„I myslící, gramotný člověk, který je v davu, je nucený akceptovat názor toho davu. I když ten názor odporuje jeho závěrům. Říkám tomu „opičí efekt“, řekl nedávno v souvislostí s Ukrajinskou krizí Izraelský vojenský historik Martin van Creveld na adresu mnohých evropských politiků.
Sympatický samorost, vzděláním sociolog Petr Hampl napsal ve svém glosáři už 26 června následující, cituji: „Zradil západ Ukrajinu? Dává ji málo zbraní? Je to ještě jinak. Sami nemáme dost. Západní sklady se postupně vyprazdňují a vlastní výrobní podniky jsme už dávno zlikvidovali, protože nepřinášely dost velké finanční zisky. A pokud snad ty fabriky ještě fungují, jsou stejně závislé na vstupech z jiných částí světa. Rusko-čínský průmyslový komplex naopak jede hladce. Když třeba Marian Kechlibar popisuje americký raketomet HIMARS, dá se s ním souhlasit, že to je impozantní válečnický stroj. Jenže k otočení války by Ukrajina potřebovala stovky takových strojů a ty Západ nemůže dodat, i kdyby chtěl.
Dodávky zbraní tak nesměřují ke změně poměrů na bojišti, ale k prodlužování utrpení. Ukrajinská strana tak po mobilizaci šestnáctiletých možná stihne mobilizovat ještě čtrnáctileté a nevím ještě koho. To je jediný výsledek naší „pomoci“.
ZÁPAD ZRADIL UKRAJINCE JEŠTĚ V NĚČEM JINÉM, A SICE V NÁTLAKU NA UKRAJINSKOU VLÁDU, ABY SE NEDOHODLA S RUSKEM. Přitom Ukrajinci sami na té válce nemají žádný zájem. Proč by měli poskytovat své území jako předpolí pro útok proti Rusku? Zvýší jim to bezpečnost nebo životní úroveň? Ani náhodou. Proč by neměli nechat na pokoji lidi na Donbase? Když chtějí autonomii, proč jim tu autonomii nedat? Z pohledu ukrajinských lidí ta válka nedává žádný smysl.
Jenže když západní vlády neberou ohled ani na své vlastní obyvatele, proč by brali ohled na nějaké divné Rusy? Budiž to poučením pro všechny, kdo si dělají iluze, že by brali ohledy na špinavé a líné Čechy.“ Konec citace.
Tento poměrně dlouhý text doplňuji ještě jednou poznámkou, která dokresluje zhovadilé chování Západu. Ten si je dobře vědom toho, že část zbraní Ukrajinců nakonec skončí v rukou Ruské armády. Proto je záměrně nevybavují nejnovějším digitálním řízením palby. Takže Ukrajině dodávají vědomě „zmetky“ jen a jenom proto, aby Ukrajina dodávala světu více mrtvol, jako výhodný argument pro protiruské štvaní veřejného mínění světa.
Americký politolog, filosof a teoretik realistické teorie mezinárodních vztahů, univerzitní profesor John Joseph Mearsheimer se dívá na svou vlast, mimo jiné následovně, cituji: „OD KONCE STUDENÉ VÁLKY ZAHÁJILY USA SEDM VÁLEK. Z KAŽDÝCH TŘÍ LET BYLY DVA ROKY VE VÁLCE. Takhle probíhalo 30 let. Pro srovnání připomínám, že první světová válka trvala čtyři roky a druhá světová válka šest let. Když jste desítky let téměř neustále ve válce, stane se z vás válečný stát. Válčení začne být normální, život v míru začne být divný. Už nemluvíte o válečných poměrech nebo válečné ekonomice, protože válečné je všechno pořád. Válce je přizpůsobena sociální struktura, finanční systém, morální normy… je vlastně jasné, že po státech typu Afghánistánu a Libye museli Američané narazit na silnějšího soupeře. Ono už těch malých a slabých moc nezbývalo…Je to vlastně historicky normální stádium vývoje impérií. Římská říše také musela od určitého bodu válčit neustále, protože její ekonomika byla plně závislá na přísunu čerstvých otroků. Rok bez nových otroků a impérium by se zhroutilo…Ze země, která pomáhala zachránit svobodu, se stalo monstrum, které ohrožuje celý svět…USA je něco jako Godzilla. Pokud je dnes na světě někdo, kdo svou rolí připomíná Hitlerovo Německo, tak to v první řadě není Rusko…V zájmu všech svobodomyslných lidí na celém světě je teď naprosto nuzná radikální vnitřní reforma USA nebo jejich zhroucení. Zhroucení banánové republiky s obrovským jaderným arzenálem by ale přineslo větší rizika…A nemá smysl rozlišovat mezi konzervativci a neomarxistickou levicí. Z hlediska válečnické agresivity mezi nimi není rozdílu…Naopak Rusko si nechalo líbit za tu dobu všechny provokace, útoky a ohrožování své bezpečnosti. Je pak logické, že mu jednou musela dojít trpělivost“. Konec citací, ke kterým nemám další komentář.
