V mých očích skutečná Evropská unie nikdy neexistovala. A jak je vidět, neexistuje ani v očích politiků největších světových států, ať již jde o USA, Rusko, ČLR či Indii. Od počátku pokusu o vznik nadstátu v Evropě tvrdím, že pokud tento útvar nemá samostatnou alespoň zahraniční, obrannou a sociální politiku, tak není fakticky státem. Nemluvě o státní reprezentaci, jíž je prezident, nebo alespoň parlament a vláda. Tvrdím, že dokud budou státníci neevropských zemí, především čtyř vyjmenovaných, jednat s politiky národních států Evropy a ne především, či spíše jenom, se státníky Evropské Unie, dotud rádoby EU nebude reálně existovat. To za prvé. Ale i vnitřně se musí politici Evropy jinak chovat. Musí být jejich ambicí, čili musí chtít být především politiky EU, než státníky národních zemiček či třeba i regionálních mocností. Dokud politici Evropy se takto chovat nebudou, reálná EU opravdu nebude existovat.

Pokud existuje bůh, tak je to největší zrůda v lidstvu známém vesmíru, už jenom proto, že musí být absolutně bez citu. Nedávno mnou nezapomenutelně otřásla zpráva, v níž stálo, že obyvatelé bytového domu otevřeli násilně byt, ze kterého se šířil zápach. Našli v něm mladou, přesněji 24ti letou ženu, kterou objímal mrtvý její čtyřletý syn, který byl hluchoněmý a autista. Expertíza prokázala, že žena podlehla silnému ataku epilepsie a její synek zemřel hlady. Bůh, který by měl jenom kousilínek citu, který má každičký člověk, nemohl by, při své všemohoucnosti, něco takového dopustit. A to je jenom jeden malinkatý příběh. Za celé dějiny lidstva zemřely násilnou smrtí miliony ještě naprosto nevinných dětí a stamiliony slabých žen. Kdyby existoval bůh, dávno by našel systém, jak tomu v této zlotřilé civilizaci zamezit. Jenže bůh neexistuje, nebo, pokud ano, tak ho lidstvo, nadtož konkrétní lidičkové vůbec nezajímají. Lidstvo je ale velice dobře opečovávané někým jiným. Satanem, ďáblem, prostě ZLEM. V politologii se objevil nový pojem, jakýsi „globální prediktor“, cosi jako řídící systém všelidského světa. Nikdo jej nedovede definovat, naprosto nikdo nedovede říci, o jaký konkrétní subjekt jde, ale mnozí s ním přesto čile operují. Čím víc pozoruji dnešní svět, tím víc jsem přesvědčen, že globální nadlidská, či alespoň mimolidská síla opravdu existuje. A s ještě vyšší jistotou ve mně hlodá přesvědčení, že jde o temné síly zla. Temné, vlivové síly zla. Ty ovládají, nebo dokonce řídí lidské společenství. Tolik utrpení, kolik ho prožili lidé za celou historii své civilizace, si lidstvo nemohl být schopno ani vymyslet, nadtož realizovat. To jim musel vnuknout, nebo je k tomu zmanipulovat, subjekt nesouměřitelně zlověstnější. Kdyby v tomto směru měli lidé svobodnou vůli, tak se přece ze svých „chyb“ museli poučit. Jenže opak je pravdou. Jsou ve způsobování utrpení jiným stále vynalézavější. Pokud naší civilizací nemanipulují zmíněné temné síly zla, ale my jsme opravdu všeho toho hnusu tvůrci, pak jsme démony vesmíru, kterým nesmí být dovoleno setkat se s jinou civilizací.

