Právě odbila pátá…Ale kdeže. Právě uplynulo 16:45, takže já jsem už 88 let na této planetě. Strašně dlouhá doba, alespoň v této fázi lidských dějin. Zatím, co se v dávnějších dobách za tak dlouhou řadu roků prakticky nic zásadního nezměnilo, já jsem zažil dvě zásadní změny společnostního systému. A jak se zdá, je zaděláno na další. Předpokládám, vlastně jsem si jist, že té se už nedožiju, nebo už o tom nebudu vědět. I když, jak nad tím teď uvažuji, ona přece jenom tak rychle přijít nemůže. Bude to ještě nějaký čas trvat a s vysokou pravděpodobností dojde k velkým lidským obětem.

Dvě osmičky, zajímavé číslo, docela rád bych věděl, co na takové numero říkají numerologové? Odpověď Googlu je následující, cituji „Ano, číslo 88 má v numerologii a spiritualitě význam, symbolizuje hlavně nekonečnou hojnost, materiální a duchovní bohatství, karmickou rovnováhu a sílu, často spojenou s úspěchem a odměnou za úsilí“.

Ale také nic příjemného, kupříkladu, cituji: „Symbolika čísla 88 je primárně spojena s neonacismem (kde 88 znamená „Heil Hitler“, protože H je osmé písmeno abecedy) a často se objevuje v kombinaci s číslem 14 (jako 1488, odkaz na 14 slov Davida Lanea), ale v amatérském radiovém provozu znamená „lásku a polibky“ (love and kisses). V některých sportech (jako fotbal) se používají zákazy 88 kvůli jeho neonacistické konotaci, zatímco jinde (NHL) může být nošeno bez takového záměru (např. David Pastrňák).“ 

Takže jdu dál. Byl jsem v životě výborným až vynikajícím matematikem, takže k jeho charakteristice v matematice se říká. Číslice 88 je v matematice číslo abundární, nepříznivé a v desítkové soustavě nešťastné. Kdo má zájem, ať si zjistí, co jednotlivé termíny v matematice znameají.

A byl jsem také dobrá chemik. Takže vím, že číslo 88 je atomovým číslem prvku Radium.

Jinak pro zajímavost jsem se teď dověděl, že většina klavírů má 88 kláves a součet hodnot všech v současnosti platných českých mocní rovněž tvoří číslo 88. Dál už pátrat nemám chuť. Kdoví, co všechno nedobrého bych se o sobě dověděl.

     To mi dneska připomněl plukovník Štefec, který svůj text označil mimo jiné i slovem „memento“. Tak tedy to „osvěžení paměti“ doslova pokuji po něm, cituji: „Přesně před dvě stě třinácti lety, 26. prosince 1812, totiž opustili poslední zubožení vojáci Napoleonovy Grande Armée s hanbou území Ruského carství. Takto neslavně skončilo tažení, zahájené dne 24. května 1812 překročením pohraniční řeky Němen jádrem obrovské spojenecké armády, v níž byli Francouzi ve výrazné menšině (necelých 20 % z celkového počtu)“. Což je suché konstatování historického faktu, který je všeobecně známý. Ovšem skutečným mementem pro dnešní protiruské válečníky je Štefcovo pokračování, cituji: „Její složení do značné míry geograficky kopírovalo rozložení současných členských zemí aliance NATO. Původně čítala až 675 000 mužů, podle odhadů se jich z Ruska vrátilo pouhých 70 000, z nich pouhých 10 000 bylo jakž takž bojeschopných. Zbytek byly pouhé trosky lidských bytostí, zničené hladem, mrazem a tyfem. A ačkoliv Napoleonovo ruské tažení tímto dnem formálně skončilo, samotná válka nikoliv. Jejím vyvrcholením byl až 31. březen roku 1814, kdy po porážce obránců Paříže na kopci Montmartre vpochodovala spojenecká vojska v čele s ruským carem Alexandrem I. do Paříže“. K tomu komentáře netřeba.

V roce 1968 jsem celý jeden den věnoval prohlídce Zámku ve Versailles. Do pozdního odpoledne v hlavní budově a až do večera v jeho zahradách. Když jsme obědvali v objektu, řekl jsem svým kamarádům. Právě jsme viděli přehlídku toho všeho, co Francie nakradla po celém světě. Od té doby jsem byl přesvědčen, že Evropa jednou světu všechno bohatství i s úroky bude nucena vrátí. A zdaleka ne jenom zmíněné umělecké artefakty. Něco mi říká, že ta doba už nastala. Metod odplaty bude několik. Především soudní nároky na majetek, který je prokazatelně cizího původu. Druhým bude okupace zemí Evropy a další metody svět určitě ještě vymyslí. Migrace je v mých očích prvním kolem, který zdárně ruinuje Evropské země. Tedy okupace nevojenská, ale o nic méně agresivní. Druhé kolo jsem zaznamenal v tomto týdnu, kdy parlament Alžíru přijal zákon, definující období Francouzské kolonizace jako zločin. Následně může chtít v soudních procesech odškodnění. Zatím prý chce pouze omluvu. Takže vítejte v novém světovém řádu evropánci.

