DO TŘETICE VŠEHO …

Poslední prezidentské volby zapříčinily, že si česká společnost bude muset vychutnat výsledky zmanipulované lidové rebelie z listopadu 1989, alespoň v postavě prezidenta, až do úplného konce. Doba stále zřetelněji ukazuje, že režim nadvlády KSČ vyhovoval nejméně dvěma třetinám obyvatel mnohem víc, než ten současný alespoň jedné třetině. Havel, Klaus, Zeman, bezesporu nejviditelnější protagonisté jmenovaného politického převratu a všeho politického dění po něm, mají některé zásadní charakterové črty natolik podobné, že zavdávají příčinu k domněnce, že zmíněná událost prakticky globálního charakteru byla natolik specifická, že musela zákonitě do vedoucí reprezentace státu vygenerovat osobnosti jim vlastního ražení. Zamýšlím se proto nad tím, které vlastnosti dominují jejich charakterům. Již na první pohled je všem třem vlastní až chorobná ambicióznost. Je nezpochybnitelné, že i její metamorfóza v honbu za nejvyšší možnou mocí, je u všech tří stejně intenzivní, i když u každého byla převážně dosahována zdánlivě odlišnými prostředky. U prvního především kabinetními manipulacemi, u druhého zase tvrdohlavou nadřazeností a nakonec u třetího rádoby lidovým populismem. V jednání všech tří lze vystopovat zakomplexovanost, mající původ v hlubokém dětství. Zase je zřejmé, že zdroj komplexu je jiný, ale vede ke stejnému chování v dospělosti. Prvý byl obtloustlým, zrzavým chlapečkem bohatých rodičů, s nímž si nikdo nechtěl hrát, i když měl nejkrásnější balon. Druhý chtěl od malička vynikat, leč původ v chudých poměrech mu to neumožňoval. Třetí byl zase vychováván bez otcovské autority, takže se nenaučil sebejistotě, dokonce i v sexu, což nahrazuje hrubiánstvím, hulvátstvím a okázalým chlapstvím. Všichni tři jsou díky svému komplexu rozpačití, až nejistí ve styku s okolním světem, což se projevuje mimo jiné tím, že přirozeně nezvládají ani svou popularitu. Nejtragičtější však na každém z nich je jejich vztah k jiným názorům a jejich nositelům. Havel se dopracoval přesvědčení, že jeho svědomí, čili kupříkladu cit pro „pravdu“, je mu doslova sdělován božím vnuknutím, takže i Ústavu si vykládal po svém. Klaus zásadně jiné, než své názory vůbec neuznává a dokonce je ani neposlouchá. Všechny instituce, ba i právní řád proto dodržoval jen tehdy, když to neodporovalo jeho záměrům. Zeman jiné názory než své považuje za stupidní a jejich nositele za blbce. . Z uvedeného pak přirozeně vyplývá zásadní přístup každého z nich k veřejnosti. Havel se cítil vždycky nadřazen veřejnému mínění natolik, až byl přesvědčen, že je pod jeho důstojnost s ní polemizovat, takže ji jenom sděloval své „vznešené“ pravdy. Klaus se zarytou tvrdohlavostí stál za svým názorem, což vystupňovával tím víc, čím byla jeho tvrzení absurdnější a vůči veřejnosti provokativnější. Zeman se svou vrozenou hrubostí pohrdá nejen jinými názory, ale i jejich nositeli. Pokud ve svých ambicích není ještě uspokojen a nepodlehne proto své druhé přirozenosti, jíž je lenost, pak se má naše společenství ještě na co těšit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *