LŽIVOST LIDSKÝCH PRÁV

Veškerá dogmatika o lidských právech je pouze účelovým principem v mezinárodní politice. Stačí si všimnout jen dvou zemí světa, abychom její demagogii pochopili. KLDR je v očích Západu příkladem všeho zla. Je to totalita, diktatura a dokonce tyranie. Západ ji považuje za největší nebezpečí nejen pro své okolí, ale pro celý svět. Při tom v zemi jsou lidská práva více respektována, než kupříkladu v Saudské Arábii. V KLDR jsou nepochybně zhoršené podmínky pro realizaci občanských svobod, ale lidská práva nejsou tak křiklavě porušována jako v poslední absolutní monarchii světa, kde je žena prakticky bez jakýchkoliv práv a trest smrti nejenže existuje, ale provádí se až příšerným způsobem, kupříkladu kamenováním. Rovněž tresty utínání údů tam nejsou zakázány. Od samého začátku, co se ideologii lidských práv stala „kladivem“ v mezinárodních vztazích existuje zásadní rozpor. Socialisté je vnímají v širším rozsahu, zatím co liberální demokraté v užším. Těm stačí prakticky dodržování vybraných občanských svobod, především svobody neomezeného hromadění majetku. Ze skutečných lidských práv pak jen právo na existenci, nikoliv již kupříkladu právo na slušnou existenci. Z celého galimatyáše lidských práv a občanských svobod si každá politická moc vybírá taková, jež se jí více hodí a osočuje každou jinou moc, když si vybrala jinou jejich alternativu z nerespektování lidských práv a občanských svobod. Přesněji práv a svobod, která vyznává ona. Žádná politická moc na světě nedodržuje všechna lidská práva deklarovaná mezinárodními dokumenty. A tak si její propagandisté mohou vesele nadávat.

SYSTÉMOVÁ LEŽ

Liberálové všech odstínů považují demokracii za svůj vlajkový politický systém. Za dobu své existence byl realizován a je provozován v širokém spektru podob. Dá se přesto ale zjednodušit na tři základní principy. O politickou moc v demokratickém státě soutěží politické strany podle pravidel, stanovených ústavou státu. Za druhé, politická moc v demokracii spočívá na třech institucích, které se navzájem omezují, kontrolují a vyvažují, aby moc nemohla být zneužívána. Osobnosti do funkcí v jednotlivých institucích jsou voleny. Začněme u třetího principu – voleb. Již dlouho o nich platí rádoby vtip, že by je mocní nikdy lidu nepovolili, kdyby volby dokázaly něco změnit. Pravda je ale taková, že volby byly občanům povoleny teprve tehdy, když panská vrstva našla metody, zajišťující ji nerušené naplňování jejích zájmů. Učebnicově se to projevilo po pádu bipolárního světa, kdy si korporace, čti nejmocnější z mocných, prosadily právo na financování voleb v USA, čili jejich otevřené ovládnutí. Druhý princip, vyvažování moci zákonodárné, exekutivní a soudní je iluzí od samého počátku existence demokracie jako systému vládnutí už proto, že ve většině zemí se všechny tři instituce odvíjí pouze z jedněch voleb. A soutěž politických stran, to je jen divadlo pro prostý lid. Všechny strany hájí zájmy reálně mocných a vlivných a strany antisystémové jsou v něm trpěny, dokud systém neohrožují. Jakmile se stanou reálnou hrozbou, tak se zákonem kriminalizují.