Ozval se mi jeden můj dávný známý, který si prý dlouhodobě váží mých názorů, a některé z nich opisuje, abych mu napsal svůj náhled na současný konflikt na Ukrajině. Tak tedy tady je.

1. Zvykli jsme si na to, že existuje válka různé intenzity a už skoro tři čtvrtiny století jsme ji dělili na dvě zásadní fáze. Studenou a horkou válku. Když začnou hovořit zbraně, což je právě ta horké válka, nemlčí jen múzy, ale mlčí především rozum, přesněji ztratí svou dominanci nad emocemi, především nad těmi negativními. A absolutní dominance jakýchkoliv emocí je špatným rádcem v kterémkoliv sporu, nadtož v tak vážném konfliktu, ve kterém vždycky vedou k jeho eskalaci typu „krevní msty“.
2. Horká válka současného konfliktu nezačala onoho dne s mystickým datem 22022022, ani o dva dny později. Ta začala na Kyjevském Majdanu podstatně dříve. Že opravdu už tam je její počátek dosvědčuje fakt, že tam byli první mrtví, když začaly mluvit zbraně, a především pak došlo k územním změnám států. A to hned ke dvěma. Krym přičleněn k Rusku a dvě odtrženecké republiky, které realizovaly svou nezávislost na Ukrajině.
3. Že až do dnešních dnů jde stále o jednu a tutéž válku dosvědčuje skutečnost, že mezi odtrženci a vládci Ukrajiny prakticky neustále po uvedených osm let probíhala její horká fáze, takže kvůli hovoření zbraní na obou stranách umírali lidé. Zvyšovala se tak intenzita dominance emocí nad rozumem.
4. Vládci USA, EU, i naší země se hned v prvních dnech Majdanu reálně zapojili do zmíněného konfliktu, a to jednoznačně pouze na jedné jeho straně. Sice zatím pouze „studenou“ formou války, ale nepochybně jednostranně čili zaujatě. Z čehož plyne, že Západ je už nejméně osm let ve válce. Po celých osm let se totiž různou intenzitou této války neustále zúčastňoval na straně Ukrajiny. Tím pak povýšil územní spor mezi Ruskem a Ukrajinou na všeobecný konflikt Ruska a Západu.
5. Západ je jen a pouze jednou ze stran konfliktu, takže absolutně nikdo ze Západu nemá nárok stavět se do role rozhodce, nadtož soudce, ale ani posuzovatele situace. Západ nemá žádné morální, nadtož „mezinárodně právní“ nárok jednu stranu konfliktu jednoznačně odsuzovat. Naopak by měl s pokorou čekat na rozsouzení z úst zbytku světa. Světa svobodného čili nikterak závislého na některé ze stran konfliktu.
6. Arbitrem v tomto sporu Západu s Ruskem mohou být nezainteresovaní, třeba Nigerie, Malajsie či Peru, abych jmenoval země z jiných kontinentů.
7. Zánikem SSSR začal vznikat doslova nový svět. Byl to totiž Sovětský svaz, kdo světu tvrdil, že jeho systém je jediný správný, a proto určený k následování. Čímž se prakticky pasoval na útočníka v rámci všelidské civilizace a Západ se jím mohl cítit ohrožen ve svých zájmech a tím oprávněn k obraně. Dnes je tomu právě naopak. Západ, tedy i naši politici tvrdí, že jeho systém je daleko nejlepší, a proto právě on a jenom on si činí nárok, který prakticky i realizuje, šířit svůj jedinečný systém po celém světě.
8. Západ nejenom že je o své pravdě přesvědčen, ale každého s jiným názorem a životní praxí označuje, ba veřejně deklaruje nejen za svého nepřítele, leč za hrozbu všelidské civilizaci. Je to tedy Západ, kdo svou svéhlavostí a pocitem jakési nadřazenosti vytváří dělící linie v globalizujícím se světě. Nejméně v poslední polovině tisíciletí mu to dovolovala obrovská převaha nad jinými, vyjadřovaná především vojenskou a teprve následně ekonomickou silou.
