Ve Spojených státech se nedávno čtyřčlenné policejní hlídce, v níž byl jediný běloch, ostatní byli „barevní“, přihodila nemilá, leč na uvedenou zemi celkem častá příhoda. Negr, pardon černoch, ještě větší pardon, afroameričan při zatýkání zemřel. Údajně právě na zatýkací hmat bělošského policisty. Obětí byl recidivista, dokonce několikrát vězněný za násilí, ba i ozbrojenou loupež a opakované užívání drog. Policejní hlídka na něj byla zavolána proto, že platil falešnou bankovkou. Naši bezpečnostní praktici podle fotografií zrekonstruovali zatýkací hmat, který je navíc nejen u policie, ale i u jiných bezpečnostních služeb obvyklý. Při tom zjistili, že zákrok nemohl být důvodem smrti. Tím byl asi fakt, že dotyčný byl předávkovaný a nevydržel násilí, které by za normálních okolností přežil. Generál Šedivý k případu řekl jediné. Kdyby černý policista takto zabil bělocha, nikdo by se o tom ani nedověděl.

OVŠEM.

V současné nenávistně politicky rozdělené Americe se incident rozrostl v divoké vandalství v několika desítkách měst včetně Washingtonu D.C. ba dokonce až před Bílým domem. Rabování, žhářství a různé násilí ale nebylo provozováno pouze černochy, leč ba dokonce většinou bělošskou mládeží. Ta byla dokonce mnohem zdivočilejší. To všechno nebylo pro Ameriku nic nového. Takže jsem si to ani pro sebe neokomentoval. Novinku přinesli občanští, ba spíše političtí aktivisté svou iniciativou, v níž se „bílí na veřejnosti a dokonce v pokleku omlouvají negrům“. Někde dokonce bílí zaníceni líbají boty černochům. Nezaujalo by mne ani ono typicky amícké dryáčnictví, pokud by se zmíněný pseudorituál, coby laciné gesto, nerozšířil jako nedávná pandemie až k nám. najdou se mezi námi idioti, kteří vyzývají veřejnost stupidním nápadem, cituji: „Znáte Roma? Překvapte ho a poklekněte před ním“. Konec citace. Já být cikánem, tak ho zvednu a kopnu do „zádele“, jelikož ono debilní gesto budu považovat za urážku.

Prozatím jsem na FB ve zkratce vyjádřil svůj náhled na celou iniciativu v USA tímto textem.      DALŠÍ MÓDNÍ PRVEK SOCIÁLNÍCH AKTIVISTŮ. Řekněme si to poctivě. Dobře placení, tak zvaní občanští aktivisté vymysleli zase nějaký ten nový spektákl pro své veřejné producírování. Nějaký čas tím budou otravovat veřejnost, než si zase vymyslí jinou pitomost. Všichni iniciátoři takových divadélek jsou fakticky nemakačenkové. Pokud by nenašli sponzory, jejichž zájmům slouží, tak by z nich byli bezdomovci. Vždycky se jim povede pro své společenské oplzlosti, provozované na veřejnosti najít dost naivních, většinou mladých lidí, takže vzbudí iluzi živelné aktivity. Proto se ptejme především na to, kdo jsou ti, kteří tyto zhovadilosti platí, co tím sledují a proč. Já osobně jsem přesvědčen, že pouze a jenom neustále předhazují veřejnosti nové nápady proto a jenom proto, aby si veřejnost nevšimla jejich současné zločinností a především jejich příprav na totální ovládnutí světa.

Iniciativu v ČR jsem si pak okomentoval následovně. Cituji: „Ti lidé jsou tak idiotští, až jsou zločinní. Obviňují nás totiž všechny, že jsme proticikánští rasisté. Já to ale kategoricky popírám. Hned ze dvou důvodů. V prvé řadě odmítám kolektivní vinu, vždycky, všude a jednou pro vždy. Tedy například Němců, šiřitelů křesťanství, či muslimů. Ale především. Za svůj předlouhý život jsem nikdy žádnému cikánovi nezkřivil ani vlas na hlavě. Naopak. Dlouho jsem bydlel v bytovém domě, kde bydlely rodiny cikánů, ba dokonce tak bydlím i v současnosti. Neměl jsem s nimi, a nemám žádné konflikty. Mnoho let jsem také pracoval s cikány, takže z vlastní zkušenosti vím, že umí pracovat. A vím také, že mnohý „gadžo“ je daleko línější, než většina cikánů. Takže nejenže bych nikdy nepokleknul, ale trvám na tom, aby ti pitomci poklekli přede mnou“. Konec citace.

