sveřepě konzervativních šlechticů, takže 17. a 18. století bývá označováno v Polsku za dobu „zlaté svobody šlechty“. Jejich vzájemná rivalita nedovolila vyrůst žádnému domácímu rodu do pozice vládců celé země a tak si šlechta volila za krále většinou velmi slabé vládce menších státečků v Evropě, ať už knížata či krále. Poměrně rovinaté a tedy snadno dobyvatelné území Polska, bylo však doslova rejdištěm zájmů jeho velkých sousedů, což docela zákonitě vedlo k událostem, které se dodneška nazývají „Trojí dělení Polska“. K prvnímu došlo v r. 1772, kdy se Prusko, Rakousko a Rusko smluvně dohodly o nadvládě nad jednotlivými částmi Polska. K druhému pak v r. 1793 kdy si Rusko a Prusko upřesnily mapou své nadvlády. V r. 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko rozdělily Polsko definitivně, takže jako stát přestalo existovat. Likvidaci Polska ve třech fázích způsobilo několik povstání některých šlechticů, ale ani tehdy se nedovedla polská šlechta spojit, takže byla zákonitě vždy poražena. Z těchto pohnutých dějů zůstaly Polské šlechtě, ale postupně i dalším příslušníkům nově vznikajících elit, dvě vlastnosti. Nezkrotná vůle po svobodě a bezbřehá nenávist k sousedům, především k Německu a hlavně Rusku. První velká válka v Evropě přinesla Polsku opětovný vznik vlastního státu. Do jeho čela se propracoval Józef Pilsudski, voják a socialista. Asi právě díky svým socialistickým ideálům si ve své mysli válečníka vykonstruoval opravdu velkou Polskou říši. Hovořil o ní jako o „Mezimoří“. Chtěl nově nabyté území rozšířit od Baltu až po Černé moře a vytvořit na tomto území tak silný stát, na který by se netrouflo ani Německo, ani Rusko. Svůj sen začal ihned po první světové válce uplatňovat napadením Ruska, kde cítil šanci ve slabosti nového státu bolševiků. Výsledkem bylo, že jen zázrakem Rusové nedobili Varšavu. Opravdu zázrakem, protože dodnes vojenští odborníci nechápou, jak mohlo být obrovské vojsko Tuchačevského pod Varšavou doslova rozmetáno. Podle mne to ale dobře věděl Stalin, takže si později našel záminku k fyzické likvidaci údajně velmi schopného generála. Proč na to všechno vzpomínám? Jednoduše proto, že v současnosti ožívá, především v hlavách Poláků, ovšem pod obrovským vlivem USA, včetně nedávno zemřelého Brzezinského, Pilsudského sen. A jak se zdá není daleko od jeho realizace. Nasvědčuje tomu současná, až šíleně Rusko provokující aktivita NATO v Pobaltí a samozřejmě všechny ty události na Ukrajině od rozbití SSSR.
Američtí mocnáři, tedy Wall Street a zbrojařské korporace, podléhají dlouhodobě, ne-li po celou svou existenci přesvědčení, že jsou přímo bohem předurčeni k vládnutí světu. Skoro se jim to povedlo hned po druhé světové válce, v níž, coby vedlejší produkt porážky Německa, zlomily světovládu Velké Británie. Nebýt Sovětského svazu a především Stalina, tak už víc jak půl století dirigovala světu mocenská elita USA, tedy v podstatě Židé. Proto základním, až jediným cílem zahraniční politiky USA bylo zničení SSSR. Spojené státy v tom úsilí nebyly osamoceny. Zájem na rozpadu Sovětského svazu měli totiž i jiní, dobře skrytí hráči. Vedle viditelných Číňanů a Japonců především Evropané, přesněji Německo-Francouzské duo. Po rozpadu SSSR se Američtí světovládci navíc dopustili zásadní chyby. Až příliš průhledně dali najevo, že byla konečně splněna zásadní podmínka k jejich světovládě, čímž proti sobě poštvali prakticky celý zbývající svět. USA totiž, mimo jiné, příliš okatě zmíněné dvojici nejmocnějších států Evropy, ukázaly hlubinnou podstatu svého zahraničního konání vůči Evropě, v níž likvidace SSSR byla jen jedním konkrétním prvkem. Po celou existenci světovládných tendencí USA bylo pro jejich mocenskou elitu zásadním momentem, nedovolit jakékoliv spojenectví Ruska a Německa. Když se pak Západu, především pak Amíkům nepovedlo rozparcelovat Rusko, vytvořila se pro Evropanskou dvojici nová šance k osvobození se od poválečné diktatury USA. V současnosti, tedy od zvolení Trumpa prezidentem, se situace krystalizuje. Trump totiž vede Ameriku do izolace svým mottem „Amerika především“, čímž vytváří nebývale výhodnou situaci pro Francii a především Německo. Když se těm dvěma povede spolčit se s Ruskem, USA se definitivně stanou regionální mocností, uzavřenou na svém „Novém světě“. Světovládci z USA však nesedí s rukama v klíně. Nejenže se snaží zbavit Trumpa, ale především v Evropě rozehráli svou staronovou geopolitickou hru. O níž snad zase příště.