Mocichtivost je nejrizikovější psychická nemoc. Bohužel ne pro toho, koho postihne, ale pro jeho nejbližší až nejširší okolí. Samotná touha podílet se na rozhodování o věcech společných čili touha po moci není nebezpečná. Chorobou se stává, když dotyčný touhu po moci staví nad svou existenci. Řečeno přesněji, když touha po moci je vyšší než pud sebezáchovy. V dřevních dobách právě takoví muži se stávali vojevůdci až vládci.
V současnosti by tak silná touha po moci měla být už diagnostikována jako závislost a dotyčný by měl být v izolaci z ní léčen, jako z každé jiné závislosti. Při stávajícím přelidnění je v dnešní době touha po moci chorobnou mnohem dříve. Jedním z indikátorů je kupříkladu ideologický radikalismus až fanatismus, projevující se především bezbřehým přesvědčení pacienta o výlučnosti svých názorů, ba celého ideového přesvědčení. Odmítá o nich diskutovat, protože je považuje za jedině oprávněné, jelikož jsou nespornou pravdou.
Od toho stupně choroby by měl být postižený již léčen. Dokud se z tohoto stavu nevyléčí, nemělo by mu být dovoleno kandidovat do jakýchkoliv funkcí. Je totiž příliš pozdě léčit postiženého chorobnou mocichtivostí až tehdy, když z titulu své moci násilně potlačuje nejen jiné názory, ale především jiné alternativy řešení problémů.
Za účelem totálního oslabení Ruska dodává Západ zbraně a Ukrajina mrtvoly.
Včera skončil v Madridu třídenní summit NATO. Nezajímá mě, na čem se dohodli největší váleční zločinci dějin. Zaujal mě naopak komentář o Alianci z úst stálého zástupce ČLR při OSN jménem Zhang Jun, který na zasedání Rady bezpečnosti mimo jiné řekl: „Pět vln rozšiřování NATO na východ po studené válce nejenže nepřinesly Evropě bezpečnost, ale zasely semena konfliktů…je to ponaučení, nad nímž je třeba se dobře zamyslet…Studená válka už dávno skončila. Je nutné, aby NATO přezkoumala své postavení, zcela zamítla mentalitu studené války založenou na blokové konfrontaci, a snažila se budovat vyvážený, efektivní a stabilní mechanismus evropské bezpečnosti v souladu se zásadou nedělitelné bezpečnosti“. Konec citace.
K tomu přidávám svůj komentář. NATO nikdy nebyla obranným spolkem, protože vznikla ještě dříve než vojenský blok satelitů SSSR. Byla to od samého počátku pouze vojenská mafie profesionálních banditů, vydávaných za oficiální armády zemí kolonizovaných, nebo dobrovolně posluhujících zájmům mocnářů USA.
Od samého počátku se její členské armády připravovaly na zničení SSSR, alias Ruska. Po rozpadu SSSR se už nikdy ani jako obranné společenství nesnažila v reálné politice chovat.
