MATENÍKY NAŠÍ ÚSTAVY (1) – KDO PO ZEMANOVI? NIKDO!!

Napsal jsem již několikrát, že Ústava ČR vznikla v časové tísni a obsahuje několik zmatečních kapitol. Jednou z nich jsou ustanovení o prezidentovi.

V prvé řadě tvrdím, že instituce prezidenta je v republikánském zřízení přežitkem monarchismu. Poněkud poklesle je v něm vydávána za symbol státu, jakým byl právě monarcha. Obzvláště když podobizna prezidenta je vyvěšena ve všech úředních místnostech, a dokonce ve školních třídách. Stejně tak i na poštovních známkách. Instituce prezidenta, stejně jako monarchy, byla a je koncipována jako sjednocující „nejvyšší“ autorita státu, ba dokonce jako absolutní politická autorita. V republice nemá své opodstatnění. Prezidentské pravomoci a kompetence dostatečně zastanou ostatní ústavní činitelé, aniž navíc vznikají konflikty a chaos, způsobené převážně dualitou některých prvků výkonné moci.

Ústava ČR má své historické zakotvení. Je poplatná ústavním pravidlům první republiky, kde instituce prezidenta byla koncipována jednoznačně pro Tomáše Garrigue Masaryka, jednak na jeho přání, ale především jako jakýsi dík za jeho zakladatelskou činnosti. Současná Ústava byla podobně šita na míru a přání Václava Havla, který se viděl v roli „tatíčka masaříčka“.

Jelikož funkce prezidenta je součástí výkonné moci, lze ji s úspěchem koncipovat tak, že je prezident zároveň předsedou vlády. Vzniká tak navíc šance k naplnění zásady tří pilířů demokratické moci. V současnosti totiž takové pilíře prakticky neexistují, protože všechny tři se odvíjí od jedněch voleb. Spíše lze tedy konstatovat, že jde o tři větve z jednoho kmene. Z voleb do sněmovny totiž vzniká nejen zákonodárná moc, ale i výkonná čili vláda. V modelu bez samostatné funkce prezidenta jedním typem voleb vznikne zákonodárný sbor a jiným pak vláda.

Z voleb vzešlá sněmovna nepotřebuje, aby jakási vyšší moc z jejích poslanců vybrala nového předsedu vlády. Čímž je vždy založeno na zmatek, protože pak existují p určitou, někdy i hodně dlouhou, dva premiéři. Jeden vládne a druhý shání dušičky pro své budoucí vládnutí.

Je-li volen premiér, který je současně prezidentem, jako je tomu v USA samostatnými volbami, takový zmatek nemůže nastat.

A nejen to. V politické praxi, především na mezinárodním poli se nemůže stát, že prezident působí jedním směrem, premiér druhým a ministr zahraničí táhne tu káru naprosto jinam.

K jednotlivým ústavním pravomocem prezidenta.

Ústava ČR hovoří o prezidentovi v článcích 54 až 66. Všeho všudy tedy pouhých 12 samostatných celků. Už to ukazuje na její malý význam. Navíc hned první z nich v odstavci (3) kodifikuje, cituji: „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“. To je takový právní nesmysl, že v demokratické republice nikdo nemohl vymyslet větší. Ale dobře. Pokud není odpovědný on, pak musí být za jeho činy z výkonné moci odpovědný někdo jiný. Pak je ale naprosto logické, že ten jiný má v rozumně sestaveném řádu oprávnění danou kompetenci přímo realizovat, a ne zprostředkovaně přes jakéhosi prezidenta. Prezident je tedy z toho zorného úhlu nadbytečný.

K zákonodárné moci.

Prezident vyhlašuje volby do Sněmovny i Senátu. Bohapustý formalismus. Kodifikuje je jasně Ústava svými nepřekročitelnými termíny a konkrétní datum určí sám předseda parlamentní komory.

Prezident svolává zasedání sněmovny. Jde o další formalismus. Zase se jenom plete výkonná moc do moci zákonodárné. Výsostně stačí, když předseda předcházející sněmovny dostane ústavou určeno, že musí svolat zasedání kupříkladu do pěti pracovních dnů po vyhlášení výsledku voleb. Stejně musí poslanci složit slib právě do jeho rukou.

 

Prezident rozpouští sněmovnu. Je poněkud podivnou pravomocí prezidenta vůči zákonodárné moci. To je naprosto formální akt, nebo by to byl nepřípustný zásah moci výkonné do zákonodárné. Sněmovna se může rozpustit jen a pouze z vlastní vůle. Může být k tomu vyzvána kupříkladu vládou, či Senátem, ale to je tak všechno. Ústava může kodifikovat, kdy se musí rozpustit. Třeba když už není určitou dobu schopna žádného rozhodnutí.

Další kompetencí je možnost vracení zákonů. Toto ustanovení Ústava deklaruje jako jeho právo. V mých očích jde naopak o ničím neodůvodněnou výsadu, tedy jeden z prvků onoho monarchismu. Stejně tak je nadbytečný jeho podpis na zákonech. Zákony jsou produktem zákonodárné moci a nevidím důvod, aby je ještě někdo, navíc příslušník moci výkonné, svým podpisem stvrzoval.

K vládě

Nejdůležitější pravomoci má prezident vůči vládě. Jmenuje a odvolává premiéra i členy vlády, přijímá jejich demisi. V případě demise vlády ji pověřuje výkonem funkcí do vzniku nové vlády. Toto ústavní pravidlo bylo nelogické už v době, kdy byl prezident volen parlamentem. Vládu i premiéra přece musí vygenerovat sněmovna tím, že vládě dá důvěru. Proč k tomu jakési automatické schvalování nějaké individuální osoby vzešlé z obou komor parlamentu? Naše Ústava tak zakládá dualitu výkonné moci, což je v praxi šancí k možnému spornému chování.

