Ruské ministerstvo zahraničí pořádá občasné „Kulaté stoly“, akce v nichž příslušníkům cizích zastupitelství vysvětluje politiku Ruska. Poslední kulatý stůl měl název: „Ukrajinská krize. Dodržování cílů a zásad Charty OSN“. Tentokrát byl na něm hlavním informátorem sám Sergej Lavrov. Ten mimo jiné řekl, citují: „Pokud Západ cituje určité principy k ospravedlnění svého jednání, činí tak selektivně a vybírá si jen ty, které jsou v dané situaci výhodné. V případě Kosova tvrdili, že uplatňují princip sebeurčení národů. Bez referenda, jednostranně uznali jeho prohlášení o nezávislosti. V jiných případech, jako například na Krymu, kdy více než 95% obyvatel otevřeně a transparentně hlasovalo pro znovusjednocení s Ruskem, Západ prohlásil, že v tomto případě neuznává právo národa na sebeurčení a požaduje respektování principu územní celistvosti. Tyto dvojí standardy jsou nám dobře známy“.  Lavrov nekritizuje Západ proto, že neuznává referendum, leč hovoří o tom, že na Západě neuznávají referendum provedené na Krymu. Což je z hlediska mezinárodního práva rozdíl, protože nejde o dvojí standard.

Pokusím se přijít na to, co to vlastně je.

Tak v prvé řadě. Mezinárodní právo nezná obecné právo regionu či provincie jednostranně se odtrhnout (tzv. secesi). Existuje pouze princip sebeurčení národů, zakotvený v Chartě OSN (čl. 1 odst. 2 a čl. 55), a ještě ve dvou Mezinárodních paktech o lidských právech z roku 1966 (čl. 1). Troufám si proto tvrdit, že v tomto punktu je mezinárodní právo poněkud děravé. Hovoří pouze o interním sebeurčení, čili že národ má právo participovat na politickém, ekonomickém a kulturním životě státu. Jako výjimečný prostředek pak zná externí sebeurčení (secesi), který lze uplatnit zejména tehdy, pokud je národ systematicky utlačován a nemá přístup k vládě, nebo je mu upírána možnost uplatňovat interní sebeurčení.

A za druhé. Mezinárodní právo nestanovuje ani přesná procedurální pravidla pro referenda o nezávislosti. Existují ale určité „standardy“ vycházející z praxe OSN, mezinárodních soudů a uznávaných zásad. Požádal jsem umělou inteligenci o jakýsi přehled oněch zásad, která v praxi byla zohledněna tak, že bylo referendum „právně relevantní“. AI našla čtyři okruhy zásad a v každém z nich pak po dvou pravidlech. Celkem tedy osm pravidel, která ovšem i tak jsou lidově řečeno dost gumová, takže i prostý laik, čti, vlivný politik, nadtož kovaný právník, si v té změti zásad najde vždycky něco, co mu dává dostatek silných argumentů k neuznávání referenda.

To nejlepší pak uvádím jako za třetí. Mezinárodní „právo“ k uznání sebeurčení nepotřebuje referendum. Byly případy, kdy o něm rozhodl soud, nebo instituce OSN, jmenovitě Rada bezpečnosti, nebo Valné shromáždění.

Troufnu si tedy tvrdit, že v současném řádu světa spravovaného „podle pravidel“, nekonečně to opakované mantře Západu, neexistují jasné a především jednoznačné normy o sebeurčení národů, takže každé konkrétní sebeurčení je otázkou jen a jenom mocenských vztahů. Konstatuji proto, že v posuzování referenda neexistuje „dvojí standard“, leč mnoho standardů, tedy právně i fakticky žádný. Každé konkrétní uplatňování práva na sebeurčení národa je vždycky otázkou mocenského střetu. Na počátku snad obvykle politického, ale u něho to málokdy končí. A je moc dobře, když pokračuje pouze měkkou silou, či krátkodobým násilím a ne nekonečným krvavým konfliktem. Myslím si, že mezinárodní právo už dávno mělo mnohem přesněji kodifikovat problém střetu práva na sebeurčení národa s právem na územní celistvost státu. „Ostatně tvrdím že platí ´Sieg oder Zionismus´“.