Europoslanec Keller zavedl, alespoň pro mne, do společenských nauk pojem nesouměřitelnost. Při sledování současné předvolební kampaně jsem dospěl k názoru, že je to nejvýstižnější pojmenování pro druhé kolo prezidentské volby. K výkonu prezidentské funkce je nesporně zapotřebí vzdělání alespoň v některé disciplině společenských nauk, tedy mít základní vědomosti o společnosti. Dále pak mít zkušenosti, dovednosti, nápaditost a další nezbytné prvky co nejvšestrannější schopnosti k výkonu nejvyšší státnické funkce.

Volba prezidenta je bez diskuse vždy výběrem  nejvyššího státního úředníka.

Druhé kolo současné prezidentské volby nutí voliče rozhodovat se, zda do funkce nejvyššího úředníka státu zvolí vyšší kategorii politika, čili státníka, nebo nepolitika. V takové situaci musí v prvé řadě posoudit, zda na funkci prezidenta je vůbec bezpodmínečně zapotřebí určité odborné kvalifikace, nebo pouze jakési všeobecné charakterové kompetence k výkonu prakticky každé veřejné funkce. Na tomto místě chci jen poznamenat, že by si měl každý volič uvědomit, že volí představitele státu a není porotcem jakési pomyslné soutěže o Nejsympatičtějšího dědu.

Občan v nadcházejícím kole voleb je ve velmi těžké situaci. Musí se rozhodovat mezi nesrovnatelným. Nemá totiž možnost porovnávat chování, nadtož úspěšnost obou osobností, ve stejném oboru lidské činnosti. Při čemž by bylo pro volbu nejvýhodnější, kdyby volič, občan jenž se rozhodl výběru zúčastnit, mohl srovnávat dlouhodobě činné politiky, či dokonce státníky.

Volič se v druhém kole musí už rozhodovat mezi dosavadní činností státníka a na druhé straně vědce. Měl by proto v prvé řadě vzít v úvahu, jak zásadně rozdílná jsou prostředí dosavadní působnosti obou osobností. Zejména by voliči měli velice silně vážit, nakolik média, mnohá dokonce i jakým způsobem, zprostředkovávají veřejnosti prostředí politiky, zaujatě jednotlivého konkrétního politika a vedle toho vědeckou komunitu. Všichni, kdo se rozhodují srovnávat nesrovnatelné, si nakonec musí připustit, že mohou využít pro své rozhodování pouze a jenom nepolitických vlastností budoucí hlavu státu. Předně charakterových, minulého chování obecně a v mých očích především postojů a chování v předcházejícím režimu, takže ve skutečnosti jen hodnotit, jakýsi „celkový dojem“, nic víc a tedy nic nejen opravdu rozhodujícího pro výkon úřadu představitele státu, nadtož podstatného.

Bylo by ještě dobré, kdyby se voliči mohli rozhodovat alespoň podle zmíněných kriterií, čili volit mezi nesrovnatelným. Bohužel oni musí volit mezi oním nesouměřitelným, jak je uvedeno v titulku. Musí se totiž rozhodovat mezi činy a pouhými názory, či sliby budoucích činů. Tady cítím za povinnost jasně tvrdit, že každé právo musí být, alespoň v demokratické společnosti, vyváženo odpovědností. Právo volit tedy občanskou zodpovědností. V druhém kole voleb se totiž každý musí zodpovědně rozhodnout mezi tím co existuje, tedy skutečností, známou realitou a na druhé straně tím, co je pouze vyjadřováno a slibováno. Mezi praktickými výkony a jakousi vizí, navíc slibovanou naprosto  bez reálných zkušeností v politické praxi, čili silně pravděpodobné, či až virtuální budoucnosti. Volič se fakticky prvoplánově rozhoduje mezi činy a pouhými slovy. V tom vnímám zásadní nesouměřitelnost pro jeho rozhodování.