Státníci se setkali v Hamburku v době schůze představitelů zemí G 20. V mých očích je to důkaz, že jejich týmy ještě nestihly opravdové, dělné setkání připravit. Proto mělo trvat jen půl hodiny, čili právě tolik, aby se neřeklo, že se na setkání státníků předních zemí světa ti dva nejvýznamnější ani nepozdravili. Nakonec se oba spolu bavili víc jak dvě hodiny, což se dalo čekat, protože oba jsou individualisté, silné osobnosti a nepotřebují předžvýkávače pro svá prohlášení. Jak se také dalo předpokládat, padli si do oka, protože se navzájem obdivují, což několikrát již veřejnosti sdělili. Pro mne je pouze signifikantní, že před setkáním zajel do Moskvy, přímo za Putinem, Henry Kissinger, který po smrti rusofoba Brzezinského je nejvlivnější osobou v zahraniční politice USA. O průběhu samotného dialogu Trumpa a Putina se neví nic. Novináři jsou z toho docela špatní a tak publikuji naprosté nesmyly, jako například vyjádření psychologů k řeči těla obou státníků. Četl jsem jen dvě a jsou diametrálně odlišné, podle toho, komu fandí dotyčný presstitut. Mediální šmejdi z tábora antiputinovského rozvířili jako údajné hlavní téma rozhovoru ruské ovlivňování amerických prezidentských voleb. To totiž je dneska hlavní karta politických grázlů v USA, kteří chtějí Trumpa zbavit funkce. Putin veřejně vyhlásil, že Trumpovi řekl to, co ví a co si z toho Trump odnesl, ať se zeptají jeho. Oba více méně prozradili, že se dohodli na přímém spojení ve věci Ukrajiny a na zónách v Sýrii, kde se nebude válčit. Na začátek naprosto hodně. O KLDR určitě také hovořili, ale s vysokou pravděpodobností se na ničem neshodli, takže nic ani nepustili na veřejnost.
Nevšiml jsem si dosud, že by některý notorický odpůrce EU, jakým je kupříkladu exprezident Klaus, alespoň jednou naznačil svůj odpor k NATO. Je to pozoruhodné, protože NATO se svou chabě skrývanou agresivitou, je mnohem větším ohrožením bezpečnosti a svobody našeho státu, než celá, zbyrokratizovaná EU. Už jsme se díky němu totiž stali účastníky jeho válečnicko -zločinných aktivit v nejedné zemi světa, kam nás nikdo nezval. Arabové v Evropě provádí svůj terorismus pod ráznými hesly, ale jedno z nich by nás mělo vést k zamyšlení. Velmi často své Alláh Akbar totiž provází slovy: „Vracíme vám vaše bomby, které házíte na naše děti“. Díky vstupu do NATO jsme již přišli o nezávislost a svrchovanost kdysi jenom našeho státu. Díky zlotřilosti celé aliance ohrožujeme v současnosti i svou bezpečnost a faktickou svobodu. Při tom aktivisté burcující proti EU nikdy stejně důrazně nežádají náš odchod z NATO. Ten prosazují pouze představitelé KSČM a některých mírových občanských iniciativ.