     V době vybičované emocemi kolem připomínky konce poslední velké války, jsem zaznamenal dvě tvrzení z řad odborníků Ústavu pro studium totalitních režimů, která hodlám v tomto textu okomentovat. Motivací ke vzniku této instituce byla mocenská a politická revanš. Z čehož vyplývá, že smyslem její existence bylo vyložit předešlé období v intencích odplaty a nenávisti ke všemu, co se dělo za vlády KSČ. Pracovníci jmenovaného ústavu se považují za historiky, ba dokonce za rovnoprávně učence odborníkům z České akademie věd. I kdyby mezi nimi byli erudovaní historici, tak podle mého mínění to jsou psychicky poznamenaní lidé. Jen takoví se totiž dokáží hrabat v odpadu a dalším hnoji, jaký představují materiály StB a další podobný materiál.

     V prvním tvrzení, jež mne zaujalo, údajný renomovaný historik tvrdí, že historii je nutné co padesát let přepsat, protože se vždycky nahromadí dostatečné množství nových dokumentů, které si to vynutí. Takový blábol je dostatečným důvodem k mému tvrzení, že ho nevyslovil historik, ale politický propagandista a manipulátor. Každý nově objevený dokument samozřejmě upřesní výklad o minulosti, ba některý dost zásadně změní pohled na nějakou konkrétní událost. Ovšem popis celé éry nemůže změnit ani tisíce dokumentů. Nadtož aby vytvořily šanci minulé děje vyložit úplně jinak, ba přímo opačně. To lze jen a pouze provést díky vyznávání naprosto jiného světonázoru, alias víře, či politického přesvědčení.

     Jiný pracovník zmíněného ústavu veřejnosti tvrdil, že se našlo tisíce nových dokumentů o spolupráci Německa a Sovětského svazu. Takový záměrně manipulativní nesmysl opět nemohl vyslovit znalec oné doby. Pravda je totiž ještě překvapivější. Bez Německa, konkrétně jeho generálního štábu, by sovětské Rusko, zárodek Sovětského svazu, v roce 1917 ani nevznikl. A co víc. Lenin pokračoval v tradici carského Ruska a udržoval s Německem kooperační vztahy. Využil toho, že Západ po válce doslova deptal Německo. Proto vytvořil pro německé techniky přitažlivé podmínky, alby svou odborností pomohli začít budovat průmyslovou základnu nového státu a vyškolili domácí vrstvu odborníků. Založil tím i čilé obchodní styky mezi oběma zeměmi. Je nabíledni, že díky tomu se dá dohledat v archivech opravdu tisíce dokumentů o spolupráci Německa a Sovětského svazu. Uvedený „učenec“ by udělal nejlíp, kdyby uvedl, kolik dokumentů tohoto druhu a z kterých let je k dispozici. Ukázalo by se, že s nástupem Hitlera by jich ubývalo, až určitě se začátkem války vymizely úplně. Tak by měl pracovat historik. Ale tak v žádném případě nemůže pracovat politický, či ideologický přepisovač minulosti.    

V tisícileté historii Polska byl tento národ pětkrát prakticky bez státu, i když jakési zdání státnosti někdy existovalo. Nemíním ale dneska psát o dávné historii Polska. Jde mi o popis vztahů mezi Ruskem a Polskem, které jsou v poslední době hlavním rizikem bezpečnosti nejen Polska, ale minimálně i střední Evropy, včetně Německa.

Poslední dělení Polska se uskutečnilo v roce 1795 a skončilo až po první světové válce. Polsko ještě mělo na „zadku vaječnou skořápku“ a už táhlo v čele s Pilsudským na Leninovo Rusko. Což byl akt starodávné tradice Poláků, kteří tak nenáviděli Rusko, že své děti strašily Rusem tak, jak jsme je u nás strašily třeba čertem.

Poláci, přesněji jeho šlechta, byli velmi bojovným národem. Daleko bojovnějším, než Němci, což středověká historie mnohokrát prokázala. Dokonce i Walesa řekl, že dodneška v mnohých přežil duch „šavličkářů“. Snikli a dodneška sní o velké státě, který by se rozkládal od Baltu až k Černému moři. Dneska se v takové koncepci vidí jako hráz Západu před Východem. Za toto velikášství je Churchill prohlašoval za vřed Evropy.

Dědičná nenávist k Rusku je vyjádřena současnou politickou mocí těmito aspekty:

–   Rusové začali druhou světovou válku s pomocí Německa.

–   Stalin v Katyni nechal vyvraždit polskou vojenskou elitu.