9. Rusko není, jak jsem již zmínil Sovětským svazem. A byl to naprosto nesporně Západ, kdo ho jako první deklaroval svým nepřítelem, dokonce úhlavním. A to i v projektech bezpečnosti globálního světa. Ale určitě ve strategických variantách své vlastní bezpečnosti. Naopak Ruská politická reprezentace vždycky politiky Západu prezentovala slovy naši západní přátelé, či jindy, naši partneři na Západě.
10. NATO se po zániku SSSR chovalo nikterak jako obranná instituce Západu, ale jako útočný šiřitel ideje jeho jedině správného politického systému.
11. KOKTEJL DVOU INGREDIENCÍ. První spočívá v tom, že USA i NATO ve svých strategiích a plánech prohlásily Rusko za nepřátelský stát a podle toho s ním jednají. Druhou pak je reálné chování vojenského uskupení NATO po rozpadu SSSR, když agresivně a vojenskými invazemi realizuje politiku výsostných zájmů Západu kdekoliv na světě, kde vidí, že si na to může troufnout. Tento koktejl je nesporně pro Rusko existenčně smrtícím nápojem, A NE ŽE NE.
12. Ukrajina po celých osm let je doslova příživníkem až skoro „černou dírou“ pro Západ, bezesporu neustálým provokatérem Ruska, zbraněmi napadající odtrženecké republiky a nesporně neochotné či neschopné vyřešit problém jejich vztahu s Ukrajinskou mocí.
13. Fundamentální problém Ukrajiny ovšem spočívá v tom, že její hranice před Majdanem nebyly hranicemi historického Ukrajinského národa, leč pozůstatkem zvůle až zlovůle vládců SSSR, především pak jako výsledek vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce. Bylo povinností Ruska i Ukrajiny tento problém rozporu mezi právem na sebeurčení a principem nedělitelnosti státu vyřešit co nejdříve po rozpadu SSSR.
14. Naprosto kardinální chybou Ruska bylo, že zmíněný problém neřešilo ani po jasných projevech jednoznačné vůle politických reprezentantů Ukrajiny stát se členem EU a především NATO, což byl výsledek dlouholetého vypjatého nejen nacionalismu, leč rusofobní atmosféry na Ukrajině.
15. V situaci, kdy Majdanem začala horká válka mezi Ukrajinou a Ruskem se dopustilo Rusko další chyby jíž bylo bleskové přiřazení Krymu ke svému státu s chabým argumentem o všeobčanském plebiscitu. Rusko se tak vystavilo do pozice otloukánka celosvětové veřejnosti a u její části podlomilo důvěru ke své politice. Svět začal oprávněně pochybovat o tom, že si Rusko nebude dělat nárok i na jiná území jež byla jeho součástí za carů, či SSSR.
16. Nejméně stejně velkou chybou ale bylo, že se oné neprozíravosti Ruska snažil všemi prostředky využít Západ ke svému zvýhodnění v soupeření s Ruskem o vliv v globálním světě.
17. Všichni zúčastnění mají na současné situaci svou vinu. Ukrajinci tím, že se chovali nerealisticky, Rusko tím, že otálelo s řešením svého strategicky důležitého bezpečnostního problému a Západ že se montoval do „rodinného vztahu“, že Rusko definoval jako svého nepřítele a že základnami NATO se posunul co nejblíže k hranicím Ruska.
18. Dneska nemá smysl soudit, kdo má větší vinu na současném stavu. A už vůbec ne, kde byla původní příčina. Dneska je nutné udělat všechno proto, aby ozbrojený střet byl co nejdříve skončen, čehož v žádném případě nemůže být dosaženo obdarováváním Ukrajiny dalšími, a dokonce modernějšími zbraněmi.
19. Rusko svou misi nějak ukončí. Jde mu především jen a jenom o denacifikaci, což je i pro Západ přijatelný plán. Také o demilitarizaci, což je už spornější, a tedy námětem pro další jednání.
20. Naprosto zásadní ovšem je, aby Západ zvládl své současné vášně a neměl snahu zvítězit nad Ruskem absolutně. Aby se nedopustil stejné chyby, jakou prosadila Francie vůči Německu po první světové válce. Rusko takto dotlačené do kouta by totiž na odvetu nečekalo dvacet let, jako Hitler