     Jakmile se dohodnete na míru, tak vás Ukrajinci ihned velice ochotně přijedeme okupovat, pardonu svými vojsky zajišťovat vaši bezpečnost před agresivním Ruskem. Bijí se pyšně ve svá mírotvorná prsa bossové Británie, Francie, Německa a Turecka. Ti ignoranti se pořád tváří že neslyší jasnou řeč Rusů. Žádná vojska NATO na území Ukrajiny a basta. Jsem naprosto neotřesitelně přesvědčen, že ti tři rádoby vládci ex-mocností Evropy za žádnou cenu nechtějí na Ukrajině mír, budou neustále dělat všechno možné aby znechutili Trumpa a pak ho přesvědčili k zapojení do velké války s Ruskem. No a pak jim už nepomůže žádný z bohů vzývaných Evropany, ani Kristus, nadtož Alláh.

Dostal jsem kalendář s dvanácti půlmetrovými panoramaty Beskyd. Při jejich prohlížení jsem si poprvé uvědomil, že Beskydy vlastně nejsou fotogenické. Na každé fotografii zalesněné oblé kopce bez dominant, snad kromě kostelíku na Radhošti a televizní věže na Lysé hoře. Žádné skalní útvary, či široké holé pláně. I dobrý znalec má mnohdy převeliké problémy aby některé vrcholy určil, a ještě větší s tím, odkud je celé panorama fotografované. Ovšem jsou to velice příjemné hory na vycházky a výlety. Snad proto mají víc hezkých až krásných detailů k okouzlení pro pěšího chodce. Taková místa by měli profesionální fotografové vyhledávat pro oblažení ducha. Jenže to je pracné, zdlouhavé a pro většinu i fyzicky náročné.

Sledoval jsem pěknou řádku snímků z polských a slovenských hraničních přechodů na Ukrajinu v době předvánoční. Kolony osobních aut byly nekonečné. Podle svědků až pět kilometrů. Ukrajinští utečenci na Vánoce se vrací ke svým rodinám na Ukrajinu. Tento jev se opakuje každé Vánoce, Velikonoce, ale také v měsících dovolenkových. A EU nic. Ti političtí zmetci nejsou schopni zajistit evidenci pendlerů a jejich návratu do Evropy zamezit. Opravdu nevím, na co čekají, vždyť Ukrajinci pomalu rozvrací státy Unie zevnitř. Teď jsem právě dočetl dokument, že v Česku organizovaný zločin převzali Ukrajinci. Tak na co sakra ještě čekáme?!

Hrad po jednání prezidenta s Filipem Turkem 22. 12. 2025 vydal následující prohlášení, cituji: „Intenzita a rozsah problematických výroků a činů Filipa Turka opakovaně vyvolávají pochybnosti o jeho loajalitě k hodnotovému řádu vymezeného Ústavou ČR. Není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti“, konec citace. Takový cancát má dva základní rysy. Za prvé neuvádí jediný konkrétní negativní Turkův čin. Za druhé používá ke svému zdůvodnění nový a především nijak nedefinovaný pojem. Žádný politolog, ani jiný učenec zatím nesdělil, nadtož definoval, kdo vlastně tvoří onu významnou část veřejnosti. Pochybuji dokonce i o tom, že ten slaboduch na Hradě má alespoň nějaké tušení, jak by onen zlomek veřejnosti světu prezentoval. Zda je to samotné osazenstvo Hradu, nebo tak zvaná pražská kavárna, či snad průzkumem zjištěné určité procento dotazovaných. Prostě vymyšlená ubohost, protože si nikdo netroufal napsat „většina“ veřejnosti, či nějaká jiná většina, což by byla zjevná lež, jelikož veřejnost svou většinovou vůli vyjádřila ve volbách, Tečka.

Když jsem se nad tím dneska zamyslel, jsem rád, že Varšavská smlouva se nedočkala služeb takového ubožáka, jakým je PePa. Nejenže je příslušníkem pokleslé kasty „Jidášů, “, ale navíc je zbabělec. Musí se schovávat za jakousi pochybnou část veřejnosti, kterou si jeho loutkovodičové doslova vycucali z prstu. Ten pidivajžlík se nikdy neměl stát prezidentem a ti, co ho vynesli na povrch z propasti zapomnění by zasluhovali kriminál. Ovšem bude převelikým testem naší společnosti, zda ho znovu zvolí prezidentem v roce 2028. Pokud ano, bude to jenom další potvrzení ubohosti českého národa, která ho provází prakticky od bitvy u Lipan.

