Při současných debatách o Ukrajině dochází pro můj způsob myšlení k zmatení pojmů. Především mě zaujalo, že se v kulturním okruhu Západu hovoří o jakémsi kladném a negativním nacionalismu. V mých očích ale dosud byl nacionalismus pouze záporným společnostním jevem, i když odstupňovaným. Od vyvyšování svého národa přes nenávist k jiným národům až po snahou jiné zabíjet.

Jsou autoři, kteří kupříkladu národní obrození vydávají za kladný nacionalismus. Jiné zase protikoloniální hnutí chápou jako kladný projev nacionalismu. Obojí je podle mě mylné pojetí. Nejde o nacionalismus, ale pouze národní sebeuvědomován, či národovectví. Pokud takové hnutí ale muselo užít násilí, tak vždycky jen a pouze proto, že dynastičtí vládci, či třeba ti kolonialisté bránili osvobozovacím tendencím společenství, které se začínalo sebeuvědomovat jako národ a na základě mezinárodně deklarovaného právního nároku na sebeurčení se chtělo osamostatnit.

V Západním myšlenkovým okruhu se za nacismus považuje jen jeden ojedinělý čili fakticky konkrétní historický jev. Samotný název se vnímá jako zkratka pro hnutí a jeho ideologii s názvem „národní socialismus“. Jde však o označení, které se takto samo pojmenovalo už na svých začátcích. Jenže v průběhu času se zásadně proměňovalo až nakonec bylo poněkud jiným společnostním jevem než na svém počátku. Přesto všechno ale v mém způsobu myšlení je nacismus konkrétním projevem nacionalismu, který je pro mě obecným pojmem. Vyskytoval se pouze a jenom v Německu v třicátých letech minulého století a formálně skončil rokem 1945.

Při sledování událostí na Ukrajině od jejího osamostatnění, a především od roku 2014 mě mátlo, že ho Rusové hodnotí jako nacismus. A při své vojenské intervenci na území Ukrajiny jeden z jejího cíle deklarovali jako denacifikaci čili zničení nacismu na Ukrajině. A tady začíná v mé hlavě zmatek. Pokud je nacismus konkrétní a ojedinělý jev, který se vyskytoval pouze v Německu v minulém století, tak přece situaci na Ukrajině v tomto století nelze vydávat za nacismus.

Když jsem si jevy pojmově analyzoval, tak jsem nakonec dospěl k názoru, že budu užívat novou klasifikaci projevů národního chování. Ponechám národovectví beze změny. Nacionalismus pro mne nebude jen negativním jevem, ale naopak pouze pozitivním vědomím, či chováním národa až do stupně, kdy národní vědomí začne vykazovat nenávist k jiným a chování začne obsahovat zabíjení jiných. Jakmile národní vědomí ovládne nenávist, tak budě už pro mě nacismem. A tento termín se stane pro mě obecným pojmem. Jeho konkrétní projev v Německu zmíněného období pro mne pak je hitlerismem a ten Ukrajinský třeba banderismem. Ony se od sebe totiž liší. Kupříkladu holocaustem.

Jako vyznavač filosofie konkrétního ale tvrdím, že neexistuje nějaký obecný nacismus. Projevuje se totiž vždy jen a pouze v jeho konkrétní formě. Třeba hitlerismus byl kombinací antisemitismu, antislovanství, (to především v úzkém smyslu antirusismu), anticiganismu a navíc antibolševismu, či antikomunismu. Navíc v sobě obsahoval jeden konkrétní prvek rasismu, totiž nadřazenost árijců nad jiné rasy.