Je čirou náhodou, že text má dvacet bodů. Tak mi to prostě vyšlo. Nebyl v tom záměr.

Chudáci Ukrajinci. Pořád jim ještě nedochází, že jim nikdo nepomůže?? Ale že jim naopak velice ráda celá ta sebranka z NATO, EU a USA bude dodávat další a další zbraně, aby zahynulo nejen mnohem víc Rusů, ale především nevinných Ukrajinců, protože právě na jejich území se bojuje!!

Při tom světové společenství mělo skvělou možnost konečně ukázat, že něco dokáže. Ihned 22.2. když Rusko uznalo Doněckou a Luhanskou republiku, mělo přimět Rusko k tomu, aby zasedlo spolu s Ukrajinci a mezinárodními reprezentanty k jednomu stolu a začali vyjednávat, po čemž Rusové volali osm let.

Je katastrofou, že žádný ze současných politiků zúčastněných stran konfliktu, a hlavně těch sprostých podněcovatelů ze všech stran, už nezažil skutečnou válku. Díky svému relativnímu mládí proto nevědí, co činí. Bohužel.

I v té naší vlezdoanální zemičce se nenašel z politiků nikdo, kdo by nepropadl vášni, která mu zatemňuje rozum. Nakonec jenom stařičký Klaus si zachoval chladnou hlavu. Viz video na webu https://www.pokec24.cz/video/vaclav-klaus-hodnoti-udalosti-na-ukrajine-video/

Osobně mě největší děs jímá z toho, že si všichni ti nositelé jediného správného názoru nepřečetli Putinův projev z 24. února až do konce. Předposlední odstavec totiž mluví jasnou řečí k celému světu. Přeloženo do řeči bez servítku. Nenamontujte se do nás, je to naše záležitost a kdo se o to pokusí, vězte, že jsme odhodláni ke všemu. Což včera potvrdil, když uvedl jaderné síly Ruska do stavu plné pohotovosti. Amen s námi, pokud nějakým těm Polákům, Britům, či kdoví komu práskne v té jeho pyšné a samolibé bedně.

Tolik ještě jednou dneska. Před večeří.

Například Slovenského poslance Chmelára, za jeho kritiku Putina. Prý ve svém projevu z 22. února urazil celý Ukrajinský národ. On totiž musí tak hovořit. Jinak by skrytě doznal, že Slováci nejsou národem. Jako že nejsou. Jsou pouze etnikem národa Západních Slovanů, jako jsou třeba Chorvati etnikum Jihoslovanů.

Všechny ty idealisty nechápající, že každý princip, zásada neplatí absolutně, neboť ve složitosti života to ani nelze. Vždy existují výjimky, která to pravidlo potvrzují. Třeba absolutní neužití násilí, když někoho skoro všichni stále šikanují, škodí mu kde jen to jde, ba dokonce mu vyhrožují zničujícím násilím. Při tom naprosto zásadně o společném problému všichni odmítají jednat.

Inženýra Zemana, který nedokáže později získanou inteligencí ovládat své přirozené hulvátství populisty, který v zájmu svých ambicí se vždycky chce zavděčit davům.

JUDr. Igora Stříže, který jako vojenský prokurátor za vlády KSČ se před několik lety dorval k vrcholu své kariéry. Tehdejší opozice, tedy dnešní vláda, mu zaručovala že ho odvolá ihned, jakmile se dostane k moci. Nevím, proč to neudělala. Že by proto, aby za ni vykonával špinavou práci?! Tak ji proto provádí natolik aktivně, že teď bude odvolatelný jenom těžko.

Že je tím nejkrutějším způsobem postihován pouze a jenom agresivní čin Ruska. Všechny předešlé agresivní činy, a že jich bylo nespočet, jsme nikdy neodsuzovali. Ono to totiž bylo naše agresivní jednání, naše zločiny proti lidskosti a míru.

A chápu především sám sebe, že jsem proti dominanci Západního kulturního okruhu všesvětové civilizace. Vždycky jsem totiž byl proti zlovůli silnějších vůči slabšímu, je mi to vrozené a tím osudné.

     Jelikož všichni mají máslo na hlavě, měli by si hlavy schladit, aby jim to máslo nakonec nezamatlalo i mozek.

Světové postavení Ruské Federace.

Současná moc Ruska se rozhodlo na vlastní pěst dosáhnout svého. A čeho? Rusko vlastní totiž nesmírné přírodní bohatství. Není na tom tak jako Německo za Hitlera, které nutně potřebovalo expandovat za zdroji, aby neplnilo své ambice. Současní vládci Ruska jeho touhy nemají, protože je nepotřebují. Potřebují jen a jenom klid na život, který chtějí žít podle svých představa tradic. Mají proto pouze jeden jediný zájem. Aby nikdo nemohl Rusko o jeho uvedené bohatství připravit, ať už té touze říkají třeba „vlastní bezpečnost“, či jakkoliv jinak. Díky dobám zahraničního drancování Ruska za Jelcinova gazdování už žádný vládce, či vládní moc Ruska světu neuvěří, že mu nejde o nic jiného než o to, aby Rusko připravil o jeho bohatství čili o jeho území.

jak je vidět, za tím cílem je nyní už rozhodnuto jít bez skrupulí a doslova za každou cenu. Vždyť na co by byl Rusům svět, bez Ruska, což Putin řekl světu veřejně už v začátcích své prezidentské kariéry. Ruští mocní jsou teď už v situaci, ze které nemohou couvnout. Je sice velkou otázkou, nakolik s tím souhlasí ruská veřejnost, ale armáda, ta skutečně rozhodující moc je nesporně na straně současného vedení státu.