Ne, nejde mi o nějaké třetí pohlaví, hermafrodity či podobné sexuální anomálie. Napadl mne ten termín již dávno, přesněji v dobách, kdy se na tenisových kurtech světa objevily Serena a Venus Williamsovy. Neznám přesnou metodiku hormonálního vyšetření, zda dotyčný jedinec je více muž, než žena, ale už jenom pohled na chování takového jedince mi napovídá, že mezi ženy ve skutečnosti nepatří. Na jmenovaných sestrách bylo jednoznačně vidět, že styl jejích hry je razantně mužský. Mnohem zřetelnější je celý problém v případě běžkyně Caster Semenyaové. Má výrazně mužskou muskulaturu, hluboký hlas, její tělo produkuje zvýšené množství testosteronu. Při testech v roce 2000 bylo zjištěno, že je ve skutečnosti hermafrodit. Už na mistrovství světa v roce 2011 se stala senzací, ale také obětí bulváru. Jedni ji litují, jiní jsou proti tomu, aby soutěžila mezi ženami, neboť výzkumy potvrdily, že má oproti nim 1,8 – 4,7 procent výhody. Nevím sice, jak k tomu vědátoři dospěli, ale jen při pohledu na její běh a chování tvrdím, že její projevy jsou opravdu více mužské, než ženské. Nejen ve způsobu běhu, ale dokonce v gestu podání ruky soupeřkám. Možná bych se nad tím nezamýšlel, ba ani si toho nevšímal, kdyby se na letošním mistrovství světa v atletice takových ženomužů neobjevilo skoro deset. Většinou z Afriky, leč i z USA a ve všech případech jde o jedince černé rasy. I když?! V roce 2011 atletická federace stanovila, že za ženy nemohou startovat osoby, jejichž tělo produkuje více jak deset nanomolů testosteronu na litr krve. Semenyaová tento limit vysoce překračovala, proto se začala léčit a její výkony se okamžitě začaly zhoršovat. Pomohlo jí, že hyperandrogenní indická sprinterka Dutee Chandová proti novému pravidlu protestovala a u sportovní arbitráže uspěla. No!? Zatím. Soud pozastavil jmenovaný limit a nařídil atletické federaci přinést důkazy o tom, nakolik testosteron skutečně ovlivňuje výkony. Nic proti ničemu, ale jsem toho názoru, že ženomuži nemají ve sportu soutěžit s ženami. Holt nikdo přece nemůže mít všechno. Tak ať se laskavě ženomuži se svým omezením smíří. Což podle mne není nic proti svobodě, či jiným „posvátným“ hodnotám lidstva.

Je tomu už více jak týden, co skupina penzionovaných vedoucích pracovníků zpravodajských služeb USA zaslala Kongresu dokument o svém soukromém šetření „ruského hacknutí“ dokumentace Demokratické strany. I laikům stačí dva důvody z jejich zprávy, aby uznali, že „vloupání“ se do počítačů Demokratů nemohlo být provedeno z Ruska. Podle autorů šetření byly totiž dokumenty stahovány tak velkou rychlostí, že ji internetová síť neumožňuje. Jinými slovy, soubory musely být stahovány přímo z domovských počítačů. Podle originálů stažených souborů je navíc jasné, že byly stahovány s časovým údajem východních oblastí USA a nikoliv s Evropským či dokonce někde ještě východnějším časem. Penzisté si mohou dovolit říci světu to, co jiní si ještě dovolit nemohou, takže jejich zprávě plně důvěřuji. Za druhé mne udivuje, že média se o vyšetřovacím dokumentu vůbec nezmiňují. Ergo kladívko. Jsem přesvědčen, že Trump dobře podplatil nějakého vysoce postaveného člena volebního štábu své soupeřky, aby akci úniku dokumentů zařídil. Nyní se k věci nemůže přiznat, protože je to na odvolání z funkce. Proto volební štáb Clintonové celé situace vtipně využil, aby vykonstruoval „ruskou stopu“, čili obvinil Trumpa dokonce ze spolupráce s Ruskem. Už jenom čekám, jaké další kroky obě strany podniknou, aby co nejvíc  demaskovaly pravou podstatu voleb v USA.

