V USA dochází k zajímavé situaci. Dalo by se říct, že jde o rozčarování z politických gerontů. Týká se to nejen Bidena, ale i Trumpa. Republikáni si už většinově nepřejí, aby se Trump vrátil do politiky. A to nejen politici, ale i voliči. Ještě horší je to v souvislosti s Bidenem. Dneska už v USA skoro nikdo nepochybuje, že současný prezident je, slušně řečeno, poněkud mimo. Ale především voliči ve stále větší míře zjišťují, že ti, kdo za něj vládnou čili státní administrativa, nepodává výkon, který slibovala. Jak to po posledních prezidentských volbách vypadalo div ne na občanskou válku, teď v zemi převládá spíše letargie. Obyvatelstvo si sále více uvědomuje, že jejich stát už není to, co býval, a hlavně, že z této situace není viditelné východisko.

Kořeny této situace vidím v celkovém vzniku Unie. Jde o stát migrantů. V tak krátkém historickém čase se z nich nemohl vytvořit národ. To znamená, že stát mají, ale nejsou národem. Každý občan prakticky je odněkud. Zakotven je i po třech generacích ještě pořád v domovině svých předků. Svůj současný domov vnímá asi tak, jak brigádník ubikaci, noclehárnu. Národy se netvoří za dvě, či tři staletí, ale spíš za tisíciletí. Nejen obyvatelé, ale i političtí představitelé měli vždycky stejný problém. Proto kupříkladu velice okázale demonstrovali svůj patriotismus. Při tom jim chybělo to základní. Vědomí sounáležitost se vším obyvatelstvem a z toho plynoucí sebevědomí na mezinárodním poli. Chybí jim dodnes prakticky sebeúcta, takže museli pořád světu něco dokazovat. Z toho důvodu předvádějí světu neustálé siláctví. Zatím jim to vycházelo. Jenže teď už si to nemohou dovolit, takže z toho plyne nerozhodnost vedení země a chandra jeho občanů.

Události poslední dekády minulého století byly, stejně jako listopadové události roku 1989 u nás zahájením cesty Západní kultury směrem zpátečním. Kultura, kterou pyšně zoveme civilizací, je tedy historicky regresí. Dnes se už ukazuje, že šlo o dlouhodobý, ne-li trvalý úpadek Západu. Francis Fukuyama to viděl přesně. Dějiny se podle něj zastavily. On z toho čerpal optimismus, aniž pochopil, že každá stagnující civilizace musí bezpodmínečně nutně zaniknout. Samuel Huntington to viděl sice jinak, leč se stejným koncem. Netolerantní střet tak ohromných lidských celků, jakými jsou civilizace, totiž nemůže skončit jinak než děsivým úpadkem lidstva. To v lepším případě. V tom horším jeho totálním zánikem.

Kdo

– Zvedne korouhev dějinného boje ze stárnoucích rukou ČSSD a komunistů,

– dá světu novou nosnou ideologii která zvedne hlavy levicovým aktivistům a vlije naději do většiny ovládaných občanů světa,

– kdo zorganizuje novou internacionálu,

– zasponzoruje nutné výdaje na celosvětovou, reálně účinnou instituci odporu proti globálním financiérům.

A především, jak dlouho to bude trvat?

Volby dopadly tak, jak to nalinkoval Ústavní soud, ten právnický gang pod vedením hochštaplerského oportunisty. Exkomunista a exsociální demokrat, kterému již snad celých třicet ket nemohu přijít ani na jméno, prakticky splnil svou disidentskou roli. Zařídil absolutní zánik levice. Zahájil to už v roce 2006, kdy odkladem voleb způsobil, že ČSSD pod vedením Paroubka už nedokázala sestavit vládu.

Konkrétní čísla těchto voleb mě nezajímají. Ovšem je pro mě fundamentální, že bez půl procenta celých 30% hlasů propadlo, takže se o ně rozdělily pouze tři subjekty, které se probojovaly do sněmovny. Tragický to obraz politické vyspělosti obřanů v naší zemi. Jsem opravdu zvědav, nakolik samotní politici budou prezentovat svou poltickou nevyspělost.