Vztah Západu k Rusku,

Západ v současnosti obviňuje Rusko z toho, co na planetě vyváděl a pořád praktikuje už půl tisíciletí. Za tu dobu totiž si vypracoval způsob myšlení, který nedokáže změnit. Vykonstruoval si na to dokonce celou ideologii individualismu, neustálého soutěžení a egoistického pojetí svobody, čti práva silnějšího ve zmíněném soutěžení, alias soupeření, na jakoukoliv vlastní aktivitu. Od nepaměti Západ, především anglosaský pohrdal Ruskem, ponižoval ho a pravidelně skoro v každém století jej některý Západní mocnář napadal. K dnešnímu vzteku celého Západu neúspěšně, což jeho vášeň po vítězství ještě stupňuje.

Takže co teď.

Rusko vyčkávalo podle svého náhledu dost dlouho. Je přesvědčeno, že dalším jednáním už si svou bezpečnost nezajistí. Žádný princip, tedy ani ten údajně věčného míru, čti, ve sporu nepoužít sílu, neplatí absolutně. Západ by měl tedy vzít rozum do hrsti. A už neeskalovat problém, protože Ruská vláda je rozhodnuta dotáhnout svůj záměr skutečně do konce. Chce Ukrajinu zbavit militarismu, nacismu a udělat z ní minimálně neutrální stát, když už ne přátelského souseda.

I Rusko musí vzít rozum do hrsti. Minimálně proto, že platí neměnný zákon všeho lidského počínání, že každý programovaný záměr přináší následky, s nimiž se nepočítalo. Rusko musí proto dobře sledovat, a průběžně svou pozici vyhodnocovat, aby se vyhnulo následkům, které budou pro něj závažnější než problém, který se jeho současní vládci rozhodli vyřešit.

Nahodím si tady několik prvních reflexí stěžejní události dnešního dne. Překvapilo mě toto rozhodnutí Ruska, v první chvíli jsem ho vyhodnotil jako chybu, ale do večera jsem už zase myslel bez emocí.

Nové rozdělení světa.

Dneska brzy ráno se svět probudil do nové situace. Začala asi zásadní etapa řešení problému vlekoucího se už osm let. Ruská Federace masivními útoky napadla Ukrajinu. K takovému vývoji konfliktu se už většinou nelze stavě objektivně a neutrálně. Svět se tedy bude štěpit podle toho, jaký si kdo za ta léta vypěstoval poměr k Rusku. Bude se dělit na rusofily a rusofby. První budou Rusko chápat až obhajovat a ti z opačné strany spektra vyhrožovat a trestat. Obě strany pak budou mlžit až programově lhát

Na Západě Putina špatně poslouchali.

Začalo to už před patnácti lety na Mnichovské konferenci, kde jakýsi Putin vyhrožoval, že se Rusko stane opět supervelmocí. Vždycky přece pohrdali tím světem mužiků, a tak jeho prsatění nebrali vážně, ba dokonce až s pohrdavými úsměšky. Snad se to tehdy dalo ještě omluvit, ovšem před několika lety už měli mít uši dobře vyčištěné. A že Putina nebrali vážně ani na konci minulého roku a v době následující byla fatální chyba. Pořád mu nevěřili, že to skutečně spustí.

Putin nebývale navýšil sázku.

Ale co když Rusko na oplátku dělá chybu, když uvěřilo řečem Západu, že vojensky na Ukrajině nezasáhne?!! Rusko nemá cestu zpět, musí zdolat základní vojenské síly Ukrajiny stůj co stůj, a především v řádu hodin či dvou až tří dnů. K jednacímu stolu musí zasednout jako nepochybný vítěz, ať si rusofobové hulákají, co chtějí. Osobně mě zajímá, jestli se Rusku podaří soudně potrestat skutečné zločince z řad Ukrajinců, jako třeba ty, co za živa upalovali lidi v Oděse. Putin to dokonce uvedl jako skoro základní důvod tažení ruská armády na Ukrajinské území. Tím by dosáhl toho, že celá „mise“ byla čistým bojem proti terorismu. Stejně jako když USA napadla Irák.

Rozhodne ČLR.

Ne snad tím, že zasáhne do bojů, ale alespoň tak, že neodsoudí Rusko. Při Putinově praxi doufám, že si to pojistil. To bude první krok. Pokud Rusko totálně vyhraje, což znamená, že Západ bude jen a jenom vykřikovat, udílet sankce a podobně, musí ČLR Rusku naprosto zásadně pomoct hospodářsky. Přesněji, bude to ČLR, kdo na Ukrajině bude investovat a vydělávat.

Nejlepší obrana je útok.

Pokud Rusko vyhodnotilo že vyzbrojování Ukrajiny Západem už dosáhlo meze bezpečnosti Ruska, pak užilo Izraelské metody obrany, kterou ´Židovský stát praktikuje už tři čtvrtě století a Západ ho v tom vydatně podporuje. Rusko musí i svou veřejnost přesvědčit, že jde fakticky o protiteroristický preventivní zásah. No a svět ať si z toho vybere co chce, podle míry „lásky či nenávisti“ k nejrozlehlejší zemi světa.

