Na webu https://vlkovobloguje.wordpress.com/2021/05/20/otevreny-dopis-mons-petra-pithy-verejnosti/ byl před několika dny vyvěšen text označený titulkem „OTEVŘENÝ DOPIS MONS. PETRA PIŤHY VEŘEJNOSTI“. Administrátor webu jej charakterizoval slovy, cituji: „Není co dodávat! Absolutně nic! Geniálně shrnuto…“

Nemyslím si to. Naopak. Považuji text za velmi nepovedený předvolební traktát primitivně naznačující autorovy preference, a navíc dokonce manipulativní, protože zaplétá do politiky prvky, které do ní nepatří. Ale více v mém následujícím textu.

Těšil jsem se, že budu mít v sobotu velmi dobrý čtenářský zážitek, který navíc budu moci doporučit všem svým sledovatelům na FB. Proto jsem si až na ni nechal četbu „Otevřeného dopisu veřejnosti“ z pera Mons. Petra Piťhy.

Výsledek? Hrůza!

Směs poněkud pokleslého předvolebního traktátu, politického kýče a navrch okořeněná pro duchovního člověka poněkud pokleslou pýchou. Jen na okraj. V této zemi jsou tisíce osobností, které složily nejeden, dva, ale i více slibů až přísah. Většina z nich přesto necítí „kompetenci“ POUČOVAT veřejnost. On ten dopis ve velké části není pochopitelným apelem, ale spíše přesvědčením o svém „lepšolidství“.

Z velké většiny formulací trčí doslova jako sláma z bot, že jde o příliš neumělý, předvolební traktát, protože není nestranný. Dokonce adresně a velice výběrově kritizuje. Při tom navíc polopravdivě. Uvedou pouze jednu takovou citaci: „…hlava státu přísahá při vstupu do funkce na Ústavu a pak podepíše z populistických důvodů protiústavní zákon, který Ústavní soud okamžitě zruší. Pojetí Ústavy pana prezidenta je tak na hraně že polovina ústavních právníků říká, že je za hranicí Ústavy.“ Konec citace.

Dovoluji se zeptat; odkud pan Kaplan Jeho svátosti ví, že jím necitovaný zákon pan prezident Zeman podepsal z populistických důvodů? Prezident se mu snad z toho vyzpovídal a on takto porušuje zpovědní tajemství, nebo si to lidově řečeno „vycucal z prstu“?!! A druhá otázka k tomuto citátu. Pan Piťha zná názory všech „ústavních právníků“ na jednání současného prezidenta, že si dovoluje hovořit o polovině?! Sám znám několik „profesorů oboru státu a práva“, což jsou jistě prvořadí „ústavní právníci“ a neřekl bych, že s názorem pan exministra souhlasí. Navíc problém ústavního práva trochu více sleduji a troufám si tvrdit, že i jiní odborníci by jeho názor nesdíleli. A jen jako perličku. Já znám dokonce dost právníků, kteří daleko silněji kritizují přešlapy až voluntarismus   Ústavního soudu než Prezidenta. Co je ale podstatné, nikdy bych z toho nevyvozoval negativní hodnocení té, či oné strany. A hlavně nikdy bych si to nedovoloval uvádět jako příklad zla ve svém apelu k veřejnosti.

Napsal jsem, že pan Piťha kritizuje poněkud výběrově, což dokazuje, že jde o předvolební pamflet. Zase uvedu jeden citát: „…žijeme v jakési roztroušené diktatuře. Sebestředný sobec zabarikádovaný v oblasti svého vlivu dovoluje konat jen to, co mu přináší užitek. Každého, kdo by jednal proti jeho vůli, ať už v rámci jeho pašalíku nebo mimo něj, umlčí, popř. ho s různou razancí odstraní. Rozsah zmíněných pašalíků je velmi různý, od jedné rodiny či malé dílny až po obrovské konglomeráty, jak to známe např. od pana Andreje Babiše. O tom, že k tomu opravdu dochází i mezi běžnými lidmi, svědčí stále opakovaný nesmysl, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého.

Takže natvrdo. Piťha kritizuje jmenovitě jen a jenom Zemana a Babiše. Oba dokonce hned dvakrát ve svém poselství „zemi a lidu“. A v obou případech zkomoleně, což naznačuje tak velkou jeho zaujatost, že mu brání v těchto souvislostech kriticky myslet. Mimo jiné o tom svědčí jeho poslední věta v druhém citátu. V něm totiž slovo práva užívá tam, kde všichni liberálové používají jiné velkohubé slovo, SVOBODA. Použití slova práva v této souvislosti je natolik nesmyslné, že už mi nestojí ani za argumentaci, ale pokud ji chcete znát, nebudu se tomu vyhýbat.

Jelikož jsem celému textu přiřkl ohodnocení termínem politický kýč, pak jenom pro ilustraci svého názoru uvedu, že takovým klasickým až učebnicovým jeho příkladem je poslední bod autorova Dopisu. Pravda je snad nejobtížnějším problémem filosofie a pravda v politice je doslova nepostižitelná. Nadto aby byla v tak zjednodušující zkratce veřejnosti předestírána možnost jejího dosažení a užívání v politické praxi. Už jenom proto, že politická činnost není hledáním, nadtož prosazováním pravdy, ale kupříkladu snahou o maximálně dosažitelní spravedlivosti, což samozřejmě není totéž jako spravedlnost, čti soudní hledaní práva. Pod snahou prosazování pravdy došlo v dějinách k mnohým obrovským, možná i nejtěžším zločinům, o čemž vysoký představitel římskokatolické církve určitě něco ví. Když už jsem se toho dotknul; ono je to i prokletím určitých náboženství. V tom jsou ta orientální, právě snad proto že jsou o něco starší, poněkud moudřejší.

Škoda. V textu jsou samozřejmě většinově dobré a inspirativní myšlenky, ale v mých očích příliš jednostranná, mnou postřehnutá negativa, ho celý doslova posunují do pozice účelové předvolební agitace, ne-li dokonce manipulace.

Perex

Řeknu hned na začátek. Nikdy jsem nesouhlasil se zákazem trestu smrti. Ze dvou hlavních důvodů. Tvrdím, že nebyl prosazen z humanistických či humánních důvodů, ale ze strachu vládců, že by mohli být za své činy potrestáni na hrdle, jako nacisté v Norimberku. Jenom oni totiž se dopouští největších zločinů proti lidskosti, především tehdy, když zahájí válku. Od rozpadu SSSR by tak měl před „novým Norimberkem“ stát nejméně Clinton s Albrightovou za bombardování Srbska. Především ale Bush mladší za válku v Afghánistánu a Iráku. Pokud vzpomínám druhou válku v Zálivu, pak za její vznik by měli před zmíněným soudem stát všichni, kdo ji před světem zdůvodňovali podvodnými argumenty.

Druhý důvod, pro nějž neuznávám zákaz trestu smrti je podle mě ještě významnější. Zase uvedu na příkladu. Jestliže Norský fanatik Anders Behring Breivik postřílel za několik minut 77 lidí, tak v žádném případě neměl být odsouzen na směšných 25 let. V případech, kde není pochyb o tom, že zločinec zabil víc jak jednoho člověka najednou, je podle mě trest smrti adekvátním řešením. Stejně tak v případech bestialit, jakými je mučení, vraždy dětí či žen, ba dokonce kanibalismus. Bez pardonů smrt.

Argumenty proti trestu smrti.

Zásadními argumenty jsou ideje humanistické. V prvé řadě poněkud demagogická, že jsme člověku život nedali, takže mu ho nemůžeme ani brát. K tomu jediná odpověď. A kdo tedy dal každému z nás život? Gorily, nebo Marťané. V žádném případě. Vždycky jenom lidé. A historie zná příklady, kdy i vlastní rodiče si přáli, aby jejich bestiální potomek byl zbaven života, nebo to dokonce sami provedli.

Další všeobecně užívanou metodou argumentace proti trestu smrti se opírá o morálku. Poprava vraha by byla smysluplná jen tehdy, pokud by vrátila život oběti. Jinak prý jde o touhu po pomstě, či odplatě, což je nemorální, nelidské, primitivní až zvířecí. Realizuje právo silnějšího, je zrcadlem zákona džungle a prezentuje nadvládu člověka nad člověkem. Současná společnost podle zastánců zrušení trestu smrti dospěla tak daleko, že dokáže převychovávat. A pak prý je další život větším trestem než poprava. Argument poslední věty považuji spíše za přání než realitu. Proti těm ostatním lze postavit jeden základní argument. Sériové vraždy, hromadné zabíjení či bestialita jsou takové projevy degenerace lidskosti, že zasluhují aby s jejich strůjcem se zacházelo jinak než s řádným člověkem.

