Vrbětický muniční velkosklad vznikl už za Masaryka, patřil armádě a v jeho areálu byla i kasárna pro vojáky, kteří ho hlídali. To je jediný nezpochybnitelný fakt. Všechno ostatní, co bude v dalším textu následovat, jsou pouhopouhé politické náhledy.
Dřevní původci Vrbětické aféry.
Havel ve svém svatém zanícení protiválečného politika zbrkle zničil výrobu těžkých zbraní na Slovensku, a ve svém projevu v Kongresu USA horoval pro zrušení Varšavské smlouvy i NATO. Mimochodem údajně za velkého potlesku kongresmanů.
Velice rychle mu ovšem bylo vysvětleno, že o zrušení NATO už mluvit nemá.
V roce 1998 když jmenoval novým náčelníkem Generálního štábu Armády ČR generála Jiřího Šedivého, byv poučen o nezbytné existenci NATO mu, coby vrchní velitel armády dal jediný úkol; převést naši armádu na standardy NATO. Kdyby byl ve skutečnosti takovým odpůrcem zbrojení a válčení, jakého ze sebe dělal když se dral k moci, tak by alespoň nyní svůj rozkaz upřesnil. Nařídil by vyřazované zbraně jako nástroje čistého zabíjení sešrotovat a munici, která nejde nějak repasovat, bez výjimky zničit. Nic z toho ten člobrdík, který kýčovitě a pokrytecky místo svého podpisu rád kreslil srdíčko, nenařídil. Ačkoliv nevyznával Klausovo dogma o tom, že vše zařídí trh, jednal přesně podle něho. Což byla z jeho strany čistá podlost. Už tam někde hledejme kořeny Vrbětického skandálu.
Jestliže se Havel dopustil prvotního hříchu, mohl se ještě tvářit jako Adam v ráji, že jako laik „to nemusel vědět“. V žádném případ ale nemá omluvu pro svou další činnost velení armády ČR, jmenovitě pak pan generál Šedivý.
Bylo jeho povinností zařídit, aby armádní zbraně nikdy, nikde, nikoho nemohly zabíjet. V žádném případě se neměly dokonce stát předmětem („zbožím“) byznysu soukromých osob. Že se tak stalo, je neomluvitelným zločinem. V zemích řízených rozumem, a ne pokleslými ideologiemi, ohodnoceným minimálně doživotním, u vojáků spíše hrdelním trestem.
Nebyl to však jen problém armády. Bylo povinností zákonodárců zakázat zákonem prodej armádních zbraní. A pokud ho v krajním případě povolit, tak pouze státní firmě, v jejímž vedení by byli vojenští znalci, nejlépe penzionovaní čili sociálně dobře zajištění. Jelikož to nejen neudělali, ale ani je to nenapadlo, jsou třetími zločinci v řadě Vrbětického incidentu.
A hledejme tedy další viníky.
Každého občana by mělo zajímat, jak je možné, že zbraně čili nástroje vraždění nemají nepřetržitou, odbornou a v krátkých intervalech pravidelně kontrolovanou ostrahu. Že jsou dokonce skladovány v areálech, v nichž se nacházejí i výrobní a další podniky. Ještě katastrofálnější je stav skladování munice vyřazené ze zásob armády. Skladování mnohem bezpečnějších, průmyslových trhavin má tak přísné předpisy, že si vůbec nepamatuji, že by někdy někde došlo k jejich výbuchu. Jak jsem již napsal, armáda by vůbec neměla munici vyřazovat, ale pouze odborně ničit. Pokud by byla šance ji „recyklovat“, pak by po dobu před repasováním měla být skladována hluboko v podzemí a za stálého hlídkování armády. Jinou metodu by rozumný, a především mírumilovný stát neměl připouštět.
Obchod se zbraněmi by měl být povolen nejen se zahraničně politickými omezeními. Zásadně by měl náš stát zakazovat obchodování se zbraněmi, které sám nevyrábí. Munice by se neměla prodávat nikdy. Buďto se dá „znovupoužít“, nebo musí být zničena. Kategorický to imperativ pro všechny občany země.
Na závěr už jenom k samotnému vyšetřování výbuchu.
Kdyby platila alespoň pravidla, která jsem vyjmenoval, tak by výbuch vyšetřovali vojenští odborníci tedy osoby nejpovolanější. Ale i za situace „českého pořádku“, měla výbuch především šetřit vojenská politice, protože šlo jednoznačně o materiál vojenský, nikoliv civilní „zboží“.
Vojenského vyšetřování by se určitě zúčastnila vojenská rozvědka i kontrarozvědka, takže by bylo od počátku komplexnější.
Civilní policie došla k závěru, že výbuch byl způsoben neodbornou manipulací. Jelikož jsem spis nečetl, tak samozřejmě nevím, zda bylo definováno manipulací koho, na čí příkaz a proč. Zda manipulující měli k tomu kvalifikaci a nařizovatel navíc kompetenci. S ohledem na současný stav aféry mě tyto podrobnosti ani nezajímají. Ty jsou totiž posledními, které soud musí posuzovat při výroku viny, či náhody.
Ovšem tvrdím, že vyšetřovatelé měli mít mnohem víc hypotéz celé tragédie, čti smrti dvou osob. Sám jsem již tehdy měl čtyři, při čemž nešťastnou náhodu jsem absolutně vylučoval. Šlo přece o vysoce rizikový „obchodní artikl“, který mohou realizovat pouze a jen lidé nedopouštějící se chyb. Což je u výbušnin naprosto zásadní. Mé hypotézy před sedmi lety byly tyto:
1.Konkurenční rvačka mezi obchodníky.
- Vyřízení podvodu mezi mafiány.
- Kouřová clona zastírající černý obchod.
- Nespecifikovaná provokace.
V žádném případě mě ani nenapadlo, že by mohlo jít o zásah zahraničních tajných služeb. Ovšem vůbec nepochybuji, že vojenská rozvědka a kontrarozvědka, pokud by se podílely na vyšetřováni, by si takovou hypotézu zadaly.
Všichni, kdo dneska jsou chytří jako každý maršál po válce, by měli obyvatelům této země odpovědět především proč to všechno, co uvádím se vůbec stalo. Že tak široce zaviněný šlendrián způsobil, že po sedmi letech od katastrofy může o něm někdo tvrdit, že jde o zahraniční viníky a tak tu dávno odloženou minulost využívat ve svém politickém či jiném nebezpečném zájmu.
27.4.21