No, po pravdě. Všichni ne. Jenom ti, kteří na sobě nesou břímě nutnosti řešit problém. Kupříkladu Fiala a mnozí podobní, na nichž vůbec nezáleží, se podle míry sebedůležitosti vztekají a statečně bijí v prsa. Na štěstí jde ale pouze o mopslíky, kteří smí jenom štěkat leč mají nařízeno nekousat.

Ti ostatní jsou velice rádi, že Rusové vzali řešení do svých rukou. Podle mého vkusu tak mohli udělat už dávno a ušetřili by své soukmenovce na Ukrajině mnohého utrpení a některé i neodčinitelného neštěstí. Neslyšel jsem Putinův projev k lidu Ruska a veřejnosti světa, ale prý i on se vyjádřil podobně. Onou poslední kapkou mohl být kupříkladu už zločin v Domě odborů v Oděse. Správně to vyjádřil Štěpán Kotrba, že Rusko čekalo dost dlouho. Na co, to ať si čtenář laskavě najde na webu https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Teprve-tehdy-zacne-valka-Zla-Realny-odhad-po-presunu-na-Donbas-693604 .

Za celou dobu sedmi let se nenašel na Ukrajině opravdový státník, který by se alespoň pokusil problém Ruské menšiny ve svém státě řešit. Nebylo to samozřejmě snadné. Střetávaly se neobyčejně komplikované vztahy mnoha účastníků, mnohdy i nezvaných. Ovšem v zásadě šlo o střet dvou principů mezinárodních vztahů. Chtělo by se dokonce napsat mezinárodního práva. Leč o právu se dá hovořit jen tam a tehdy, když vyhlašovatel právních norem si dokáže zajistit jejich dodržování. Což bylo vždycky nesnadné všeobecně zajistit, a dneska prakticky vyloučené.

Bylo potřebné v konkrétní situaci řešit střet principu nároků, alias „práva“ národů na sebeurčení s principem územní nedělitelnosti státu. Jsem víc jak přesvědčen, že v době postupující globalizace ten druhý spěje k pomalé smrti. Podotýkám ovšem přirozeně pomalé, a ne ještě k tomu urychlované nějakou tou „eutanázií“ nedočkavých federalistů v EU, či jiných inženýrů všelidských vztahů.

Jak se sportovně říkává, míč je teď na straně vládců Ukrajiny. Pokud se jim podaří zajistit kontrolu nad svými nacionalisty ba spíše nacisty tak dobře, že nezačnou útok proti Ruské armádě, mají všichni vyhráno.

Občané obou odtrženeckých republik se mohou, snad i pod mezinárodním dohledem svobodně rozhodnout, v jakém formátu svého regionu chtějí v rozhodné většině, a ne jenom jejich nejaktivnější příslušníci, žít. Jsem přesvědčen, že jejich rozhodnutí nakonec bude respektovat i Rusko, které je zatím vzalo pod svou ochranu.

V takovém případě by nakonec vyhráli všichni zainteresovaní a reálně rozhodní. Dokonce i ta Evropa, jíž se problém týká jenom okrajově a nemá prakticky žádnou možnost ovlivnit střet Ruska s USA o Ukrajinu, která na něj nejvíc doplácí. Rusko by dokázalo, že se umí postarat o své krajany, když jim hrozí existenční nebezpečí. Ukrajinci by se zbavili vředu, který je pro ně dlouhodobou noční můrou a USA jako vždycky na tom dokáže vydělat. Jediným „poraženým“ bude s vysokou pravděpodobností Evropa, protože ta naopak nedokáže svou mezinárodní politiku vést všemi nabízejícími se vektory. Nejvíc pak prohraje tehdy, když dovolí, aby její sebestřední a do své nebetyčnosti zahledění „neschopníci“, prosadí své fantaskní vize o vůdcovství světa ke klimatické záchraně i přes vlastní sebevraždu. Ti všichni, kdo se až fanaticky angažují, mimo jiné i v tom „zeleném osudu, či „resetovém třesku“, by měli pamatovat na základní zákon každého lidského snažení, který zní: „Všechno nakonec vždycky dopadne jinak, než bylo zamýšleno“.

Rusko vzalo konečně problém do svých rukou

Rusko čekalo velice dlouho na vyřešení problému Rusů na Ukrajině. Čekalo že:

– Bude fungovat jednání normandského formátu,

– OBSE odpovědně odvede svou práci,

– se budou Kyjevem naplňovat Minské dohody o zvláštním statutu Doněcka a Luhanskew,

– že Západ zmoudří, a uzná své sliby Gorbačovovi o nerozšiřování NATO na východ

Nic se z toho nejenže nenaplnilo, ale Západ a Kyjev se o to provokativně ani nesnažily.

