Podle světových sdělovadel se údajně Obama přiznal k největšímu omylu svého prezidentování. Bylo prý jím napadení Libye. Lež jako věž. Obama zmíněným prohlášením se pouze vydává za jakéhosi kajícníka, leč tím chce pouze zakrýt skutečný mezinárodní zločin, kterého se navíc, ani po pěti letech, dosud nevzdal. Stále totiž jako trucovité děcko trvá na tom, že Bašár al-Asad musí odejít z politiky Sýrie. Obamovo přání je skutečně zločinem, protože to dokazují reálné činy, které provedl k jeho dosažení. Mezi ně patří faktické povýšení islamistických banditů do pozice státu. Obama v r. 2012 totiž zamítl všechny návrhy CIA na svržení Asada a dal přednost výcviku a vyzbrojení jakési „umírněné opozice“ vůči Asadově vládě. Tato aktivita se ve svém výsledku nakonec zvrhla na masivní vyzbrojení a výcvik podstatných sil islamistických fanatiků, kteří pak v polovině roku vyhlásili islámský chalífát, čili Islámský stát (ISIS). A to už není nějaký hříšný počin, to je prokazatelný mezinárodní zločin proti míru, absurdně provedený pod taktovkou nositele Nobelovy ceny míru. Aktivity bojovníků ISIS nejenže samy o sobě jsou zločinné, ale dopad jejich existence a působení zavinil navíc doslova uprchlickou invazi do zemí Evropy, čímž byl Obamův zločin, alespoň prozatím, dovršen. Nevíme totiž, co nás ještě čeká.

Jestliže se, podle právního systému, může původní dluh řádově v milionech zvýšit za desetiletí na stamiliony, pak je cosi doslova shnilého v zemi s takovým právním řádem. Nejenže je takovéto „právo“ nemorální a nemravné, je podle mého myšlení doslova zločinné. Zločinným neřádem především proto, že by v žádné bance toho státu, za stejné období stejná částka úspor, nevynesla na úrocích takový obrovský výnos. V mých očích zase jeden ze zákonů, který je jednoznačně vytvořen pouze v zájmu a k prospěchu superbohatých. Jestliže dneska v žádné bance naší republiky není úrok z úspor větší, než inflace, takže každý střadatel fakticky prodělává díky tomu že spoří, pak by naprosto zásadně neměl být žádný dluh vzniklý z podnikatelské, mimobankovní činnosti úročen víc než je inflace v daném období.

Letos to bude už pět let, co byl brutálním způsobem zlynčován vůdce Libye Muammar Kaddáfí. Tak měl skončit i jiný arabský vůdce, Syrský Asád. Zatímco válka v Afghánistánu byla největším válečným debaklem USA, Libye to, byla pro Francii, Británii a Itálii pod dozorem USA největší loupež v tomto století. Italský web http://www.voltairenet.org/article191128.html mimo jiné dne 5.4.2016 k celé věci napsal, cituji: „Libye vlastní skoro 40 % africké ropy, ceněné pro svoji vysokou kvalitu a nízké těžební náklady, a také velké zásoby přírodního plynu. Jeho využitím mohou americké a evropské nadnárodní společnosti dosáhnout mnohonásobně vyšších zisků, než jakých dosahovaly předtím od libyjského státu. Odstraněním národního státu a separátními jednáními s mocenskými skupinami v Tripolsku a Cyrenaice navíc mohou dosáhnout privatizace státních energetických rezerv a přímo je tak kontrolovat.
Kromě černého zlata se americké a evropské nadnárodní společnosti chtějí zmocnit i zlata bílého: obrovských zásob fosilní vody z núbijské akvatické vrstvy, která se rozkládá pod Libyí, Egyptem, Súdánem a Čadem. Jaké možnosti nabízí, jasně ukázal libyjský stát za Kaddáfího. Vystavěl akvadukty, které přepravovaly pitnou a zavlažovací vodu (miliony krychlových metrů za den, čerpaných ze 1300 vrtů do pouště) celkem 1600 km až k městům na pobřeží a také zúrodňovaly pouštní půdu.
Zásahem v Libyi s oficiálním odůvodněním, že jí pomáhají osvobodit se od přítomnosti ISIL, mohou Spojené státy a největší evropské mocnosti také znovu otevřít své Kaddáfím v roce 1970 uzavřené vojenské základny, jež se nacházejí v důležitém strategickém místě na průsečíku Středomoří, Afriky a Středního východu.
A konečně, díky „misi pomoci Libyi“ si USA a velké evropské mocnosti rozdělí kořist z největší loupeže století: 150 miliard dolarů svrchovaných libyjských fondů zkonfiskovaných v roce 2011. Ty by se mohly zčtyřnásobit, pokud by se libyjský energetický export vrátil na předchozí úroveň. Svrchované fondy, investované v Kaddáfího éře za účelem vzniku autonomní měny a finančních orgánů Africké unie. To byl důvod pro rozhodnutí svrhnout Kaddáfího, jak vyplývá z mailů tehdejší americké ministryně zahraničí Clintonové“. Konec předlouhé citace, k níž není třeba komentářů.