Dneska už nejde o nic jiného než o nejúčinnější nástroj užívaný vládci USA k prosazování své dominance nad planetou. Jelikož se v současnosti dostávají reální mocnáři USA a tím i celého Západu do situace ohrožující jejich staletou nadvládu nad zbytkem světa, je i jejich jediný skutečný, a proto nejúčinnější nástroj zmíněné nadvlády největším nebezpečím pro veškeré člověčenstvo. Nic si proto o něm nenamlouvejme Chce-li lidstvo přežít, musí ho i jeho řídící moc ne-li zničit, tak naprosto znicotnit.
NATO je profesionálním zabijákem sloužícím vládcům zemí, jejichž obyvatelstvo představuje ani ne desetinu lidstva. NATO ale neslouží ku prospěchu ani této desetiny lidstva, nýbrž pouze jejich vládcům, kterých není ani tisícina lidského veškerenstva. Proto je jeho existence naprosto neslučitelná s další existencí lidského společenství na Zeměkouli.
Zmíněná tisícina, považující samu sebe za elitu lidského stvoření, a proto nejméně půl tisíciletí zneužívající ve svůj prospěch bohatství celé planety, se s vysokou pravděpodobností nebude chtít vzdát svých privilegií čili postavení elity. Je bezpodmínečně zapotřebí, aby ji zbytek světa jednoznačně postavil před fakt, že pokud se nevzdá své touhy po moci, tak zhyne.
Zmiňovaný ástupce ČLR v OSN jí to svým vyjádřením nepřímo sdělil. Ovšem ona neumí jiné poslouchat, takže jí to bude s vysokou pravděpodobností nutné říci zřetelněji a dokonce silou.
Tak zvaná studená válka byla podle mého přesvědčení pouze jednou z etap globální války, o níž jsem psal včera. Každá válka má být ukončena mírovou smlouvou. Pokud smlouvou ukončena není, tak jde jen o jakési příměří, zmrazení konfliktu, či jen oddechový čas před jejím dalším pokračováním.
Vládci USA si konec Studené války realizovaný rozpadem SSSR vyložili jako své absolutní vítězství. Školo ovšem jako obvykle o výklad opřený pouze o pýchu přeživšího daný konflikt. Unie studenou válku ve skutečnosti nevyhrála, to jen Gorbačov ji jednostranně ukončil. Jako naivní politik, sebestředný vůdce a charakterově dominantní ješita se proto nepostaral, aby studená války byla ukončena smlouvou. Jeho Američtí sokové naopak v bláznovské euforii nad svým domnělým vítězství si totální rozpad socialistického tábora nejen špatně vyložili, ale z toho faktu vyvodili ještě stupidnější závěr.
Vládci USA propadli velikášství a nabyli přesvědčeni, že už jim nic nebrání ve vybudování největšího impéria v dějinách veškerenstva. Doslova globálního, či přesněji celoplanetárního. Díky své vojenské síle se považovali za schopné chovat se jako všesvětová policie vytvářeného impéria. Navíc byli přesvědčeni, že v jejich nové říši musí mít všechny státy stejný politický režim. Demokracii. Nedefinovatelný to systém vždy zajišťující veřejnou podporu vládnoucí moci. Takže i proto pokračovali ve svém dlouhodobém mesianismu, jehož násilnými metodami již od druhé světové války podvraceli jiné, podle nich autoritářské, diktátorské, ba až totalitářské režimy. V poslední dekádě minulého století měla USA reálně tak silnou armádu, že byla schopná zmíněný záměr realizovat i nadále v celém zbytku světa.
Vládci USA měli již za studené války skvěle propracovaný systém, který jim zajišťoval, že státy jejich sféry financovaly Americkou hegemonii a své faktické porobení. Pod rouškou svobody, demokracie a vykonstruovaných lidských práv se jim podařilo podmanit si svět mimo socialistický blok prostřednictvím „petrodolarového“ měnového systému.
Tvrdá síla – armáda a měkká síla – petrodolar, měly být pilíři i celosvětové nadvlády Unie. Kdo se vzepřel byl „synem smrti“ jak jsme říkávali ve svých dětských bitkách. Klasickými příklady byly Irák, či přesněji Saddám Husajn a Libye, konkrétně Muammar Kaddáfí. Od roku 2007 se vědomě vzepřel Putin, věřím že ve skutečnosti většinové Rusko.
