Jakmile se celý politický Západ postavil na stranu Ukrajiny, tak jsem nabyl přesvědčení, že tuto epizodu globální války nerozhodne ani Rusko, ani USA+EU+NATO. Měl by v ní už zvítězit tak zvaný „globální jih“, tedy ty státy, které se zatím aktivně nezúčastňují konfliktu. Vládnoucí vrstvy některých z nich si velmi rychle uvědomily, že v té krvavé hře jde fakticky o ně, o jejich další osud. Zmíněné státy totiž tvoří ve velké většině území, která byla po půl tisíciletí kolonizována právě státy tvořícími v současnosti jádro NATO. Západ Evropy tu neblahou činnost provozoval od Kolumbových cest a spojené státy severní Ameriky v ní, tak zvanou formou neokolonialismu, začaly dominovat ve dvacátém století a hodlají v tom pokračovat i nadále. Po rozpadu SSSR mezi kolonizované země spadlo i Rusko. To se ale začalo úspěšně vzpírat Západem mu připravovanému osudu. A nejen to. Ruské vedení se rozhodlo získat zpět status velmoci, kterou mělo za carů a především v éře Sovětského svazu.

Dlouholetý spor vládců Ruska s odrodilými Rusy na „okraji“ jejich říše, čili s dnešními Ukrajinci do současného stavu eskaloval živelný rozpad SSSR. Díky němu totiž za hranicemi postsovětského Ruska zůstaly skoro dvě desítky milionů Rusů, z nichž většina právě na Ukrajině. A jak to v dějinách vždycky bylo, odrodilci nějakého kmene jsou vždycky mnohem zuřivějšímu nepřáteli svých bývalých rodných bratří, než jejich jiní soupeři. Vládci dnešního Ruska měli k zásahu na Ukrajině pouze dva důvody. Nehodlali trpět, aby Ukrajina se stala členem spolku jehož smyslem je zničení Ruska a hodlali získat zpět území osídlená Rusy, která Rusku zašantročil opilec Jelcin.

Vedení i velení Ruska jistě počítalo s tím, že „Západ“ bude Ukrajině pomáhat. Ovšem určitě ani okrajově netušili, že se s Ukrajinou proti Rusku zformuje „kolektivní Západ“. Byli si naprosto jisti, že Ukrajinu porazí. Ovšem ví až příliš dobře, že naplno bojující „spojený Západ“ neporazí. Že dosáhnou s ním maximálně plichty, čti, konce většiny lidstva na planetě. A především lidské civilizace. Ovšem také vědí, že Ruský národ na těch širokých pláních, ač zdevastován, přežije. Což Západ o sobě předpokládat nemůže.

A tady je jádro pudla.

V konfliktu na Ukrajině se angažuje menší část světové populace, leč když by došlo až k plnohodnotnému střetu Západu s Ruskem, tak na to nejvíc doplatí ona nezúčastněná většina. Současný stav konfliktu na Ukrajině je proto stále víc a víc jeho doslova existenčním problémem. A to hned dvojnásobným. Pokud bude Rusko poraženo, tak celý svět bude po další staletí ovládat Západ, čti, parazitovat na něm a doslova ho spotřebovávat. A pokud se Rusko odhodlá neprohrát, tak globální jih utrpí největší lidské ztráty. Země globálního jihu zachrání svou existenci, ale především nedávno nabytou svrchovanost tehdy a jenom tehdy, když se otevřeně přidají na stranu Ruska, jako se globální tyranové jako jeden muž postavili za Ukrajinu. Pro zatím nezúčastněné jde v prvé rovině o sociální boj, dle Marxe doslova o globální rozměr třídního boje a v krajním případě dokonce o holou existenci.

Na první pohled je zjevné, že Zelenskyho parta v žádném případě nehodlá vyklidit Donbas a doslova zuřivě se na politickém Západu domáhá záruk své bezpečnosti. Rusové naopak trvají na získání celé bývalé Doněcké „óblasti“ a jsou přesvědčeni, že jenom oni jsou schopni zajistit Ukrajině bezpečnost. Ovšem za předpokladu, že Ukrajina nebude způsobilá ohrožovat bezpečnost Ruska. To znamená nejen její neutralitu, ale faktické odzbrojení, což je pro nacionalisty Ukrajiny naprosto nepřijatelné. Takže vyjednávání se reálně nehýbe z místa. Lakonicky ho ve včerejších zprávách popsal analytik Rostislav Iščenko slovy, cituji: „Ukrajina není připravena ustoupit Rusku v takovém rozsahu, v jakém by bylo třeba. Rusko není připraveno ustoupit Ukrajině v takovém rozsahu, v jakém by bylo třeba. Evropa chce porazit Rusko, jiná alternativa pro ni neexistuje. USA potřebují dočasné příměří, aby se pak mohly vrátit k válce a také porazit Rusko“.

Záruka bezpečnosti ze strany Ruska by při tom nemusela být pro Ukrajinu tak tvrdá, pokud by Ukrajina byla schopná Rusko přesvědčit, že ho nehodlá ohrožovat. Ukrajinci by se k takovému postoji mohli dopracovat realistickým zhodnocením svého postavení, založeného mimo jiné i na historické zkušenosti. Měli by si připustit minimálně čtyři následující sfakta. V prvé řadě že Rusko nelze porazit a to nejen proto, že má jaderné zbraně. Z čehož za druhé plyne, že Ukrajinu před Ruskem nikdo nedokáže ochránit. Takže Ukrajincům, nezbývá nic jiného, než se k Rusku „chovat slušně“. A za čtvrté by Ukrajinci měli konečně pochopit, že není zájmem Západu Ukrajinu chránit, ale zneužívat ji k ohrožování Ruska. Ukrajinci doposud vyjmenované prvky reality nehodlají uznat, protože je považuji za subjektivní Ruský názor a ne vůči nim za tvrdý, až krutý osud. Sousedy si totiž nikdo nevybírá, ale musí se s nimi shodnout, jinak zahyne.

Rusko však na tom není o mnoho lépe. Je odsouzeno k vítězství. Což znamená, žádné příměří, čili oddech, ale bezpodmínečnou kapitulaci Ukrajiny jejíž dosažení je reálně v jeho silách. Pokud se však Západ rozhodne že současnou epizodu globální války musí vyhrát on, hrozí zahynutí Rusku. A to znamená riziko záhuby většině lidstva. Také poněkud tvrdý až krutý osud, není-liž pravda!

Za dobu války na Ukrajině si všímám, že mezi politiky chtivými válčení hrají nepřekonatelný prim žvásty představitelů pobaltských, tedy postsovětských zemí. Klasický příklad uvedu jen jeden, protože je z dnešních zpráv. Cituji: „Musíme se soustředit na to, co může Evropa udělat. Musíme zvýšit tlak na Rusko. Musíme připravit 20. balíček sankcí. Stejně jako Finsko a Švédsko jsme navrhli Komisi zavést cla na dovoz zboží z Ruska a Běloruska do Evropské unie. A to je cesta k posílení našich pozic. Dnes budeme také diskutovat o Číně na zasedání Rady…Byl jsem v Číně před měsícem a velmi jasně prohlásil, že ruská agrese vůči Ukrajině představuje existenční problém i pro Evropu. Můžeme diskutovat o vztazích mezi Evropskou unií a Čínou, ale pokud existuje existenční hrozba a Čína je hlavním komplicem Ruska ve vedení války, pak se s tím musíme nejprve vypořádat. A to je velmi jasné poselství“. Prsatil se ministr zahraničních věcí Estonska Margus TSAHKNA. Představitelé zmíněných pidistátů své provokace a další válečné aktivity prezentují jen proto, že se považují za rovnocenné s obry v NATO či v EU. Jenže nepochopili, že nestonají na ramenou těchto obrů, ale za jejích zadky. Takže stačí jediný obří pšouk a…udusí se.

Rád čtu texty publicisty Františka Ročka, publikované na e-magazínu První zprávy. Ještě nikdy jsem ho ale na tomto blogu nevzpomněl. Takže dnes mu dělám premiérovou reklamu. Napsal totiž text, který je pro něj poněkud nezvyklý. Snad právě proto, že si asi prodělal nějakou zdravotní indispozici. Ale právě proto má působivou hloubku. A o čem je? O životní zkušenosti jako kompasu při rozhodování komu dát ve volbách svůj hlas. Při tom mě napadlo, že výsledek letošních voleb je vítězstvím těch občanů, kteří v roce 1989 měli už alespoň ona Kristova léta. Takže už pouze identifikace zmíněného textu. Vyvěšen je na e-adrese https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/okamuru-dostala-do-cela-snemovny-fialova-ultrapravicova-vlada