Politická vrchnost EU se koncem minulého týdne usnesla, že poskytne Ukrajině půjčku ve výši 90miliard eur. Odborník na Ukrajinský finanční kolotoč k tomu dneska lakonicky poznamenává, cituji: „Mimochodem z půjčených 90miliard EUR udělá 20miliard EUR v Kyjevě okamžitou otočku a zamíří do státní pokladny USA jako splátka předchozí půjčky poskytnuté Kyjevu administrativou Joe Bidena v roce 2024, a dalších 35miliard udělá tu samou otočku, a zamíří do pokladen ostatních zemí G-7 za tu samou půjčku poskytnutou Kyjevu v roce 2024“. Konec citace. Odborně se oné operaci říká obsluha dluhu. Takže z velkolepé pomoci Evropských válečných fanatiků zůstane Ukrajinským velmistrům korupce asi tak 35 miliard, z nichž přímo za jejich nehty zůstane asi tak třetina pro „slávu Ukrajiny“.

V USA pouze 0,92 % železnic je elektrifikováno a vlaky jsou tažené dieselovými lokomotivami.

V roce 1965, během tajné operace v Himálaji, CIA ztratila generátor plutonia, který se dosud nenašel.

V Saudské Arábii poprvé v tomto století vykonali trest smrti ve více jak třech stovkách kauz.

Orbán, Fico a Babiš se vzepřeli Evropské radě a nezapojili se do její „půjčky“ Ukrajinským korupčníkům ve výši 90. miliard eur.

Volebním výsledkem „smrtelně“ zasaženou senátorku Němcovou ještě pořád netrefil šlak, dokonce ne ani po výše zmíněné Babišově eskapádě.

Lodě ČLR plují k Venezuele, když ty Americké jsou u Taiwanu.

Putina jsem poprvé zaslechl použít vulgární označení pro některé lídry Evropy, když v souvislosti s nimi hovořil o prasatech, nebo tak nějak podobně – přesnější překlad mě nenapadá.

Rusko zavedením systému MAX si jako třetí země světa po USA a ČLR zajistilo plnou digitální suverenitu.

Politické spektrum veřejného prostoru Západu, Evropy i ČR se den co den stává víc a víc černobílým.

Na americkém TikToku získala manželka Trumpa elegantní přezdívku – „žena, která nenávidí svého manžela“.

Elon Musk se stal prvním člověkem, jehož majetek překročil 700 miliard $. Informuje o tom Forbes.

Brzy po převratu jsem se vrátil k eseji Mao Ce-tunga O rozporech. Především o těch nesmiřitelných společnostních, které nemají šanci na kompromisní řešení. Napsal jsem o věci několik textů, které ale nejsem schopen najít, takže si moc nevzpomínám, na závěry, ke kterým jsem tenkrát dospěl. Vzpomněl jsem si na tento problém včera, když jsem našel úvahu o sporných problémech v návrhu „Trumpova míru pro Ukrajinu“. Nahlédl jsem až do jeho původního textu a identifikoval jsem několik nesmiřitelných rozporů, u nichž nejsem schopen najít kompromisní řešení. Prvním a největším jsou územní požadavky Ruska a rekce vůdců Ukrajiny na ně. Nejde jen o Donbas, který si Rusko bezpodmínečně nárokuje. Jde ještě o Záporoží a Chersonskou oblast, jež jsou už v Ústavě RF zapsány jako součást Ruska, ale které Ruská armáda ještě zdaleka nezískala. Vedení Ukrajiny nárok Ruska absolutně odmítá. Podle mě se v tomto problému nedá najít kompromis. Jedna strana sporu musí ustoupit, jiná možnost neexcituje. Stejné je tomu se vstupem Ukrajiny do NATO. Nejenže nelze Ukrajině do NATO vstoupit, ale Rusko nemůže souhlasit ani s takovou zárukou bezpečnosti Ukrajiny, jakou nabízí USA, čti, plně korespondující s článkem 5 zakládacího paktu Aliance. Třetí bod nemající kompromisní řešení představuje ruský požadavek na zajištění práv ruských občanů na Ukrajině. Ta musí odpovídat standardu OSN, a nikterak jinak, což opět odporuje představám vládců Ukrajiny. V dalších doposud sporných problémech vidím možnost dohody, i když opět ve formě ústupku jedné ze stran, kupříkladu při určení velikosti Ukrajinské armády. Velice delikátní problém vidím rovněž v držení Záporožské jaderné elektrárny. Rusové dobře vědí, že jsou tam dva reaktory, které vyrábí plutonium, čili materiál k jaderným bombám, což pro ně znamená nevzdat se jejího držení, o něž ale má samozřejmě eminentní zájem Trump. Možná, že existuje ještě více nesmiřitelných postojů u obou stra v celém textu mírového návrhu, ale vyjmenované mě naprosto stačí k tomu, abych považoval mírový návrh za nesmysl. Historie totiž učí, že rozpory, které nemají kompromisní řešení se v mírových smlouvách řeší na úkor jednoho ze soupeřů a jsou naprosto vždycky jistou zárukou obnovení válečného řešení. Mírový návrh o Ukrajině má příliš hodně nekompromisních řešení, takže obě strany proto mají dost důvodů válčit dál.