Konečně skončil jeden z politiků, který se držel ve funkcích od listopadu 1989. Jako právník získal renomé tím, že v době nadvlády KSČ obhajoval některé disidenty. Nevím o něm nic konkrétního z té doby a ani mě to nezajímalo, protože doktor práv, který nebyl tehdy advokátem, leč pouze právníkem bytového družstva toho asi moc úspěšného nevykonal. Ovšem v době, kdy KSČ doslova utekla z mocenských pozic mu to stačilo k tomu, aby se dorval mezi prominenty „režiséra“ Havla. Díky jemu už v prvních lednových dnech roku 1990 byl jmenován generálním prokurátorem Československa. Ovšem po volbách r. 1990 na vlastní žádost odešel z této funkce a vrhl se do politiky, konkrétně se stal ve vládě Mariána Čalfy místopředsedou. Už tam si začal systematicky budovat svou budoucí kariéru. Angažoval se rovněž ve skupině odborníků, kteří začali pracovat na nové Ústavě. Do ní se mu povedlo promítnout svou představu o Ústavním soudu. Podle mě úděsnou představu, která z ÚS prakticky vytvořila nejvyšší politickou instituci v zemi. Dokonce vyšší než všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé dohromady. Hned v prvních volbách do senátu v roce 1996 kandidoval za ČSSD a byl zvolen. V senátu samozřejmě zastával funkci předsedy ústavně právního výboru. Ze Senátu v roce 2003 odešel už na svůj vytoužený post. Byl jmenován ústavním soudcem a hned jeho předsedou. Tam oxidoval celých dvacet let a fakticky byl nejvýznamnějším politikem v zemi. Zdůrazňuji, politikem, ne soudcem ÚS, Z něhož vytvořil jednoznačně politickou instituci. Takže se postaral nejméně o jeden pád vlády, jedny volby zpozdil, což bylo nevýhodou pro jeho nominační politickou stranu, a ke konci kariéry se stal „porodním asistentem“ současné vlády demolice českého státu.

Pokud měl nějakou právnickou praxi, tak pouze za nadvlády KSČ. To byl po studiích justičním čekatelem u Městského soudu v Praze a pak asistentem na právnické fakultě. Členem KSČ byl od r. 1966 do roku 1969, tedy v dobách, kdy se lámal chleba okolo budoucí formy socialismu. Rychetský byl na té straně, která boj o moc prohrála a byl ze strany vyloučen. Podepsal Chartu 77 čili intelektuálský manifest revizionistů reálného socialismu.

Neznám žádné jeho odborné právnické texty, nadtož ucelené dílo. Cosi prý psal v disentu. Nějaký čas po Listopadovém převratu jsem chodil na setkávání profesorů ústavního práva a několika dalších odborníků na Ústavu, ovšem Rychetského jsem tam nikdy neviděl. Ani si nepamatuji, že by se o něm někdo zmínil. Vím jenom, že ho mentoroval Jičínský, který byl fakticky naprostou jedničkou na Ústavní právo mezi všemi politiky po roce 1989.

Podtrženo a sečteno. Rychetský díky svému otci, také právníkovi, se dobře orientoval především v politických procesech, především kolem kontraverzního komunistického soudce Karla Vaše. Díky tomu se stal pro vedení KSČ nepohodlným a tím začala jeho kariéra odpůrce moci KSČ. Jeho činnost za nadvlády KSČ byla nepopiratelně proti státostraně. Jelikož byl ambiciózní, možná až nezdravě, ihned po 17. listopadu 1989 se dostal do nejužšího kruhu mocných. Ovšem ukázalo se, že charakterově na výkon moci neměl, stejně jako třeba Havel, či Zeman a další. Za KSČ škodil vládcům, a potom naopak většinové veřejnosti. Stejně jako Havel a spol.

