Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Za dobu existence postovětského Ruska vznikly vážené nepokoje až války v Bělorusku, na Ukrajině, v Gruzii, Ázerbájdžánu a teď v Kazachstánu. Kdopak to bude příště mocnářové USA, NATO a EU, kteří všichni jste vyhlásili Rusko za svého nepřítele?!! Vyčerpala se totiž množina sousedních států Ruska, v nichž zůstalo po rozpadu SSSR hodně obyvatel Ruské národnosti, což by dávalo Rusku záminku zasáhnout vojensky, pokud by v nich došlo k nějakému jejich pronásledování. Po rozpadu Sovětského svazu prý zůstalo za hranicemi Ruska až 24 milionu Rusů. Žijí i ve státech, které s Ruskem nesousedí. Takže možnosti tu ještě pořád jsou. Revolty proti režimu provedené jako přes kopírák mají ale neblahý osud. Na Ukrajině se sice povedla změna, ale je silně úpadková. V Bělorusku skončila po několika týdnech, v Kazachstánu, jak se zdá, tak skončí po několika dnech. Vypadá to, že byla spuštěna nepromyšleně, pouze jako „hurá akce“ reagující na Ruské ultimativní nabídky pro USA a NATO. Pokud bude doslova udušena jako protistátní terorismus, pak s potentáty NATO, ale hlavně USA bude teď Rusko jednat jako s poraženými.

Do kakofonie špatných zpráv o zvyšování cen energií, a tím vlastně všeho, nejvíce pak potravin včera zpravodajské agentury přinesly děsivou zvěst o zvýšení cen plynu v Polsku až o tisíc procent, tedy 11krát. Tuto poplašnou zprávu vnímám zatím jako další protiruskou provokaci vykonstruovanou určitými politickými kruhy v Polsku. K tak obrovskému zvýšení ceny za plyn totiž opravdu není důvod, i když z politických důvodů polští antirusisté odebírají raději čtyřikrát dražší plyn z USA, nebo kupují ruský plyn z Německa, který Němci také řádně předražují. Němci totiž využívají potrubí, kterým kdysi šel plyn z Ruska přes Polsko do Německa, aby v současnosti obrátili směr proudění a ruský plyn jako „svůj“ transportovali protisměrně do Polska. To je jen jeden z důkazů zrůdnosti vítězství politiky nad rozumem, ne snad nad trhem, protože jak vidno politikaření jedněch dovedou jiní tržně využít.

Jak velká je inflace u nás, nadtož kdekoliv jinde, to mě vůbec nezajímá. Od roku 2008, kdy všechny centrální banky zahájily tak zvané „kvantitativní uvolňování“, čti živelný tisk papírků nazývaných bankovky, je celé vykazování inflace dobře řízeným podvodem. Kdyby se poctivě vyhodnocoval růst peněz v oběhu, musela by se vykazoval inflace v řádu desítek procent, a ne pouze kolem tří až pěti, jak se oficiálně uvádí. Mě proto zajímá jediné, o kolik se zvedla cena spotřebního koše pro sociální skupinu penzista. Kupříkladu za měsíc prosinec roku 2021 oproti stejnému měsíci roku 2020. Pokud se to vůbec na ministerstvu PaSV vůbec sleduje.

Politická moc v naší zemi má formu zastupitelské demokracie od obcí po stát. Celostátně je jejím vrcholem dvoukomorový parlament, který akceptuje vládu. Zastupitelé v obcích i ve státě jsou voleni v přímých, rovných a všeobecných volbách. O politickou moc ve státě soutěží politické strany. Tolik Ústava ČR. V mých očích je ovšem celý proces již od vzniku ČR degenerací demokracie. Především proto, že politické strany mají tak malé množství členů, že nikdy nemohou mít dostatečný počet odborníků na funkce ve státě, které si „vysoutěží“. Politická strana, to má být podle mých představ masová organizace, a ne uzounký klub politických kariéristů, kteří se rvou o nejvyšší funkce ať již ve státě, či v obci. Má-li politický systém s názvem demokracie být plnohodnotným, pak soutěžící subjekty nemohou být pouze sborem členů, kteří chtějí vykonávat politické funkce, Má být jakýmsi korpusem, jehož členové se pro výkon funkcí vzdělávají, a i jinak připravují, ba dokonce komparsem členů, kteří mají pouze zájem o politické dění a touhu někdy se podílet na spolurozhodování ať již radou funkcionářům, či jinou pomocí. Jsem přesvědčen o tom, že strana, která nemá v ČR alespoň sto tisíc členů by vůbec neměla mít oprávnění soutěžit o politickou moc. Nemá totiž v samotné své členské základně zpětnou vazbu svých rozhodnutí. Subjekt, který nemá v každém kraji svůj profesionální sekretariát a v každé obci nad pět tisíc obyvatel alespoň kancelář veřejně přístupnou po tři dny v týdnu, není pro mě subjektem hodným soutěže o politickou moc v zemi.

Na otázku, co to je demokracie odpověděl, cituji: „Demokracie…co to je. Vždycky platilo že ten, kdo má peníze, hodně peněz, získá od lidu všechno, co potřebuje. A na tom se nic nezměnilo“. Konec citace. Ten názor by nebyl v mých očích zase až tak významný, pokud by jej nevyslovil Erik Best, novinář z USA, který žije u nás tak dlouho, že je charakterizován ve Wikipedii jako český novinář. Při tom se narodil v Severní Karolině 11.října 1962, takže celý věk, který člověka formuje, prožil v údajně nejskvělejší, a tedy příkladné demokracii.