DALŠÍ DŮKAZ UBOHOSTI ZÁPADU, PROHLUBUJE SE PROPADÁNÍ DO ABENDLANDU

I když politici západu údajně odmítli hypotézu o konci historie, čti dosažení globálního vítězství tak zvané liberální demokracie, již víc jak deset let se chovají tak, jakoby se konce dějin chtěli skutečně dopracovat. Americká výmluva definovaná Bushem mladším po osudovém 11. září 2001 a deklarovaná jako nová křížová výprava proti terorismu, jmenovitě ale pouze islámskému, vytvořila ideologický rámec celé následné mezinárodní politiky Západu, která měla spočívat v šíření oné „oslavované“ liberální demokracie. Vojenská agrese v Afghánistánu byla ještě vedena pod korouhví zničení Tálibánu, údajného to ochránce Al-Káidy, údajného to viníka útoku na „dvojčata“. Obojí byla s největší pravděpodobností pouze obrovská lež. Operace nazvaná „Svoboda pro Irák, pak už byla prokázanou lží motivovanou zmíněnou ideologií šíření demokracie a svobody. Od té doby je celá mezinárodní politika Západu motivována pouze podvody, provokacemi, ba dokonce sebeobelháváním. Tím se Západ víc a víc propadá do stavu Abendlandu, teritoria to skutečného západu – ale nejen Slunce. Lži jsou v současnosti nezbytnou výbavou Západu v jeho stále více ubožáckém souboji o udržení pětisetleté nadvlády nad světem. Tu poslední jsem zaregistroval v posledních dnech. Obrovskou migraci do Evropy prý způsobilo Rusko. Prý svou masivní podporou Asáda v boji s jeho protivníky prodlužuje a nebývale zintenzivňuje úprk Syřanů ze své vlasti. Abendland už nejméně čtyři roky se snaží všemožnými nastrčenými figurkami svrhnout vládu údajného diktátora Bašára al-Asáda. Podporoval každou muslimskou teroristickou buňku, která byla ochotná bojovat s legitimní vládou Sýrie. Tak mimo jiné vygeneroval i Islámský stát, čili jakousi superteroritsickou organizaci dnešního světa, operující hned v několika zemích Blízkého Východu. Tak jako Americká podpora Afghánského boje proti SSSR vyprodukovala Tálibán, tak podpora teroristů v Sýrii zplodila jakýsi Islámský Chalífát, vojenskou sílu bez státu, čili čistokrevnou diktaturu teroru. Rusové se rozhodli minulý týden zintenzivnit podporu Asáda a Američtí lháři se ihned nechali slyšet, že tím způsobili obrovskou migraci. Jenže nějak zapomněli, že migrace začala poněkud dříve, než Putin rozhodl o zvýšeném zapojení Ruska do konfliktu v Sýrii, motivovaný bojem s Islámským státem. Osobně jenom doufám, že si to Putin dohodl s reprezentanty muslimů ve vlastní zemi. Ono totiž v Ruské federaci žije na 15 milionů muslimů, čili prakticky skoro deset procent obyvatelstva a jejich nepokoje v Rusku by byly spolehlivým koncem vládnutí Putinovy garnitury.

MÁ TAKOVÁ PSYCHICKÁ CHOROBA VŮBEC JMÉNO?

V mém okolí se objevila osaměle žijící žena, která má již víc jak 75 let. V sedmdesátých letech opustila Československo. Nikoliv jako politický uprchlík, ale ekonomický. V sousední zemi se jí, i za pomoci sňatku se starším mužem, opravdu povedlo dopracovat se do střední třídy a získat poměrně solidní majetek. Po převratu a především po Klausově finanční „reformě“ ve formě trojí devalvace koruny, se její úspory v cizí měně staly dostatečně velkými, aby v privatizaci nakoupila značné množství nemovitostí, které začala pronajímat, především chtivým, leč nezkušeným, podnikatelům. Dneska vlastní několik domů, nejen v ČR, ale i na Slovensku. Má samozřejmě nemovitosti i ve své nové domovině, v Rakousku. Před několika lety se začala specializovat na koupě bytů v domech bytových družstev, které pak pronajímá, což jí umožňují stupidní zákony této země. Před několika dny koupila, solidně předražený byt dokonce v našem domě. Má jedinou dceru, která žije v USA a s matkou fakticky nekomunikuje. Takže její nákupy nejsou v mých očích ničím jiným, než duševní poruchou. Doslova případ pro psychiatry. Přemýšlím jenom, jak bych takovou chorobu nazval. Nejspíše asi Rothschildovským syndromem. Vždyť kupříkladu jeden z Rothschildů si údajně léčil žal ze smrti své manželky stavbou nejvelkolepějšího zámku v Evropě, v němž nashromáždil jednu z největších uměleckých sbírek světa. A to v době, kdy umíralo na bojištích Evropy na miliony lidí.

ČTRNÁCT LET SPEKULACÍ A KONSPIRAČNÍCH TEORIÍ

Když jsem před 14ti lety viděl v přímém přenosu ČT náraz jednoho z letadel do dvojčete a pak zřícení obou mrakopdrapů, první mou myšlenkou bylo, že se americkým zpravodajským službám cosi nepovedlo. Brzy po katastrofě se hovořilo, že patnáct z devatenácti únosců letadel byli občané Saudské Arábie. Tehdejší ministr vnitra a dnešní král Saudská Arábie v oné době prohlásil, že to nemohli zosnovat Arabové a že za akcí je Izraelský Mosad. Nejsem sympatizantem různých hypotéz o spiknutí občanů USA. V žádném případě nehodlám posuzovat různé vědecké či spíše technické názory o odolnosti budov a způsobech jejich destrukce. Nevěřím rovněž o záměrné destrukci dvojčat pomocí výbušnin. Ale připouštím, že Americké tajné služby minimálně zanedbaly své povinnosti. A domnívám se, že záměrně, jako záměrně nereagoval Roosevelt na varování rozvědky před útokem na Pearl Harbor, protože potřeboval záminku pro vstup USA do války. Americkým mocným je dneska válčení velice potřebné. Dokonce si myslím, že jim nezáleží na vítězství. Zbrojařské firmy potřebují udržovat své zisky, ale také výzkum, rozvoj a zvýšené dojení státního rozpočtu. Jsem ochoten připustit, že v budovách byly nahromaděny nevhodné materiály, ba dokonce výbušniny, což bylo pouze atentátníkům k „dobru“. Jsem vnitřně pořád přesvědčen, že šlo o provokační spiknutí inspirované CIA a realizované Mosadem, který si ty Araby najal. Ovšem pravdou je, že nevěřím oficiální verzi vyšetřování. Tak jako jsem nikdy neuvěřil zprávě Warrenovy komise o smrti Johna Fitzgeralda Kennedyho.