Studie ukazují, že trest smrti není odstrašující. Jiné zase, že výkon trestu smrti přijde stát dráž, než doživotí. Všechny takové považuji za manipulativní. Plní pouze zadání. Takže když bude zadáním odůvodnit trest smrti, tak se najde určitě dostatek studií, které dokážou pravý opak.

Kromě humanistických důvodů, kterými se argumentuje pro zákaz trestu smrti, je nejčastějším důvodem nenapravitelnost ortelu. Při čemž se uvádí některé případy, kdy až po desítkách let se ukázalo, že byl odsouzen nevinný. Soudci sami zdůrazňují, že jsou jenom lidé, a tedy omylní a chybující. Myslím, že jde o nedorozumění mezi zastánci zákazu trestu smrti a jeho obhájci. V dějinách zločinu je velké množství kauz, kde se soudy nemohou mýlit, viz vzpomínaný Breivik. O takových hovořím já, a ne třeba o zabití manželského partnera v afektu.

Nebudu polemizovat s každým názorem proti trestu smrti, protože jej sice uznávám, ale nic to přesto nemění na mém přesvědčení, že bestie, která psychicky přestala být člověkem, nemůže žít mezi lidmi. Kdybychom někde měli nějaký ostrov, z něhož se nedá uniknout a podobné netvory tam možhli umístit, tak prosím. Ať se pokusí žít mezi sobě rovnými.

Trest smrti a katolická církev.

     Katolická církev hrdelní trest vždycky připouštěla a od svých mocenských počátků také hojně využívala. V posledních staletích pak v případě, že byl „jediným možným způsobem, jak efektivně chránit lidské životy před nespravedlivým agresorem“. Tato formulace je ovšem až ze dvacátého století. Před tím bylo jeho zdůvodňování mnohem jasněji formulováno. Teprve za současného papeže se církevní dogma změnilo. Podle nyní platného církevního učení je nyní „trest smrti nepřípustný, protože jde o útok na nedotknutelnost a důstojnost jedince“. Polemiku s touto podivnou formulaci si nechám asi až na úplný závěr tohoto textu.

Trest smrti a jiné projevy moci.

Chammurapiho, ba i biblické, oko za oko, zub za zub během staletí přerostlo až do nikdy nekončící krevní msty. Proto už dávno bylo změněno na právo třetí osoby trestat vinu, včetně zabítí, či vraždy. Tehdy byl trest smrti vcelku pokračováním zasloužené odplaty. Tedy ne už msty, leč „vyrovnání“, které garantoval stát.

Legitimita státu k trestání zabití a vraždění se poněkud rozcházela z jeho možností vyhlašovat válku, ba dokonce agresivně napadat jiný stát bez jejího vyhlášení. Stejná právnická osoba mohla tedy páchat v obrovském měřítku to co u v jednotlivostech trestala.

A nejen to.

Mohla zabíjet i v jednotlivostech. Policisté v Londýně před několika lety, dávno po řádění Breivika, zastřelili muže ve voze podzemní dráhy proto a jenom proto, že se podle jejich názoru choval podezřele jako terorista. Omluvou jim bylo, že se incident udál ve zjitřené atmosféře teroristických útoků nejen v Británii, ale i jinde v Západní Evropě. Tehdy jsem konstatoval, že náš právní systém je poněkud rozporuplný. Soud nemůže poslat na smrt prokazatelnou zrůdu, ale každý policista může kohokoliv zastřelit, pokud se mu nějak nebude zdát, nedej bože se mu postaví na odpor i třeba beze zbraně.

Z toho mi nakonec vyplynulo řešení. Vyhlásit válku terorismu. Pak každý lupič, únosce, či zločinec, který na svou ochranu vezme rukojmí by byl považován za teroristu a proto by bylo oprávněné jej zabít v „boji“. Jinými slovy řečeno, kdo vraždí, nebude moci být souzen, protože v této válce nebudou teroristé bráni do zajetí. Musí být zabit v boji. Jenom tak společnost může realizovat to, co má, totiž trestat smrtí „nelidi“, čti nesmiřitelné nepřátele lidství, lidskost, či některých lidských skupin.

