Včera skončil v Madridu třídenní summit NATO. Nezajímá mě, na čem se dohodli největší váleční zločinci dějin. Zaujal mě naopak komentář o Alianci z úst stálého zástupce ČLR při OSN jménem Zhang Jun, který na zasedání Rady bezpečnosti mimo jiné řekl: „Pět vln rozšiřování NATO na východ po studené válce nejenže nepřinesly Evropě bezpečnost, ale zasely semena konfliktů…je to ponaučení, nad nímž je třeba se dobře zamyslet…Studená válka už dávno skončila. Je nutné, aby NATO přezkoumala své postavení, zcela zamítla mentalitu studené války založenou na blokové konfrontaci, a snažila se budovat vyvážený, efektivní a stabilní mechanismus evropské bezpečnosti v souladu se zásadou nedělitelné bezpečnosti“. Konec citace.

K tomu přidávám svůj komentář. NATO nikdy nebyla obranným spolkem, protože vznikla ještě dříve než vojenský blok satelitů SSSR. Byla to od samého počátku pouze vojenská mafie profesionálních banditů, vydávaných za oficiální armády zemí kolonizovaných, nebo dobrovolně posluhujících zájmům mocnářů USA.

Od samého počátku se její členské armády připravovaly na zničení SSSR, alias Ruska. Po rozpadu SSSR se už nikdy ani jako obranné společenství nesnažila v reálné politice chovat.

Dneska už nejde o nic jiného než o nejúčinnější nástroj užívaný vládci USA k prosazování své dominance nad planetou. Jelikož se v současnosti dostávají reální mocnáři USA a tím i celého Západu do situace ohrožující jejich staletou nadvládu nad zbytkem světa, je i jejich jediný skutečný, a proto nejúčinnější nástroj zmíněné nadvlády největším nebezpečím pro veškeré člověčenstvo. Nic si proto o něm nenamlouvejme Chce-li lidstvo přežít, musí ho i jeho řídící moc ne-li zničit, tak naprosto znicotnit.

NATO je profesionálním zabijákem sloužícím vládcům zemí, jejichž obyvatelstvo představuje ani ne desetinu lidstva. NATO ale neslouží ku prospěchu ani této desetiny lidstva, nýbrž pouze jejich vládcům, kterých není ani tisícina lidského veškerenstva. Proto je jeho existence naprosto neslučitelná s další existencí lidského společenství na Zeměkouli.

Zmíněná tisícina, považující samu sebe za elitu lidského stvoření, a proto nejméně půl tisíciletí zneužívající ve svůj prospěch bohatství celé planety, se s vysokou pravděpodobností nebude chtít vzdát svých privilegií čili postavení elity. Je bezpodmínečně zapotřebí, aby ji zbytek světa jednoznačně postavil před fakt, že pokud se nevzdá své touhy po moci, tak zhyne.

Zmiňovaný ástupce ČLR v OSN jí to svým vyjádřením nepřímo sdělil. Ovšem ona neumí jiné poslouchat, takže jí to bude s vysokou pravděpodobností nutné říci zřetelněji a dokonce silou.

Pokud Ruská armáda před čtyřmi měsíci vstoupila na území Ukrajiny, tak jen málo odborníků vědělo, že je to začátek nové, dlouhodobé globální války. Jakmile se ale Západ začal chovat coby kolektivní nepřítel Ruska a přijal taktiku jednoznačné a bezvýhradné podpory Ukrajiny, tak změnil vzájemnou rvačku Slovanských pobratimů na válku. Válku Západu s Ruskem. Už tehdy jsem psal, že jde proto o další fázi globální války, která podle mého soudu začala vznikem Sovětského svazu. Od té doby mě však Ruský výklad dějin moderní doby přesvědčil, že sice jde skutečně o globální válku, leč ta podle Rusů trvá již mnohem delší dobu. O válku trvající podle nich již déle než dvě stovky let. Válku s cílem zničit Rusko.

Jestliže taková vojenská supervelmoc přijme za své uvedené hodnocení současného dění, tak se svět opravdu dostává do situace, kterou Ruský výklad dějů popisuje. Politici velkých národů by si to měli velice dobře uvědomit.

Proč?

Protože tady už nejde o pouhou licitaci, o dělání ramen. Připomněl to kancléři Schulzovi hlavní propagandista Kremlu Vladimir Solovjov na stanici Rossija 1, cituji: „…kancléř Olaf Scholz je poslední dobou neobyčejně drzý. Řekl: „,Budeme Ukrajině pomáhat penězi i zbraněmi, dokud Putin nepochopí, že udělal fatální chybu“. Něco vám povím. To Gorbačov udělal zásadní chybu, když dovolil, aby se Německo znovu sjednotilo. To byla chyba“. Konec citace. A pak pokračoval i tím, že „chybu udělal i soudruh Stalin, když rozhodl, že bychom měli umožnit Německu, aby dále existovalo. To byla chyba,“ řekl tvrdě Solovjov. To jsou na Ruskou stranu nezvykle silná slova. K nim už chybí podle mě jenom dodat: „A my teď ty jejich chyby napravíme“. Asi tolik pro dnešek.

