Prezident Ruské federace před několika dny prohlásil, že zánik SSSR byl tragedií. Nejenže se připojuji k tomu názoru, ale troufám si tvrdit, že jde dokonce o největší tragedii minulého století. Nebojím se hovořit o největší tragedii i při vědomí obrovských lidských obětí dvou „světových“ válek, ke kterým v tom století došlo. Lépe řečeno právě kvůli nim považuji zánik Sovětské svazu za tragický vrchol století. Všechny ty oběti totiž byly naprosto zbytečné. Pádem SSSR byly v prvé řadě zničeny veškeré výsledky obou válek, jež byly prospěšné bezmocným, neprivilegovaným a mocensky zneužívaným. Došlo k postupnému zanikání výdobytků stopadesátiletého sociálního boje zaměstnanců, především pak dělníků. V druhé řadě jsou postupně revidovány všechny výsledky války, které byly prospěšné zvítězivší Rudé armádě, od uznání zásluh na porážce hitlerismu, po vliv Ruska v Evropě a světě. Došlo za třetí k velmi zásadnímu snížení prestiže všeho slovanství v rodícím se globálním světě. Za čtvrté se Evropa stala vazalem zámořské supervelmoci. Za páté totální nadvláda soukromého sektoru vytvořila prostor k návratu šlechtických privilegií, tentokrát ve formě diktatury globálních financiérů, ve které se nejbohatší feudálové světa za minulá léta přeměnili. Pád Sovětského svazu otevřel rovněž doslova vrata k návratu vlivu církví na duchovno lidstva, které se ony snaží doslova okupovat. Nejtragičtější ze všeho je ale ztráta lidského sebevědomí, jemuž je upíráno právo na rozhodování o svých dějinách. Je mu jakýmisi skrytými až tajnými elitami vsugerováváno, že všechno za lidi rozhodnou různé ty skryté síly, trhem počínaje a všeobsahující konkurencí nejschopnějších jedinců konče.

28. července 1914 skončilo v Evropě bezválečné půl století. Tak dlouhé období míru přineslo především Británii, Francii, Německu a Rakousko-Uhersku obrovský technický rozmach, díky němuž se stával život snazší pro velkou část jejích obyvatel. O poslední čtvrtině „mírového“ půlstoletí se později dokonce hovořilo jako o Belle Époque, čili éře nebývalé úrovně kultury, umění a životního stylu. Všechno dobré je ale pro něco špatné. Jelikož k lidským dějinám naprosto neodmyslitelně patří válčení, dalo se předpokládat, že po tak velké pauze klidu zbraní se rozhoří válečný požár do té doby nevídaný. Hospodářský růst zákonitě nebyl rovnoměrný ani mezi státy, ani mezi občany uvnitř států. Prohlubovaly se proto sociální problémy, které měly původ již v předešlých dvou stoletích. To přineslo mimo jiné i neustálé oživování po tisíce let nepředstavitelných idejí, především o rovnosti všech lidí. Stručně řečeno, epocha „Krásné doby“, byla fakticky skrytým sbíráním sil. Když konečně došlo k válečnému konfliktu, tak díky vyspělosti techniky a vysokému ekonomickému potenciálu, se události rozběhly s naprostou nepředvídatelností. Nové válečné technologie přinesly do té doby naprosto nepředvídatelně obrovské lidské ztráty na bojištích. Hospodářská vyspělost dovolila vést nepřetržité boje po dlouhou dobu. Za třetí poměrná vyrovnanost válčících stran zapříčinila, že ani za několik let žádná z nich nevybojovala nějaké významné územní zisky. Přerozdělení světa bylo fakticky uskutečněno až po skončení bojů, při „mírových“ jednáních. Co který stát sledoval svým vstupem do války, se nikdy pravdivě nedokázalo. Ovšem tvrdím s určitostí, že nikdo tehdy nepředpokládal, že hlavním výsledkem bude vznik prvního komunistického státu. Stejně tak jistě nikdo nepředpokládal, že ona válka bude labutí písní nadvlády feudálů v Evropě. Oprávněně proto tvrdím, že válka z let 1914 až 1918 byla poslední válkou mezi aristokracií a měšťanstvem, takže teprve po ní začíná doba politické „moderny“. Vznik prvního státu plebejců ale způsobil, že tím bylo zaděláno nejméně na další století válek mezi buržoazií čili měšťanstvem a jimi ovládanými společenskými vrstvami. Jsou přemýšlivci, kteří tvrdí, že dvacáté století bylo krátké, prý začalo válečnou vřavou 28. 7. 1914 a skončilo rozpadem SSSR dne 8. 12. 1991. Není to samozřejmě jediný pohled na děje poslední historické éry. Spíše bude pravdou, že epocha válčení mezi měšťany a zbytkem, čili jakási snaha o odkomunističtění světa, začala teprve 1. 9. 1939, kdy Hitler napadl Polsko jako předmostí k Sovětskému svazu a od toho data pokračuje zatím neustále až dosud. Takže válečné století ještě v žádném případě neskončilo. Vidím pro budoucnost jeho dva základní scénáře. V prvním se vrací nadvláda transformované šlechty a teprve v méně pravděpodobném případě definitivní konec feudální i buržoazní světovlády.