Tři závěrečné poznámky.

Hned na počátku textu jsem označil za největší zločince proti lidskosti vládce, reprezentanty moci a každého agresora. Jejich potrestání globální soudní mocí je bezpodmínečně nevyhnutelné. Pokud totiž nebude prováděno, tak postižení vždycky budou motivováni k individuální odplatě. Je nejvyšší čas, aby k principu mezinárodního soudu především Západ přivolil. Pokud válku provozující, ba už i válkychtivé mocnáře nepotrestáme, ohrožujeme především celou bělošskou kulturu. Musíme si uvědomit, že v globálním světě jsme menšinou, až dokonce malou menšinou. Navíc ostatní kolem nás početně rostou, zatímco bílá rasa vymírá. Nezačneme-li se ke světu chovat čestně, vyhladí nás. Takže je přímo povinností každého příslušníka Západní kultury prosazovat přísné tresty pro každého, kdo zahájí válku proti komukoliv. Jde o základní projev pudu sebezáchovy. Tento princip by samozřejmě měl být platný pro celé lidstvo. Vždyť ani on není zárukou, že sami sebe nevyhubíme.

Každý člověk je skutečně jedinečnou a neopakovatelnou bytostí, jak tvrdí současný papež. Ovšem je tvorem neoddělitelným od společenství. Musí vždy existovat ve vztazích s jinými. Z toho vyplývá, že pro své okolí nemůže, ba nesmí být nebezpečným. U koho to nelze zajistit, musí být od společenství lidí naprosto izolován, což nedokáže zajistit žádná věznice současného světa. Trest smrti je proto jediným řešením na ochranu okolí.

Katolická teze o nedotknutelnosti a důstojnosti každého člověka je sama v sobě rozporná. Staví vedle sebe naprosto nesouměřitelné. Nic proti tomu, když bude prosazovat, že každá lidská bytost je nedotknutelná. Není proto vůbec pochopitelné, proč se v té souvislosti hovoří o její důstojnosti, aniž definuje, co to vlastně je. Především ale proč zrovna o důstojnosti, a ne kupříkladu o již zmíněné jedinečnosti. Proč jakási důstojnost je důvodem k jeho nedotknutelnosti? Jakou asi důstojnost má sériový vrah s nezvládnutelným pudem jíst lidské maso? Důstojnost jedince není důvodem jeho nedotknutelnosti.

PS.

K problému trestu smrti si dovoluji připodotknout jednu zásadní poznámku.

V otázkách metafyzických, mezi něž patří i problém trestu smrti, by neměli mít rozhodující slovo politici. Nejde totiž o politický problém, leč o otázku výsostně filozofickou. Takže její řešení v každé konkrétní situaci a společnosti by mělo odpovídat jejím dlouhodobým tradicím, většinovému přesvědčení a onomu vyššímu principu mravnímu, který je danému společenství vlastní.

V roce 1993 byla sjednána Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci. Podepsali ji Jelcin a Havel. Od té doby jsme projevili několik nepřátelských aktů vůči smluvní „přátelské“ zemi.

Vzpomenu si asi jenom na některé. První to byl tlučhuba Zaorálek, který v roce 2018 vykřikoval, že dnešní problém vztahů mezi Ruskem a ČR je rok 1968. Osel, ani si nevzpomněl, že do naší země tehdy nevtrhli Rusové, ale SSSR pod vrchním velením Ukrajince Brežněva. Kolem roku 1968 se v roce 2018 vyskytlo více nenávistných aktů, jejichž vrcholem byl asi pořad „agenta“ cizích mocností jakéhosi Václava Moravce, který je inventářem ČT asi jako Marek Benda inventářem, sněmovny ČR.

Ovšem naprosté vítězství iracionálního chování vůči Rusku jsme se dočkali v posledních letech. Zbourání sochy osvoboditele Prahy, vulgární vystoupení Řeporyjského prasete v ruské televizi, zbudování pomníku Vlasovcům, přejmenování náměstí se sídlem Ruské ambasády a další. To jsou jednoznačné akty vypovídající o nenávisti ubožácké části rádoby Čechů. V té době totiž několik průzkumů veřejného mínění naopak potvrdilo, že veřejnost vůči Rusku nenávist ve velké většině necítí. Dokonce víc jak 60% straších občanů, kteří zažili rok 1968 už v dospělém věku považuje dodneška Rusko za přátelskou zem.