     Velice rád si jednou za týden přečtu text politizujícího znalce historie pana Bašty, které uveřejňuje na webu prvnizpravy.cz. Ten, který je na nich vyvěšen 26. září je tak skvělý, že si bez jeho svolení jej celý na svůj blog publikovat. Ani zdaleka bych totiž něco tak skvělého nenapsal.

CO S OBČASNÝMI ENERGETICKÝMI ZDROJI?

Již před pěti lety statistiky ukázaly, že energetická chudoba hrozí 20 procentům českých domácností, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Dnes, kdy nás již brzo čeká citelné zdražení elektrické energie, Evropská komise upřesnila, že se to citelně dotkne 100 milionů lidí v celé Evropské unii, tedy oněch 20%. V České republice na tom budeme ještě hůř, problém zaplatit elektrickou energii zasáhne tři a půl milionu občanů čili třetinu. Vláda uvažuje o tom, že by to vyřešila sociálním opatřením podobným příspěvku na bydlení. Nikdo nemluví o tom, že nedostatková a drahá energie nejvíce postihne všechna průmyslová odvětví, takže sociální stát nebude z čeho financovat.

K charakteristice české politiky a žurnalistiky patří to, že nikdo nezmíní důvody, kvůli kterým hlavně elektřina tak drasticky zdražuje. Jsou tři – prosazování obnovitelných energetických zdrojů, liberalizace energetického trhu a zvýšená cena emisních povolenek. VŠECHNY TŘI MAJÍ SPOLEČNÉ TO, ŽE ZNAMENAJÍ VÍTĚZSTVÍ ZELENÉ IDEOLOGIE ŘÍZNUTÉ EKONOMICKÝM LIBERALISMEM NAD ZDRAVÝM ROZUMEM. Například současné enormně vysoké ceny elektřiny jsou přímým důsledkem toho, že obnovitelné zdroje jsou vlastně zdroje občasné. Když vítr nefouká a slunce se ukrylo za mraky, elektřiny je nedostatek a její cena na burze stoupá. Zdražování povolenek na emise CO2 pak vyřazuje z trhu uhelné a plynové elektrárny. Elektromobilita v praxi: Elektřina na příděl

Situace opravdu vypadá katastroficky a Zelený nový úděl (Green Deal) sehraje v likvidaci západní civilizace ještě důležitější roli než islamizace a protibělošský rasismus. Přesto v české předvolební kampani o tomto problému s výjimkou SPD nikdo nemluví a nevaruje. Naopak, stoupenci nevychované Grety šli zase v pátek za školu a dožadovali se toho, aby průměrná teplota Země stoupla maximálně o 1, 5 stupně nad úroveň před průmyslovou revolucí. Zapomínají nám sdělit, že tehdy byla Malá doba ledová v 17. – 19. století, v níž průměrné teploty oproti předchozím věkům výrazně poklesly. Pochopitelně neznáme absolutní čísla, ale víme, že vegetační období v 16. století bylo minimálně o šest neděl delší než dnes. Bývalo u nás tehdy tepleji, než je nyní v Chorvatsku. Emise kysličníku uhličitého oteplení tehdy opravdu způsobit nemohly.
Vrátím se zpět k energetice – ta se pro příštích několik let stane tím nejdůležitějším faktorem v zápase o budoucnost a samotnou existenci České republiky. Mnohé může zachránit již v letošním roce vláda, nezvítězí-li ve volbách ANTICIVILIZAČNÍ LEVICE Z KOALICE PIRSTAN A JEJICH PŘICMRDÁVAČI Z KOALICE SPOLU. Asi existuje jediná rychlá možnost nápravy krize, kterou je DOSTAVBA NĚKOLIKA BLOKŮ JADERNÝCH ELEKTRÁREN. TY OVŠEM MUSÍME POSTAVIT SAMI, DOKUD NA TO MÁME PRŮMYSLOVÉ A VĚDECKÉ KAPACITY. TO BY MĚLO BÝT V PROGRAMU PŘÍŠTÍ VLÁDY NA PRVNÍM MÍSTĚ PROGRAMOVÉHO PROHLÁŠENÍ.