Myslím, že dneska snad už se v naší zemi ani nemůže ještě vyskytovat občan, který by věřil předvolebním slibům, takže se jimi nebudu ani zabývat a nějak je rozebírat. Při rozhodování voličů ve druhém kole stojí proto, v mém myšlenkovém postupu, proti sobě na jedné straně znalost, poznání reality současné politiky a konkrétního státníka, který se v ní dlouhodobě pohybuje. Na opačném pólu pak víra, důvěra či nějak přece jenom odargumentovaný předpoklad, že občan-vědec bude se chovat určitým způsobem, tedy především že jeho činy státníka v budoucnu, nebudou v rozporu s jeho slovy coby pouhého občana nyní.

Souhrnně si troufám tvrdit, že voliči se musí zákonitě rozdělit pouze na dvě základní skupiny. Na ty, kteří vědí, poznali a rozhodli se pro skutečné činy. Proti nim je pak skupina, která věří, důvěřuje a více, či méně odůvodněně pouze předpokládá. Považuji toto dělení za skutečně objektivní sociologický jev. Jev, který je už sám o sobě druhou nesouměřitelností ve volebním procesu. Snahou srovnávat to co je, s pouhou vírou, důvěrou či vizí. Tady bych měl skončit. Jenže mi to nedá, abych k předložené objektivitě nepřidal svůj subjektivní pohled.

Nemám nic proti věřícím, ať věří v cokoliv, ale vím, že lépe se skoro vždycky rozhoduje těm, kteří vědí, znají a dovedou kriticky myslet. Nemám rovněž nic proti důvěře, ale používám ji ve svém životě jen vůči partnercei a nejbližším, které velice dobře znám. Skoro nikdy nekriticky nedůvěřuji veřejným činitelům a už vůbec nikdy politikům. Jednak proto, že ono prostředí znám, ale i proto, že právě v tomto oboru lidského konání bych každému občanovi doporučoval využívat spíše, mým dlouholetým životem osvědčenou, kritickou skepsi.

Když se na závěr chci vyjádřit k významu předpokládání pro svá rozhodování, dovolím si k tomu využít příkladu, prohlášení politika. Na první straně sobotního vydání deníku Právo poslanec za ČSSD se prezentuje vyjádřením, které bylo redakcí využito k bombastickému titulku, cituji: „Zeman vykládal Ústavu účelově, budu volit Drahoše“, konec citace. V mých očích jde o jednoznačný důkaz předpokladu, podpořený argumentem. Ten však u věci znalého člověka, případného voliče, diskvalifikuje politika v roli ústavního činitele, jímž poslanec má být. Zmíněný poslanec v mých očích jenom dokazuje, že na svou funkci ještě nedorostl, nebo, což je horší, používá ve veřejném prostoru k manipulaci s voliči falešného argumentu.

Kdyby byl skutečně tím, čím je formálně, pak by musel vědět, že nejen aplikace Ústavy musí být účelová, ale dokonce celá politická práce musí sledovat účel a zdaleka ne jenom jeden. Důležité je vždy pouze a jedině, k jakému účelu slouží, jestli třeba ku prospěchu nějaké menšiny, nebo co největší možné části obyvatelstva, či poklesle jen k zájmům vlastní strany či dokonce k osobní pomstě. Dovoluji si tvrdit, že každý ve funkci prezidenta bude Ústavu nejen vykládat účelově, ale většinou ji bude muset vykládat účelově, protože ona ze své podstaty neřeší každý detail. Kdyby byl pan poslanec alespoň trochu vůči občanům čestný a novináři Práva nebyli prvoplánově manipulátory veřejného mínění, pak by uvedená polopravda, horší lži, nikdy nespatřila světlo světa. Když už jsem se pustil do kritiky jednoho poslance, pak bych chtěl připomenout, že ke kvalifikaci ústavního činitele, jímž poslanec bezesporu je, patří i mimo jiné i znalost, že činy nejsou jen ústavní a ty ostatní. Ale že jsou ještě nejméně dva druhy – neústavní a protiústavní. Ústavní soud musí protiústavní okamžitě zrušit a u neústavních se také obvykle chová „účelově“, čili vydává nález podle toho, nakolik se hodlá v dané konkrétní věci podílet na mocenské hře v politickém prostoru.

Voliči Zemana se se znalostí věci rozhodují rozumem. Volič Drahoše se s nadějí rozhodují vším možným.

