Jsem zastáncem názoru, aby si museli změnit název, protože v něm mají jednu z „profesí“ zločinců. Ještě horší je, že jejich prvotní ideou bylo reálné pirátství dnešní doby. Považoval jsem kamarilu přísavek na Havlově popularitě, která se vyznačovala především, ne-li pouze, poněkud opožděným antikomunismem, za komsomolce té doby. Piráty, stranu, která si už do názvu dala jmenovanou zločinnost a především za jedinou oblast své veřejné angažovanosti považuje „pirátství“ vůči autorským právům, vidím dosud jako politicky nedospělé pionýry současné doby. Svou pubertálonost prezentují chováním svého klubu ve sněmovně a většina jedinců pak návrhy, které přednášejí. Je správné, že nechtějí jít do vlády, ale je projevem dětské nevědomosti, že se projevují coby extremní pravice, jakýsi klon TOP09. Měli by se alespoň po dobu poloviny svého mandátu vzdát zákonodárné iniciativy, a podle mého názoru dokonce až do doby, než si ujasní svou pozici v politickém spektru ČR a především si neosvojí technologii tvorby zákonů. Ve sněmovně by se měli zásadně vyvarovat kategorického vyjadřování, protože k němu nemají dostatek informací. Ale naprosto zásadně by se, jako svou profesí technici IT, čili lidé rozumu, měli vyvarovávat emotivních projevů, nadtož argumentů působících na city a to jek ve sněmovně, tak především na veřejnosti.

Jsem proto, aby se Babiš stal premiérem. Vedou mne k tomu následující důvody.

– Je státníkem, protože založil, vytvořil a v reálně politické praxi uplatnil nový politický subjekt se státotvornými ambicemi a výsledky.

– Nevzešel z vrstvy profesionálních, nadtož celoživotních politiků, ani z jiné vrstvy elit, které žijí po celý život v prostředí osob odtržených od života řadových občanů.

– Je prvoplánově národohospodářem, nejvhodnějším to typem správce státu.

– Je lídrem politického hnutí, které ve volbách do sněmovny zvítězilo s nebývalou převahou nad ostatními subjekty, především nad tradičními politickými stranami.

– Je u nás prvním oligarchou, který přímo vstupuje do sféry politické moci, čili otevřeně prosazuje své zájmy a nevyužívá pokrytecky lokajství jejich zprostředkovatelů z vrstvy nejvyšších politiků.

– Jeho osobní zájmy jsou široce spjaty s velkou většinou zájmů široké palety obyvatel, protože je kapitalistou podnikatelem a ne finančním spekulantem.

– Je vlastencem, který na mezinárodní politické scéně dokáže prosazovat zájmy státu.

– Na druhé straně ví, že k tomu, aby náš stát byl vlivný na mezinárodní scéně, musí být aktivním vyjednavačem v nadstátu, do něhož se již zařadil a musí v něm umět vytvářet bloky států, které by si byly svým vlivem v EU rovnocenné.

– Je komunikativní, dává přednost vyjednávání a především veřejné politice, a opovrhuje piklováním, kejklům a dalším praktikám v kabinetech politického zákulisí.

Už jen tento výčet kladů je dostatečně silný oproti sporným, zmanipulovaným a účelově zneužívaným obviněním z finančního podvodu, který v celkové sumě jeho bohatství tvoří kapesné penzisty.

Zodpovědně tvrdím, že je nepřehlédnutelnou osobností mezi našimi současnými politiky, nejen nadějí, ale již po čtyři roky osvědčenou záruko alternativy ve vývoji našeho státu. Proto tvrdím, že v současném rozbředlém portfoliu politických sil našeho státu, má dostat příležitost být v čele jeho vlády. Zabránit mu v tom představuje minimálně ztrátu příležitosti a maximálně projev touhy po nestabilitě v zemi.

Nejen v řadách politiků, ale i některých politologů byl vysloven názor, že ustavené vlády by pomohlo, ne-li vyloženě zajistilo, kdyby pan Babiš nebyl premiérem, samozřejmě ani jejím členem. Prý podle vzoru Polska, kde Jaroslaw Kaczynski, lídr jasného vítěze voleb, není členem vlády, ani maršálkem Sejmu.

Již titulek této části textu napovídá, jak se osobně dívám na takovéto voluntaristické nápady. Za prvé pan Kaczynski si tuto svou pozici vybral sám, tedy asi věděl proč se tak v té době zachoval a dobře zvážil i další motivy pro svou politickou budoucnost. Za druhé, Ajatolláh v Íránu je nejvyšší hodnost, jaké je možné dosáhnout v šíitské větvi islámského práva. Jeho role ve státním systému země dokazuje, že Írán je teokracií, alespoň v mém chápání. V Polsku je sice vliv katolické církve velmi citelný, ale v každém případě pouze neformální. Pan Kaczynski při tom není ničím víc, jak řadovým příslušníkem církve a ne nějakým jejím hodnostářem.

Pan Babiš zásadně takovou, naprosto mimoústavní, doslova spikleneckou, pozici nehodlá zastávat. Podle mne k ní nemá ani vlohy. Je mužem činů a ne žvanění spojeného s mocenskými kejkly.

Nápady na zmíněné řešení naší politické krize vnímám jednoznačně jako zapšklý pozůstatek Havlova neblahého fungování v polistopadovém politickém systému. Právě on se totiž sám pasoval na jakéhosi ajatolláha blíže neurčeného náboženství, ba dokonce prapodivného právního řádu, opřeného o dominanci osobního svědomí. Nemíním to dále rozebírat, ale tvrdím, že to byl on, kdo se pokoušel do politiky prosazovat poněkud pokleslý princip ideové čistoty určované jím samým. Prosazovatele stejného, či podobného pohledu na celou politiku a chování politiků v reálné politice, považuji za věrné následovníky Havla, pro které je výstižným pojmem nedávno vzniklý termín“havlérka“.

Když sleduji chování, veřejné vyjadřování a aktivitu v předvolebních kampaních dvou posledních prezidentských voleb u velké části celebrit z Prahy a několika z Brna, derou se mi do vědomí některá přirovnání. Frenetické nadšení a podpora Schwarzenberga v té minulé kampani mi velice silně připomínala cimrmanovské myšlení. Aktéři i média se chovali tak absurdně, že jsem si je nedovedl jinak vysvětlit, než sebepomateností a projekcí sama sebe do figury vlastního výtvoru. Chování v letošní kampani dostalo nový rozměr, který už je mi značně pochopitelnější. Vyhřezl v celé své nahotě na nedávném setkání Drahoše se svými fandy, o němž přinesl reportáž web https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Drahos-se-chlubil-pred-lidmi-jak-setrel-Zemanovy-volice-Pak-celil-vecnemu-dotazu-z-historie-a-skoncilo-to-nejistym-usmivanim-520739 . To už byl projev ryzího, i když prozatím začátečního fašismu, s perspektivou jeho násilí vůči nositelům jiného názoru, proti opozici toho „jedině správného“ postoje a dokonce pohrdajícího hendikepovanými a nefandícími novému „vůdci“. Fakt, že Drahoš se od projevů tohoto druhu vůbec nedistancoval je nejen varovný, ale doslova děsivý. Jakmje evidentní nemá totiž vytvořený obranné reflexy vůči projevům davové psychózy a pro znaky fašismu, jakým jsou fanatismus, nesmiřitelná nenávist, pohrdání odpůrci, ba dokonce ani proti výzvám k otevřenému násilí. V mých očích se deklasoval natolik, že je nejen nevolitelným, ale absolutně neakceptovatelným na jakémkoliv postu státního úředníka. Naopak je už ztělesněním bezpečnostního rizika pro tuto zem.

Už víc jak šedesát pět let sleduji politiku aktivně a v naprosté většině života jsem se dokonce věnoval amatérsky jejímu samostudiu. Právě proto, že jsem o politice vždycky hodně věděl, tak jsem se za všech politických zvratů do jejich průběhu nejen aktivně zapojil,ale i veřejně angažoval, ba dokonce se nechával volit do funkcí. Sám sebe považuji proto za osobnost označovanou za homo politicus a za příležitostného amatérského politika. To je prvoplánový důvod, proč mne názory pana Drahoše vůbec, ale vůbec nezajímají. Druhým pak je vědomost, že to co mluví, stejně nejsou jeho názory. Navíc prý je nejen v průběhu kampaně dost modifikoval. Mnohdy prý docela zásadně odporují těm, které prezentoval několik let před tím. O to víc mne ale budou zajímat jeho činy, pokud bude zvolen. Budu patřit mezi neúprosné jeho posuzovatele, zvlášť když jsem si vědom toho, že jej čeká řešení velice složitých problémů doma a o nic menší v mezinárodním prostředí.