Pokud by se nepodařila tato optimální varianta, Katalánci ukázali, že proti zdražování elektřiny lze účinně bojovat. Vyhlásili tzv. Žárovkové referendum. V určenou hodinu ve špičce všichni naráz rozsvítili a zapnuli elektrické spotřebiče. Výsledné black out stály elektrárenské společnosti a vládu tolik peněz, že se dodnes v Barceloně neplatí žádné DPH z elektřiny.
Když to shrnu, ENERGETICKOU CHUDOBU ZPŮSOBUJE CHUDOBA DUCHA ZELENÝCH FANATIKŮ A BEZOHLEDNÝCH SPEKULANTŮ NA ENERGETICKÉ BURZE. Občasné energetické zdroje musíme nahradit moderní, převážně jadernou, energetikou. I za cenu toho, že Evropskou unii budeme muset opustit dříve, než se v důsledku Green Dealu sama rozpadne.

Jaroslav BAŠTA 26.9.21 https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jaroslav-basta-co-s-obcasnymi-energetickymi-zdroji/

Když se přece jenom podařilo Angličanům prosadit si odchod z EU, poznamenal jsem si, že při rozumné hospodářské politice může tato země vytvořit souručenství, které bude srovnatelné s Evropskou Unií. Po rozpadu Britského impéria po druhé světové válce, se totiž Britům povedlo udržet své bývalé kolonie, ale především dominia v jednom svazku, který bývá označován za Commonwealth, někdy též Britské společenství národů, které v současnosti tvoří 53 subjektů a žije v něm na 2,2 miliardy lidí. Což je skoro šestinásobek obyvatel EU.

Aby se stalo „společenství“ ekonomickou silou srovnatelnou s EU by naprosto stačilo bližší hospodářské spojenectví Británie s Austrálií, Kanadou, Jihoafrickou republikou, Novým Zélandem, Malajsií, Indií a Pákistánem. Nemluvě o surovinově bohatých zemích Afriky, jako je Uganda, Zambie, Keňa, či Tanzanie. To by podle mě bylo projevem rozumné a realistické politiky vládnoucí vrstvy Británie.

Ta se však rozhodla nasměrovat svou zahraniční politiku naprosto jiným směrem. Začala se prezentovat jako obnovující se globální mocnost. Až na hraně únosnosti její loď provokovala Rusko v oblasti Krymu a zrovna tak se její lodě motaly v Jihočínském moři.  Stát, který má necelé dvě stovky jaderných hlavic se těmito husarskými kousky v očích Ruska spíše ztrapňoval, leč přece jenom bylo nutné, aby obě supermocnosti na tyto projevy reagovaly. Nemá smysl vzpomínat na další projevy velikášského militarismu. Stejně se o všech veřejnost nedověděla.

Důležitý je nedávný vývoj.

Biden po divokém odchodu USArmy z Afghánistánu americké veřejnosti oznámil, že končí éra zásahů USA v jiných zemích čili tak zvaná politika „vývozu demokracie“. Veškeré síly prý USA věnují obnově pozice nejsilnější globální mocnosti. Brzy nato prakticky podkopal NATO. Inicioval totiž vznik Pacifického vojenského paktu, který v médiích dostal pojmenování akronymem AUKUS (Australia United Kingdom United States). Jde o trojspolek tvořený USA, Austrálií, a právě Velkou Británií. Jde o jasné protičínské vojenské uskupeni, čímž se ani žádný z jeho členů netají. Jde ale o teritorium velmi vzdálené od Evropy, takže je členství V.B. projevem vojenské pýchy se snahou stát se opět globálním hráčem světové politiky.

Světoví komentátoři v tom činu vidí facku nejen EU, ale celé Evropě, která se tak stává tím, čím vždycky byla, totiž oním poněkud členitým západním koncem největší pevniny světa. První jmenovitou obětí nového paktu je Francie, která ztratila kontrakt za miliardy eur tím, že Austrálie okamžitě zrušila objednávku dvanácti diesel elektrických ponorek z Francie. Dostane totiž od nových spojenců jaderné. Bidenova administrativa tak v kratičké době dokumentuje, že jakékoliv spojenectví s USA trvá vždycky jen tak dlouho, jak je to pro Ameriku prospěšné.