Profesionalizace sportů, především pak olympijských, zvrhla kdysi aktivity s vysokou morálkou na podlou bitku o peníze se všemi průvodními jevy, které k tomu patří. Především pak povýšila bezohlednost na jednu ze zásad soutěžení. Jelikož se na sporty prakticky nedívám, tak jsem si uvedenou skutečnost neuvědomoval. Všiml jsem si toho ale v tomto týdnu, kdy se z nostalgie dívám na mistrovství světa v atletice. V závodě na deset kilometrů žen se reprezentantka Etiopie, Almaz Ayanaová asi po pěti kolech rozhodla, že nasazené tempo je pomalé a značně zrychlila. Žádná soupeřka olympijskou vítězku z loňského Ria, kde udělala to samé, samozřejmě nenásledovala. Ayanaová už v polovině závodu měla skoro půl okruhu náskok před hlavní skupinou a pomalu začínala předbíhat nejslabší soupeřky o celé kolo. Do konce závodu předstihla o celé kolo snad dvacet závodnic. Bylo pro mne nepochopitelné, že ani jedna, slovy ani jedna, jí neuvolnila dráhu. Jen jedna se o to pokusila, už ani nevím ze které země, ale Ayanaová ji asi už nevěřila a začala ji i tak obíhat, takže jediná slušná atletka šla opět k mantinelu, aby mistryni zavazela co nejméně. Pro mne naprosto nepochopitelné chování. Sice jsem se věnoval atletice jen asi pět let, ale v mých dobách neuvolnit trať borci, který jiného předbíhal o kolo, bylo naprosto nemyslitelné. Diváci by ho vypískali a sportovci by jej nepovažovali za kolegu. Něco mi říká, že i tato maličkost cosi zásadního vypovídá o této poněkud zlotřilé společnosti.

Patřičná média začínají veřejnost světa navykat na myšlenku, že jaderná válka je možná, protože lze v ní zvítězit. Tak se pomalu rýsuje největší zločin v dějinách lidstva, protože se vlastně připravuje největší genocida lidské populace. Armáda tyto myšlenky nejen podporuje, ale „kreativně“ rozvíjí. Začíná totiž hovořit o „malých“ jaderných zbraních, které by se údajně daly použít v lokálních konfliktech. Je podle mne opravdu bezpodmínečně nutné, aby se demokracie coby systém vládnutí rozšířil i na dosud nedotknutelné, neboť tajné, problémy vojenství. Vojenští odborníci by měli být povinováni vést veřejnou diskusi o otázkách které se dotýkají života velkého množství civilistů a v žádném případě by nesměli radit politikům. Těm by konečná stanoviska měla poskytovat občanská sdružení. Je prostě nezbytné vzít přímou kontrolu veřejnosti nad armádou, jinak se lidstvo se zlou potáže.

Válka mezi mafiemi elit v USA dostává nový charakter. Moc zákonodárná si usurpuje výkon exekutivy. Podle Ústavy USA je totiž zahraniční politika Unie v pravomoci vlády, čili prezidenta. Nyní ale Kongres nebezpečně obrovskou většinou odebral prezidentovi kompetenci k jednání s Ruskem, KLDR i Íránem. Odhlasoval totiž nejen nové sankce vůči těmto zemím, které vymysleli jeho poradci a ne vládní, jak je obvyklé, ale výslovně zakázal vládě rozhodovat o nich v budoucnu. V USA již delší čas probíhá mocenský boj mezi exekutivou a soudní mocí. Proto mne docela zajímá, jak se k aktu souboje zákonodárců s exekutivou postaví soudy, především ty nejvyšší. A též mne zajímá, nakolik bude vláda sankce dodržovat a postihovat jejich porušování. Podle mého soudu by se Trump měl v prvém kole obrátit na soudy o rozhodnutí, zda Kongres opravdu porušil Ústavu USA.