ZEMAN V POLOVINĚ MANDÁTU

Prezidentská funkce v Československu a potažmo i v ČR, je v mých očích pozůstatkem monarchismu. Původně jakousi odměnou pro stařičkého Masaryka. Nedovedli jsme se jí zbavit za vlády KSČ a po nich už teprve ne, protože Havel, Klaus, ale i Zeman po nějakém takovém zápisu do historie celý život nepokrytě snili. Ve smyslu Ústavy jde o funkci pouze prestižní, leč zmíněná trojka se vždycky cítila ještě natolik silná, že každý z ní se chtěl v politice země i prosazovat, nejen „klást věnce“, jak všichni říkávali. Havel, v politice vychován disentem s jeho konspiračními metodami, se v prezidentské funkci vyžíval ve vnitřní politice státu. Na kabinetní pikle byla však parta jeho nohsledů poměrně nepočetná a především nevzdělaná, jako jejich vůdce. V politice pak byli všichni amatéry a většina bez schopností. Proto Havel ve vnitrostátní politice prohrál všechno, do čeho se pustil. Klaus pochopil, že mu funkce dává jakýs, takýs prostor pouze v zahraniční politice. Ve své ješitné pýše se zaměřil na to, že poučovat celý svět, především tedy Evropu o socialistickém až komunistickém nebezpečí, které trčí z každého kolektivismu, tedy i ze samotné EU. Nakonec byrokratismus EU mu vystačil na mnoho let poměrně oprávněné kritiky nově se tvořící integrace Evropy. Zeman ze všech jmenovaných prozatím je nejsvéráznější a většinu bitev vyhrává jak uvnitř státu, tak i v prezentaci ČR ve světě. Řekl bych, že je nejúspěšnější a tak zvaná „pražská kavárna“ svou nenávistí a uchylováním se k vulgaritě mu spíše získává další a další sympatie u většiny voličů. Zatím lidem své vlasti prospěl, především svou mezinárodní angažovaností, nejvíc, i když má za sebou pouze čtvrtinu doby, jakou ve funkci strávil Klaus a pětinu Havlova angažmá. Mediální galérka se pořád snaží veřejnost přesvědčovat, že z českých politiků zná svět jedině Havla. Blbost. Více lidí v Evropě a USA zná spíše Jágra, Gotta a Nedvěda, vždyť o politiku se vesměs lidé nezajímají, nadtož o politiky. Zeman navíc pochopil, kde se tvoří nový svět a snaží se naši zem do toho procesu zapojit. V tom je jedinečný dokonce i mezi evropskými politiky. Není ještě jisté, že onen nový svět vyhraje hned první bitvu, ale je jisté, že vyhraje válku. Pokud by se tak nestalo, asi by šlo o zánik lidstva.

SVĚTAPÁNI OPOUŠTÍ USA

Každý nástroj se časem opotřebovává. Tak se v globální politice opotřebovala USA. Jejím vrcholem bylo dvacáté století, především pak obě světové války, které USA iniciovala, vyživovala a nakonec zdánlivě rozhodla. Důsledkem onoho obrovského vypětí je v současnosti vidět vysoký stupeň opotřebení Amerických regionálních elit, v nichž v průběhu dvacátého století se ukrývala i většina nadnárodních elit. Hovořím-li o regionálních, jmenovitě Amerických elitách, měl bych spíše psát o „atlantických“ elitách, jelikož elity USA a Velké Británie jsou nejméně dvě století silně propleteny. Krize dolaru, krize Amerického finančnictví, která se v roce 2007 rozlila do celého světa, krize vojenství, spočívající v tom, že USA není schopna vyhrát jedinou válku od doby té druhé světové a především nebývalý nárůst antiamerické odbojnosti regionálních elit po celém světě, to všechno jsou příznaky úpadku, a řekl bych neodvratného konce, dosavadní pozice USA na planetě. Nadnárodní prediktor hledá proto novou pozici pro představitele nadnárodních elit, tedy svou a tím je nucen najít i hlavního nositele dalšího globalizačního procesu. Včera jsem se díval víc jak dvě hodiny na oslavy 70tého výročí konce druhé světové války, které zorganizovala vláda ČLR. Na tribuně při vojenské přehlídce stáli prakticky jen Si Ťin-pching a Putin, kteří spolu neustále komunikovali. Ostatní státníci a politici byli jednoznačně mimo tuto dvojici. Něco mi říkalo, že světapanstvo si už vybralo nového reprezentanta své moci. Tuším, že USA je odepsaná.