Vycházím-li dokonce z celodějinné tradice Čechů, pak nikoho, kdo je zmítán nenávistí k Rusku nelze považovat za skutečného Čecha.

Vrbětická aféra, kterou spustil Babiš s Hanáčkem pod nátlakem Koudelky je v mých očích jednoznačným vrchole nepřátelství vůči Rusku. Pokud by dotační považovali Rusko za přátelskou zem, tak by se totiž chovali mnohem zdrženlivě. Bez přímých důkazů a jenom s podezřením přece nelze podnikat nějaké odvetné, nadtož ryze nepřátelské aktivity. Především Babiš by si to měl uvědomit. Kdyby se totiž veřejnost vůči Babišovi chovala tak, jak on k Rusku, tak by se nikdy nestal premiérem a s vysokou pravděpodobností už mnoho let bručel v base. Blbeček. I kdyby Rusko bylo vůči nám nějakou neutrální zemí, tak bylo povinností nejvyšších představitelů naší země řídit se pravidly diplomacie čili přednostně vyjednávat. Tak to přece žádají všechny poválečné celosvětové deklarace. Jednat a jednat. Na projevy nenávisti a aqž války je vždycky dost času. Oslově.

Rusko nejenže bylo náš přítel, ale je obrovské a na nadkontinentě absolutně rozhodující silou. Mít ho za nepřítele je nejen přílišným rizikem, ale doslova zlověstným osudem. Řečeno na tvrdo. Několik superidiotů vtáhlo naši zem do stavu nepřátel Ruska. Za celou existenci naší státnosti jsme v takové situaci nikdy nebyli. Je to tedy trvalé ohrožení samotného života našich potomků. A to nelze označit jinak než jako vlastizradu vy dočasní, ba víc jak krátkodobí, hnusní tajtrlíci cizích zájmů.

Vrbětický muniční velkosklad vznikl už za Masaryka, patřil armádě a v jeho areálu byla i kasárna pro vojáky, kteří ho hlídali. To je jediný nezpochybnitelný fakt. Všechno ostatní, co bude v dalším textu následovat, jsou pouhopouhé politické náhledy.

Dřevní původci Vrbětické aféry.

Havel ve svém svatém zanícení protiválečného politika zbrkle zničil výrobu těžkých zbraní na Slovensku, a ve svém projevu v Kongresu USA horoval pro zrušení Varšavské smlouvy i NATO. Mimochodem údajně za velkého potlesku kongresmanů.

Velice rychle mu ovšem bylo vysvětleno, že o zrušení NATO už mluvit nemá.

V roce 1998 když jmenoval novým náčelníkem Generálního štábu Armády ČR generála Jiřího Šedivého, byv poučen o nezbytné existenci NATO mu, coby vrchní velitel armády dal jediný úkol; převést naši armádu na standardy NATO. Kdyby byl ve skutečnosti takovým odpůrcem zbrojení a válčení, jakého ze sebe dělal když se dral k moci, tak by alespoň nyní svůj rozkaz upřesnil. Nařídil by vyřazované zbraně jako nástroje čistého zabíjení sešrotovat a munici, která nejde nějak repasovat, bez výjimky zničit. Nic z toho ten člobrdík, který kýčovitě a pokrytecky místo svého podpisu rád kreslil srdíčko, nenařídil. Ačkoliv nevyznával Klausovo dogma o tom, že vše zařídí trh, jednal přesně podle něho. Což byla z jeho strany čistá podlost. Už tam někde hledejme kořeny Vrbětického skandálu.

Jestliže se Havel dopustil prvotního hříchu, mohl se ještě tvářit jako Adam v ráji, že jako laik „to nemusel vědět“. V žádném případ ale nemá omluvu pro svou další činnost velení armády ČR, jmenovitě pak pan generál Šedivý.

Bylo jeho povinností zařídit, aby armádní zbraně nikdy, nikde, nikoho nemohly zabíjet. V žádném případě se neměly dokonce stát předmětem („zbožím“) byznysu soukromých osob. Že se tak stalo, je neomluvitelným zločinem. V zemích řízených rozumem, a ne pokleslými ideologiemi, ohodnoceným minimálně doživotním, u vojáků spíše hrdelním trestem.