Včera večer mne zaujaly dvě zprávy. V první varují USA před zvýšením terorismu v Turecku. Ve druhé zase, že Pentagon z Turecka evakuuje 670 rodinných příslušníků svých pracovníků. Především ta druhá je už příliš profláklá. Jakmile Pentagon totiž odněkud odvolává své civilisty, pak to znamená jediné. V oné zemi dojde k převratu. Není asi náhodou, že před několika dny jsem četl komentář, ani si nevzpomínám kdo ho psal, že v Turecku je doba zralá na armádní puč. Je velice malá pravděpodobnost, alespoň podle mne, že by šlo o převrat podporující Erdogana. Otázkou pouze je, zda puč bude proruský, či proamerický a jakou roli v něm sehrají Kurdové. Což je příliš hodně faktorů a navíc protichůdných.

Politická reprezentace naší země pozvala na návštěvu prezidenta Čínské lidové republiky. Přijede dnes odpoledne. Prahu vláda a především prezident nechali vyzdobit již před velikonočními svátky vlajkami ČR a ČLR. Vlajky Číny byly strhávány, nebo ničeny, takže byly z ulic odstraněny. Jako obvykle část politiků, ale především intelektuálů považujících se za elitu oprávněnou mluvit za národ, tento vandalismus nejen omlouvala, ale vítala jako projev oprávněného odporu, údajně vůči „diktatuře“. Pražská intelektuálská luza se tedy chová podle svého velkého vzoru, amerických mocipánů, jejichž jedním z hlavních politických pravidel je vyjádřeno heslem: „je to sice vandal, ale náš vandal“. Vůbec nepochybuji, že v Praze bude zorganizováno několik provokací při návštěvě hlavy nejlidnatějšího státu světa. Zpozdile antikomunističtí hrdinové, zvrácení bojovníci za selektivně vybraná občanská práva a především političtí exhibicionisté všeho druhu se zase budou prostřednictvím, především jim dlouhodobě již sloužící České Televize, zviditelňovat. Už by si konečně zbytek republiky měl uvědomit, že pražská intelektuálská luza je už víc jak bezpečnostním rizikem naší vlasti. Je doslova existenčním nebezpečím pro tuto zem a její většinové obyvatelstvo. Měli bychom se my, všichni ostatní, ke různým těm havlistům, sluníčkářům, příslušníkům pražské kavárny, či jak jsou různě označováni, chovat jako ke svým úhlavním nepřátelům, protože prokazatelně svou činností ohrožují naše životy.

