Mocichtivost je nejrizikovější psychická nemoc. Bohužel ne pro toho, koho postihne, ale pro jeho nejbližší až nejširší okolí. Samotná touha podílet se na rozhodování o věcech společných čili touha po moci není nebezpečná. Chorobou se stává, když dotyčný touhu po moci staví nad svou existenci. Řečeno přesněji, když touha po moci je vyšší než pud sebezáchovy. V dřevních dobách právě takoví muži se stávali vojevůdci až vládci.

V současnosti by tak silná touha po moci měla být už diagnostikována jako závislost a dotyčný by měl být v izolaci z ní léčen, jako z každé jiné závislosti. Při stávajícím přelidnění je v dnešní době touha po moci chorobnou mnohem dříve. Jedním z indikátorů je kupříkladu ideologický radikalismus až fanatismus, projevující se především bezbřehým přesvědčení pacienta o výlučnosti svých názorů, ba celého ideového přesvědčení. Odmítá o nich diskutovat, protože je považuje za jedině oprávněné, jelikož jsou nespornou pravdou.

Od toho stupně choroby by měl být postižený již léčen. Dokud se z tohoto stavu nevyléčí, nemělo by mu být dovoleno kandidovat do jakýchkoliv funkcí. Je totiž příliš pozdě léčit postiženého chorobnou mocichtivostí až tehdy, když z titulu své moci násilně potlačuje nejen jiné názory, ale především jiné alternativy řešení problémů.