Na netu jsem dneska našel fotografii s jmenovkou „Gang čtyř“. Na ní jsou z leva Zelenskyj, Starmer, Macron a Merz.  Pro znalce hned dvě chyby. Gang čtyř byla skupina čtyř členů byra Ústředního výboru KSČíny, která se v boji o moc po Maově smrti v roce 1976 přiklonila ke vdově po zakladateli ČLR, mimochodem už jeho čtvrté manželce jménem Ťiang Čching. Takže onen čínský gang čtyř sestával ve skutečnosti z pěti osob, a tou pátou byla jeho vůdkyně – žena. Takže gang čtyř současné Evropy by měl být ve složení Ursula von der Leyne – vůdkyně, a ti čtyři přicmrdálkové. A já bych si moc a moc přál, aby i následná historie obou gangů byla paralelní, jak se konec konců jeví doposud. Čínský gang byl totiž poražen, souzen a jím skončila „Kulturní revoluce“ v ČLR a zahájena reformní éra pokračující dodnes. Kéž by ten evropský gang skončil stejně a s ním i celá ta progresivistická revoluce v EU, zahrnující pandemický teror, klimaalarmismus se zeleným údělem, zbláznění se do Ukrajiny, nesmiřitelná nenávist k Rusku s následnou militarizací a všechny ty duhové zvrácenosti, dále pak šmírování internetu, digitální identita a další a další výplody byrokratických mozků.

Od zrušení svého archivu pociťuji, že mě něco chybí. Nedávno jsem na to přišel a proto si do tohoto blogu zařazuji nepravidelnou rubriku „aktuální zprávy jednou větou“. Dneska si sem vyvěšuji první z ní.

Podnikatelé z Macronovy delegace v ČLR si prohlédli nový druh továrny, bez tepla, světla a…bez lidí.

Letadlo MU745 společnosti China Eastern Airlines odstartovalo z mezinárodního letiště Shanghai Pudong na svůj první let na mezinárodní letiště Ministro Pistarini v Buenos Aires a strávilo ve vzduchu 25 a půl hodiny, což je nejdelší komerční let v historii.

63 až 66 % školáků v městech Británie nehovoří doma anglicky, píše o výzkumu list Expres

Experimentální čínská jaderná elektrárna úspěšně uvedla do provozu první thoriový reaktor s tavenou solí (TMSR) na světě, čímž Šanghajský ústav aplikované fyziky Čínské akademie věd prolomil zásadní vědeckou bariéru, jelikož poprvé v historii úspěšně přeměnil thorium na uran.

Obchodní přebytek Číny na konci listopadu přesáhl 1 bilion dolarů, což znamená že poprvé v historii bylo v jediném roce dosaženo tohoto limitu.

Americká armáda pod velením „holubice míru“ jménem Donald Trump od začátku září vyhodila do vzduchu 23 lodí ve vodách u pobřeží Latinské Ameriky – většinu z nich poblíž Venezuely – a zabila téměř 100 osob.

Proč by měli mladí Němci umírat pro ambice neschopných staříků, jakým je například Merz?!!

Ruská centrální banka žaluje Euroclear kvůli zmrazeným aktivům.

V Oděse byl zlikvidován organizátor masakru v Domě odborů.

V Holandsku migrant na cyklistickém pruhu zabil autem dceru, matku a otce jednoho muže…Jeho trest: 120 hodin veřejně prospěšné práce…Když muž uslyšel rozsudek, hodil po soudkyni židličku – za což dostal 140 hodin veřejně prospěšné práce.

Více než 42 000 Palestinců v Gaze žije s trvalým postižením.

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu schválil ruskou žalobu proti Ukrajině za genocidu.

Fanatický boss EK, „Uršulinka přítulná“, oblažila 25. 11. poslance EP ve Štrasburku svým zásadním projevem. Teprve včera jsem se odhodlal k jeho vyhledání. Asi jsem nikdy nečetl nic tak manipulativního a potvrzuji, že šlo o nejnesmyslnější projev v dějinách Evropa, jak jej ohodnotil komentátor agentury The Focal Points.

Vůdkyně Evropy v něm mimo jiné, cituji: „…nastínila některé z klíčových priorit pro Evropu při naší spolupráci s Ukrajinou, Spojenými státy a Koalicí ochotných na cestě vpřed“. Již tato věta musí každému pamětníkovi připomínat bombastické projevy z oslav v režii komunistických papalášů, kteří také za všech okolností hleděli „vpřed“. Vyjmenovala pak konkrétně pět priorit:

Prvořadou prioritou je, aby jakákoli dohoda přinesla spravedlivý a trvalý mír.

Druhá priorita – zachování suverenity Ukrajiny.

Třetí priorita – zajištění finančních potřeb Ukrajiny.

Čtvrtá priorita – bez ohledu na podobu budoucí mírové smlouvy je jasné, že velká část jejího provádění bude záviset na Evropské unii a partnerech NATO.

Poslední priorita, na kterou bych se chtěla zaměřit, je ta, na kterou nelze zapomenout – a to je návrat každého jednoho ukrajinského dítěte uneseného Ruskem.

Kdyby je jenom vyjmenovala, tak by s malými výhradami snad šlo s nimi i souhlasit. Já bych měl kupříkladu zásadní výhradu pouze ke čtvrté. Zeptal bych se rádoby diktátorky proč by mělo být „jasné“, že velká část provádění mírové smlouvy bude záviset na EU a dokonce na NATO, když jde o smlouvu mezi USA a Ruskem, která je v boji poražené Ukrajině nadekretována! Jde snad o přiznání, že v onom boji jsou EU a NATO těmi poraženými?

Von der „lejnová“ ovšem každou prioritu rozvedla, takže z jejího přednesu jasné vyplývá že vítězem války je především EU, pak NATO a následně USA. Jediným poraženým je samozřejmě Rusko. Ukrajina je bezesporu morálním vítězem, navíc ochráncem Evropy, který z a to musí být bohatě odměněn.

Takové pojetí výsledků konfliktu na Ukrajině s tím Ruským není jen názorová rozdílnost, různost, různoběžnost. Ty se totiž mohou, i když třeba někdy někde v dáli, setkat. Ovšem to, co předvádí EU, NATO, či ti vzpomínaní „všehoschopní“, to jsou náhledy, názory a jednání mimoběžné, nejen mimo realitu. Mezi takovými jakýkoliv mír nikdy nebude trvalým, záruky bezpečnosti jsou nedůvěryhodné a mezi sousedy takové vztahy nepřijatelné. Proto musí být jednou pro vždy vyřešeny.

V neděli 21. 12. v 16:02 bude zimní slunovrat, čili slunce bude nad obratníkem který nese jméno znamení zvěrokruhu mého narození. Noc z neděle tohoto týdne na pondělí příštího bude tedy tou nejdelší v letošním roce. Jelikož dneska ráno bylo bezoblačno, stopnul jsem si čas východu Slunce pozorovaný z okna mého pokoje. Zjistil jsem že Slunce, které jsem slušně pozdravil, vyšlo přesně v 7:53:21 hodin. A při tom astronomové udávají pro Český Těšín čas východu Slunce 07:36. To je skoro půl hodiny rozdíl. V čem asi spočívá? Když jsem napsal, že jsem Slunce slušně pozdravil, tak to neznamená, že tím způsobem, jako v dobách kdy jsem provozoval jógu. Přiznám se totiž, že si už vůbec nevzpomínám na onu celou sestavu cviků, kterými každé ráno jogíni začínají den. Což nemohou lidé, kteří každý den vstávají v půl páté ráno, aby stihli autobus a mohli fárat do dolu nejpozději v šest. To byla poněkud jiná „jóga“, kterou jsem provozoval 17 let. Což všechno píšu pro ty lumpen inteligenty, kteří se propůjčili k šmírování internetu.

„Evropané by však raději riskovali válku za Putinových podmínek než mír za Trumpových… Evropané jsou pacifisté´, kteří chtějí válku prodloužit, ´válečníci´, kteří nemají meče, ´stratégové, kteří ničemu nerozumí, a ´spojenci´, kteří kují pikle“, píše redakce The New York Post.

     „Žádný soud ani jiný orgán veřejné moci není oprávněn prohlásit rozhodnutí Nejvyššího soudu za neplatné a ignorovat jeho účinky. I kdyby tak činil s odvoláním na právo Evropské unie,“ uvádí se v novém rozhodnutí Nejvyššího soudu v Polsku.

     „Prezident Trump a jeho administrativa usilují o stabilní mír, spravedlivý obchod a respektující vztahy s Čínou. Spojené státy budou zachovávat politiku respektu k historickému budování vojenské síly Číny,“ řekl Hegseth na Reaganově obranném fóru.

„Pokud dovolíme Rusku vyjít z tohoto konfliktu jako vítěz, všichni prohrajeme,“ vztekal se symbol velezrady z Pražského hradu.

     „Masová migrace je krádež ´amerického snu´…Vždycky to tak bylo a každý politický dokument, text z think-tanku či ekonometrická studie, která naznačuje opak, je placena lidmi, kteří z toho systému bohatnou,“ řekl a později i napsal viceprezident James David VANCE

     „Ursula von der Leyenová během působení na svém postu způsobila Evropě více škody než kdokoli jiný…A víte, korupce, která existuje v Bruselu, vysvětluje, proč Brusel neotevřel otázku korupce v Kyjevě“, prohlásil ministr zahraničí Maďarska Péter SZIJJÁRTÓ, rodák z Komárna v rozhovoru pro RT.

„Na rozdíl od Západu, kde trh vládne státu, v Číně stát vládne trhu ´v národním zájmu´“, nechal se slyšet bývalý britský diplomat Alastair CROOKE.

     „Kauza Turek je hrozně jednoduchá. Z hlediska zákona pan Filip Turek je buď odsouzený nebo není. Myslím, že dokonce ani snad není obžalovaný z ničeho…Mně vůbec česká politika přijde jako bizár. Naši politici nejvíc věří vždycky nějakému Frantovi, kterému je 22, je bakalář a umí to s tím instáčem, protože ty politici neumí ani ten Instagram ovládat“, vysmívá se politikům docent Roman ŠMUCLER.

     „Řešením pašování během prohibice alkoholu nebylo začít bombardovat pašeráky. Bylo to smířit se se základními ekonomickými principy: nelze zabít poptávku zabíjením nabídky“, napsal poslanec Ronald Ernest PAUL v souvislosti s potápěním rybářských bárek ve vodách Karibiku.

„Trump by měl Merzovi připomenout, že USA mají v Německu stále 35 000 ozbrojených mužů, aby zabránily jeho vládě dělat hlouposti, jakou je například zahájení další války s Ruskem“. Zapomněl jsem si zapsat jméno novináře citované rady.

Jestliže předseda vlády navrhuje a prezident jmenuje členy vlády vzniká velká šance že se jejich názory na konkrétní osoby budou lišit natolik, že kompromis nebude možný a jeden či druhý bude muset prosadí jen svou vůli. Což zákonitě vede ke konfliktům, ale především velmi zdržuje proces vzniku vlády a vytváří i jiné komplikace.  Odstranit tento problém, při dvou centrech moci je velice obtížné a proto bych navrhoval úplně jiný procedurální postup pro vytváření vlády.

V prvé řadě by měl být změněn přístup k výsledku voleb. Vítěz voleb by měl získat všechny propadlé hlasy.  A vstup do sněmovny umožněn jen pro ty subjekty, které dosáhnou 10. procent. Čti, konec pidistran, čili rozbíječů konsensů a kompromisů.

Za druhé. Aktérům státní moci jednajícím při sestavování vlády musí legislativa určit povinné termíny jednání. Prezident musí pověřit sestavováním vlády předsedu vítězné strany a nikoho jiného a to ihned po vyhlášení výsledků voleb, maximálně do deseti dnů. Nejmenuje jej předsedou vlády, aby nevznikla duplicita. Pokud se vítězi voleb nepovede do 50. dnů vládu sestavit, dostane příležitost druhá strana v pořadí výsledků voleb. Třetí pokus by mohl být dohadováním trojic ze všech stran ve sněmovně, který by s největší pravděpodobností navrhl prezidentovi menšinovou vládu. Žádná úřednická vláda by neměla být možná.

Prezident by mohl nesouhlasit pouze s nominantem na ministra zahraničí a obrany, kteří jsou v nějaké vazbě na jeho kompetence. Vládu by při tom vždycky musel jmenovat a problém jmenovaných ministrů by vyřešila sněmovna většinovým hlasováním všech jejích členů a zase do doby určené zákonem. Do té doby by ministerstvo spravoval, ale nevládl, státní tajemník, čili stálý úřadník ministerstva. právě tato dvě ministerstva by musela mít povinně státní tajemníky. Prezident před jmenováním nové, by vyzval dosavadní vládu k demisi, která by musela proběhnout bez prodlení.

Aby vznikalo co nejméně důvodů ve zdržování vytvoření nové vlády, doporučoval bych celý nový systém výběru kandidátů. Jako příklad uvádím. Do sněmovny by mohly kandidovat pouze lidé starší 35. let Do senátu 45. Poslanci by mohli kandidovat pouze tři krát po sobě, senátoři pouze jednou a na delší období, minimálně sedm let. Na prezidenta by mohl kandidovat občan pouze při dovršení 50. let. Navrhoval bych rovněž vrchní věkovou hranici. U všech ústavních činitel ne vyšší než sedmdesát let. Výjimky by byly možné u senátorů a prezidenta ale pouze za zákonem definovaných podmínek. Za hlavní ale považuji, aby do ústavní funkce mohl kandidovat občan jen tehdy, má-li v profesní politice nějaké zkušenosti. Za poslance alespoň dva roky v obci, za senátora alespoň pět let v krajské, celostátní či jiné širší než obecní. Za prezidenta pouze bývalá osoba, která už měla nějakou ústavní funkci alespoň čtyři roky. Tyto prvky „politické odbornosti“ považuji za obzvlášť důležité, i když samozřejmě zákon může určovat úplně jiné lhůty as limity. Důležité je prosadit princip.