Jestliže hon na Babiše pořádají takové politické kreatury jako Kalousek, Němcová, Benda a další inventáře polistopadové politiky, pak, aniž se budu zajímat o konkrétní obsah důvodu štvanice, budu vždy na straně Babiše. Když se k té stíhačce přidají i mediální poskoci sloužící lumpům typu Bakala, pak jsem přesvědčen, že by si Babišových lovců mělo velice dobře všímat státní zastupitelství. Snad poprvé v životě jsem si přečetl nějaký projev v parlamentu přímo ze sněmovního  protokolu, což jsem nedělal ani u svých vystoupení. Včera večer jsem si k něčemu takovému našel čas. Velmi pozorně jsem si pročetl Babišovo úvodní slovo na mimořádné schůzi sněmovny ke kauze Čapí hnízdo. Sám fakt, že k takové prkotině se svolala mimořádná schůze sněmovny dokazuje víc než co jiného, než Babiš se zajídá všem politikům od zvrácené ČSSD po zvrhlou TOP09. Je naprosto jiný. Mluví lidskou řečí, není ideolog, jeho zbraněmi jsou fakta a navíc je zatím i jako politik úspěšný. Je doslova existenčním ohrožením pro všechny polistopadové politické figurky. Troufám si tvrdit, že je na dobré cestě vyhrát jednou volby do absolutní většiny.

. Ať už to bylo v Paříži, před tím v Madridu či nyní v Bruselu, nikdy podle mého názoru nešlo o profesionální terorismus. Zatím vždycky útok provedli jednotlivci až malé, skoro rodinné skupinky, vůči okolí urážející jejich víru či v jejich očích rozmařilou až rozežranou a především neznabožskou společnost. Nakolik je k jejich konání motivuje vyloučenost, život v ghettu či pocit nepotřebnosti, nikdo zatím odpovědně nestudoval, takže podobná tvrzení jsou jen spekulativní teze intelektuálů. Jsem přesvědčen, že kupříkladu Daeš, al-Kajda, či an-Nusrá, nadtož Talibán, v Evropě neoperují. Zatím. Jestliže kupříkladu Daeš má až světovládné ambice, pak by se doslova nezahazoval riskováním, ba dokonce osobním obětováním někde na letišti, či v metru. Každý světovládný válečník by šel na klíčové objekty. Zdroje pitné vody, elektrárny, především jaderné, centrální komunikační zařízení, železniční uzly, mosty atd. Mám vážné obavy, že to všechno Evropu teprve čeká. Migrační vlna je jenom začátkem, prakticky zdrojem budoucí síly v boji s naší společností.

. Složená slova začínající předponou „multi-“ znamenají mnoho, až mnohonásobný. Hovořit proto o multikulturalismu jako o negativním jevu globalizace lidstva je nonsens. Naopak lidstvo musí zůstat i třeba při globální světovládě multikulturním, čili jeho jednotlivé skupiny musí žít v rozdílných tradicích, kulturách, náboženstvích a idejích. Pokud by se díky globalizaci lidstvo „zglajchšaltovalo“ na jakousi stejnost, ať už konzumerskou, americko-masmediální, islámskou, či jinou, tak zanikne. I lidstvo totiž ke svému přežití a další evoluci nezbytně potřebuje druhovou pestrost. Stejnost všech lidí na planetě by znamenala stagnaci a neodvratný pozdější zánik. Multikulturalismus na planetě je proto naprosto nezbytný. Naopak ovšem, míšení zmíněných růzností na omezených teritoriích v jakémsi „tavícím tyglíku“, jak se často popisuje současná mezirasová situace v USA, je cestou do hrobu lidstva. Nejen novináři, ale všichni veřejně činní lidé by si měli uvědomit, o čem to vlastně hovoří, když hovoří o multikulturalismu. Lidstvo sice jednou neodvratně zanikne, ale není žádný důvod, aby se o to přičinilo svou aktivitou.