A to je prapůvod problému současného konfliktu na Ukrajině.
Pokud Ruská armáda před čtyřmi měsíci vstoupila na území Ukrajiny, tak jen málo odborníků vědělo, že je to začátek nové, dlouhodobé globální války. Jakmile se ale Západ začal chovat coby kolektivní nepřítel Ruska a přijal taktiku jednoznačné a bezvýhradné podpory Ukrajiny, tak změnil vzájemnou rvačku Slovanských pobratimů na válku. Válku Západu s Ruskem. Už tehdy jsem psal, že jde proto o další fázi globální války, která podle mého soudu začala vznikem Sovětského svazu. Od té doby mě však Ruský výklad dějin moderní doby přesvědčil, že sice jde skutečně o globální válku, leč ta podle Rusů trvá již mnohem delší dobu. O válku trvající podle nich již déle než dvě stovky let. Válku s cílem zničit Rusko.
Jestliže taková vojenská supervelmoc přijme za své uvedené hodnocení současného dění, tak se svět opravdu dostává do situace, kterou Ruský výklad dějů popisuje. Politici velkých národů by si to měli velice dobře uvědomit.
Proč?
Protože tady už nejde o pouhou licitaci, o dělání ramen. Připomněl to kancléři Schulzovi hlavní propagandista Kremlu Vladimir Solovjov na stanici Rossija 1, cituji: „…kancléř Olaf Scholz je poslední dobou neobyčejně drzý. Řekl: „,Budeme Ukrajině pomáhat penězi i zbraněmi, dokud Putin nepochopí, že udělal fatální chybu“. Něco vám povím. To Gorbačov udělal zásadní chybu, když dovolil, aby se Německo znovu sjednotilo. To byla chyba“. Konec citace. A pak pokračoval i tím, že „chybu udělal i soudruh Stalin, když rozhodl, že bychom měli umožnit Německu, aby dále existovalo. To byla chyba,“ řekl tvrdě Solovjov. To jsou na Ruskou stranu nezvykle silná slova. K nim už chybí podle mě jenom dodat: „A my teď ty jejich chyby napravíme“. Asi tolik pro dnešek.
„Peníze a moc vás nezmění, jenom odhalí, vaše pravé já“. Řekl nedávno afroamerický rapper Jay-Z, celým jménem Shawn Corey Carter narozený v roce 1969.
Ihned po zahájení „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ jsem tvrdil, že denacifikace coby jeden z jejích cílů je mylný. Argumentoval jsem tím, že denacifikovat nelze násilím, nadtož vojenským. Že půjde o dlouhodobý proces, který bude trvat po několik generací, nejméně pak, než vymřou vnoučata, ba řekl bych až pravnoučata dnešních „nacistů“.
Můj názor se od té doby nezměnil, jenom jej nevyjadřuji tak kategoricky a pokusím se ho šířeji vyargumentovat.
Chtěl jsem začít definici nacismu, ale uvědomil jsem si, že by s ní nemusela většina čtenářů souhlasit, takže by byl celý můj následný text v jejich vnímání postaven na vodě. Navíc bych se zbytečně zaplétal do abstraktních úvah. Proto v prvním odstavci tohoto textu slovo nacismus dávám do uvozovek, což se pokusím v následujících odstavcích osvětlit.
Píšu, že dneska můj odsudek denacifikace jako cíle ozbrojené intervence už není tak kategorický. Což znamená, že jej jako cíl považuji za příliš široký. Ruské vedení ho mělo, podle mého přesvědčení, zúžit čili vyjádřit konkrétněji. Kdo pozorně sleduje názory ruské strany, dojde totiž k přesvědčení, že nejen Ruskému vedení, ale Rusům většinově vadí především to, že nacismus Ukrajinců je především, ne-li jenom protiruský. To je zásadní vymezení, z něhož mělo Ruské politické vedení vycházet. Podle mého soudu mělo zdůrazňovat, že Rusku jde právě o onu rusofobii, sahající u velkého počtu Ukrajinců až za hrob. Naopak mělo přesvědčivě vyjadřovat, že uznává, ba si váží národního uvědomění Ukrajinců, že ho respektuje a hodlá ho dokonce podporovat především vůči třetím státům, které by si na Ukrajinu, nebo alespoň její část, dělaly zálusk.