Ihned po zahájení „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ jsem tvrdil, že denacifikace coby jeden z jejích cílů je mylný. Argumentoval jsem tím, že denacifikovat nelze násilím, nadtož vojenským. Že půjde o dlouhodobý proces, který bude trvat po několik generací, nejméně pak, než vymřou vnoučata, ba řekl bych až pravnoučata dnešních „nacistů“.

Můj názor se od té doby nezměnil, jenom jej nevyjadřuji tak kategoricky a pokusím se ho šířeji   vyargumentovat.

Chtěl jsem začít definici nacismu, ale uvědomil jsem si, že by s ní nemusela většina čtenářů souhlasit, takže by byl celý můj následný text v jejich vnímání postaven na vodě. Navíc bych se zbytečně zaplétal do abstraktních úvah. Proto v prvním odstavci tohoto textu slovo nacismus dávám do uvozovek, což se pokusím v následujících odstavcích osvětlit.

Píšu, že dneska můj odsudek denacifikace jako cíle ozbrojené intervence už není tak kategorický. Což znamená, že jej jako cíl považuji za příliš široký. Ruské vedení ho mělo, podle mého přesvědčení, zúžit čili vyjádřit konkrétněji. Kdo pozorně sleduje názory ruské strany, dojde totiž k přesvědčení, že nejen Ruskému vedení, ale Rusům většinově vadí především to, že nacismus Ukrajinců je především, ne-li jenom protiruský. To je zásadní vymezení, z něhož mělo Ruské politické vedení vycházet. Podle mého soudu mělo zdůrazňovat, že Rusku jde právě o onu rusofobii, sahající u velkého počtu Ukrajinců až za hrob. Naopak mělo přesvědčivě vyjadřovat, že uznává, ba si váží národního uvědomění Ukrajinců, že ho respektuje a hodlá ho dokonce podporovat především vůči třetím státům, které by si na Ukrajinu, nebo alespoň její část, dělaly zálusk.

V této souvislost si myslím, že i sám Putin si mohl odpustit exkurz do historie ve svých dvou projevech, které předcházely vojenské operaci, a které vyzněly jako dehonestace Ukrajiny. Tvrdím, že to bylo kontraproduktivní a jenom rozšířilo počet rusofobních Ukrajinců. Nehledě na to, že projevy byly naopak na Ukrajině poměrně snadno interpretovány jako příklad Ruského šovinismu.

Samotná vojenská intervence Ruského nesouhlasu s vývojem na Ukrajině následně musela pak naprosto logicky ještě více rozšířit řady Ukrajinských nacionalistů. A každý, kdo jenom trochu v dějinách sledoval vývoj nacionalismu kdekoliv v Evropě dobře ví, že za podobně příhodných podmínek se každý nacionalismus poměrně snadno překlopí do nacismu, čti, do nesmiřitelné nenávisti s touhou zabíjet své protivníky.

Za současné situace je denacifikace Ukrajiny stále složitějším problémem. Rusko by muselo zvolit Americký způsob řešení své speciální akce čili provést doslova změnu politického režimu na Ukrajině a následně v budoucí smlouvě si zajistit nejen neutralitu země, ale trestní postih jakéhokoliv projevu rusofobie. A i za takových okolností bude šance na opravdovou změnu cítění Ukrajinců malá a za všech okolností velice dlouhodobá, jak jsem již napsal. Bude tedy trvat nejméně po tři generace, a to v tom lepším případě. Navíc za předpokladu řízeného působení již na děti ve školách.

Ukrajinský nacismus v podobě nenávisti k Rusku ba všemu Ruskému se opravdu nedá vymýtit násilím čili projevy jiné nenávisti, tedy té s opačným znaménkem. Může být pouze a jenom výsledkem dlouhodobého a všestranného působení celé škály institucí výchovy a vzdělávání. Možná především změny samotného chování Rusů ke svým Ukrajinským pobratimům.

Ruské vedení od počátku tvrdilo, že nemá zájem ovládnout celou Ukrajinu. Muselo podle mě počítat s tím, že Ukrajina ve své větší části zůstane samostatným státem. Nikdo v Rusku asi nebyl tak naivní, aby předpokládal, že po vojenské intervenci bude Ukrajina proruskou. Pokud vedení Ruské Federace myslí daleko dopředu, jak se o něm tvrdí, mělo by mít proto dneska už představu, jakými metodami bude usilovat, aby formální neutralitu prosazenou vojenským násilím, změnilo v průběhu časů alespoň v neformální neutralitu, protože je zatím nepřestavitelné, že by v dohledné budoucnosti bylo dosaženo rusofilní Ukrajiny.