Do arzenálu globální nadvlády mocipánů USA patří dneska již vší veřejnosti zjevná technologie jakýchsi barevných revolucí. Není to ale nová metoda. CIA hned po válce zkoušela různé způsoby organizace státních převratů. Tehdy se zaměřovala především na země, kde se k vládě dostali politici prosovětští, proklamující cestu k socialismu, opírající se o ideologii marxismu, či jinak odporující hegemonistickým zájmům USA a Velké Británie. V prvních pokusech CIA sama svými agenty zorganizovávala jakési protivládní demonstrace ve významných městech daných zemí, které zvyšovaly chaos. Proto následně nastoupila místní armáda k zavedení pořádku, která nastolila svou vlastní vládu, nebo již CIA předem připravenou, jejíž stoupenci tvořili jádro zmíněných demonstrací. Klasikou takového postupu nebyly ani tak banánové republiky v Jižní Americe se svými armádními puči, ale především svržení Mosaddekovy vlády v Íránu, tedy v citlivém podbřišku SSSR, v roce 1953. Vrcholem uplatnění této metody byl Pinochetův převrat v Chile v roce 1973, který vraždou řádně zvoleného prezidenta Allendeho vyvolal přece jenom příliš hodně negativních reakcí po celém světě. Od té doby CIA definitivně opustila zmíněnou metodu. Měla totiž již vyzkoušenou lepší. Od roku 1965 začala CIA v různých zemích amerického zájmu organizovat, ba finančně podporovat, různá studentská hnutí. Ta se v roce 1968 natolik osvědčila jako revoltující politická síla, že CIA definitivně přešla na metodu vytváření různých občanských hnutí, spolků a později ještě neziskových organizací. Dneska již CIA vůbec nemusí riskovat a zapojovat své agenty do protistátních aktivit. Spolehlivě to místo ní provedou různé občanské iniciativy za peníze vyvedené z rozpočtu USA na všelijaká aktivity od humanitárních institucí po občanské iniciativy pro šíření demokracie, boje za lidská práva či dokonce ekologické organizace. V průběhu studené války byla CIA vypracována, jak je vidět, celá škála technologií mocenských převratů. Jsou bezesporu účinnější a především pro veřejnost světa „přijatelnější“, než válečná přepadení, která si ale vláda USA za každého prezidenta, asi treningově, přece jenom uspořádá. Připomínám v té souvislosti alespoň Reagoanovu invazi na Grenadu.

Byl jsem před několika dny velice překvapen, když jsem se dočetl, že Rusko nejméně poslední tři měsíce opět začalo investovat do dluhopisů USA. Mám již delší čas totiž názor, že jen finanční hlupák, či škůdce vlastní země, ještě dneska kupuje prakticky neobyčejně rizikové pokladniční poukázky USA. Chování Ruska proto považuji za důkaz, že jeho centrální banka ve skutečnosti škodí Rusku. Potvrzuje se tak má dlouhodobější zkušenost, že tuto banku Putin ještě neovládl, takže je od dob Jelcina pořád pod kuratelou samotných USA a nejen pouze páté kolony „Medveďovců“, jak píší někteří znalci situace v Rusku. Dluhových závazků USA sice Rusko vlastní jen za 96,9 mld. dolarů, což ke ve srovnání s ČLR, vlastnící 1,237 bilionů doslova pakatel, jenže Čína snižuje investice do dluhu USA, což je v mých očích jediný správný postup. Mezi věřiteli Ameriky je Rusko až na patnáctém místě. Čína je prvá. USA celkově dluží světu 6,2 biliony dolarů. To je na každého jednoho Amíka kolem šedesáti tisíc dolarů. A teď to hlavní. Americké dluhopisy považuji za vysoce rizikové jednoduše proto, že je naprosto zřejmé, že USA své dluhy nikdy nesplatí. A kdo zná něco z historie Amerického peněžnictví, ať si jenom vzpomene na Nixonův bezohledně jednostranný akt, jímž ukončil směnitelnost dolaru za zlato. Tím fakticky známé šedozelené bankovky ze dne na den změnil na nejdražší tapety světa. Současní spekulanti pak je pomalu, leč jistě mění dokonce na bezcenné papírky, jak píší dneska již otevřeně mnozí finančníci.