Naléhavé návrhy na řešení současné krize, o nichž jsem psal včera, mi většinou připadají naiviní. A ony skutečně naivní jsou. Pokud si někdo myslí, že se něco dá změnit ve volbách, tak je vyloženě mimo mísu. V současnosti jde o zásadnější dějinný zlom. Vyčerpává se totiž celý jeden společnostní režim, a ne jenom politický systém. Jedinou známou alternativou k němu byl, „ať si kdo chce co chce říká“, jak se v jeho době zpívalo v jedné budovatelské pásni, kupříkladu minulý režim reálného socialismu. To že padl ještě neznamená, že byl špatný, nebo neúčinný. Ovšem v žádném případě nelze předpokládat jeho obnovu. Svět přece jenom pokročil hodně dál. Jestli si ale kdokoliv dělá naděje, že současný společnostní řád bude poražen tak lehce, jako vláda komunistických a jim podobných stran, tak se už nebezpečně, ba sebevražedně mýlí. Komunisté totiž ve skutečnosti nebyli poraženi, tedy jejich ideová základna. Oni jenom dokázali, že jsou skutečnými demokraty. Když bylo zřejmé, že lidé už nechtějí jejich vládu, tak se jí vzdali. Lehce vzdali. Jejich moc totiž nebyla založena na soukromém vlastnictví majetku, bohatství a kapitálu, leč pouze na ideologii. Vzdali se moci, zvláště když věděli, že se jí vzdávají ve prospěch systému, ve kterém se moc odvíjí od soukromého vlastnictví. Věděli totiž, že právě oni mají největší znalosti o společnosti, vzájemné styky, a především řídící zkušenosti, aby to všechno získali. Vládnoucí moc dnešní se tak lehce svého privilegia nevzdá. Protože si je vědoma, že ta příští je zbaví základu moci současného režimu a tím je právě soukromé vlastnictví. Proto změna režimu bude krvavá, bezohledná a především dlouhá. Kdo si myslí že ne, a není na dlouhý boj připraven, bude zničen.

Pozoruji, že se doslova roztrhl pytel s návrhy na řešení současné krize. Krize světové, Západu a samozřejmě ČR. Na Západě jsou jako řešení krize převážně předkládána řešení v rámci existující dominantní ideologie a z ní odvozované praxe. Tedy jakési kosmetické úpravy tak zvané liberální demokracie. Což je v mém pohledu více či méně početná polyarchie, jejíž skuteční vládci svou privilegovanost kryjí alespoň minimem demokratických prvků, především tak zvanými všeobecnými, přímými a rovnými volbami. Hloubka dnešní krize ale spočívá v nemnožnosti dalšího pokračování nadvlády Západu nad zbytkem světa, tedy v neslučitelnosti jeho ideologického základu s další existencí všelidské civilizace.

Volá se proto o systémové alternativě. Její krédo nedávno vyslovil prezident Venezuely Nicolas Maduro. Podle něj budoucí svět musí být světem, cituji: „…bez hegemonických říší, kde jsou vztahy mezi zeměmi budovány na základě rovnosti a respektu… kterému dominuje spolupráce, solidarita a sdílená odpovědnost“. Konec citace.

     Krištof Kolumbus před 530 roky neobjevil Ameriku, ale kolonialismus. Ve svých denících psal o původních obyvatelích tohoto kontinentu, na které narazil, jako o lidu bez kultury. Nevnímal jejich vlastní jazyk (domníval se, že ho vůbec nemají), jejich skromné oblečeni považoval za nedostatek civilizovanosti a jiný životní styl za absenci kultury. On rovněž stojí na počátku veškeré krutosti, které se západní svět dopustil. A západní mocnosti dodnes jednají podle tohoto vzorce. Při tom na individuální úrovni nám kladou na srdce, že musíme tolerovat každého Afričana, Číňana, muslima či hinduistu, ale o moc se s jejich státy nemíní dělit.

Tento dlouhý citát jsem si včera večer opsal z textu mě neznámého autora jen a pouze proto, že se mi líbí jeho první věta.

Nechápu, proč Západ provokoval jadernou mocnost. Zda to byla naivita, bláhová pýcha, nebo jenom jeho političtí reprezentanti předpokládali, že je Putin pouhým mluvkou, jako oni, čili špatně odhadli jeho vůdcovský charakter. Asi všechno dohromady a možná ještě něco navíc. Realitou ale je, že Západ obkličoval Rusko svými vojenskými základnami. Vyzbrojoval v sousedství Ruska již tak obrovsky silnou, ba dokonce druhou nejsilnější armádu Evropy. Nejenže cvičil vojáky Ukrajinské armády, ale podporoval v padesáti milionové zemi již léta zakořeněný nacismus ve formě antirusismu. Žádnou struna nelze napínat do nekonečna. Každá taková jednou praskne.