V této souvislost si myslím, že i sám Putin si mohl odpustit exkurz do historie ve svých dvou projevech, které předcházely vojenské operaci, a které vyzněly jako dehonestace Ukrajiny. Tvrdím, že to bylo kontraproduktivní a jenom rozšířilo počet rusofobních Ukrajinců. Nehledě na to, že projevy byly naopak na Ukrajině poměrně snadno interpretovány jako příklad Ruského šovinismu.
Samotná vojenská intervence Ruského nesouhlasu s vývojem na Ukrajině následně musela pak naprosto logicky ještě více rozšířit řady Ukrajinských nacionalistů. A každý, kdo jenom trochu v dějinách sledoval vývoj nacionalismu kdekoliv v Evropě dobře ví, že za podobně příhodných podmínek se každý nacionalismus poměrně snadno překlopí do nacismu, čti, do nesmiřitelné nenávisti s touhou zabíjet své protivníky.
Za současné situace je denacifikace Ukrajiny stále složitějším problémem. Rusko by muselo zvolit Americký způsob řešení své speciální akce čili provést doslova změnu politického režimu na Ukrajině a následně v budoucí smlouvě si zajistit nejen neutralitu země, ale trestní postih jakéhokoliv projevu rusofobie. A i za takových okolností bude šance na opravdovou změnu cítění Ukrajinců malá a za všech okolností velice dlouhodobá, jak jsem již napsal. Bude tedy trvat nejméně po tři generace, a to v tom lepším případě. Navíc za předpokladu řízeného působení již na děti ve školách.
Ukrajinský nacismus v podobě nenávisti k Rusku ba všemu Ruskému se opravdu nedá vymýtit násilím čili projevy jiné nenávisti, tedy té s opačným znaménkem. Může být pouze a jenom výsledkem dlouhodobého a všestranného působení celé škály institucí výchovy a vzdělávání. Možná především změny samotného chování Rusů ke svým Ukrajinským pobratimům.
Ruské vedení od počátku tvrdilo, že nemá zájem ovládnout celou Ukrajinu. Muselo podle mě počítat s tím, že Ukrajina ve své větší části zůstane samostatným státem. Nikdo v Rusku asi nebyl tak naivní, aby předpokládal, že po vojenské intervenci bude Ukrajina proruskou. Pokud vedení Ruské Federace myslí daleko dopředu, jak se o něm tvrdí, mělo by mít proto dneska už představu, jakými metodami bude usilovat, aby formální neutralitu prosazenou vojenským násilím, změnilo v průběhu časů alespoň v neformální neutralitu, protože je zatím nepřestavitelné, že by v dohledné budoucnosti bylo dosaženo rusofilní Ukrajiny.
Na úplný závěr této problematiky si dovoluji vyjádřit ještě jednu myšlenku. Nepovažuji za povedené, že Rusko někdy podporu Ukrajiny ze strany tak zvaného „kolektivního Západu“ vydává za podporu nacismu. Občané Západních zemí mnohem lépe vnímají, ba dokonce i chápou, že jejich mocní se chovají protirusky, než že v jejich statě bují jakýsi těžko definovatelný nacismus. Sice je větším nesmyslem vydávat onu podporu „pofialovsky“ za obranu demokracie, svobody, prosazování nedělitelnosti států a jiné rádoby vzletné hodnoty, když je zcela zřetelné, že jde skutečně o výsledek dlouhodobého vydávání Ruska za nepřítele. I vedení Ruska by nemělo svůj odpor k Západu maskovat bojem s nacismem, ale pouze a jen jako důsledek nejméně dvou století trvajícího nepřátelství Západu vůči Rusku, motivovaného zájmem zmocnit se jeho přírodního bohatství.