–   Rusové záměrně zastavili postup Rudé armády, aby bylo varšavské povstání rozdrceno a Varšava zničena.

–   Polsko nebylo Sovětským svazem osvobozeno, ale bylo Ruskem okupováno.

–   V současnosti je Rusko největším nebezpečím pro existenci Polska, proto rozmístí na svém území Americké rakety s jadernými hlavicemi.

–   Nebude odebírat Ruský plyn. Ale kupovat mnohem dražší z USA.

Spojení onoho chorobného velikášství a nejméně pět set let pěstované nenávisti k Rusku, se v současnosti převtělilo do úzkého vojenského spojenectví s USA. Pro USA se tím naplňuje její geopolitická strategie pro Evropu, protože se tím zamezuje těsné spolupráci Německa a Ruska. Takové spojenectví by z Evropy udělalo supermocnost vážně ohrožující dominanci USA nejen na planetě, ale konkrétně v Euroasii.

Polská věrchuška ve svém emočním chování zapomíná na základní pravdu v mezinárodní politice. Velmoci nemají stálé spojence. Mají jenom své stálé zájmy. Polsko se tak dostává v současnosti mezi mlýnské kameny, tvořené ne jedné straně EU, čili Německo-Francouzskou unií a na druhé USA, čili Unií severoamerických států. A vůbec nejhorší na tom je, že eventuálně i Rusko se přidá do hry. Už zase se vytvořila trojce, která si Polsko mezi sebou může rozdělit.

Dějepis, čili popis minulosti, alias historiografie nejenže nemůže být v mých očích vědou, ale ona není ani naukou. Ze všech disciplin o historii za nauky uznávám pouze archeologii a archivnictví s jejich pomocnými nástroji zkoumání. Vždycky jsem považoval dějepis za neúplný popis minulých dějů. Neúplnost je v prvé řadě způsobena celoživotním světovým názorem či životním přesvědčením dějepisce. Samozřejmě že je rovněž poplatná době, ve které „historik“ tvoří, čili politické moci, převažující společenské a kulturní atmosféře a v neposlední řadě zájmům a přáním toho, kdo dějepisce platí. Zvláštní je postavení dějepisců, kteří tvoří dějiny jen svého národa, či státu. Dalo by se říci, že to jsou prvotní, subjektivní důvody způsobující neúplnost popisu minulosti.

Existují ale i mnohé objektivní důvody omezeného popisu historie. Minulost ani není možné úplně popsat, protože takový popis by trval déle, než tehdy události trvaly. Naprosto prvotním důvodem neúplnosti popisu minulosti, je stupeň poznání a celkových znalostí doby, ve které dějepisec žije. Omezuje jej dále v poznávání nejen dostupnost pramenů, ale jejich utajování zákony, tedy mocenskou vrstvou. Proto se popis historie mnohdy až radikálně přepisuje po otevření archivů, zavřených mnohá desetiletí. A na konec platí nesporné pravidlo, že dějiny píší vítězové. Což znamená, že zničí všechno co jenom mohou z toho, co by mohlo odporovat jejich vyprávění o minulosti.

Už jenom uvedené je dostatečným důkazem toho, že historiografie je nejen neúplným popisem dějin, ale vědomě manipulativním, čili snahou vytvořit i to co se nestalo. Především pak vykonstruovat neexistující motivy k proběhlým událostem. A nejhorší pak je, když vzniká dějepis záměrného přetváření minulé reality. Všeho toho lze dosáhnout v prvé řadě uváděním až zdůrazňováním, ba vědomým zveličováním pouze těch historických faktů, které vyhovují předem stanovenému záměru „rekonstrukce“ dějin. A samozřejmě zamlčování dějů nevyhovujících. Pro ta fakta, jež zamlčet nelze se pak v koncepci vytvoří celková atmosféra zpochybňování, nebo alespoň bagatelizace.

Nejlépe to lze vidět na případech, kdy jednu a tutéž událost popisují příslušníci rozdílných národů, které v oné události tehdy hrály svou roli. Nejzajímavější pak je studovat celkové dějiny národů, které spolu sousedily celá staletí, až tisíciletí. Nestranný čtenář mnohdy čte dva zcela odlišné příběhy o stejné minulosti. Už z toho důvodu nemůže vzniknout příslušník Evropy, čili Evropan. To by se napřed museli historici shodnout na stejnopisu velkého množství minulých událostí tohoto příliš složitého minikontinentu.

Na závěr tohoto kratičkého textu už jen základní teze. Historiografie je v mých očích spíše uměním, než pouhým popisem minulosti. A neplatí to jen pro dubu legend, tedy éru před používáním písma.