Profesionalizace sportů, především pak olympijských, zvrhla kdysi aktivity s vysokou morálkou na podlou bitku o peníze se všemi průvodními jevy, které k tomu patří. Především pak povýšila bezohlednost na jednu ze zásad soutěžení. Jelikož se na sporty prakticky nedívám, tak jsem si uvedenou skutečnost neuvědomoval. Všiml jsem si toho ale v tomto týdnu, kdy se z nostalgie dívám na mistrovství světa v atletice. V závodě na deset kilometrů žen se reprezentantka Etiopie, Almaz Ayanaová asi po pěti kolech rozhodla, že nasazené tempo je pomalé a značně zrychlila. Žádná soupeřka olympijskou vítězku z loňského Ria, kde udělala to samé, samozřejmě nenásledovala. Ayanaová už v polovině závodu měla skoro půl okruhu náskok před hlavní skupinou a pomalu začínala předbíhat nejslabší soupeřky o celé kolo. Do konce závodu předstihla o celé kolo snad dvacet závodnic. Bylo pro mne nepochopitelné, že ani jedna, slovy ani jedna, jí neuvolnila dráhu. Jen jedna se o to pokusila, už ani nevím ze které země, ale Ayanaová ji asi už nevěřila a začala ji i tak obíhat, takže jediná slušná atletka šla opět k mantinelu, aby mistryni zavazela co nejméně. Pro mne naprosto nepochopitelné chování. Sice jsem se věnoval atletice jen asi pět let, ale v mých dobách neuvolnit trať borci, který jiného předbíhal o kolo, bylo naprosto nemyslitelné. Diváci by ho vypískali a sportovci by jej nepovažovali za kolegu. Něco mi říká, že i tato maličkost cosi zásadního vypovídá o této poněkud zlotřilé společnosti.

Patřičná média začínají veřejnost světa navykat na myšlenku, že jaderná válka je možná, protože lze v ní zvítězit. Tak se pomalu rýsuje největší zločin v dějinách lidstva, protože se vlastně připravuje největší genocida lidské populace. Armáda tyto myšlenky nejen podporuje, ale „kreativně“ rozvíjí. Začíná totiž hovořit o „malých“ jaderných zbraních, které by se údajně daly použít v lokálních konfliktech. Je podle mne opravdu bezpodmínečně nutné, aby se demokracie coby systém vládnutí rozšířil i na dosud nedotknutelné, neboť tajné, problémy vojenství. Vojenští odborníci by měli být povinováni vést veřejnou diskusi o otázkách které se dotýkají života velkého množství civilistů a v žádném případě by nesměli radit politikům. Těm by konečná stanoviska měla poskytovat občanská sdružení. Je prostě nezbytné vzít přímou kontrolu veřejnosti nad armádou, jinak se lidstvo se zlou potáže.

Válka mezi mafiemi elit v USA dostává nový charakter. Moc zákonodárná si usurpuje výkon exekutivy. Podle Ústavy USA je totiž zahraniční politika Unie v pravomoci vlády, čili prezidenta. Nyní ale Kongres nebezpečně obrovskou většinou odebral prezidentovi kompetenci k jednání s Ruskem, KLDR i Íránem. Odhlasoval totiž nejen nové sankce vůči těmto zemím, které vymysleli jeho poradci a ne vládní, jak je obvyklé, ale výslovně zakázal vládě rozhodovat o nich v budoucnu. V USA již delší čas probíhá mocenský boj mezi exekutivou a soudní mocí. Proto mne docela zajímá, jak se k aktu souboje zákonodárců s exekutivou postaví soudy, především ty nejvyšší. A též mne zajímá, nakolik bude vláda sankce dodržovat a postihovat jejich porušování. Podle mého soudu by se Trump měl v prvém kole obrátit na soudy o rozhodnutí, zda Kongres opravdu porušil Ústavu USA.

Řekl jsem již několikrát, že politika sankcí je aktem války. Pokud Spojené státy vůči Rusku stále sankce nejen užívají, ale neustále rozšiřují, je podle mne konečně potřebné odpovědět razantněji. Rusko by mělo přejít k jasnější formě konfrontace. Putin by měl jako správný chlap, který ví o konfliktních situacích své, sdělit druhé straně, že už nemá zájem na jakémkoliv dialogu, nadtož sbližování či jiných aktech spolupráce, nadtož přátelství. Ve válce se přece nevyjednává!! V prvé řadě bych na jeho místě sdělil druhé straně, že s ní nehodlám jednat, pokud nezruší veškeré sankce. Za druhé bych zastavil práci ruské diplomatické mise v USA. Za třetí bych požádal OSN, aby zprostředkovávala diplomatický styk mezi USA a Ruskem.

Kdo se těšil na zmírnění mezinárodního napětí po nástupu Trumpa, je hořce zklamán. Za něco málo víc jak půl roku jeho trápení se ve funkci prezidenta, je situace ve světě tak blízko války, jako ještě nikdy od té druhé, zvané světová. Vojska NATO leží na hranici Ruska v síle, jakou tam neměla ani Hitler. USA a Rusko si navzájem vypovídají diplomaty po stovkách a dokonce zabírají diplomatický majetek druhé strany. Právě tyto dvě události byly vždycky neklamnou známkou toho, že dané země se již rozhodly pro válečný konflikt. Kongres USA navíc nařídil uvalit na Rusko sankce, které sám vymyslel, čímž si usurpoval pravomoc vlády. Při tom Trumpovi odebral možnost je zrušit, čili likvidoval v tomto směru jeho exekutivní pravomoc. Doslova děsivé na jednání Kongresu je to, že pro uvedená opatření hlasovali všichni zákonodárci kromě pěti. Jinými slovy, Trump je naprosto osamocen. I strana, za kterou kandidoval, se ho nyní snaží zničit a možná ještě důsledněji, než opoziční demokraté. Tvrdím, že v USA došlo k puči, který provedli zákonodárci. Obrovská pozemní armáda NATO, sice pod velením USA, ale složená převážně z rusofobů ochotných jít opět proti Rusku čeká na povel, či spíše na provokaci, aby zahájila útok na Kaliningrad. Jsem přesvědčen, že je to taktický tah Západu k řešení krize v Ukrajině. Při sebemenším rozhoření války na jihovýchodě Ukrajiny vtrhnou vojska NATO do vzpomínaného Kaliningradska. Aby toho nebylo málo, jakýsi pološílený admirál USA veřejně prohlásí, že napadne KLDR jadernými zbraněmi, pokud dostane k tomu od vrchního velitele rozkaz. Nejtragičtější na tom všem je, že OSN se všemi těmi byrokraty není schopno žádné akce. Na co ji potom lidstvo vůbec m, ptám se já.