Po zveřejnění výsledků včerejších prezidentských voleb ve Francii už je jasné, kdo bude dalším prezidentem. V mých očích jasný důkaz, že globální elity nemají zájem ztratit kormidlující udidlo, jímž ovládají Francii. Maminčin mazlíček, podle mého soudu dokonce až pubertálně zastydlý mladík a ne muž, byl globální elitou vybrán pro svou neutuchající ambicióznost, pracovitost, skvělé vzdělání, politickou naivitu, charismatickou image a kádrovou prověřenost. To poslední si zajistil již ve svých třiceti letech, kdy začal pracovat v Rotschildově bance. Když tam pak v roce 2012 vydělal na jedné akvizici skoro 3 miliony eur propadl iluzi, že je dítětem úspěchu a vstoupil do politiky coby poradce prezidenta. Letos končící prezident, určitě nejslabší v poválečných dějinách Francie, si ho v roce 2014 vybral jako ministra národohospodářství a slíbil mu veškerou podporu pro reformy, které Hollandemu konvenovaly. Aniž tam nějak zvláště uspěl, už v dubnu 2016 podal demisi, založil svou stranu, přesněji hnutí „En marche“, čili „Kupředu“ a brzy nato vyhlásil svou kandidaturu na prezidenta. Kandidatura vyvolává příliš velké množství otázek. Jako politik zatím nic nedokázal, jako podnikatel se fakticky zapletl do globální financiérské mafie a jako veřejný činitel jasně dokázal, že v tradičně levicové Francii stojí na opačném břehu. Konkrétněna tomto místě připomínám některé jeho názory. Odmítá 35ti hodinový pracovní týden, jako velice krátký. Brojí proti vysokým částkám odstupného zaměstnanců, prý to brzdí mobilitu na trhu práce. Kritizuje vysoké zdanění miliardářů, což samo o sobě je legitimací lokaje nejvyšších vrstev. Raketový vzestup osobní popularity a především celého hnutí prokazuje nesporně dvě věci. V současnosti v politice rozhodují stále víc a víc peníze, takže za jeho osobou musí stát velké peníze, ba dokonce ty největší. Díky tomu pro něj pracují i týmy nejschopnějších manipulátorů veřejného mínění. Jinak by takový antilevičák v žádném případě neměl ve Francii šanci, nadtož úspěch. Síla globálních financiérů už i ve „staré“ Evropě prosazuje nadvládu oligarchů a Emánek Macronů je nesporně jejich člověk. Pokud před druhým kolem nezafunguje nějaká „Deus ex machina“, třeba v podobě WikiLeaks, který by zviditelnil zdroje oněch obrovských peněz, podporujících soupeře Le Penové, je podle mého soudu už prezident Francie fakticky zvolen.