Dlouhodobá touha polských nacionalistů, až fašistů na vytvoření opravdu Velkého Polska ožívá v poslední době ve formě projektu na „protiruský blok Miedzymorze“. Tohoto produktu věkovité polské rusofobie se okamžitě chopila militaristická věrchuška USA, která pod hlavičkou NATO již nejméně rok realizuje celý soubor provokačních akcí přímo na hranici Ruska s pobaltskými státečky. Původním smyslem nápadu nazývaného někdy i jako „Trojmoří“, bylo vytvoření sanitárního kordonu mezi Ruskem a Německem napříč celou Evropanu od Baltiku po Jadran. S tím by brzy po druhé velké válce v Evropě možná i Rusko souhlasilo. Jenže Americká soldateska tento záměr nyní modifikuje především na vytvoření nástupního prostoru k útoku na Rusko. Důvodů k tomu má mnoho, o některých jeho političtí prominenti, s neomaleností sobě vlastní, po pádu SSSR několikrát hovořili. Připomenu tady pouze dva výroky „Krvavé Mary“ a jeden nejlépe placeného manekýna. Nejdřív tedy ta Albrghtová; hovořila o jednom z důvodů hned dvakrát při různých příležitostech, cituji: „…Rusko má příliš mnoho nerostného bohatství, což není spravedlivé…“ a jindy zase, rovněž přesný citát: „za Uralem leží nerostné bohatství příliš velké na to, aby patřilo jen jedné zemi“. Negr, pardon, Afroameričan Obama, svůj důvod nenamířil konkrétně na Rusko, ale dokonce, se zpupností světovládců, na celou planetu, cituji: „Musíme, příležitostně, zkroutit ruce zemím, které by nedělaly to, co my potřebujeme, aby dělaly“. Jen z těchto dvou důvodů mi vyplývá, že vytvoření mnoho set kilometrů širokého pásma „mezimoří“ je pro USA skvělým projektem naplňujícím oba záměry jeho geopolitiky najednou. Nedovolit spojenectví Ruska s Německem a vyprovokovat především Polsko, ale třeba i Ukrajinu, k útoku na Rusko. Amerika si moc přeje válku s Ruskem, ale provedenou cizíma rukama, protože by jinak riskovala světový jaderný konflikt a tedy i ničení svého území. Pohled na mapu ale ukazuje jeden vřed ve zmíněném pásmu. Je jím Kaliningradská oblast Ruska, která leží mezi Polskem a Litvou. Ideální oblast na provokace k zahájení útoku na Rusko, viděno ovšem pouze pohledem vojenských mozků minulého století. Bohužel ale pro všechny rusofoby disponuje euroasijská říše zbraněmi, které by po útoku na Kaliningrad zničily jakýkoliv stát Evropy v několika hodinách, takže tady to asi nezačne. Pokud se samozřejmě neobjeví v Polsku nějaký superblázen. Ovšem dlouhá hranice od Estonska přes Lotyšsko, Litvu, Bělorusko a především Ukrajinu dá určitě mnohem více příležitostí. Celé pásmo „Mezimoří“ by podle projetu USA mělo zahrnout dále Polsko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, což už je skutečně obrovská část Starého kontinentu. Bohužel pro Amíky je to jakýsi pytel blech, který jen těžce půjde sjednotit k jakékoliv společné akci a k útoku proti Rusku ještě hůř.

