. Je vysoký počet lidí, zajímajících se o politiku, kteří tvrdí, že v současnosti neexistuje rozpor mezi levicí a pravicí. Jiní zase, že rozdílnost mezi pravicí a levicí není pro světové dění rozhodující. Ještě jiní, že jsou v současnosti mnohem důležitější společenské rozpory, než ten mezi levicí a pravicí. A konečně, že levicovost je jakýsi marxistický, komunistický, či socialistický přežitek. Nic z toho není pravda. Jedinou pravdou je, že levicoví politici, ale především politologové a filosofové jsou v totální dezorientaci. Komplexní vítězství jejich třídních nepřátel, korunované rozpadem socialistického tábora a likvidací SSSR je natolik vyvedlo z míry, že zatím nebyli schopni vypracovat ucelenou ideologii levice pro stávající globální společnost. Při tom se doslova vtírá do mysli každého jen trochu neelitářského myslitele zásadní levicová idea. Dokonce vyloženě nosná, specielně v posledních týdnech obzvlášť srozumitelná naprosté většině lidí. Je to problém války a míru. Nikdy v dějinách nebyla válka touhou řadových občanů a vůbec prostých lidí. Válku vždycky chtěli, prosazovali a nakonec cizíma rukama vedli jen příslušníci elit a z nich pak ti nejvíc ambiciózní a především mocichtiví všeho druhu až po psychicky narušené. Levicový politik se od jiných tedy odlišuje naprosto zásadně tím, že odmítá válku. Problémy řeší vždy jen vyjednáváním, trpělivým dialogem a hledáním kompromisů. Odmítá dokonce teorie o spravedlivých válkách, obraných válkách, nadtož o preventivních vůči údajné hrozbě. Žádný politik, připouštějící válku jako řešení, i když třeba poslední a údajně nevyhnutelné, není levicovým a když to o sobě tvrdí, pak je hned dvojnásobným lhářem. Lže o válce obecně, jako o možném řešení sporů a o konkrétní válce tím spíše, protože ji sám zavinil, nebo je alespoň spoluviníkem. Vypracovat životaschopnou teorii míru jako nosnou ideologii je podle mého názoru prvním úkolem opravdové levice.