Na úplný závěr této problematiky si dovoluji vyjádřit ještě jednu myšlenku. Nepovažuji za povedené, že Rusko někdy podporu Ukrajiny ze strany tak zvaného „kolektivního Západu“ vydává za podporu nacismu. Občané Západních zemí mnohem lépe vnímají, ba dokonce i chápou, že jejich mocní se chovají protirusky, než že v jejich statě bují jakýsi těžko definovatelný nacismus. Sice je větším nesmyslem vydávat onu podporu „pofialovsky“ za obranu demokracie, svobody, prosazování nedělitelnosti států a jiné rádoby vzletné hodnoty, když je zcela zřetelné, že jde skutečně o výsledek dlouhodobého vydávání Ruska za nepřítele. I vedení Ruska by nemělo svůj odpor k Západu maskovat bojem s nacismem, ale pouze a jen jako důsledek nejméně dvou století trvajícího nepřátelství Západu vůči Rusku, motivovaného zájmem zmocnit se jeho přírodního bohatství.

Svou roli hraje od počátku Ruské intervence mediálně skvěle. Ovšem teprve konec uvedeného spektáklu, poněkud krutého, jak lze soudit, rozhodne o tom, jak se zapíše do dějin nejen své země, ale s vysokou pravděpodobností celého lidstva. Alternativ nemá mnoho, protože udělal zásadní chybu hned na začátku. Buď se neměl nechat zvolit prezidentem, nebo měl mít jistotu, že jej oligarchové podrží v konfliktu s domácími radikálními nacionalisty, podle Rusů nacisty. Byl totiž zvolen především proto, že sliboval mír Ukrajině, sužované občanskou válkou prakticky už pět let. Ale jen když naznačil jednání o osudu odtrženeckých regionů, nacisté mu dali nůž na krk. Byl donucen hrát jejich hru. Stát se slouhou USA v nesmiřitelném nepřátelství s celým Ruskem, nejen s Doněckou a Luhanskou separatistickou mocí.

Když Rusko poznalo, že tajtrlík nesplní svůj slib, ale naopak se stal loutkou v rukách USA, přísně sledovalo vývoj, a nakonec vojensky udeřilo. Dlužno podotknout, že se na tuto alternativu připravovalo od roku 2014, tedy celých dlouhých osm let. Takže se dalo předpokládat, že je na ozbrojený konflikt velice dobře připraveno. A to nejen vojensky, jak se ukazuje.

Teď už Zelenskyj moc alternativ nemá. Pokud by zahájil jednání s Ruskem, protiruští fanatici jej zabijí. Ovšem čím déle bude prodlužovat smrtelnou agonii své země, tím se stane proklínanějším u druhé skupiny Ukrajinců a v očích Rusů nakonec válečným zločincem. Osobně nevěřím moc veřejným průzkumům, obzvláště ne v tak emotivním období, jako je válčení, ale prý je pořád většina Ukrajinců silně protiruská, což Zelenskému umožňuje boje stále udržovat. Je však dost pravděpodobné, že se v určitém momentě vzbouří armáda politickému vedení. To za prvé nevhodně zasahuje do jejích taktických operací a za druhé, vlastně především, svou nekompetentností zaviňuje obrovské ztráty na živé síle vojsk. Když dojde k vojenskému puči, nedá se vůbec odhadnout další osud komikoprezidenta. A když bude válčit do bezpodmínečné kapitulace, bude nakonec Ruskem předhozen „mezinárodnímu“ soudu coby zmíněný válečný zločinec. V každým případě to vypadá, že si neužije údajné necelé miliardy dolarů, které se mu prý podařilo už na válčení vydělat.

I když

Ve válce nelze nikdy nic předvídat s jistotou. Nakonec se může stát, že se USA podaří dotlačit do své války s Ruskem rukama Ukrajinců další oběti, a to Poláky a Rumuny. A to pak vůbec nevypadá dobře nejen pro Zelenského.

Jenže.

Jak tvrdím, ve válce nelze nikdy nic předvídat. Takže Zelenskymu se možná ještě rýsuje šance. Američané plánují vpád Polska na západ Ukrajiny prý až na konci července. Zaznamenal jsem už před několika týdny zajímavý názor na Ukrajině. Ten vyhrožoval NATO, že by se v takovém případě nakonec mohly spojit dvě největší armády v Evropě a Aliance by se zase mohla rozloučit se svou existencí. Dotyčný navíc dodal, že za tři měsíce obě armády si válčení dobře natrénovaly a dokázaly své schopnosti. Tady je snad poslední záchrana pro Zelenského. Dohodnout s velením Ukrajinské armády, že pokud Polsko vpadne do jejich země, tak že ukončí soupeření s Ruskem, ale naopak spojí s ním své síly na záchranu své vlasti. A Zelenskyj se rázem stane novým svatým Ukrajinské části pravoslavné církve.