Pohled na minulý režim má dvě základní polohy, píše sociolog Petr Hampl, cituji: „Na jedné straně tajná policie, domovní důvěrnice, cenzura, sledování lidí, všudypřítomná stupidní ideologická hesla a střelba na hranicích. Na druhé straně péče o průmysl, zemědělství, obrovský zájem o vzdělanost, podpora národní kultury a národní hrdosti, podpora sociální soudržnosti a samozřejmě snaha o takové poměry, aby i ti, kdo pocházejí z nuzných poměrů, dostali slušné životní šance“. Konec citace.

Z toho rozdělení uvedený učenec vyvozuje, že dneska je naše společnost rozdělena na dvě části, opět cituji: „V tom smyslu má komunistický režim dva druhy dědiců. Liberální demokraté představovaní současnou vládou, jejími skalními příznivci a zahraničním kapitálem navazují na odkaz komunistické tajné policie, cenzury, sledování lidí a ideologického vymývání mozků. Není vlastně náhodou, že jejich hrdinou a prezidentem je bývalý elitní příslušník komunistických represivních složek. Je to pro tuhle vrstvu typické. Nacionálně laděná opozice se zase snaží navazovat na druhou část komunistického dědictví. Dobrá vzdělanost, vysoká technická úroveň, rozvoj průmyslu, potravinová soběstačnost a tak dále. Všichni navazujeme na jednu nebo druhou část husákovského dědictví, ať chceme nebo ne“. Konec citace.

Nesdílím tento zjednodušující pohled. Autor to nechtě dokazuje například tím, že jednu skupinu dovede zařadit na škálu politických ideologií, píše o ní jako o liberální demokracii a druhou „opomněl“ politicky klasifikovat. Hovoří o ní jako o nacionálně laděné opozici. Takovou je podle mě pouze SPD. Jenže klady popisované jako dědictví z nadvlády KSČ lze spíše přisuzovat hnutí ANO. Navíc liberální demokracie u nás fakticky neexistuje, protože reálná činnost stran, které autor pod tím pojmem vnímá, nejsou ani demokratické, ani liberální. Veřejnost v naší zemi je rozdělena podle mnoha linií, proto se opozici nedaří sjednotit, a tak o budoucnosti naší země rozhodují zahraniční „sponzoři“. I ti ovšem čím dál tím méně. Diktatura byrokratů z nadstátu EU je stále silnější, a v tom případě nelze hovořit o navazováni na politiku KSČ. Ba ani ne o připodobňování politiky EU k chování SSSR. Ideologie obou těchto entit je otřesně jiná, navíc SSSR byl od počátku centralistický, a ne „sbírkou blech“, jakou začínala EU.

Původní cíl vojenské intervence Ruska na Ukrajině byl především ochránit Ruské obyvatele Ukrajiny před takovým zacházením, které by se rovnalo genocidě. Vedení Ruska si při tom uvědomovalo, že pro splnění toho cíle musí Ukrajinu především zbavit extrémně nacionalistické, podle Rusů nacistické, vlády. Proto ta denacifikace. Aby si Rusko zajistilo jakous, takous bezpečnost, o které s ním pyšné a nafoukané NATO nehodlalo ani debatovat, vidělo potřebu Ukrajinskou moc navíc odzbrojit, proto ona demilitarizace.

Jelikož Deep State USA byl na situaci připraven, začal ihned za podpory celé propagandistické mašinérie realizovat pomoc Ukrajině prostřednictvím své ozbrojené složky, NATO, čti Evropy. Napřed jako svůj cíl deklaroval oslabit Rusko natolik, aby už nemohlo ohrožovat své sousedy. Což byl, v případě jaderné mocnosti průhledný nesmysl, jemuž kupodivu všichni Zápaďané uvěřili.

Nyní se vyvinula nová situace, a tím se nabízí nová role budoucí Ukrajiny. Deep State USA je přesvědčen, že Rusko není schopné Ukrajinu porazit, takže se rýsuje možnost dosáhnout příměří Izraelsko-Palestinského typu. Jinými slovy vybudovat si uprostřed euroasijského kontinentu jakýsi velký Izrael, který by byl nepotopitelnou letadlovou lodí USArmy pro konflikty v Asii, když USA ztrácí pozice na Středním východě, který onu funkci plnil ještě donedávna.