Polsko, čili podle Churchilla „vřed Evropy“ bylo v druhé polovině minulého tisíciletí státem velice nestabilním. Po vládě Jagellonců, trvající bezmála dvě století až do r. 1572, sice na území dnešního Polska vládli mnozí jiní, leč slabí a většinou cizí panovníci, ale hlavní moc byla vždy v rukou místních válečnických a sveřepě konzervativních šlechticů, takže 17. a 18. století bývá označováno v Polsku za dobu „zlaté svobody šlechty“. Jejich vzájemná rivalita nedovolila vyrůst žádnému domácímu rodu do pozice vládců celé země a tak si šlechta volila za krále většinou velmi slabé vládce menších státečků v Evropě, ať už knížata či krále. Poměrně rovinaté a tedy snadno dobyvatelné území Polska, bylo však doslova rejdištěm zájmů jeho velkých sousedů, což docela zákonitě vedlo k událostem, které se dodneška nazývají „Trojí dělení Polska“. K prvnímu došlo v r. 1772, kdy se Prusko, Rakousko a Rusko smluvně dohodly o nadvládě nad jednotlivými částmi Polska. K druhému pak v r. 1793 kdy si Rusko a Prusko upřesnily mapou své nadvlády. V r. 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko rozdělily Polsko definitivně, takže jako stát přestalo existovat. Likvidaci Polska ve třech fázích způsobilo několik povstání některých šlechticů, ale ani tehdy se nedovedla polská šlechta spojit, takže byla zákonitě vždy poražena. Z těchto pohnutých dějů zůstaly Polské šlechtě, ale postupně i dalším příslušníkům nově vznikajících elit, dvě vlastnosti. Nezkrotná vůle po svobodě a bezbřehá nenávist k sousedům, především k Německu a hlavně Rusku. První velká válka v Evropě přinesla Polsku opětovný vznik vlastního státu. Do jeho čela se propracoval Józef Pilsudski, voják a socialista. Asi právě díky svým socialistickým ideálům si ve své mysli válečníka vykonstruoval opravdu velkou Polskou říši. Hovořil o ní jako o „Mezimoří“. Chtěl nově nabyté území rozšířit od Baltu až po Černé moře a vytvořit na tomto území tak silný stát, na který by se netrouflo ani Německo, ani Rusko. Svůj sen začal ihned po první světové válce uplatňovat napadením Ruska, kde cítil šanci ve slabosti nového státu bolševiků. Výsledkem bylo, že jen zázrakem Rusové nedobili Varšavu. Opravdu zázrakem, protože dodnes vojenští odborníci nechápou, jak mohlo být obrovské vojsko Tuchačevského pod Varšavou doslova rozmetáno. Podle mne to ale dobře věděl Stalin, takže si později našel záminku k fyzické likvidaci údajně velmi schopného generála. Proč na to všechno vzpomínám? Jednoduše proto, že v současnosti ožívá, především v hlavách Poláků, ovšem pod obrovským vlivem USA, včetně nedávno zemřelého Brzezinského, Pilsudského sen. A jak se zdá není daleko od jeho realizace. Nasvědčuje tomu současná, až šíleně Rusko provokující aktivita NATO v Pobaltí a samozřejmě všechny ty události na Ukrajině od rozbití SSSR.

Američtí mocnáři, tedy Wall Street a zbrojařské korporace, podléhají dlouhodobě, ne-li po celou svou existenci přesvědčení, že jsou přímo bohem předurčeni k vládnutí světu. Skoro se jim to povedlo hned po druhé světové válce, v níž, coby vedlejší produkt porážky Německa, zlomily světovládu Velké Británie. Nebýt Sovětského svazu a především Stalina, tak už víc jak půl století dirigovala světu mocenská elita USA, tedy v podstatě Židé. Proto základním, až jediným cílem zahraniční politiky USA bylo zničení SSSR. Spojené státy v tom úsilí nebyly osamoceny. Zájem na rozpadu Sovětského svazu měli totiž i jiní, dobře skrytí hráči. Vedle viditelných Číňanů a Japonců především Evropané, přesněji Německo-Francouzské duo. Po rozpadu SSSR se Američtí světovládci navíc dopustili zásadní chyby. Až příliš průhledně dali najevo, že byla konečně splněna zásadní podmínka k jejich světovládě, čímž proti sobě poštvali prakticky celý zbývající svět. USA totiž, mimo jiné, příliš okatě zmíněné dvojici nejmocnějších států Evropy, ukázaly hlubinnou podstatu svého zahraničního konání vůči Evropě, v níž likvidace SSSR byla jen jedním konkrétním prvkem. Po celou existenci světovládných tendencí USA bylo pro jejich mocenskou elitu zásadním momentem, nedovolit jakékoliv spojenectví Ruska a Německa. Když se pak Západu, především pak Amíkům nepovedlo rozparcelovat Rusko, vytvořila se pro Evropanskou dvojici nová šance k osvobození se od poválečné diktatury USA. V současnosti, tedy od zvolení Trumpa prezidentem, se situace krystalizuje. Trump totiž vede Ameriku do izolace svým mottem „Amerika především“, čímž vytváří nebývale výhodnou situaci pro Francii a především Německo. Když se těm dvěma povede spolčit se s Ruskem, USA se definitivně stanou regionální mocností, uzavřenou na svém „Novém světě“. Světovládci z USA však nesedí s rukama v klíně. Nejenže se snaží zbavit Trumpa, ale především v Evropě rozehráli svou staronovou geopolitickou hru. O níž snad zase příště.