USA POTŘEBUJÍ ISLÁMSKÝ STÁT

Idea světovlády v dějinách putuje. Zachvátila postupně mnohé muže a jimi zfanatizované národy. Již více jak sto let pomalu, leč o to zhoubněji, devastuje myšlení příslušníků predátorské mafie, jejíž vůdčí exempláře se koncentrují v USA. Svět se díky technologickému „pokroku“ v některých oblastech už prakticky zglobalizoval. Chybí nyní jen dostat veškeré lidstvo pod kontrolu jediné moci. Skuteční vládci USA již nejméně od druhé světové války považují celou planetu za oblast svého zájmu. Kterýkoliv stát, jenž se nechce podvolit jejich vůli, označují proto za riziko pro bezpečnost svého impéria. Po rozpadu staletí trvající koloniální moci několika Evropských států trvalo skoro půl století, než se začaly formovat snahy o sjednocování Arabů, kolébky posledního velkého náboženství a sní spjaté svérázné kultury. Islám dneska již ovládá nejen jejich svět, ale i mnoho dalších teritorií a jakékoliv sbližování mezi zeměmi jeho vyznavačů zásadně ohrožuje vidiny Americké světovlády. Mocipanská vrstva USA dělá proto všechno možné, jen aby udržela Arabský svět, potažmo islám, v podřízeném postavení vůči světu bílého muže. Fanatismus islámských radikálů, ať již má původ v jakémkoliv podnětu, Američanům proto nebývale vyhovuje. Řečeno lapidárně, Islámský stát, který je pokračovatelem jak tálibánu, tak Al-Kaidy, se světovládným snahám USA výborně hodí. Brání tomu, aby se Arabský svět a muslimské země vůbec, přidaly k nově se tvořící geopolitické síle. Pokud by se nový pól globální moci tvořený ČLR, Ruskem, Indií, Brazílií a Jihoafrickou republikou stal přitažlivé pro Arabský, potažmo muslimský svět, pak by se značně urychlila přestavba mocenské struktury na planetě. Nejde tedy o žádnou válku civilizací, kterou nám, především Evropě, vnucují Američané. Nejmocnějším Amíkům jde jen a jenom o prodloužení své nadvlády nad glóbem.

USA MUSÍ PŘIZPŮSOBIT SVOU DLOUHODOBOU GEOPOLITICKOU STRATEGII

Nejpozději v době první světové války si rozhodující mocnáři USA uvědomili, že nemohou vystačit se svou politikou izolace od světového dění. Roku 1823 ústy svého prezidenta USA světu pouze oznámila, že jakékoliv vojenské angažmá evropských zemí na kontinentu obou Amerik, bude považovat za ohrožení své bezpečnosti. Vojenskou sílu pro realizaci své pohrůžky už tehdy USA měla. Tím si Amíci zajistili, aby jim nikdo nepytlačil na „jejich“ kontinentu a o ostatní svět neměli valný zájem. Jejich vojenští teoretici si pouze byli vědomi toho, že USA se musí v budoucnu stát námořní mocností. Do první světové války takovou byla prakticky jenom Velká Británie, nad jejímž impériem skutečně nezapadalo slunce. První světová válka významně posílila světový význam USA právě na úkor Británie, Francie, Španělska, Belgie a dalších států s koloniemi. I když hlavním poraženým v oné válce bylo Německo, nebylo už tehdy stěžejním soupeřem zájmů USA. V Evropě, jak jsem se již zmínil před několika dny, bylo jedinou strategickou zásadou USA nedovolit spojenectví Německa s Ruskem. Což po revoluci v Rusku stejně nehrozilo. Druhá světová válka dovršila vývoj USA v námořní mocnost a to tak dokonale, že se země stala vůbec nejmocnější na glóbu. Což platí dodneška, kdy USA ovládá všechny oceány a většinu moří. Základem této vojenské síly jsou letadlové lodě a ponorky s balistickými raketami. Doznívá význam letadel s dalekým doletem, především těžkých bombardérů. Moc nad světem, čili geopolitika, byla, je a vždy bude soutěží mezi pevninskou velmocí a námořní velmocí, protože veškeré zužitkovatelné bohatství je na pevnině a v jejím nejbližším okolí. Hlavní zásadou strategie USA je proto v současnosti mobilita, především námořní, která jim má zajistit rychlý zásah kdekoliv a kdykoliv, kde by byly ohroženy jejich zájmy. Pevninská mocnost, která se po rozpadu SSSR zatím nevyprofilovala, stojí před úlohou, jak na tuto strategii odpovědět. Podle toho, co jsem viděl na vojenské přehlídce v Pekingu, která se uskutečnila před dvěma dny, ČLR už strategickou odpověď našla. Zkonstruovala rakety středního doletu, pohybující se rychlostí desetkrát vyšší, než zvuk a určené na boj s letadlovými loděmi. Tak rychlé rakety jsou nesestřelitelné a neskonale spolehlivější, než kamikadze, které proti letadlovým lodím USA užívalo Japonsko. Tím se zásadně mění rovnováha sil mezi námořní a pevninskou mocností v boji o asijskoevropský superkontinent. USA musí tedy nyní hozenou rukavici zvednout, pokud chce pokračovat v souboji o nadvládu nad planetou.