Řekl jsem již několikrát, že politika sankcí je aktem války. Pokud Spojené státy vůči Rusku stále sankce nejen užívají, ale neustále rozšiřují, je podle mne konečně potřebné odpovědět razantněji. Rusko by mělo přejít k jasnější formě konfrontace. Putin by měl jako správný chlap, který ví o konfliktních situacích své, sdělit druhé straně, že už nemá zájem na jakémkoliv dialogu, nadtož sbližování či jiných aktech spolupráce, nadtož přátelství. Ve válce se přece nevyjednává!! V prvé řadě bych na jeho místě sdělil druhé straně, že s ní nehodlám jednat, pokud nezruší veškeré sankce. Za druhé bych zastavil práci ruské diplomatické mise v USA. Za třetí bych požádal OSN, aby zprostředkovávala diplomatický styk mezi USA a Ruskem.

Kdo se těšil na zmírnění mezinárodního napětí po nástupu Trumpa, je hořce zklamán. Za něco málo víc jak půl roku jeho trápení se ve funkci prezidenta, je situace ve světě tak blízko války, jako ještě nikdy od té druhé, zvané světová. Vojska NATO leží na hranici Ruska v síle, jakou tam neměla ani Hitler. USA a Rusko si navzájem vypovídají diplomaty po stovkách a dokonce zabírají diplomatický majetek druhé strany. Právě tyto dvě události byly vždycky neklamnou známkou toho, že dané země se již rozhodly pro válečný konflikt. Kongres USA navíc nařídil uvalit na Rusko sankce, které sám vymyslel, čímž si usurpoval pravomoc vlády. Při tom Trumpovi odebral možnost je zrušit, čili likvidoval v tomto směru jeho exekutivní pravomoc. Doslova děsivé na jednání Kongresu je to, že pro uvedená opatření hlasovali všichni zákonodárci kromě pěti. Jinými slovy, Trump je naprosto osamocen. I strana, za kterou kandidoval, se ho nyní snaží zničit a možná ještě důsledněji, než opoziční demokraté. Tvrdím, že v USA došlo k puči, který provedli zákonodárci. Obrovská pozemní armáda NATO, sice pod velením USA, ale složená převážně z rusofobů ochotných jít opět proti Rusku čeká na povel, či spíše na provokaci, aby zahájila útok na Kaliningrad. Jsem přesvědčen, že je to taktický tah Západu k řešení krize v Ukrajině. Při sebemenším rozhoření války na jihovýchodě Ukrajiny vtrhnou vojska NATO do vzpomínaného Kaliningradska. Aby toho nebylo málo, jakýsi pološílený admirál USA veřejně prohlásí, že napadne KLDR jadernými zbraněmi, pokud dostane k tomu od vrchního velitele rozkaz. Nejtragičtější na tom všem je, že OSN se všemi těmi byrokraty není schopno žádné akce. Na co ji potom lidstvo vůbec m, ptám se já.

Obviňování Ruska z ovlivňování prezidentských voleb v USA je skvělým tahem hybridní války, coby první fáze „Třetí světové války“, vydávané některými psavci za Druhou studenou válku. Všichni, kdo v USA dneska prohlašují, že Rusko zasahovalo do voleb v USA, nemusí totiž o tomto svém tvrzení předkládat žádné důkazy. Kdyby se nějaký pravdychtivec k tomu náhodou odvážil, byl by okamžitě prohlášen za největšího nepřítele USA, který má zájem na odtajnění prostředků kybernetické války v dnešním světě. Veřejnost světa ale ví až příliš dobře, USA v informačních technologiích měly takový náskok před zbytkem světa, že šlo fakticky o monopol. Je tedy nemožné, aby už dneska někde ve světě byly lepší, výkonnější a tedy zneužitelnější systémy, než v USA. Jestliže proto kdokoliv z USA obviňuje někoho ve světě z jakýchkoliv manipulací, pak jenom proto, že to má sám odzkoušené a stále tuho používá. Aby při tom tuto zločinnou činnost zamaskoval, tak ze stejného zla, s neutuchajícím křikem obviňuje jiné.