Předseda Asociace krajů ČR, jihomoravský hejtman a první místopředseda ČSSD Michal Hašek patřil mezi politiky, kteří se v první dny povodní zviditelňoval především v ČT víc, než je na můj vkus vhodné. Jenom zdánlivě měl k tomu důvod, protože z jeho funkce v žádném případě nevyplývá, že je nějakým mluvčím kteréhokoliv hejtmana v zemi, ba není dokonce ani mluvčím nějakého jejich kolektivu. Je pouze jakýmsi koordinátorem spolupráce těch hejtmanů, kteří jsou členy ČSSD. Takže jsem při nejlepší vůli nenašel důvod, proč se za protipovodňového vypětí motal v Ústeckém kraji, místo toho, aby seděl ve svém domovském Brně. Osobně v jeho chování vidím až zákeřný boj o moc v nejvyšším vedení ČSSD. Dobře si totiž byl vědom toho, že jeho „soupeř“, pardon týmový kolega, nemá žádný zástupný důvod zavazet v činnosti kompetentních funkcionářů velících souboji s velkou vodou a tak šel sbírat body popularity. Nejsem sám, kdo označuje Haškovo chování za populismus, který včera dokazuje František Štván na webu http://www.vasevec.cz/blogy/je-jihomoravsky-hejtman-hasek-povodnovym-populistou . Zmíněný autor mnoha textů na webových stránkách společnosti Vaše Věc navíc připodobňuje Haška k Zemanovi, když je oba nepřímo líčí jako populisty se sklony k diktátorskému chování, plynoucímu z jejich chabé znalosti právních norem. Podle mne má ČSSD převeliký problém. Je totiž objektem nejvyššího zájmu prezidenta Zemana. Pokud ten chce hrát dominantní úlohu v naší politice, musí mít za sebou silnou politickou stranu. Jeho „Zemanovci“ jsou vyčerpaní a pomalu mizí, musí tedy znova okupovat ČSSD. K tomu má v nejvyšším vedení dva nesporné kumpány. Odvěkého spojence ve své lenosti a poživačnosti Škromacha a především superambiciózního a pletichářsky zdatného Haška. Zemanovské pnutí, které nyní doslova sužuje vedení ČSSD, je v mých očích daleko horší pro budoucnost naší země, než divadélko, které nám předvádí tak zdánlivě rozhádané ODS a TOP09. ČSSD pořád chybí „buldozer“ Paroubek, který by jmenované „hnidy“ postavil do latě.

Poslední žebříček světových miliardářů, sestavovaný agenturou Bloomberg uvádí, že deset nejbohatších osob drží majetek ve výši 522 miliard USdolarů. Z toho první přes 72 miliardy. Pořád mi v těch žebříčcích ale chybí ti hlavní. Na prvním místě je několik let skoro neustále Bill Gates. Ovšem v seznamu postrádám jména jako Rothschild, či Rockefeller. O nich se u nás nedávno rozepsal Keller a jejich majetky vyjadřoval v bilionech dolarů. Tedy tisíckrát vyšš než Gatesův. A nešlo o omyl v překladu z „američtiny“, protože šlo o německy psané zdroje. V těchto dnech vyšla u nás kniha Kapitál od Marxe. Ovšem ne od toho dávno mrtvého, ale od jeho jmenovce, který je v Německu arcibiskupem a také kardinálem. Ten v ní mimo jiné uvádí, že, cituji: „Více než polovina celosvětového majetku je v rukou pouhých dvou procent lidstva; nejbohatší procento světového obyvatelstva samo disponuje více než 40 procenty světového majetku. Na celou chudší polovinu lidstva připadá naproti tomu pouhé jedno jediné, skrovné procento světového majetku“, konec citace. Ani on však ve svých číselných informacích nehovoří o „superboháčích“, které Keller nazývá „nesouměřitelně „ bohatými. Pokud by odborné odhady majetku R + R byly takové, jak je dostupné zdroje uvádějí, pak lze odpovědně říct, že ty dva rodinné klany vlastní daleko víc, než polovinu světového bohatství – zatím. A dle mne není vůbec náhodné, že jde o Židy.

Snažím se ve svém deníku zásadně nepublikovat všeliké předpovědi. Ale po celý víkend jsem měl velkou chuť předpovědět výsledek dnešního projednávání stížnosti některých zákonodárců u Ústavního soudu na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Vůbec jsem nepochyboval, že třetí a nejvyšší komora našeho zákonodárného souvrství, stížnost plně zamítne. Takže jediným a přiznávám že obrovským, překvapením pro mne je sdělení médií, že vedení ČSSD je verdiktem zklamáno. Pokud totiž v té straně existoval jen jediný funkcionář, který doufal v nějaký jiný nález od tohoto ÚS, pak je to napováženou. Znamená to, že ve vedení ČSSD existují nerealističtí politici a to je vždycky nebezpečné pro lid, kterému chtějí vládnout.