Teprve před chvílí jse se letmo seznáil s pamfletem nazvanýcm Mantinely demokracie. Signatáři této petice z řad politiků či expolitiků jsou učebnicovým příkladem lumpenpolitiků. Definice předpony „lumpen-“ u kterékoliv sociální vrstvy znamená, že její příslušníci svou činností poškozují tuto společenskou vrstvu, nebo ji dokonce rozvracejí a degenerují. Lumpenpolitikem je proto i ten, kdo byl, či je politikem a tuto společenskou vrstvu v očích veřejnosti minimálně zesměšňuje a dehonostuje. Ostatní signatáři jsou pak vyznavači, možná i reprezentanty té formy zastupitelské demokracie, která v dějinách Západu vygenerovala politický systém, nazývaný polyarchie. Což je skupina představující reálnou nadvládu nad demokratickými volbami vzniklou vládou. Pejorativně řečeno polyarchie je společenství loutkovodičů veřejně viditelných politiků. Na tomto místě jenom zmiňují, že logicky z dlouhodobé nadvlády příslušníků polyarchie vzniká oligarchie a nakonec vrstva úzké vrchnosti, ne nepodobná předdemokratické šlechtě z dob feudalismu. Všechno ukazuje na to, že Západní demokracie se pomalu dopracovávají k tomuto stauv, který mimo jiné není krizí zastupitelské demokracie, jak tvrdí mnozí současní mudrlanti, ale degenerativní proces s již neodvratným zánikem. Věnuji se amatérskému sledování a později studiu politických procesů minimálně 65 let a musím konstatovat, že s idiotštějším textem o politické moci jsem se za celou tu dobu nesetkal.  Pozice pana Pitharta ve mně vyvolala asociaci krále(Wericha)s namočeným brkem, dožadujícím se něčeho k podpisu. Po prezidentských volbách, ať skončí jak chtějí, se k tomuto tématu vrátím, protože zmíněný pamflet zveřejněný na webu https://mantinelydemokracie.cz/ je skvělou inspirací pro texty, které již delší dobu promýšlím.

Drahošovi příznivci už o voličích Zemana řekli víc než všechno. Podle většiny z nich jsou to prý občané starší, méně vzdělaní, vystrašení ze změn, xenofobní, euroskeptičtí, nedemokratičtí. Někteří obzvlášť „moudří“ dokonce ví, že nejsou skutečnými občany ČR (Mitrofanov), Rusofilové (Janda), nacionalisté (Čulík), hodní pohrdání (herec Nový), neslušní (J.X. Doležal). Ale také podle Honzejka  nejsou spokojeni s tím, na jakou cestu se vydala naše země po roce 1989. Mají strach z globalizace. Nezdá se jim, že by členství v EU bylo pro Českou republiku dvakrát přínosné. A podle Šmuclera chudí, zadlužení a s malou perspektivou. Takže vlastně odpad systému. V prvé řadě jsem si z toho vyvodil, že Drahošovi voliči ví o Zemanových voličích víc, než oni sami o sobě. Za druhé pak, že ve své pýše ztrácí poslední kapky politického rozumu. Opravdově moudří občané, by si pomalu uvědomovali, že naše společnost je chorobně a třím nebezpečně rozdělená. Tak zvaný liberalismus, čtěme ničím neregulovaná redistribuce výnosů, zplodila jako stěžejní mezilidský vztah bezohledné sobectví. To vyprovokovalo neobvykle rychle takovou spoustu nespokojených, že již dávno je založeno na obrovský sociální výbuch. Samozřejmě nejen u nás. Ten bude tím větší, čím se jej budou „úspěšní“ snažit ubožáckým soucitem oddalovat. Blíží se neúprosně doba, kdy lidem nepůjde už o rovná práva, ale naprosto jednoznačně o rovnost požitků. Migranti, především ti z Afriky to Evropě již zdárně dva roky předvádějí.

Nikdy bych nevěřil, že se může v branži populistických umělců vyskytovat tak obrovské množství lidského odpadu, kolik se z té společenské vrstvy vyvaluje z nenávisti vůči Zemanovy už celých pět let. Absolutně nikdy jsem mezi umělci nehledal lidi rozumné. Jsou to přece osoby s dominancí emocí, takže umělec prostě rozumný být ani ze své podstaty nemůže. Tak jako nikdo nemůže chtít rozumnost po zamilovaném člověku. Výjimečně jsou sice mezi nimi lidé moudří, jako byl třeba Werich, Horníček, Kopecký, abych jmenoval ty, které jsem osobně poznal a jsou v tomto směru nezpochybnitelní. Jsem přesvědčen, že o jejich moudrosti snad v národě nikdo nepochyboval a dosud nepochybuje. Přesto jsem vždycky oceňoval na umělcích, kterých jsem si vážil, že jsou slušní slovem i činy. Čím později, tím víc jsem však poznával, že jsou rovněž „také umělci“, vesměs ze skupiny pop-umělci, či produktů tak zvané masové kultury, kteří v ženském provedení zaujmou mnohdy jen tím, když se svléknou a v mužské verzi pak jen exhibicí s nějakou neurvalostí, sprostotou, vulgárností, či jinou nehorázností. Prý to dokonce patří k „modernímu“ umění, jehož jednou z metod je údajně šokovat. V mých očích stejně celé to moderní umění se od klasického odlišuje tím, že je pochopitelné jen příslušníkům dané branže, obdivované snoby a stěžejním počtem lidí považované za sarkastický výsměch tvůrců většinové společnosti. Tak, jako je v každé společnosti jen určité množství géniů, omezené množství talentů všeho druhu, tak je v ní rovněž jen určité procento herců, oněch komediantů, kteří to kdysi považovali za své poslání či úděl, kvůli kterému živořili třeba jako kočovníci. Film a později televize neobyčejně zvýšily poptávku po hercích. Tak se do této branže dostalo nebývalé množství podprůměrných neumětelů, ale především mnoho lidí oslepených rychlou možností zbohatnutí. Vlivem filmu a TV se umění stalo praobyčejným artiklem konzumu ze strany diváků a šancí ke zbohatnutí na druhé straně. Tento stav považuji za živnou půdu veškerého dnešního marastu v umělecké komunitě. I z vyložených nicek se stávají celebrity, takže se mezi nimi obludně rozmáhá pocit výjimečnosti až elitářství. Důsledkem jsou mimo jiné i projevy odporného velikášství, domýšlivosti nositelů jediné pravdy, nesmiřitelné nenávisti a všech s tím spojených projevů žumpy lidské pokleslosti.

Nepochybně nejznámější farma v naší zemi se podle mého úsudku nějak podivně jmenuje. Onen pták, jehož hnízdo jeden z objektů napodobuje, se totiž jmenuje čáp. Slovo čapět je poněkud místní „odrůda“ slova dřepět. Takže mne skutečně zajímá, kdo to asi dřepí, alias čapí za tím hnízdem. Že by ony dotace, nebo přímo nějaký vychytrálek, který celou akci s dotací zplichtil, aby ji pak vygeneroval jako kauzu?

. Nehodlám dneska psát příliš vyargumentovaný text. Ale tvrdím neodvolatelně. Byl jsem a jsem dosud přívržencem přímé demokracie. Ale pokud vyhraje duel o prezidenta Drahoš, tak budu nucen tvrdit, že občanstvo ČR ještě nedorostlo přímé demokracie. Nemá k ní totiž potřebnou politickou moudrost. Ve funkci prezidenta totiž musí být za prvé dlouhodobě působící politik, za druhé nejzkušenější politik v zemi a za třetí úspěšný politik. To všechno je v současnosti Zeman. Drahoš nesplňuje ani jednu ze jmenovaných podmínek a je pouze novou tváří v politické části veřejného prostoru. Což je v naší současnosti obrovským svodem. Většina lidí si totiž ve svém zoufalství pořád ještě naivně myslí, že nějaká nová tvář přinese do politiky jakousi jistotu, jednoduchost, či dosud neznámá řešení, která by uspokojovala velkou většinu tápajících a cítících bezmocnost. Nějak si vůbec neuvědomují, že je zatím zklamaly všechny nové strany, které se dostaly do sněmovny.