Nová situace nastala, když je prezident volen všemi občany. Byl tím vytvořen základ pro úplné oddělení výkonné moci od zákonodárné. Poslanci ať se starají, aby fungovala zákonodárná moc. Všichni občané totiž dali souhlas, aby výkonná moc byla v kompetenci jiné demokraticky zvolené instituce. Prezident je tedy ve skutečnosti hlavou výkonné moci a parlamentu, nebo jen sněmovně navrhuje členy vlády k jejich souhlasu. Sám může být odvolán jen výjimečně, což zajišťuje stabilnější vládnutí a tím šanci na splnění vládních slibů. Především ale dlouhodobějších záměrů, protože by mohl „prezident – premiér“, být volen i vícekrát.

Argument, že by se parlamentní systém změnil na prezidentský je poněkud nesmyslný, pokud by premiér ani vláda nemohli vydávat zákony, ba ani jiná pravidla správy neschválená parlamentem.

Tady si dovolím jednu poznámku. Návrat k volbě prezidenta parlamentem absolutně odmítám. Spíše bych byl pro změnu volby do parlamentu, o níž budu psát jindy. Pro stabilitu vládnutí a možnost plnění volebních slibů jsem zásadně proto, aby vítěz voleb, jak se říká bral vše a sestavoval vládu. Koaliční vlády totiž považuji za podvod na voličích, protože žádná strana tak nemusí plnit své předvolební sliby.

Za monarchistické považuji i to, že prezident si tradičně pozve adepta na funkci ministra a „prověřuje“ si jej. Být předsedou vlády, tak bych to vůbec nepřipouštěl, a pokud ano, tak by se to muselo uskutečňovat za mé přítomnosti.

K Ústavnímu soudu.

Dle platné ústavy jmenuje prezident ústavní soudce, jeho předsedu a místopředsedy. Jestliže jsem přesvědčen, že funkce prezidenta působí v moci výkonné chaos, pak mnohem silněji tvrdím, že koncepce Ústavního soudu je v současné Ústavě vyloženě nedemokratickou institucí a musí být zrušena. Hodlám této instituci věnoval samostatné pokračování seriálu o zmatenostech Ústavy.

Další jmenovací pravomoci.

Jmenuje prezidenta a viceprezidenta NKÚ. V mých očích je směšné, aby nejvyšší funkcionáři NKÚ nesli prezidentské přízvisko. Stačí, když jeho předsedu bude jmenovat Nejvyšší správní soud, nebo dokonce jen jeho předseda.

Jmenuje členy Bankovní rady ČNB. Jelikož zásadně odmítám svrchovanost bank nad státem, jsem proto, aby je navrhovalo konsorcium bankéřů a schvalovala vláda jako celek. Přesná pravidla by určil třeba i Ústavní zákon.

Jmenuje a povyšuje generály. Další to pozůstatek monarchismu. Stejně jako udělování státních vyznamenání. U těchto i dalších pravomocí je dokonce nezbytné, aby jeho rozhodnutí spolupodepsal předseda vlády. Pokud to tak má být, pak je opět prezident nadbytečný, protože v těchto případech by to mohl spolupodepsat předseda parlamentu a udělovat premiér sám. Nemluvě o tom, že by byl vlastně prezidentem.

V zahraniční politice.

Největší chaos a duplicitu výkonné moc představuje celý článek 63. Už jeho deklarativní první odstavec je neobvykle široký, když říká, cituji: „Zastupuje stát navenek“. Co je to za právní pojem ten „navenek?!! Náš stát v cizích zemích zastupují jeho velvyslanci a vyslanci či jiné pověřené osoby. Rovněž každá mezinárodní organizace ustanovuje, kdo v ní státy reprezentuje.

V tom ustanovení vidím pouze šanci pro prezidenta udělat si z funkce cestovatelskou příležitost. To proto, že zásadně odmítám, aby měl oprávnění sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, což mu umožňuje druhý odstavec toho chaotického článku. Každá mezinárodní smlouva totiž představuje precizní právnický výkon a náš stát nemá tolik odborníků, takže můžeme být rádi, když je bude mít v dostatečné míře alespoň ministerstvo zahraničí. Za druhé je to šance na chaotismus nejvyššího stupně. Mezinárodní smlouvy musí sjednávat jen jedna instituce.

Za vrchol nesmyslu považuji, že jmenuje a obvolává vedoucí zastupitelských misí, když tam chybí slůvko našeho státu. Zvláště když to ustanovení následuje bezprostředně po textu, cituji: „přijímá vedoucí zastupitelských misí“ a není řečeno kterých. Tedy cizích „poslů“, či vlastních? Naše diplomaty vybírá ministr zahraničí a dekretuje předseda vlády. Nač někdo, kdo s nimi fakticky nepracuje?!!

Za vrchol nesmyslnosti považuji odstavec 4 uvedeného chaotika, který říká že za rozhodnutí prezidenta, která potřebují spolupodpis odpovídá vláda, či jí pověřený člen. Jako vtip by to celkem ušlo. Jako právní norma vyložený nonsens. Všeobecně prezident není zodpovědný vůbec a tady najednou je někdo jiný zodpovědný za jeho eventuální avanturismy.

Prezident je nejen za své činy neodpovědný, ale je i po skončení mandátu nestíhatelný za činy ve funkci. Opět monarchistické pravidlo. Prezident je jenom a pouze první mezi rovnými. Jinými slovy právo platí i pro něj. Vždy a všude.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *