Dneska má narozeniny Miloš Zeman. V dobách své největší popularity slavíval svá kulatá výročí raději o rok dříve, prý pro jistotu aby si to užil. Napadlo mně proto „jeho osmdesátiny“ si připomenout o rok později. Pro jistotu, abych si byl jist že těch osmdesát už opravdu přežil. Nemám v úmyslu připomínat si toho politického hochštaplera. Leč napadlo mě pokusit se o nejkratší a při tom dostatečně výstižnou charakteristiku prvních tří prezidentů samostatného Česka. Protože po nich už nikdy nebude tato zem ani samostatná, ani vlastně česká. Takže ti tři sice byli posledními „nejvyššími“ státníky svobodného Česka, leč svou politikou každý obrovským dílem se zasloužili o ztrátu jeho „českosti“. Což je společným rysem jejich politického působení.
Doufám, že se najde někdo povolanější, kdo dokáže o této trojici napsat zásadní studii. Především proč právě je vynesla doba rozhodného historického zlomu až tam, kde nepatřili. Ze zkušeností s nimi, protože jsem je všechny osobně poznal tvrdím, že v dobách stability, ať už socialistického režimu, či kapitalistického systému, by se ani jeden z nich nevypracoval v politice na jakékoliv vedoucí postavení, nadtož to vůbec nejvyšší. Já se domnívám, že právě ona chaotičnost převratu v nich probudila dřímající chorobnou ambicióznost, kterou jsem já vnímal při styku s nimi a považuji ji za základní společný znak jejich charakterů, který je doslova dohnal na nejvyšší funkci
Zaujalo mě už to, že na prezidentský stolec usedli pěkně v pořadí podle věku, jako by se na tom v průběhu mocenských hrátek předem domluvili.
Václav Havel 5. 11. 1936, život nevnímal jako realitu, ale jakési drama „Někým“ režírované a proto ho vnímal jcoby absurditu. Považoval se za umělce a intelektuála, což v něm vykrystalizovalo odpor proti mocným, jakýmkoliv mocným. Jenže se, díky své naivitě do mocenských vztahů zapletl. Ovšem vůbec se v jejich „technologii“ nevyznal a tak byl zneužíván až po konečnou tragédii svého života, jíž byl právě popřevratový vzestup na nejvyšší politický post. Jeho dosažením zradil vlastně sám sebe, ale nejhorší je že praktickou činností v tom nejzodpovědnějším národním postavení zradil i Český národ. Nasedl totiž do vlaku, který nás zavezl až do EU a NATO.
Václav Klaus 19. 6. 1941, oproti Havlovi pocházel z nuzných poměrů. Proto život bral realisticky a díky svému všeobecnému nadání dospěl až k ortodoxnímu pragmatismu. Byl jediným z těch tří, který svou ambicióznost neskrýval, ale systematicky na ní pracoval. Ovšem nikdy ji neviděl v politice především proto, že bytostně nesnášel socialismus, jak sám říkával. Leč to nebylo pravdou. Nesnášel rovnostářství, protože jako talentovaný člověk v něm viděl největší zlo ohrožující jeho ambice. Proto svou šanci v momentě převratu postřehl okamžitě. Již v prvním týdnu ze svého rozhodnutí navštívil velvyslanectví USA, kde podepsal memorandum o tom, že je schopen převést ekonomiku z plánovací na tržní. Celé memorandum do dneška, pokud vím, není odtajněno. Tím jeho vlastizrada začala a pokračovala zdárně po celou dobu jeho politické aktivity. Všechno, co je do dnešních dnů špatné a ještě horší v našem státě, je fakticky jeho „zásluha“. Vždycky jsem ho proto, mimo jiné, označoval kmotrem všech mafií.
Miloš Zeman 28. 9. i944, je ze všech tří v mých očích absolutní nulou. V celém předpřevratovém životě absolutní nikdo, jak by řekla má babička úplné „budižkničemu a dejpozornanic“. V jeho životě povrchního seladona, požitkáře až pijáka sehrála absolutní roli v popřevratové době právě ona chorobná ambicióznost. Měl totiž pro politiku dvě neocenitelné vlastnosti. Byl skvělý rétor a člověk nezajímající se o detaily, čili s talentem populisty. Což ve zmatené době byla rozhodující potřeba. Rychle se orientovat, umět doslova nasát vědomí vlivných skupin a skvěle ho reprodukovat. Jako poslední vlastizrádce v řadě svou roli dokončil aktivitami v NATO a především definitivním zlomením státní ekonomiky, když oddlužil všechny banky a privatizoval je do vlastnictví zahraničních korporací.
Ač jmenovaní ve svém životě neměli absolutně žádnou šanci stát se státníky, ba dokonce nejvyššími představiteli České země, dějinné kotrmelce poslední dekády minulého století v nich probudily obsesi touhy po prezidentském bydlišti na Hradě tak silnou, že byla srovnatelnou s Trumpovou touha po Nobelově ceně za mír.