     „Tož, vlna vojenských pučů, která zachvátila Afriku ukazuje, že dnes jsou Afričané už silní, aby se bránili tzv. „New Colonialism“…o to více je vidět slabost Evropanů…“. To se konstatovalo 2.9.23 na webu https://www.mestankurier.info/ , který jsem objevil teprve dneska. Asi si ho začnu všímat.

„Člověk, který nic neumí, nic nedokázal, nic neznamená, nedrží ani žádné mravní standardy … prostě jen povykuje, dělá bordel a ono to stačí ke slušné kariéře“, píše sociolog Petr Hampl na svém webu dne 20.8.23. Já k tomu pouze dodávám. A právě z těchto podlidí si pak mocní vydržují celé hordy aktivistů, které formou dotací živí z daní všech občanů v tak zvaných neziskovkách. Jsou z nich pak nejbojovnější tlupy napadající každého slušného, pracovitého, a především úspěšného člověka, který ovšem má tu vadu, že se nepoddává názorům mocipánů. Etnolog Martin Konvička je oprávněně proto nazývá „smradi“, povětšině jsou to mladí smradi.

Po Prigožinově extempore byl generál Surovikin odvelen do Moskvy a až do nedávna se po něm jako by slehla zem. To vyvolalo spekulace, že byl uvězněn a jiné nesmysly. Před několika dny se vše vyjasnilo. Surovikin byl jmenován „koordinátorem“, čti, vrchním velitelem protivzdušné obrany zemí SNS, tedy velké části bývalého SSSR. Co to znamená? Rusko se již jednoznačně připravuje na válku s kolektivním Západem, který už v naší žurnalistice dostal zkratku KoZa. Bohužel se tak naplňuje můj předpoklad. Tím, že se Západ začal intenzivně vměšovat do konfliktu Ruska s Ukrajinou byl ozbrojený střet povýšen na válku Západu proti Rusku a v tom okamžiku se dostal doslova do jiné dimenze. Stal se konfliktem, v němž se prakticky nedá nalézt kompromis, a tak jedna strana musí být poražena. I když si to nebudu moci ověřit, tak tuším, že to nebude Rusko. Pod Putinovým vedením se totiž na onen střet dlouhodobě připravovalo a Západ teď jenom improvizuje. I když svou kreativitou a invencí jeho skuteční vládci převyšují Ruské, tak přece jenom jsou v pozici nahého v trní. Rusko hraje šachy a oni ruletu.

Je všeobecně uznávaným názorem, neboť to říkají i pranostiky mnoha národů, že chceš-li někomu v nouzi opravdu pomoci, tak mu nedávej rybu, ale daruj mu udici. Když tak sleduji všechno to žvanění politiků a jejich sluhů o dezinformacích, hoaxech, správném názoru ba dokonce o pravdě, tak mě napadá, že bychom už konečně neměli na všech školách vyučovat, čti vtloukat do studentům hlavy jakousi sumu názorů, ale pouze tvrdá fakta, pravidla správných myšlenkových postupů, a především techniku kritického myšlení.

     Kdysi dávno jsem četl, že v genomu Evropanů je až 5 procent genů z neandertálců. Nevím jak u koho, ale u mě určitě. Když se pozoruji, jak chodím po bytě bez vycházkové hole, či trekingových tyček, kývám se do stran a jsem silně nahrbený, tak vypadám jak čistokrevný neandertálec. A tak by mě mimo jiné zajímalo jestli, když to potřebovali, byli tito pravěcí předkové Evropanů také tak zapomětliví, jako jsou ti současní. Překvapilo mě totiž, že včera, ve výročí napadení Polska hitlerovským wehrmachtem, se na netu o tom vůbec nepsalo, alespoň na zdrojích, které jsem včera stačil sledovat.