V pondělí 22. ledna byl hostem ve studiu TV Barrandov stávající prezident Zeman. Pan Soukup vlastník této stanice, tuto skutečnost neopomenul zdůraznit, aby všem připomenul, že zmíněný kanál není v politickém prostoru povinen dodržovat pravidla, kodifikovaná pro veřejnoprávní média. Do programu byl pozván i druhý kandidát na budoucího prezidenta, ale prý se omluvil pro zaneprázdněnost. Jelikož je praxí pana Soukupa při takových debatách, nazývaných Duel, i v případech přímých přenosů mít diváky, bylo studio zaplněno jenom příznivci Zemana, jejichž hlasité projevy souhlasu až nadšení byly jediným záporem celého programu už jenom proto, že aktéry zdržovalo v jejich promluvách.

Zeman po celou dobu vystupoval s nonšalancí, tedy s nadhledem, v mírně odlehčeném tónu, jak je jeho zvykem při takových příležitostech. Pan Soukup, coby moderátor, ho nikterak netlačil, což rovněž neopomenul odůvodnit tvrzením, že on není novinář. I ten nejpozornější divák, který dlouhodobě a se stejným zájmem sleduje politiku v této zemi, se prakticky od stávajícího prezidenta nedověděl nic zásadně nového. Řekl bych, že dostal pouze příležitost u některých otázek si trochu vypilovat svou argumentaci a nic víc. Dokázal tím divákům, že jeho názory a většinou i činy jsou dobře promyšlené, takže na nich, ve velké většině v průběhu času nemusí nic měnit. Na tomto místě jenom připomenu, že pokud výjimečně musí změnit názor a to spíše ve velmi konkrétních věcech, tak i to umí perfektně zdůvodnit. Příkladem může být změna jeho názoru na presumpci viny u politiků, což ale nebylo předmětem pondělního pořadu.

Z poklidné, všeobecně souhlasné a především pohodové atmosféry vybočil Zeman jen jednou. Zaznamenal jsem, že v tom případě si dal záležet, aby se vyjádřil rozhodně, tvrdě, až temně. To když se hovořilo o druhém pověření Babiše do funkce premiéra. V té chvíli se Zeman až fyzicky proměnil. Zvážněl až do zarputilé grimasy, aby všem, především pak poslancům a zároveň loutkovodičům těch nejvlivnějších řekl s otevřeností víc jak jasnou. Prohlašuji, že ať už vyhraju, či prohraju volby, pana Babiše bude podruhé jmenovat premiérem. Rozdíl bude jenom v tom, že když prohraju, tak to bude do 8. března, kdy mi skončí mandát. Tečka

Co všechno sdělil Zeman tímto svým prohlášením.

Pokusím se tento citát a jasný záměr stávající hlavy státu, trochu rozebrat. Zeman tím v prvé řadě snížil možný počet variant pro jednání budoucího prezident. Ten už nebude mít možnost jmenovat premiéra. Třetí pokus totiž má předseda sněmovny. Jelikož je členem hnutí ANO, dá se s vysokou pravděpodobností předpokládat, koho asi pověří sestavením vlády. Jistě to bude příslušní hnutí ANO a s pravděpodobností poněkud menší zase Babiš.

Silný hráč v pozici prezidenta by sice měl teoretickou možnost odvolat Babišovu vládu vládnoucí v demisi a jmenovat úřednickou, ale opravdu si netroufám předpovídat, jak by na to reagovalo hnutí ANO, ba ani Ústavní soud. Prezident totiž podle Ústavy může odvolat pouze vládu, která nedostala důvěru a při tom sama nepodala demisi. Že by se pan Drahoš k zmíněnému kroku odvážil mezi druhým a třetím pokusem, pokud by kupříkladu uvážil, že trvá příliš dlouho, považuji dokonce za vyloučené.

Takže panu Drahošovi sdělil, aby s netěšil, že bude hned od počátku vlivně rozhodovat.

Co sdělil ostatním ústavním činitelům?

Panu Fialovi sdělil velice jasně, aby se také netěšil. Řekl k tomu jediný, leč naprosto zásadní důvod. Rozdíl volebního výsledku mezi prvním a druhým je tak obrovský, že jmenovat premiérem předsedu druhého na pásce by de facto bylo v rozporu s vůlí, kterou ve volbách voliči projevili.

