Krad starý Mates jako straka,

u bohatce i u žebráka.

 Pak, nerozmýšleje se dvakrát,

dal do pokladny vše, co nakrad.

A nápis zhotovil si na to.

Soukromé vlastnictví je svato!

Jiří Haussmann

Když jsem v roce 1968 poprvé navštívil obrovité muzeum v Pařížském Louvre, tak po celodenní prohlídce jsem svým kamarádům řekl. Viděli jsme přehlídku toho, co všechno dokázali Francouzi ve světě nakrást. Tehdy jeden z účastníků kontroval: „A tos ještě neviděl Britské muzeum!“.

Nedávno Indie začala veřejně usilovat o návrat národních hodnot, které jí během okupační kolonizace ukradli britští mocipáni. Jako první žádá vrácení diamantu z královské koruny Britů, který patří nesporně mezi největší a nejdražší na světě. Nejen můj už mrtvý přítel věděl, že Britské muzeum nacházející se v londýnském obvodu Camden, je obecně jedním z největších skladů ukradených cenností, jsou si toho už dávno vědomi především samotní Britové. Proto podle základního zákona všech mocných zlodějů „lordi“ jejího veličenstva, stejně jako vzpomínaný Haussmannův Mates, ve sněmovně v roce 1963 vydali speciální zákon o Britském muzeu, který mu zakazuje cokoli vracet právoplatným vlastníkům. Tento uzurpátorský zákon si tak „na věky“ přivlastnil:

–   Asi 4000 bronzových soch, které v roce 1897 angličtí vojáci ukradli v Beninu pod velením sira Harryho Rawsona.

–   Několik desítek tisíc artefaktů ze starověkého Egypta, včetně nejvzácnějšího objektu, jímž je unikátní Rosettská deska která, jen tak mimochodem, spadá do působnosti evropských zákonů ochrany kulturních statků.

–   Více než tisíc náboženských rukopisů z etiopské pevnost Magdala, kterou v roce 1868 vyplenili britští nositelé vyšší civilizace.

–   Obrovskou sbírku kulturních cenností, kterou vyvezli londýnští zloději z Číny a jihovýchodní Asie.

–   Štít Aboridžinců Geawegal, který si přivlastnili v Austrálii.

–   Vysušené a tetované hlavy Maorů – původních obyvatel Nového Zélandu. Tetování na obličeji představovalo vysoké společenské postavení a vysušené hlavy hrály důležitou roli při posvátných obřadech.

–   „Elginovy mramory“ podle skotského aristokrata, který je ukradl v Athénách. Jde o nepřekonatelnou sbírka mistrovských děl starověkého řeckého umění, zejména soch a reliéfů Parthenonu na athénské Akropoli, od sochaře Phidiase a jeho studentů (438-431 př. n. l.), která byla převezena do Anglie na počátku 19. století jmenovaným lordem.

To je seznam věcí, které již dotyčné země, samozřejmě zatím marně, žádají od lupičů vrátit. V poslední době ale už vzniká mezinárodní projekt “Británie, vrať kořist!” Zatím je Britům evidentně k smíchu, ovšem ten je jednou přejde, až se objeví nějaká reinkarnace českého Josefa Luxe, který do nekonečna bude zuřivě řvát, „co bylo nakradeno, musí být vráceno!“

Pokud platí věčné moudrosti jako například „boží mlýny melou pomalu, leč jistě“ a „každé zlo se jednou vrátí ke svému původci“, pak je vysoká pravděpodobnost, že Anglosaští globální vandalové jednou budou svých lupů zbaveni. Vždyť Británie je ve skutečnosti jediný stát světa, který loupil po celé planetě. Navíc jediný stát světa, který dokonce námořní lupičství povýšil na profesi a ty nejzasloužilejší z nich pozvedl do šlechtického stavu.

Britské muzeum „vlastní“ přes osm milionů předmětů. Soudím, že celých 95 procent má cizí původ. Takže…přeji aktivistům zmíněného projektu co největší úspěch.

     Tento propagandistický polistopadový slogan byl od svého vzniku kritizován až napadán. Nejprimitivněji tvrzením že jsme přece nikdy neopustili teritorium Evropy. Při tom ovšem bylo zřejmé, tvůrcům i oponentům, jak byl slogan myšlen. Zřejmé jim, leč ne všem občanům stejně jisté. Část populace si naivně představovala, že se tím vyjadřuje návrat do bývalé, ideologií antagonisticky nerozdělené Evropy. Jiní zmíněné slovní spojení vnímali jako slib nových vládců, že se v dohledné době zařadíme do klubu zemí poskytujících širokou spotřebu v socialismu nedostatkového zboží. Antisocialisté tím pejorativně naznačovali, že se konečně osvobodíme od východního socialistického zapadákova. Jen zasvěcení z protagonistů věděli své.

Velmi brzy se začalo ukazovat o jaké všecko návraty ve skutečnosti jde. V prvé řadě šlo o návrat do tvrdého až darwinovsky bezohledného kapitalismu „svobodného“ trhu, který veškerou populaci země trojnásobnou devalvací koruny okradl o devadesát procent úspor. Následoval dokonce návrat až do předkapitalistického feudalismu, když bylo uzákoněno navrácení majetku šlechtě a církvím. V případě církví se dokonce vracel majetek, který jim zveřejnoprávnil císař pán.