SVĚT SE SKUTEČNĚ ROZDĚLUJE

Včerejší oslavy konce druhé světové války v ČLR už jasně dokazují, že se svět definitivně dělí. Na jedné straně atlantocentristé, tedy jejich vůdčí zem USA s lokajskou EU pod knutou agresivního NATO. Na druhé straně pomalu se sbližující zbytek světa. Blíží se tedy nezadržitelně konec pět století se rozvíjející bělošské nadvlády. Bojím se pouze toho, aby ona chcípající kobyla nekopala tak divoce, že by sebou do propasti dějin vzala celou civilizaci, nebo dokonce veškeré lidstvo.

NĚCO Z MÉHO OSOBNÍHO PŘESVĚDČENÍ

Pokud se nemýlím, tak jsem na tomto blogu zatím neuveřejňoval mé příspěvky z diskusí u přečtených textů na síti. Dneska udělám výjimku. Stanislav Vozka na webu http://www.novarepublika.cz/2015/09/ostudna-pripominka-velkeho-vyroci.html?showComment=1441210285407#c9168587866944077378 publikoval text, který mne doslova vyprovokoval k reakci, v níž jsem vyjádřil své nejniternější přesvědčení. Proto si celý ten svůj diskusní text vyvěšuji i na tomto blogu. Možná že to jeho čtenářům některé mé texty objasní. Tady tedy je: „Jestliže hnutí, která odstraňovala soukromé vlastnictví „výrobních prostředků“ byla v proudu historie označováno za revoluci a ona to byla skutečně první opravdová změna v celých dějinách lidstva, pak zákonitě každý čin, který by revidoval onu majetkovou změnu, byl kontrarevolucí a basta. Pražské jaro z roku 1968 sice nemělo ve svých záměrech privatizaci, restituce a podobné libůstky bohaté vrstvy světa, ale podle výsledků aktivit z roku 1989 a následujících, by stejně k nim už v oné době došlo. Muselo by, jinak to tehdy, dnes a ještě i v daleké budoucnosti zatím nebude možné. Takže je v mých očích kontrarevolucí nejen všechno, co se děje ve světě od poslední dekády minulého století, ale byla kontrarevoluční i jednání mnohých aktivních lidí v roce 1968 v ČSSR. Husitství a dobu obrozeneckou laskavě nespojujte s tak zvaným Pražským jarem. Obě velká hnutí byla dlouhodobá a zanechala trvalé výsledky. Šlo o opravdový přínos češství do dějin alespoň Evropy a proto je tak z hloubi duše nenáviděn všemi nepřáteli Čechů. Pražské jaro vedle toho byla jednak pouhá epizoda, která navíc byla jakýmsi tréninkem uprostřed „tábora socialismu“ na budoucí, až dnešní „barevné revoluce“. Kdo tyto souvislosti nevidí, či dokonce odmítá, patří k jiným politickým silám, především protičeským a proboháčským. Což je pro mne nepřijatelné“. Konec citace.