Celému Čtyřbloku, který já osobně považuji za viditelné loutky současné „Panské jednoty“, pak sdělil, aby se rovněž netěšil. Aby nespoléhal na to, že vymyslí nějaké nové inovace kalouskovské praxe, kterými by se v zákulisí povedlo změnit volební vůli veřejnosti.

Všem poslancům podstatně zmenšil prostor pro manévrování a především pro pokoutní hrátky. Mají na vybranou pouze mezi dvěma možnostmi. Budou respektovat výsledky voleb a nebo zaviní, že budou volby nové.

Veřejnosti pak Zeman sdělil minimálně dvě věci. Dávejte si teď pozor, až já tu nebudu, tak tím větší, kdo neustále chce zvrátit vaši vůli. Kteří konkrétní jedinci i které politické síly. Za druhé všem občanům naznačil, jak by se měli chovat v eventuálních mimořádných volbách

Co si troufám předpokládat.

     Na úvod této části textu upozorňuji čtenáře, že celý text byl napsán bezprostředně po skončení jmenovaného přenosu. Nikdy jsem se nepovažoval za prognostika a za proroka už vůbec ne, protože si pamatuji, že v dějinách ti neúspěšní bývali příliš krutě trestáni. Se znalostí chování naší vrstvy profesních politiků si ale troufám předpokládat, že Zeman bude opět napadán za změnu stanoviska o druhém pokusu sestavování vlády. Budou dokonce zpochybňovat jeho věrohodnost, stejně jako šachistickou promyšlenost jeho kroků. Řekl totiž původně, že Babiš mu v druhém pokusu musí donést pověstných 101 podpisů, což nyní vyvrátil.

Nepochybuji, že různí radílkové, mezi něž patří kupodivu i předseda Ústavního soudu, budou na změnu Zemanova názoru upozorňovat a zveličovat ho. Jenže jako vždy poněkud nepromyšleně.

Pokud Zeman vyhraje volby, Babiš bude muset dorazit na Hrad s oněmi 101 podpisy, což mu Zeman na dálku nezapomněl připomenout. Jenže pokud prohraje, bude naprosto nová situace. Vytvoří se pole pro všechny ty podzemní síly, kterým vadí nejen Babiš, ale celé hnutí ANO a nejvíce pak skutečnost, že v politickém prostoru má veřejnost tak značný podíl na rozhodování. Toho všeho si je Zeman velice dobře vědom, protože proti těmto silám vede boj po celou svou politickou kariéru a tak se jim do poslední chvíle snaží zmařit co nejvíce příležitostí pro jejich zákulisní, až kabinetní pletichy, kterými by zvrátili ve svůj prospěch výsledek posledních voleb do sněmovny .

Zeman pro změnu svého rozhodnutí má tedy zásadní důvod. Změnila se od parlamentních voleb dost zřetelně celková politická situace. A to hned z několika důvodů. Jeho protikandidát v prvé řadě, poněkud předčasně nekompromisně vyhlásil, že Babiše premiérem jmenovat nebude, tedy ani v případě, že by někde schrastil těch 101 podpisů. Za druhé, Fiala ještě před sjezdem ODS ve své neprozíravé pýše Zemanovy, navíc drze pouze přes média, i když poněkud pozakrytě vzkázal, aby se po eventuální prohře vzdal okamžitě svých pravomocí. Za třetí se tento tlak z ODS, po jejím sjezdu, početně rozšířil i na jiné funkcionáře a dokonce se z výzvy změnil na jakási varování. Za čtvrté unikly ze sněmovny informace, že loutky Panské jednoty se nebývale aktivizují, vytváří nátlaky a připravují varianty jak vládnout nejen bez Babiše, ale dokonce bez hnutí ANO. Už těchto pár aktivit, měnících povolební politickou situaci v zemi je pádným důvodem k tomu, aby Zeman, v zájmu respektování veřejné vůle se i po prohraných volbách zachoval tak, aby dodržel své celoživotní politické přesvědčení o tom, že dává jednoznačně přednost vládě konající ve prospěch dolních deseti milionů a ne horních dvou set tisíc, jak doslova v návštěvě u Soukupa v pondělí řekl.