Nebyl to však jen problém armády. Bylo povinností zákonodárců zakázat zákonem prodej armádních zbraní. A pokud ho v krajním případě povolit, tak pouze státní firmě, v jejímž vedení by byli vojenští znalci, nejlépe penzionovaní čili sociálně dobře zajištění. Jelikož to nejen neudělali, ale ani je to nenapadlo, jsou třetími zločinci v řadě Vrbětického incidentu.

A hledejme tedy další viníky.

     Každého občana by mělo zajímat, jak je možné, že zbraně čili nástroje vraždění nemají nepřetržitou, odbornou a v krátkých intervalech pravidelně kontrolovanou ostrahu. Že jsou dokonce skladovány v areálech, v nichž se nacházejí i výrobní a další podniky. Ještě katastrofálnější je stav skladování munice vyřazené ze zásob armády. Skladování mnohem bezpečnějších, průmyslových trhavin má tak přísné předpisy, že si vůbec nepamatuji, že by někdy někde došlo k jejich výbuchu. Jak jsem již napsal, armáda by vůbec neměla munici vyřazovat, ale pouze odborně ničit. Pokud by byla šance ji „recyklovat“, pak by po dobu před repasováním měla být skladována hluboko v podzemí a za stálého hlídkování armády. Jinou metodu by rozumný, a především mírumilovný stát neměl připouštět.

Obchod se zbraněmi by měl být povolen nejen se zahraničně politickými omezeními. Zásadně by měl náš stát zakazovat obchodování se zbraněmi, které sám nevyrábí. Munice by se neměla prodávat nikdy. Buďto se dá „znovupoužít“, nebo musí být zničena. Kategorický to imperativ pro všechny občany země.

Na závěr už jenom k samotnému vyšetřování výbuchu.

Kdyby platila alespoň pravidla, která jsem vyjmenoval, tak by výbuch vyšetřovali vojenští odborníci tedy osoby nejpovolanější. Ale i za situace „českého pořádku“, měla výbuch především šetřit vojenská politice, protože šlo jednoznačně o materiál vojenský, nikoliv civilní „zboží“.

Vojenského vyšetřování by se určitě zúčastnila vojenská rozvědka i kontrarozvědka, takže by bylo od počátku komplexnější.

Civilní policie došla k závěru, že výbuch byl způsoben neodbornou manipulací. Jelikož jsem spis nečetl, tak samozřejmě nevím, zda bylo definováno manipulací koho, na čí příkaz a proč. Zda manipulující měli k tomu kvalifikaci a nařizovatel navíc kompetenci. S ohledem na současný stav aféry mě tyto podrobnosti ani nezajímají. Ty jsou totiž posledními, které soud musí posuzovat při výroku viny, či náhody.

Ovšem tvrdím, že vyšetřovatelé měli mít mnohem víc hypotéz celé tragédie, čti smrti dvou osob. Sám jsem již tehdy měl čtyři, při čemž nešťastnou náhodu jsem absolutně vylučoval. Šlo přece o vysoce rizikový „obchodní artikl“, který mohou realizovat pouze a jen lidé nedopouštějící se chyb. Což je u výbušnin naprosto zásadní. Mé hypotézy před sedmi lety byly tyto:

1.Konkurenční rvačka mezi obchodníky.

2. Vyřízení podvodu mezi mafiány.
3. Kouřová clona zastírající černý obchod.
4. Nespecifikovaná provokace.

V žádném případě mě ani nenapadlo, že by mohlo jít o zásah zahraničních tajných služeb. Ovšem vůbec nepochybuji, že vojenská rozvědka a kontrarozvědka, pokud by se podílely na vyšetřováni, by si takovou hypotézu zadaly.

Všichni, kdo dneska jsou chytří jako každý maršál po válce, by měli obyvatelům této země odpovědět především proč to všechno, co uvádím se vůbec stalo. Že tak široce zaviněný šlendrián způsobil, že po sedmi letech od katastrofy může o něm někdo tvrdit, že jde o zahraniční viníky a tak tu dávno odloženou minulost využívat ve svém politickém či jiném nebezpečném zájmu.

27.4.21