Hlavním tématem mnoha ústavních činitelů, ale především antizemanovských prestitutů nejsou politické hrátky Ústavním soudem zprostředkovaných vítězů voleb, ale zdravotní stav prezidenta, který dosahuje zvrácenoosti nejpodlejších paparazzi. Jde jenom o další důkaz úpadku kulturnosti našeho veřejného života, onoho politického speciálně. A jak to bývá, ryba smrdí od hlavy.

Několik let už pozoruji, že naše ústavní instituce trpí vleklou chorobou, kterou bych politologicky označil za rozvrat, latinsky čili „vědecky“ pertubatio, lidově hovadismus. První byla takto postižena instituce Ústavního soudu. Základnu tomu položila sama Ústava ČR. A začátek lze s naprostou jistotou datovat rokem 2003, kdy se dostal do jeho čela Rychetský. Už v tom roce měl 60 let čili šlo o člověka, který měl někde v zátiší dožívat do penze. Pro zmíněnou funkci neměl v žádném případě patřičnou kvalifikaci. Neznám jediný jeho odborný text z teorie státu a práva. Prakticky celý profesní život byl právníčkem bytového družstva. Ještě horší to bylo s jeho charakterovými předpoklady. Člen KSČ, který byl ve svých sedmadvaceti letech z vládnoucí partaje vyloučen s následným uzemněním jeho kariéry. Osoba s chorobnou ambiciózností tak byla po dvacet let sžírána nezvladatelnou nenávistí ke komunistům. Po listopadu ucítil šanci, jako mnozí jiní sebevědomou pýchou pomatení. Brzy se v situaci zorientoval a za svůj cíl si vytýčil stát se předsedou Ústavního soudu. Politickým pletichami se mu to nakonec podařilo. On, sociální demokrat byl do této vysoké funkce překvapivě jmenován prezidentem Klausem. Jemu pak několikrát veřejně vyslovil respekt, který ovšem stále silněji, a především veřejně odmítal Zemanovi. Klasický oportunista. Zvláště když si uvědomíme že byl po celé funkční období místopředsedou Zemanovy vlády. Ve stáří se jeho negativní vlastnosti zesilují, protože už nemá tolik duševních sil na přetvářku. Pod jeho kočírováním ÚS vyplodil nejedno zmatečné rozhodnutí, usnesení, či nález s nepředstavitelnými politickými dopady.

Druhou takto zasáhnutou ústavní institucí se stal Senát. Ten po smrti předsedy Kubery se doslova v několik měsících zvrhl na protistátní a protilidovou mafii. Zasloužili se o to především neúspěšní kandidáti prezidentských voleb, kteří se tím ale stali natolik známými, že jim při totálním nezájmu občanů o volby do senátu stačilo ke zvolení senátorem pak oněch pár stovek hlasů.

Po těchto volbách se rýsuje, že se do této prašiviny dostane i sněmovna. Od 27.12.2006 platí totiž novela zákona o Jednacím řádu sněmovny. V § 77 odst. 5 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, v onom novelizovaném znění stojí: „K ustavení poslaneckého klubu na začátku nového volebního období jsou oprávněni poslanci zvolení do Sněmovny za samostatně kandidující politickou stranu. K ustavení klubu podle věty první je třeba nejméně tří poslanců.“ Z toho jasně plyne, že nemohou mít své poslanecké kluby strany, které byly zvoleny v koalici, ale ani samotné koalice ne. Takže ve sněmovně jsou legálně pouze dva kluby SPD a ANO. Sněmovna tudíž zahájí svou činnost nelegitimně a bude muset ji zažínat účelovou změnou zákona. To předznamenává, že vznikne i mnoho dalších účelových zákonů.

Ústavní to marasmus.