1. února 1972 přiletěl prezidenta Spojených států amerických, Richard Nixon, do Pekingu. Podle amerického publicisty Erika Besta tomu předcházelo několik událostí, které stojí za připomenutí. V červenci roku 1971 v Kansas City prezident Richard Nixon před skupinou osob zastávajících vedoucí pozice ve sdělovacích prostředcích prohlásil, že jeho země vstupuje jakožto velká civilizace do fáze, kdy se v ní objevují dekadentní tendence, které ji nakonec zničí. S odkazem na příklad starověkého Řecka a Říma uvedl, že jakmile velké civilizace začnou oplývat bohatstvím, ztratí vůli žít a dále se rozvíjet. Rovněž předpověděl, že americká hegemonie bude během nadcházejících zhruba patnácti let nahrazena multipolárním světem, ve kterém se Sovětský svaz, západní Evropa, Japonsko a Čína stanou vedoucími mocnostmi. Když pronášel tato slova, byl jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger na utajované cestě do Pekingu, kde měl za úkol připravit půdu pro první návštěvu amerického prezidenta v ČLR, kterou Nixon oficiálně oznámil až o deset dní později. Nixonova návštěva Pekingu rok nato vedla k otevření „rudé Číny“ a je obecně považována za jednu z nejvýznamnějších událostí v moderních dějinách Spojených států. Tolik z textu Erika Besta. Nixon ve své předpovědi sice neodhadl vzestup ČLR přesně, ale na jeho slova nakonec došlo. Především ale i proto, že on sám podlehl své předpovědi. Ve snaze omezit vliv SSSR, se kterým se tehdy ČLR začala rozcházet, udělal co nejvíc proto, aby ČLR vyšla ze své mezinárodní izolace. Některé vlivné kruhy v USA to ale považovaly a dodnes považují, za největší chybu v poválečné zahraniční politice USA. To byl podle mne hlavní důvod politické likvidace Nixona, která začala anonymním telefonátem z noci 17.6.1972, aby se následně, díky tisku, rozjela naplno už 1.8. téhož roku. Proč to všechno připomínám? Současnost je oněm událostem hodně podobná. Ale nejen proto. O čemž snad později.

Státníci se setkali v Hamburku v době schůze představitelů zemí G 20. V mých očích je to důkaz, že jejich týmy ještě nestihly opravdové, dělné setkání připravit. Proto mělo trvat jen půl hodiny, čili právě tolik, aby se neřeklo, že se na setkání státníků předních zemí světa ti dva nejvýznamnější ani nepozdravili. Nakonec se oba spolu bavili víc jak dvě hodiny, což se dalo čekat, protože oba jsou individualisté, silné osobnosti a nepotřebují předžvýkávače pro svá prohlášení. Jak se také dalo předpokládat, padli si do oka, protože se navzájem obdivují, což několikrát již veřejnosti sdělili. Pro mne je pouze signifikantní, že před setkáním zajel do Moskvy, přímo za Putinem, Henry Kissinger, který po smrti rusofoba Brzezinského je nejvlivnější osobou v zahraniční politice USA. O průběhu samotného dialogu Trumpa a Putina se neví nic. Novináři jsou z toho docela špatní a tak publikuji naprosté nesmyly, jako například vyjádření psychologů k řeči těla obou státníků. Četl jsem jen dvě a jsou diametrálně odlišné, podle toho, komu fandí dotyčný presstitut. Mediální šmejdi z tábora antiputinovského rozvířili jako údajné hlavní téma rozhovoru ruské ovlivňování amerických prezidentských voleb. To totiž je dneska hlavní karta politických grázlů v USA, kteří chtějí Trumpa zbavit funkce. Putin veřejně vyhlásil, že Trumpovi řekl to, co ví a co si z toho Trump odnesl, ať se zeptají jeho. Oba více méně prozradili, že se dohodli na přímém spojení ve věci Ukrajiny a na zónách v Sýrii, kde se nebude válčit. Na začátek naprosto hodně. O KLDR určitě také hovořili, ale s vysokou pravděpodobností se na ničem neshodli, takže nic ani nepustili na veřejnost.

Nevšiml jsem si dosud, že by některý notorický odpůrce EU, jakým je kupříkladu exprezident Klaus, alespoň jednou naznačil svůj odpor k NATO. Je to pozoruhodné, protože NATO se svou chabě skrývanou agresivitou, je mnohem větším ohrožením bezpečnosti a svobody našeho státu, než celá, zbyrokratizovaná EU. Už jsme se díky němu totiž stali účastníky jeho válečnicko -zločinných aktivit v nejedné zemi světa, kam nás nikdo nezval. Arabové v Evropě provádí svůj terorismus pod ráznými hesly, ale jedno z nich by nás mělo vést k zamyšlení. Velmi často své Alláh Akbar totiž provází slovy: „Vracíme vám vaše bomby, které házíte na naše děti“. Díky vstupu do NATO jsme již přišli o nezávislost a svrchovanost kdysi jenom našeho státu. Díky zlotřilosti celé aliance ohrožujeme v současnosti i svou bezpečnost a faktickou svobodu. Při tom aktivisté burcující proti EU nikdy stejně důrazně nežádají náš odchod z NATO. Ten prosazují pouze představitelé KSČM  a některých mírových občanských iniciativ.

