Když Havel na Letenské pláni moderoval státní převrat, ani jednou nepoužil slovo kapitalismus. Později to zdůvodňoval tak, že prý komunisté tento pojem za celá dlouhá léta opatřili mnoha hanlivými přídomky, takže prý nevystihoval jeho skutečnou podobu. Neuplynulo ale mnoho let a náš jediný, světem velebený revolucionář, dokonce sám dal kapitalismu ještě hanlivější nálepku, než jakou kdy použili komunisté kdekoliv na světě. Ve svatém boji proti Klausovi se nechal unést a zahovořil o mafiánském kapitalismu. Při své politické nedovzdělanosti si myslel, že takto pojmenovává pouze konkrétní provedení kapitalismu v ČR, zaváděného tvůrčí invencí politického klanu Okrádáme Dobře a Spolehlivě. Kdyby Havel opravdu znal alespoň maličko z dějin vznikání kapitalismu třeba v Británii, USA, ale třeba i v daleké Austrálii, musel by vědět, že žádný kapitalismus v dějinách nevznikal jinak, než podobně tomu, jak jej zavedla u nás ODS pod Klausovým diktátem. A tak globálně puncovaný nositel pravdy nám všem nakonec sám řekl o kapitalismus tu nejpodstatnější pravdu, i když, bohužel pro něj, jenom omylem.

Současná vláda všech Britů údajně musí realizovat rozsáhlé úspory, samozřejmě že pouze na prostých lidech. Prý se jí nedostává prostředků. Při tom ale analytik George Monbiot zjistil, že firmám slouží snaživěji, než své důstojníky obskakovali slouhové ze strachu, aby nebyli posláni na frontu, když se pánovi znelíbí. Jmenovaný ekonom vypátral, že právě Cameronova vláda rozhodla o tom, že britské firmy s pobočkami v cizině nemusí platit podnikatelské daně ze zisku, vydělaného jejich zahraničními pobočkami. Zároveň korporace mohou nadále odepisovat provozní náklady i svých zahraničních poboček od svých britských daní. Ve srovnání s tímto daňovým mustrem, je nedávná profláknutá zkorumpovanost našich politiků, ubohým odvarem lokajství vůči bohatcům. Jelikož Západ, především pak USA a Británie jsou vrcholnými vzory našich papalášů, máme se ještě hodně na co těšit.

Za premiérování Dzurindy byly na Slovensku uzákoněny četné neoliberální změny v sociální oblasti, které se u nás nepodařilo zatím prosadit. Jakmile byl vystřídán Ficem, některé z nich byly zrušeny, či alespoň zpochybněny před soudy. Především pak v oblasti zdravotního pojištění, dotýkajícího se všech obyvatel. Za současné vlády, jejíž hlavou je Radičová, ale krkem opět Dzurinda, přistupuje politická smečka k návratu k dogmaticky liberálním praktikám. Za jednu z nejhnusnějších považuji nedávné rozhodnutí slovenského Ústavního soudu v Košicích, podle něhož už nebudou muset zdravotní pojišťovny vynaložit případný zisk pouze na financování zdravotní péče. V mých očích jde o evidentní zločin a nejen o protiústavní rozhodnutí. Občané jsou zákonem donucováni předplácet si pojistku na zdravotní péči, ale správce jejich peněz si s nimi může fakticky dělat, co se mu zlíbí. Místo financování zdravotní péče s nimi může kupříkladu spekulovat na burze, aby eventuelní, leč málo pravděpodobný zisk, si vlastníci či manažeři pojišťovny potom rozdělili mezi sebou. Tato podlost Ústavního soudu samozřejmě neobsahuje ani slovo o tom, kdo uhradí eventuální ztrátu zdravotní pojišťovny. Přesně jak to má být v neoliberálním sockapitalismu. Náklady nesou všichni, zisk si přisvojují jenom vyvolení.

Čekám pořád, že naše média přinesou sdělení, které by mohlo být eutanazií pro Bezděkovu komisi, ba i pro ostatní návrhy penzijního převratu z pera ODS, kterých prý je dokonce pět. Koncem minulého měsíce totiž zkrachovala nejstarší (skoro tři sta let) pojišťovací firma na světě, proslulá Equitable Life, do které uložili její investoři 26 miliard liber. Všichni se nyní dověděli, že dostanou zpět jen čtvrtinu svých peněz. Navíc 535 000 osob, které si u fondu platili penzi, nedostane ani peny. Že zprávu o krachu nešíří anální lezci soukromých médií, jsem očekával, ale mlčení České Televize považuji za trestný čin zatajování informací ohrožujících bezpečnost občanů.

Od čtenáře se značkou jarin jsem obdržel upozornění, že po první světové válce plebiscit na Těšínsku neproběhl, jak píši na tomto blogu dne 12.1.11. Ano, taková je pravda. Oficiálně nebyl mezinárodní komisí vyhlášen. Také jsem ve svém textu o něm psal pochybovačně. Ovšem přesto z něho jednoznačně vyznělo, že plebiscit se uskutečnil, což neodpovídá dějinné pravdě. Uskutečnilo se jen několik místních průzkumů, ale ty obě strany považovaly za tak problematické, že nakonec souhlasily s rozhodnutím konference velvyslanců z 28. 7. 1920, která Těšínsko rozdělila.

Budu dneska lapidárně stručný. Základním programovým tvrzením současné české vlády je ideologické dogma, že bohatství je vytvářeno pouze podnikáním. Z této demagogie pak plyne, že práce se u nás hodnotí, pokud se vůbec hodnotí, daleko méně než třeba peněžní spekulace, které žádnou hodnotu k bohatství nepřidávají. Veškeré operace s penězi jsou totiž podnikáním s nulovým výsledkem. Zisk jednoho je vždycky ztrátou jiných. Průměrná mzda v ČR tvoří v zemědělství jen 38 procent průměrné mzdy v peněžnictví. Z čehož plyne, že ti, kdo nám zajišťují základní existenční potřebu – potravu – jsou společností hodnoceni pouze na třetinu těch, kteří nevytváří vůbec žádné hodnoty. Napadá mne tedy, že tento poměr je docela výstižným číslem, určujícím míru zvrácenosti našeho ekonomického systému.

Když jeden z mých nejlepších přátel v polovině sedmdesátých let emigroval na Západ. Zakotvil v Rakousku. A i v té poměrně střídmé zemi se jako psychiatr od místních dozvídal, že si jsou vědomi, že tančí pod svahy sopky. Uběhlo skoro půl století a&já nabývám přesvědčení, že už tančíme přímo v kráteru té sopky. Slovník politických ekonomů zná tři termíny pro hospodářský pokles. Krizi, recesi a depresi. Za krizi se v našem prostoru vydává každý větší hospodářský pokles. Recese, to už je pokles tvorby HDP trvající minimálně dvě čtvrtletí za sebou. Což nás potkalo v minulých dvou letech. Deprese zažil svět Západu teprve dvě. V roce 1873 a v letech 1929  1931. Varující je, že po obou došlo k celosvětovým válkám s následnými průvodními jevy. Po první vznik Leninova státu a po druhé zase čtyřicetiletí studené války. Několik nositelů Nobelovy ceny za ekonomii varovalo současné vlády, ať po právě proběhlé finanční krizi neprovádí úsporné škrty státních rozpočtů, že je to nejspolehlivější cesta k ekonomické depresi. Jelikož žádná vláda si jejich varování ani nevšimla, jsme podle mého soudu na spolehlivé cestě nejen k depresi, ale k následné třetí světové válce. Což by konečně mohlo vytvořit revoluční situaci, o které doufám, že ji chudí světa konečně uskuteční s využitím zkušeností z předešlých dějinných vzpour a revolucí, minimálně Pařížskou komunou počínaje a Říjnovou v Rusku konče, takže si ji už definitivně nenechají ukrást.

Přes všechny oslavné chorály jsem Obamu od nástupu do prezidentské funkce považoval pouze za černého manekýna a nic víc. Již dávno je pro mne jednotkou politického blbství jeden gorbačov, při čemž ostatní politici mohou dosahovat pouze zlomku této jednotky. V mých očích je Obama již nad hodnotou 0,9 gorbačovů a zdárně stoupá. Nejvíc se proflákl eskalací války v Afghánistánu, totálním selháním řešení finanční krize a ztrátou většiny v Kongresu hned po dvou letech svého prezidentování. Minulý měsíc vyšla výroční zpráva nezávislého think-tanku Amerického Centra pro monitoring konfliktů. V ní se mimo jiné uvádí, že v rámci afghánské války bylo v Pákistánu bezpilotními letadly zabito 2 043 lidí. V roce 2009 přes sedm set, loni devět set. Vzpomínám si, že při vytváření filozofie konstruování robotů, byla první zásadou teze – robot nikdy nesmí ublížit člověku. Bezpilotní letadlo je v mých očích robot. Pokud tedy roboty na pokyn černého manekýna začínají zabíjet lidi, navíc civilisty včetně dětí, stává se Obama zrůdou, doslova prototypem antilidskosti.

Obyvatelstvo světa se dělí na dvě absolutně protikladné skupiny. Zaměstnavatele a zaměstnance. Mezi nimi pak existuje vrstva lidí, nepatřících ani k jedné z nich. Její příslušníci sice pracují jako všichni zaměstnanci, ale nikoho nezaměstnávají. Ti mne v této chvíli nezajímají. Specifickou zaměstnavatelskou vrstvou pak jsou majitelé disponibilního bohatství, které mohou investovat. Patří výlučně ke skupině zaměstnávající jiné, i když třeba jenom zprostředkovaně přes své bohatství, které investují. Její specifičnost spočívá mimo jiné navíc v tom, že ostatní obyvatele planety nejen zaměstnávají, ale jim všem vládnou, takže tvoří panskou třídu pomalu se globalizujícího světa. Osobně mne zajímá, kolik je v této globální vládnoucí třídě Židů. Pro orientaci lze tvrdit, že v hospodářském, či spíše finančním prostoru onoho globálního světa, operuje podle posledních šetření 9,2 miliony osob, vlastnících víc jak milion investičních dolarů. Nejbohatší z nich pak kolem 50ti miliard. Jestliže se dneska hovoří o všestranné neudržitelnosti současného globálního finančního systému, dotýká se to především, ne-li dokonce pouze, osobně každého z těch necelých deseti milionů lidí, čili něco víc jak jedné desetiny procenta obyvatel planety. Učení radikální sociální revoluce říká, že je nutné zbavit tuto supertřídu jejího bohatství, které je veškerým zdrojem její nadvlády nad lidstvem. Já k tomu jenom navíc přidávám, a to i za cenu její totální likvidace. Je pořád lepší zbavit deset milionů lidí života, pokud se tím vytvoří nová šance k řešení základního problému celých lidských dějin, působící fundament utrpení miliard lidí.

Ve svém druhém funkčním období, uvedl dne 23. ledna 1997 Clinton do funkce ministra zahraničí Madeleine Albrightovou. První ženu v dějinách USA na tomto postu, původem Češku, etnicky Židovku. Narodila se v roce 1937 v Praze, před hitlerovskou okupací se rodině podařilo uprchnout, válku přežila rodina v Londýně, po ní se vrátila do Prahy, aby po Únoru 1948 utekla do USA. Od počátku převratu M.A. velmi úzce spolupracovala s novou mocí staré vlasti, takže když opustila vzpomínanou vysokou funkci v USA, někteří snaživci ji dokonce doporučovali na trůn prezidenta ČR, konečně už po deseti letech uvolněný spřáteleným Havlem. Při enormním nedostatku světově významných lidí, spojených nějak se současnou mocí, neopomněla lokajská média minulý týden připomínat 15ti leté, tedy prakticky bezvýznamné, výročí zmíněné stařeny. Při tom nějak obvykle opomněla připomenout jistá fakta z dob jejího globálního vůdcovství. Dovoluji si proto na některá vzpomenout. Studie OSN uváděla, že kvůli embargu, které Clinton uvalil na Irák, především na léky, zemřelo v něm půl milionu dětí. Na otázku televizní reportérky o smyslu embarga M.A. řekla doslova: Byla to těžká volba, ale stálo to zato. Ačkoliv coby dcera diplomata část dětství prožila v Srbsku, byla to právě ona, kdo prosadil i Havlem požadované humanitární bombardování této země. Při něm bylo mimo jiné užito i tříštivých pum, které jsou mezinárodním právem zakázány. Byly záměrně bombardovány civilní objekty, protože agresor sledoval podlomení morálky obyvatel. Maličkou zemičku bombardovaly letky NATO celých 78 dní. Oficiální prameny NGO Himan Rights uvádí 528 civilních obětí, ačkoliv jich bylo o hodně víc, přiměřeně k tomu bylo mnohonásobně více civilistů, včetně dětí zraněno a statisíce přišly o střechu nad hlavou. Jako velvyslankyně USA při OSN na genocidu ve Rwandě, při níž pro změnu zemřelo až na milion lidí, reagovala slovy: Byla to velmi těžká doba a situace nebyla jasná. S odstupem času se to zdá být jasné, ale tehdy to jasné nebylo, naopak bylo velmi jasné, že kongres USA nepodpoří vyslání dalších modrých přileb a ani Pentagon se nechtěl angažovat&myslím, že mírové síly OSN nemohly dělat to, co měly dělat. Ne že nemohly, ale nechtěly, protože USA neměly zájem. V zemi totiž není ani ropa, ani žádné, pro elektroniku potřebné kovy. Jako úspěšný člověk židovské komunity se M.A. stala členkou tajní globálně mocenské organizace Bilderberg, jejímž posláním je vybírat vůdce globálního ovládání světa. M.A. je celou svou činností příkladem děvky sloužící Židovské světovládě, prostřednictvím zbraní USA. V mých očích tedy děvkou kostlivcovou.