Noví mocní nás navrátili do dob nadvlády panské vrstvy, podle nich elity, a do demokracie ve formě zastupitelské parlamentní „lidovlády“. Tento politický systém od počátků své existence kdekoliv ve světě ale ve skutečnosti je pouhou nadvládou bohatých čili plutokracií a ne demokracií.

Změna započatá listopadem 1989 je reálným návratem do dob nezaměstnanosti, bezdomovectví, exekucí, bezohledného vyhazování ze zaměstnání, chaosu působeného neviditelnou rukou trhu, stále rostoucího rozdílu mezi bohatými a zbytkem, a v konečném stavu komplexní nadvlády ziskuchtivých bank nad vším děním v zemi.

Žádný návrat do Evropy. Ve skutečnosti pouze holý návrat, tedy cesta zpět do minulosti. Do společenství, v němž vládne na kapitál změněné bohatství, které se koncentruje ve stále méně početné skupince jeho vlastníků, až se zákonitě společenský systém zvrhne na oligarchii. Následně návrat do klubka států, které po staletí byly kolonizátory, a nyní jsou ještě stále globálními predátory.

Teprve když polistopadoví vládci nezvratně upevnili svou moc, tak se někteří přiznali, že vědomě po celou dobu barevné kontrarevoluce se vyhýbali slovům kapitalismus, a všem s ním souvisejícím, protože ty prý tyto měli za dob nadvlády KSČ takový špatný „zvuk“, že jen zmínka o nich by ohrozila jejich šanci na získání moci.

Takže čtenář ať sám posoudí, zda tehdy šlo o podvodné jednání, šíření hoaxu či čert ví co vlastně.

Už na základní škole jsem si všiml, že tatíček prezident na své standartě nemá ukončenu větu. Později jsem pochopil, že on dobře věděl, že pravda sice vítězí, ale lež obvykle zvítězí. A pak začíná další kolo čili zápas o pravdu je nekonečný.

Nejviditelnějším šiřitelem a s vysokou pravděpodobností i autorem uvedeného „bojového“ hesla polistopadových změn byl Václav Havel. Používání pojmu pravda v politické části veřejného prostoru hodnotil filosof Bělohradský vždycky jako kýč, poltický kýč. Byl k jeho autorovi příliš ohleduplný, protože jej obdivoval.

Za nejvýstižnější charakteristiku pravdy z úst politika považuji citát Indíry Gándhíové. Pronesla jej ve své promoční řeči při udílení čestného doktorátu Univerzity Karlovy v Praze. Doslovně si ho už nepamatuji, ale smysl znám určitě. Tehdejší ministerská předsedkyně Indie řekla, že i kdyby existovala absolutní pravda, tak určitě k ní vede tisíce cest. Dovolím si na tomto místě sám zafilosofovat. Existenčním principem vesmíru, v němž žijeme je neustálá změna. Proto má čtvrtý rozměr, jímž je čas. Pokud některý z jeho prvků, součástí, či jevů se přestane měnit, upadne do bezčasí, tedy zanikne. Pro absolutním pravdu by princip změny neplatil, takže by zanikla. Vyvozuji, že mem pravdy se proto musí neustále měnit.

Tvrdit o svém přesvědčení že je pravdivé je znakem buďto obrovské duchovní síly, nebo naopak zbytnělého sebepřeceňování. V obou případech ale znakem nezdravé pýchy. V ústech politika, navíc s aspiracemi na držitele moci, jde ve všech případech o velké nebezpečí. Z dějinných zkušeností je známé, že jsou rizikem pozdějšího autoritářství až diktátorství. Proto soudím, že by společnost měla zabránit, any takový aktivista se dostal do funkce ústavního činitele. Autoritářské chování je pak v takovém případě to nejmenší riziko pro celé společenství. Sám autor uvedeného hesla polistopadových změn byl v pozici státníka učebnicovým příkladem naplněním onoho rizika. A nemám tím na mysli pouze jeho schvalování bombardování Srbska.

Podle Jana Campbella je pravda mnohem intimnější než přesvědčení. I proto do politiky, oblasti dominantně pragmatické, nepatří. Montovat do politiky lásku, vlastně jakoukoliv emoci, je ještě nebezpečnější než riziko povyšování vlastního přesvědčení na pravdu. Je to nejlepší cesta jak „lid“ proměňovat v „dav“. Což v době politické změny je podněcováním fanatismu k prosazení svých zájmů. Takový fanatismus pak samospádem logiky chování davu celou tu lásku změní v nenávist. Řečeno závěrem, působit v době rebelie, revolty, revoluce, puče, dokonce jakéhokoliv velkého shromáždění lidí na city, znamená vyvolávat džina nenávisti, i když třeba nechtěně. Což ale vůdčí osobnosti akce nikdy neomlouvá.

Zbývá mi v této kapitole alespoň něco napsat o lži. Ale o té je fakticky celý tento poměrně obsáhlý seriál.