Od dob postsovětského „cara“ alkoholika a především jeho „ekonoma“ Gajdara, má v Rusku určitý vliv intelektuálská lúza shlížející se v různých odstínech liberální ideologie. Na štěstí pro Putina je nesourodá, takže její vliv je slabý. Patří sice k ní i současný premiér Medveděv, ale ten zatím nemá osobní zájem kout nějaké zásadní pikle vůči Putinově politice. I když to o sobě už neříká, ale patří k ní i Gorbačov. Jenže ten je u naprosté většiny vlivných lidí už dávno odepsanou figurkou. Jeho status nejlépe vystihl režisér Michalkov, který mimo jiné napsal, cituji“: Svého času dostal Michail Gorbačov americkou medaili za vítězství ve studené válce. V podstatě vůdce Sovětského svazu byl vyznamenán medailí za vítězství nad Sovětským svazem od vládců mocností, která stála proti zemi, kterou vedl, protože studená válka byla právě proti SSSR. Je to stejné, jako když občan SSSR by za druhé světové války dostal vyznamenání od Hitlera“. Konec citace. Vlajkovou lodí nejortodoxnějších liberálů je Jelcinovo středisko, pracující pod hlavičkou muzea. Jelcinovo středisko je, mimo jiné, jedním z prvků hybridní informační války vedené proti Rusku. Za svou „muzejní“ činnost rovněž obdrželo vyznamenání od svého nepřítele, konkrétně od Evropské muzejní akademie cenu Kennetha Hudsona. Lze tedy konstatovat, že liberálové Ruska jsou pátou kolonou Západu v Rusku, tedy jeho největšími vnitřními nepřáteli. Jsem jenom zvědavý, jak dlouho si Putin dovolí jejich aktivity tolerovat.

Bush junior měl mezi lídry Západních zemí Evropy otrockého služebníka v Blairovi. Ten doslova svedl ostatní státníky starého kontinentu k účasti na zločinné válce proti Iráku. Jak se zdá, Trumpovi se sám nabídl jiný mladíček mezi tak zvanými státníky zemí EU, Macron. Ten se už nechal slyšet, že po boku USArmy bude bojovat v Sýrii, pokud světovládná mafie uzná, že je třeba Rusku ztížit život v jeho podpoře legálně zvolené vlády ve zmíněné arabské zemi. Francie asi už dávno nedostala od Rusů pře s držku, tak si o ni musí žadonit. Je typickým zjevem, že bojechtivým sluhou globálních válečných zločinců je v Evropě vždycky nějaký ten chorobně ambiciózní mladík ve věku zatvrdlé puberty.

Londýnský Mezinárodní institut strategických studií (IISS) uvádí, že v roce 2016 činily vojenské výdaje USA 604,5 miliard a Ruska 58,9 miliard dolarů (Čína 145,0 miliard). Porovnejme si to s oficiálními čísly NATO z poloviny loňského roku: Severoatlantická aliance měla pro rok 2016 vojenské výdaje 918,3 miliard dolarů, evropské členské země Aliance, tedy bez USA a Kanady, pak v souhrnu 238,8 miliard dolarů. Jen jako ukázku pak malé srovnání v konkrétních objektech. USA mají 10 letadlových lodí a jen dva ledoborce. Rusové mají dvě letadlové lodi a 40 ledoborců.

Tak zvaná studená válka byla politickými manévry připravující Západ na třetí světovou válku. Některé její prvky však byly už „horkou“ válkou. Posuzuji je podle toho, kolik díky nim zahynulo lidí. Tak v mých očích jsou kupříkladu různé druhy sankcí prvkem skutečného, tedy „nestudeného“, válečného konfliktu. Především to platí pro sankce na dovoz potravin, či léků. Jsou prakticky horší, než bombardování. To totiž zabíjí rychle, sankce ale přináší dlouhodobé utrpení umírajících, především těch slabých čili žen a dětí. Jestliže dneska vládci USA uvalují další a další sankce na Rusko, pak jde o ostrý válečný konflikt, žádnou novou studenou válku, jakousi hybridní, či jakoukoliv jinou, jejíž zločinnost by mělo nové pojmenování zpochybnit. Jakékoliv sankce jsou válečným útokem na jiný stát. Útočná válka je vždy zločinná a nesmiřitelné nepřátelství, které ji plodí, je samým hlubinným zdrojem zločinu, ať se velkohubě zakrývá sebeposvátnějšími idejemi. Proto tvrdím, že třetí světová válka nám nehrozí. Třetí světová válka totiž už existuje.