Navíc, jak jsem psal už včera, když se Ukrové 16. února nedočkali Ruské agrese, tak začali doslova terorizovat obě separatistická území. Až došlo k nejhoršímu, Rusové na Ukrajině volají 20. února své velké bratry o svou záchranu. Bezpečnostní rada Ruska okamžitě reaguje, Putin jí slíbí že problém začne okamžitě řešit. 21 února obsažně promluví k národu. Podepíše dekret, uznávající DLR a LNR jako svrchované státy a vysílá armádu na jejich území, aby jim zajistila obranu proti Ukrům. Svět se 22.2.22 probudil do nové, mnohem jasnější treality. Teď je míč na straně Ukrajiny a především šílejícícho, leč prakticky bezmocného Západu, který o to víc běsní. Zuří a cení zuby. Ovšem kvůli třem milionům Rusů, potažmo opovrhovaných to Slovanů, nikdo do válečného střetu s Ruskem nepůjde. A sankce? Rusko má mnohem silnější. Kohoutky plynu i ropy. Takže ochraňuj nás Alláh.

Ruská kontrarozvědka předhodila americké rozvědce „tutový“ termín napadení Ukrajiny Ruskou armádou. Mám tuto informaci sice ověřenou ze tří nezávislých zdrojů, ale i tak jí věřím jenom částečně. Nenapadá mě totiž dostatečně silný důvod, proč by se k tomu Rusové měli uchýlit. Snad pouze proto, aby si otestovali reakci USA s Británií a NATO, ale též EU, a hlavně pak samotných Ukrajinců. Jak se ukázalo, Američané s anglosaskými prapředky a svou výkonnou vojenskou mocí se na háček chytili, EU coby poslušný pejsek přičinlivě štěkala ještě víc, především pak svým východním křídlem včetně ČR. Ukrové reagovali různě. Zelenskij informaci nevěřil, ale ukronacisté se začali těšit na rvačku s Ruskými bohatýry.

Jenže.

Uběhl 16tý únor a nic.

To fanaticky bojechtivé Ukrajince rozházelo natolik, že se přece jenom rozhodli napětí na linii příměří s proruskými provinciemi změnit v ostré boje. Teď, když to píšu nevím přesný stav, ale včera jsem si vyslechl představitele Luganské národní republiky, který vyzval své obyvatele k evakuaci do Ruska. Z Doněcka zase oznámili, že první vlak s dětmi, ženami a starými lidmi už do Ruska odjel a další se chystají. Při tom jsem si ověřil, že Rusko je na vlnu utečenců perfektně připraveno. Jednak ihned oznámilo, kde jsou pro uprchlíky připravena ubytování a Putin promptně rozhodl, že každý uprchlík dostane tisíc rublů.

Takže si myslím.

Rusové nejméně pět až šest let jsou rozhodnuti nechat Ukrajinu svému osudu, do kterého ji ambiciózní oslové věřící v pomoc Západu zatáhli. Na území Ukrajiny řadová ruská armáda nikdy nevkročí. Na takovou eventualitu má své lidi, které i tak využije jen v krajním případě. Nejrozumnější taktika na ochranu Rusů ve státě jménem Ukrajina je podle mě spíše následující.

Na hranici Ruska a ruskojazyčných republik Ukrajiny postavit všestranné a velmi silné raketové jednotky. Klidně pak na svém území vyčkávat další vývoj. Z nejvíc ohrožených území Doněcka a Luhanska evakuovat ženy, děti a staré lidi. Pokud Ukrové zahájí útok, vycvičenými silami a dodanými moderními zbraněmi klást jim účinný odpor a nechat Ukry na dobytých zónách několik dní řádit. Svolat okamžitě Radu Bezpečnosti a dělat všechno pro to, aby celý svět viděl, kdo skutečně útočí a kdo se jenom brání. Po zasedání RB vydat výzvu k zastavení palby. Tu asi tak třikrát opakovat během dvou až tří dnů. Nakonec všemi prostředky zaútočit na postupující Ukry. Především na jejich muniční sklady, velitelská stanoviště a přísunové trasy. To všechno už mít do té doby nejen zaměřené, ale i naprogramované do hlavic chytrých raket. Zničit pak celou armádu Ukrů bude otázkou několika hodin. Při tom ani jeden voják Ruské armády nemusí vstoupit na „výsostné“ území Ukrajiny. A Západ se může uštěkat.

Aby měl proč, bylo by velice dobré, kdyby v době akce Ruské armády, v rámci vojenské součinnosti Ruska a ČLR zahájila Čína vojenskou blokádu Taiwanu, nebo dokonce mnohem účinnější metodu jeho připojování.

Političtí pohlaváři a jim úslužná média z USA, NATO a Británie už skoro čtvrt roku předpovídali, že Rusko tutově napadne Ukrajinu. Dokonce přesně věděli i datum. Bodejť ne, když už měli předtočená zpravodajství o útoku. K té strach vzbuzující události mělo dojít včera ve 3 hodiny místního času.

Američtí vládci si už osm let vydržují Ukrajinu, coby prodejnou děvku, která má tak dlouho provokovat, až nakonec vyprovokuje Rusko ke skutečné vojenské akci. Deep State Unie při tom ovládá tak spolehlivě veřejný prostor, že v Unii většina lidí věří ve vznik války, kterou vyprovokuje Rusko. Stejně je tomu i v „Americké části světa“, čti, ve státech ochotných, patolízalských a uznávajících Americký protektorát.

Nejvyšší společenská třída Unie si skutečně přeje válku s Ruskem, prakticky už od nástupu Putina do funkce gosudara. Ovšem dobře ví, že ji nemůže vést USA, protože by šlo nevyhnutelně o jaderný konflikt. Proto po celou uvedenou dobu děla všechno možné, aby s Ruskem bojovaly státy Evropy a především „bratři Slované“.

A nyní ty dvě poznámečky.

Dlouhodobě udržovaná válečná atmosféra byla Američany v posledních měsících změněna v hysterii programově, cíleně a záměrně. Souvisí s úpadkem popularity Bidena ve svém domě. Nutně proto potřebuje aureolu vítěze. To se skvěle podařilo. Svět byl přesvědčen, že Rusko napadne Ukrajinu. USA s NATO proto vystupňovaly dodávky zbraní na Ukrajinu, přesunuly poměrně velkou část svých vojáků usazených dlouhodobě v Evropě blíže, a především v Německu do zemí sousedících s Ruskem nebo alespoň s Ukrajinou, vyhrožovaly Rusku nebývalými sankcemi, a dokonce získaly možnost přesunout své vojenské základny blíž k hranicím Ruska. Konkrétně do Rumunska, Polska a dokonce na Slovensko.

Když se nyní válka nekoná, mohou se Amíci před světem vychloubat, že jejich „odstrašování“, bylo účinné a Rusko si svou agresi pod jeho tíhou rozmyslelo. Nevím, nakolik jim to uvěří doma, ale pro svět to moc přesvědčivé asi nebude, zvláště když mají před sebou problém vyjednávání harmonizace evropské bezpečnosti, ke které je Rusko dotlačilo známým „ultimativním“ návrhem předaným USA, NATO a OBSE jako dárek k Vánočním svátkům Západu.

Druhá poznámka se týká naší zemičky, jejíž političtí pohlaváři jmenovitě Černochová, Lipavský a dokonce Fiala, jakož i mnozí mediální gladiátoři, se nepotřebně činili v protiruské hysterii. Všichni, ale především státní žalobci nějak zapomněli na náš trestní zákon, konkrétně jeho §§ 406 a 407. Jsem přesvědčen, že i průměrně zdatný právník by podle nich dovedl podat žalobu nejen na jmenované, ale i nejednoho senátor, poslance či novináře.Nebo je v tom obsáhlém zákoně někde nějaká výjimka, podle níž se štvát do války s Ruskem může?!!

Reagan svého času SSSR označil za říší zla. Podle mě pouze potvrdil odvěkou lidovou moudrost o zloději, který křičí chyťte zloděje. Jenom reprezentant opravdového zla totiž může vědět, jak zlo ve skutečnosti vypadá a jak se chová. Pokud byl Sovětský svaz určitým zlem, tak pouze a jedině pro uzounkou vrstvu nejmocnějších bohatců lidstva parazitujících na pracovitosti zbytku světa, tedy kupříkladu pro dnešní globální financiéry. Dovoluji si tvrdit, že už tehdy to byla právě Unie, v jejímž čele stál Reagan skutečnou říší spjatou se samým zdrojem zla. Toto impérium vzniklo na základě genocidy domorodého obyvatelstva a zbohatlo na dřině víc jak desítky milionů otroků z dalšího kontinentu. Jak řekl před smrtí TGM, stát se chová podle idejí svého vzniku. USA proto za celou svou historii představovala říši individualistického soupeření, označovaného za konkurenci, která ji zákonitě přivedla k agresi vůči okolí a později až celého světa. Od vzniku SSSR se projevovala na mezinárodním hřišti už jen jako prvek výbojů až agresí, podrazů a provokací, utajovaného i otevřeného zasahování do vnitřních záležitostí jiných států a dalších podlostí. Po druhé části zatím neskončené první globální války se pak Unie vypracovávala na světového četníka, když po celém globu doslova rozsela skoro půl tisícovky svých vojenských základen. Pokud měl někdo odvahu označit SSSR za říši zla, tak měl povinnost pojmenovat USA domovem samotného Satana, protože už od svého vzniku jím nesporně jsou. Když Reaganova říše zla zmizela, stala se Unie globálním Satanášem.

Zatímco do první fáze dodnes existující globální války byla Unie pouze domovem samotného Satana, tak po vzniku SSSR se začala jeho chapadla obtáčet kolem celé Zeměkoule. Jeho metoda byla vždycky stejná. Vyprovokovat silami svých tajných služeb v suverénním státě nepokoje do takého stavu kdy se zhroutí současná vládní moc a je nastolena nová, která zajistí, aby se stát stal satrapií USA. Již na vzpomínané první fázi globální války Unie neobyčejně zbohatla, protože do své přímé účasti na ní financovala obě strany konfliktu, aby si způsobily co největší škody. Následně se pak podílela na jejich obnově, na níž se obohatila ještě víc. Stejnou taktiku použila Unie i v druhé fázi první globální války. Na ní díky svému bohatství získala takový celosvětový vliv, že se jí podařilo iniciovat a realizovat zánik dvou největších koloniálních říší té doby. Britské a Francouzské. Tím se sama stala nejmocnější říší na planetě. Rádoby komunistická říše s názvem Svaz sovětských socialistických republik se svými satelity sice byl územně rozlehlejší, ale ekonomicky nesrovnatelně slabší než Unie se svými satrapiemi, pardon „spojenci“. Po jejím zániku musí Unie usilovně hledat nového soupeře, aby vůbec odůvodnila svou existenci země vzniklé na ortodoxně liberálních ideálech individualistického soupeření, konfliktů, soubojů a válek. Neúnavně a neustále proto hledá důvody ke vměšování do vnitřních věcí jiných států. Navíc je i mezi sebou rozeštvává a pěstuje tak na planetě globální chaos. Nejen Satan, ale i všelidská zkušenost totiž ví, že v chaosu se nejlíp vládne, protože prostí lodičkové žijí ve strachu o to své maličko. Mocnáři Unie v sobě již dávno vypracovali zásadní metodu chování, která se dá vyjádřit sloganem; kdo nejde s námi, je proti nám, tedy náš nepřítel. Svět klonem sebe už nedokážou jinak chápat. Toto černobílé vnímání světa se tak stalo samotným základem celé současné patologie Unie, která už infikovala naprostou většinu Západu a je největším rizikovým faktorem pro zbytek světa. Při tom mocní Unie dělají všechno to, co by samotní nesnesli, třeba cizí vojenské základny ve svém sousedství. Považují celou planetu za sféru svého vlivu, při čemž upírají regionálním velmocem, ba dokonce dvěma dalším supervelmocem považovat své bezprostřední sousedství za svou sféru vlivu. Při tom to byla USA, kdo jako první celou západní polokouli už od konce roku 1823 vyhlásila za výlučně vlastní sféru kde vstup jiných by považovala dokonce za ohrožení své bezpečnosti.

Jako bytostný ateista nemyslím v pojmech Bůh a Satan, leč v tomto textu tak činím záměrně. Vždycky jsem považoval za vrchol pokrytectví, když nejvyšší političtí mocnáři USA končívali své projevy větou vzývající Boha. Že tak činí dodnes považuji dokonce za obrovskou absurditu a další potvrzení lidové moudrosti, která říká; tahá boha za nohy a čerta za rohy.

Na tomto místě končím svůj text, abych dal slovo tomu, kdo mě k němu inspiroval. Jan Schneider v Parlamentních listech 21.1.22 cituje z knihy vydané v roce 2008 s názvem Příštích sto let od Georga Friedmana prognózu pro USA: „Spojené státy budou vyvážet destabilitu, a podporovat pozemní konflikty, aby jejich protivníci museli budovat pozemní síly, a neměli tolik kapacit pro budování těch námořních, protože Spojené státy si chtějí uchovat dominanci na oceánech“. Konec citace. Jenže i tam jim vyrostl už zdatný soupeř, dodávám já. Text pana Schneidra považuji za tak výborný, že doporučuji si ho na webu https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Jan-Schneider-vyjasnuje-famy-o-Rusech-na-hranicich-Americane-zmatkuji-A-zmateny-vyklad-od-Bidena-to-dorazil-690220  přečíst. Po přečtení pak vřele doporučuji shlédnutí videa na webu https://www.youtube.com/watch?v=lNu0fRT5oYs&t=2s ukazující neodmyslitelnou součást reality současné Unie.