Jestliže předseda vlády navrhuje a prezident jmenuje členy vlády vzniká velká šance že se jejich názory na konkrétní osoby budou lišit natolik, že kompromis nebude možný a jeden či druhý bude muset prosadí jen svou vůli. Což zákonitě vede ke konfliktům, ale především velmi zdržuje proces vzniku vlády a vytváří i jiné komplikace.  Odstranit tento problém, při dvou centrech moci je velice obtížné a proto bych navrhoval úplně jiný procedurální postup pro vytváření vlády.

V prvé řadě by měl být změněn přístup k výsledku voleb. Vítěz voleb by měl získat všechny propadlé hlasy.  A vstup do sněmovny umožněn jen pro ty subjekty, které dosáhnou 10. procent. Čti, konec pidistran, čili rozbíječů konsensů a kompromisů.

Za druhé. Aktérům státní moci jednajícím při sestavování vlády musí legislativa určit povinné termíny jednání. Prezident musí pověřit sestavováním vlády předsedu vítězné strany a nikoho jiného a to ihned po vyhlášení výsledků voleb, maximálně do deseti dnů. Nejmenuje jej předsedou vlády, aby nevznikla duplicita. Pokud se vítězi voleb nepovede do 50. dnů vládu sestavit, dostane příležitost druhá strana v pořadí výsledků voleb. Třetí pokus by mohl být dohadováním trojic ze všech stran ve sněmovně, který by s největší pravděpodobností navrhl prezidentovi menšinovou vládu. Žádná úřednická vláda by neměla být možná.

Prezident by mohl nesouhlasit pouze s nominantem na ministra zahraničí a obrany, kteří jsou v nějaké vazbě na jeho kompetence. Vládu by při tom vždycky musel jmenovat a problém jmenovaných ministrů by vyřešila sněmovna většinovým hlasováním všech jejích členů a zase do doby určené zákonem. Do té doby by ministerstvo spravoval, ale nevládl, státní tajemník, čili stálý úřadník ministerstva. právě tato dvě ministerstva by musela mít povinně státní tajemníky. Prezident před jmenováním nové, by vyzval dosavadní vládu k demisi, která by musela proběhnout bez prodlení.

Aby vznikalo co nejméně důvodů ve zdržování vytvoření nové vlády, doporučoval bych celý nový systém výběru kandidátů. Jako příklad uvádím. Do sněmovny by mohly kandidovat pouze lidé starší 35. let Do senátu 45. Poslanci by mohli kandidovat pouze tři krát po sobě, senátoři pouze jednou a na delší období, minimálně sedm let. Na prezidenta by mohl kandidovat občan pouze při dovršení 50. let. Navrhoval bych rovněž vrchní věkovou hranici. U všech ústavních činitel ne vyšší než sedmdesát let. Výjimky by byly možné u senátorů a prezidenta ale pouze za zákonem definovaných podmínek. Za hlavní ale považuji, aby do ústavní funkce mohl kandidovat občan jen tehdy, má-li v profesní politice nějaké zkušenosti. Za poslance alespoň dva roky v obci, za senátora alespoň pět let v krajské, celostátní či jiné širší než obecní. Za prezidenta pouze bývalá osoba, která už měla nějakou ústavní funkci alespoň čtyři roky. Tyto prvky „politické odbornosti“ považuji za obzvlášť důležité, i když samozřejmě zákon může určovat úplně jiné lhůty as limity. Důležité je prosadit princip.