Profesionalizace sportů, především pak olympijských, zvrhla kdysi aktivity s vysokou morálkou na podlou bitku o peníze se všemi průvodními jevy, které k tomu patří. Především pak povýšila bezohlednost na jednu ze zásad soutěžení. Jelikož se na sporty prakticky nedívám, tak jsem si uvedenou skutečnost neuvědomoval. Všiml jsem si toho ale v tomto týdnu, kdy se z nostalgie dívám na mistrovství světa v atletice. V závodě na deset kilometrů žen se reprezentantka Etiopie, Almaz Ayanaová asi po pěti kolech rozhodla, že nasazené tempo je pomalé a značně zrychlila. Žádná soupeřka olympijskou vítězku z loňského Ria, kde udělala to samé, samozřejmě nenásledovala. Ayanaová už v polovině závodu měla skoro půl okruhu náskok před hlavní skupinou a pomalu začínala předbíhat nejslabší soupeřky o celé kolo. Do konce závodu předstihla o celé kolo snad dvacet závodnic. Bylo pro mne nepochopitelné, že ani jedna, slovy ani jedna, jí neuvolnila dráhu. Jen jedna se o to pokusila, už ani nevím ze které země, ale Ayanaová ji asi už nevěřila a začala ji i tak obíhat, takže jediná slušná atletka šla opět k mantinelu, aby mistryni zavazela co nejméně. Pro mne naprosto nepochopitelné chování. Sice jsem se věnoval atletice jen asi pět let, ale v mých dobách neuvolnit trať borci, který jiného předbíhal o kolo, bylo naprosto nemyslitelné. Diváci by ho vypískali a sportovci by jej nepovažovali za kolegu. Něco mi říká, že i tato maličkost cosi zásadního vypovídá o této poněkud zlotřilé společnosti.