Kromě fanatických příznivců vládní koalice není asi v obyvatelstvu mnoho politicky myslících lidí, kteří by našli nějaký kladný přínos Nečasovců k vývoji v zemi. Všichni levičáci ale budou asi se mnou souhlasit, když řeknu, že teprve Nečasova vláda zajistila určité prozření z dlouhodobého pravicového opojení v naší republice. Teprve nyní podle mého přesvědčení vzrostl zásadním způsobem počet občanů, kteří si uvědomují, že politický systém, který u nás po listopadu vznikl, nejde reformovat, ale potřebuje, a to nutně, zásadní změnu. Což považuji za jediný kladný výsledek Kalousko-Nečasovského gangu. Problémem zůstává, jak si jednotlivé součásti levicové veřejnosti takovou změnu představují. A daleko větším problémem pak bude, jak se roztříštěná a nejednotná levice dokáže k potřebné změně spojit. Pro ty, kdo ještě pořád matou veřejný prostor tvrzením, že rozdělení politické scény na levici a pravici je dneska pasé připomínám, že takové dělení nejenže existuje, ale je stále výraznější. Pravicoví politici vládnou jen a jenom v zájmu bohatých elit a levicoví se alespoň nějaký čas snaží vládnout pro většinu obyvatel, tedy ne pro bohaté, ani jiné elity.

Prvním pučem bylo samotné ustavení první koalice v Praze. Volby sice vyhrála TOP09, ale než se jako nováček stačila rozkoukat, tak staří političtí mazáci z ODS a ČSSD se dohodli na pokračování společného vládnutí, čti, rozdělení postů nejen na magistrátu, ale snad především v představenstvech významných podniků Prahy. Druhým pučem, bylo pak vyhnání všech členů ČSSD jak z funkcí, tak ze zmíněných vysoce příjmových fleků. Oba převraty se děly pod taktovkou ODS a její nové tváře, gynekologa Svobody. Nyní probíhá třetí puč, spočívající v úplné likvidaci všech funkcionářů ODS. Tentokrát pod zákulisní taktovkou ministra financí a skutečného vůdce TOP09, Kalouska. Tímto aktem začal prakticky předvolební boj, především mezi dvěma pravicovými stranami. Praha byla zvolena proto, že jde doslova o baštu pravice. Úpadek ODS ještě před měsícem vypadal neodvratně, ale v posledních týdnech se situace poněkud změnila. Pyšná TOP09 začíná ztrácet. Do voleb je rok a do té doby Schwarzenberský „efekt“ určitě vybledne. Topka potřebuje proto nějaký nový „úspěch“. Praha pro svou mediální viditelnost je k tomu vhodná a je víc jak jisté, že problémů je v ní víc než dost na diskreditaci ODS.

Hned na počátku své prezidentské aktivity Zeman několikrát zdůraznil, že má podstatně silnější mandát, než jeho předchůdci a vlastně i ostatní ústavní činitelé. Naprostá většina publicistů a samozřejmě i poklonkujících novinářů, až příliš často tuto tezi ve svých komentářích připomíná. Jsem poněkud jiného názoru. Zeman by si měl velice dobře uvědomit, že velká většina jeho voličů mu dala hlas proto a jenom proto, že neměla jinou možnost, pokud se rozhodla přece jenom k volbám jít. Zemanův mandát není proto zdaleka tak silný, jak si pyšně myslí. Nechci to odhadovat, ale jsem přesvědčen, že mezi jeho voliči bylo s vysokou pravděpodobností mnohem víc těch, kteří ho volili z nutnosti, než je jeho opravdových podporovatelů a obrovsky víc, než příznivců ovládaných fanklubem s poněkud obskurně vůdcovským názvem „Zemanovci“.

. Írán bude mít do měsíce nového prezidenta. Ahmadínežád totiž už nemůže kandidovat na tuto funkci. Po celou dobu svých dvou volebních období pro něj neměl Západ, pod taktovkou USA, pozitivního slova. Při tom jde o tak skromného politika, jakého nikde na Západě nemají. Žije v malém domku po otci, odmítl prezidentský plat, spí na tvrdé zemi a věnuje se charitě. Jenže. O událostech z 11. září tvrdí, že, cituji: „za útoky z 11. září stály jisté síly uvnitř americké vlády s cílem pomoci upadající ekonomice a zároveň obnovit kontrolu USA nad Blízkým východem v zájmu sionistického režimu, konec citace. Což jsem si já pomyslel hned při přímém přenosu pádu první věže. Zásadní názor má také na holocaust. Nezpochybňuje jej, ale pouze odmítá jeho mytologizaci a upírá mu nedotknutelnost a výsadní postavení největší genocidy v dějinách lidstva. Rovněž s tímto názorem víc jak souhlasím. Respektuje Židovství, ale ostře odmítá sionismus. Což je také můj postoj. Odmítá monopol jaderného klubu na nukleární zbraně. S tím rovněž souhlasím. Hlavně však za jeho vlády Írán začal prodávat svou ropu za jiné měny než dolary, takže od roku 2007 víc jak 85% všech transakcí už se neprovedlo v americké měně. Což politici USA vyhodnotili jako riziko. Ano, tak obrovská je drzost země, která podle Ahmadínežáda realizuje, cituji: „… pózu obhájců demokracie a míru na straně jedné a vedení mnoha expanzivních válek a zabíjení lidí na straně druhé“. Což je pravda naprosto nepopíratelná.

Nejeden klasik začátků kapitalismu tvrdil, že za každým velkým bohatstvím se skrývá zločin. Platilo to nejen v kolébce kapitalismu, Británii, ale později i v zemi nejvyspělejšího kapitalismu, v USA. V žádném případě to prý ale neplatí o restaurovaném kapitalismu v ČR. Národu to nedávno, v rozhovoru s reaktorem ČT Železným, sdělil sám „otec“ kapitalismu u nás, Klaus Veliký, jak sebe sama vidí tento učebnicový příklad stupidity. Odmítá kriminalizaci přechodu od socialistické ekonomiky k dnešní. Podle něj jsme se všichni učili, takže chyby za pochodu oné obrovské přeměny nelze nazývat zločinem. Pro Klause je tedy jakýkoliv způsob zbohatnutí důkazem úspěchu. Lidé, kteří po listopadu závratně zbohatli, jsou prostě schopnější, vynalézavější a své majetky si zaslouží, ne aby byli trestáni. I proto po celých deset let připravoval amnestii všech, které se ti neúspěšní snaží závistivě kriminalizovat. Historici mají před sebou nelehký úkol. Budou muset rozlousknout otázku, který ten politický režim byl ve skutečnosti zločinnější. Ten předlistopadový, či polistopadový. První páchal zlo na menšině ve prospěch většiny a ten současný právě opačně. Takže při nejmenším ten prvý byl „demokratičtější“.

Zeman dokazuje, že se na funkci „nejvyššího“ opravdu připravoval. Po nástupu do funkce nasadil tempo „nové metly“. Takže dokonce vizuálně předčil i pověstný „buldozer“, jak označil Paroubka ve funkci předsedy ČSSD, včera pochovaný její čestný předseda. Navštěvuje všemožné instituce od ústavních, po různé občanské. Z těch druhých především úřadovny takových, které reprezentují větší společenské skupiny, jako jsou odbory, penzisté či podnikatelé. Hlavním rysem těchto návštěv je, že všude rozdává „cenné rady“, čti své představy. Posledním takovým nápadem je návrh, aby se spojily burzy Warszawy a Prahy. Napsal jsem už, že Zeman chce svými aktivitami v prvé řadě neustále být ve světlech mediálních reflektorů. Nepřímo se tak mstí novinářům, protože jim nezbývá nic jiného, než pořád o něm psát, ačkoliv velkou většinu neustále uráží. V druhém plánu fakticky kdejaké instituci vnucuje nejen určitá témata, ale především své, mnohdy nepromyšlené až naivní nápady, o kterých si vynucuje minimálně debatu. Často při tom nenápadně připomene svůj „vyšší“ mandát, a nepřímo je vydává za touhy a přání všeho lidu, nebo alespoň té jeho části, která jej volila. Podle mých znalostí o něm je opravdu ve svém živlu. Na všechny strany rozdává své rozumy, aniž cítí nějakou zodpovědnost nejen za jejich naplnění, ale dokonce i jen za diskusi o nich. Ze znalosti běhu života spoléhá na to, že některé jeho rady se časem ukáží jako správné, i když je daná instituce odmítla. Což Zeman se svou sloní pamětí, především vůči těm, kdo se mu vzepřeli, bude moci výborně zneužít při eventuální další prezidentské kampani. Zeman se snaží diktovat této zemi alespoň témata, o kterých se má mluvit. Ovšem zapomíná, že veřejnost myslí jinak. Tu zajímá především, kolik ze svých cenných rad dokáže prosadit ku prospěchu ovládaných a především kolik toho splní ze svých velkohubých předvolebních slibů.

Na první schůzi Federálního shromáždění, jehož jsem byl členem, četl předseda poslance, kteří si nesplnili své povinnosti. Mezi nimi byl i Věněk Šilhan. O přestávce jsem za ním zašel a ptal jsem se ho, proč se jako zkušený poslanec nechává peskovat za triviality. „Je vidět, že jsi nováček. Nejde přece o to, co se mluví, ale že se o mně mluví“, zněla jeho odpověď. Vzpomněl jsem si na ni dneska, kdy Putna dostane dekret profesora, leč ne z rukou Zemana. Celá záležitost kolem Putny byla tedy ze strany Zemana jedním velkým tyátrem. Každý normální člověk by po nastoupení do funkce prezidenta, který sice nemá odpovědnost, leč má právo navrhovat zákony, v tichosti úředníka, předložil mimo jiné novelu zákona o Vysokých školách, v níž by zdůvodnil zrušení jmenování profesorů prezidentem jako kupříkladu zastaralou praxi. Ne tak „politik“ a ještě k tomu Zemanova typu. Ten kolem všeho musí udělat senzaci, rozdmýchat vášně, a to proto a jen proto, aby se o něm pořád a pořád mluvilo.