KLASICKÁ ZEMANOVŠTINA
Následující text, napsaný asi před týdnem, mi odmítl redaktor webu, na který v poslední době přispívám publikovat s argumentem, že je naplněn negativními emocemi a že bych si tím sám uškodil u čtenářů. Takže ty negativní emoce vyleju ze sebe alespoň na svůj blog. Tady je ten txt.
Prezident Zeman svou aktivitou v problému Venezuely zase jednou překonal sám sebe. V mých očích porušil nejvyšší mravní princip vyjádřený větou: „Nečiň jinému, co nechceš aby bylo činěno tobě“. Takové chování se neodpouští, i kdyby bylo zdůvodňováno těmi nejvyššími státními, či dokonce celoplanetárními zájmy. Zeman se z toho pohledu dopouští neodčinitelně zlého činu. Pokud se umí modlit, měl by už začít, protože proti němu stojí nesrovnatelně větší síly, než je jeho samolibá ješitnost.
Vůbec není důležité, jakými argumenty Zeman své jednání pro veřejnost odůvodňuje, protože každý i průměrné inteligentní člověk dokáže zdůvodnit jakékoliv své činy. Nadtož on, který je nadprůměrně nadán výmluvností a populistickým myšlením. Přesto si neodpustím dvě poznámky, k jeho vyjádření v TV Barrandov. Řekl v prvé řadě, že vycházel z Venezuelské Ústavy. Bohužel neřekl, kdopak mu ji vyložil, protože ji fakticky interpretoval nesmyslně, jakoby truc prezident měl větší ústavní sílu, než všeobčansky zvolený prezident Maduro. Jsem přesvědčen, že Maduro by se zachoval méně neústavně než Guaido, kdyby nechal truc prezidenta prostě zatknout. Následné jakési omluvné řeči Zemana o astronomické inflaci ve Venezuele, bez alespoň trochu analytického pohledu na celou mezinárodní situaci, která ji odstartovala jasně dokazují, že Zeman nikdy nebyl nic víc, než povrchně myslící intelektuální radikál. Jeho pojetí demokracie a především národohospodářství vždy bylo podřízeno ortodoxii liberálního dogmatu, dominujícího v současnosti světu.
Zmíněný počin prezidenta Zemana je v prvé řadě z hlediska mezinárodního práva zasahováním do vnitřních záležitostí jiné země, navíc země od té naší teritoriálně, politicky, hospodářsky až nebetyčně vzdálené. Tím se projevil jako horší aktivista v mezinárodní politice, než byli kupříkladu Schwrzenberg či Zaorálek, kteří se také podle angažovali ve vnitřních sporech jiných zemí, ale ty byly alespoň vzdáleně možným rizikem pro naši republiku. Zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí bylo ještě v nedávných dobách mezinárodně slušného práva, jedním z vysoce trestných činů. Dneska se ale stal zvrhlou módní praxí pýchou poněkud v úsudcích otupělých mocnářů úpadkových států, či jiných mezinárodně vlivných hráčů. A to nemluvím o faktu, že Zemanův počin je v rozporu s nejedním dokumentem OSN, takže se tím zařadil mezi politiky, kteří již neomaleně, veřejně pohrdají touto jedinou univerzální, celosvětovou organizací.
Zeman má ve zvyku hrát několik partií najednou. V tomto případě mimo jiné asi doufá, poněkud naivně, že alespoň na chvíli vezme vítr z plachet všem zavilým rusofobům a antičíňanům, kteří mu jdou po krku. Marnost nad marnost. Jediným, navíc poněkud okrajovým činem, je nikdy nezastaví v jejich nenávistném tažení proti sobě. Pokud si tím sliboval zajištění vstřícnosti v četných jiných svých sporech, jako třeba s justiční partičkou, platí i pro ony mé předešlé tvrzení.
Že by mu to pomohlo k návštěvě Bílého domu, to už považuji za spekulaci dojemně ubohou. Spíše mi konvenuje názor, že si pomalu kope svůj hrob, neboť v dobách módy revolt všech barev a iniciátorů, by se neměl cítit plně bezpečný ve své funkci, i když by zvolen “veškerým lidem“.
Zeman kdysi napsal pamflet nazvaný, Jak jsem se mýlil v politice. Byl to podle mnohých spíše důkaz ješitnosti a pýchy, který má špatný již samotný název. Zeman se totiž nemýlil v politice, ani nemohl, jenom prokazoval že v některých oblastech politiky byl nekompetentní. A je dosud.