Putin je válečník, což ukázal již v době, kdy ještě nebyl prezidentem. Při tom navíc tehdy v Čečně dokázal z tohoto chaosem zmítaného regionu vytvořit pevnou součást své vlasti. Putin a jeho Rusko si velmi dlouho si nechali doslova kálet na hlavu. Což si také nikdo nenechá věčně.

Rusko pod velením svého skutečného vojevůdce vyhodnotilo situaci jako ohrožení své bezpečnosti. Jelikož se mu ani po dlouhých osm let nepovedlo o tom přesvědčit pyšný Západ, tak udeřilo. Za svůj názor se rozhodlo intervenovat silou armády. Západ si ani v duchu nepřipouštěl, že se něčeho takového Putin odváží. Je to vidět podle živelného, chaotického a mnohdy sebepoškozujícího reagování na „Speciální akci Ruské armády na území Ukrajiny“. Západ se tedy dopustil špatného odhadu, jako kdysi Gorbačov špatně odhadl Západ.

Západ svým nepromyšleným chováním následně jednoznačně povýšil regionální konflikt Ruska s Ukrajinou na válku Ruska se Západem. Vytvořil si tak nepřekonatelnou past. Musí buďto z konfliktu odstoupit, nebo se nechat porazit. Pokud by se mu totiž i podařilo dostat Rusko do situace, kterou Putin a jeho štáb vyhodnotí jako ohrožení své existence, tak si může být každý jist, že Putin opět provede to, co řekl. Použije jaderné zbraně. O tom by Západ neměl v žádném případě pochybovat a dopustit se tak další gorbačovské chyby.

„I myslící, gramotný člověk, který je v davu, je nucený akceptovat názor toho davu. I když ten názor odporuje jeho závěrům. Říkám tomu „opičí efekt“, řekl nedávno v souvislostí s Ukrajinskou krizí Izraelský vojenský historik Martin van Creveld na adresu mnohých evropských politiků.

Sympatický samorost, vzděláním sociolog Petr Hampl napsal ve svém glosáři už 26 června následující, cituji: „Zradil západ Ukrajinu? Dává ji málo zbraní? Je to ještě jinak. Sami nemáme dost. Západní sklady se postupně vyprazdňují a vlastní výrobní podniky jsme už dávno zlikvidovali, protože nepřinášely dost velké finanční zisky. A pokud snad ty fabriky ještě fungují, jsou stejně závislé na vstupech z jiných částí světa. Rusko-čínský průmyslový komplex naopak jede hladce. Když třeba Marian Kechlibar popisuje americký raketomet HIMARS, dá se s ním souhlasit, že to je impozantní válečnický stroj. Jenže k otočení války by Ukrajina potřebovala stovky takových strojů a ty Západ nemůže dodat, i kdyby chtěl.

Dodávky zbraní tak nesměřují ke změně poměrů na bojišti, ale k prodlužování utrpení. Ukrajinská strana tak po mobilizaci šestnáctiletých možná stihne mobilizovat ještě čtrnáctileté a nevím ještě koho. To je jediný výsledek naší „pomoci“.

     ZÁPAD ZRADIL UKRAJINCE JEŠTĚ V NĚČEM JINÉM, A SICE V NÁTLAKU NA UKRAJINSKOU VLÁDU, ABY SE NEDOHODLA S RUSKEM. Přitom Ukrajinci sami na té válce nemají žádný zájem. Proč by měli poskytovat své území jako předpolí pro útok proti Rusku? Zvýší jim to bezpečnost nebo životní úroveň? Ani náhodou. Proč by neměli nechat na pokoji lidi na Donbase? Když chtějí autonomii, proč jim tu autonomii nedat? Z pohledu ukrajinských lidí ta válka nedává žádný smysl.

Jenže když západní vlády neberou ohled ani na své vlastní obyvatele, proč by brali ohled na nějaké divné Rusy? Budiž to poučením pro všechny, kdo si dělají iluze, že by brali ohledy na špinavé a líné Čechy.“ Konec citace.

Tento poměrně dlouhý text doplňuji ještě jednou poznámkou, která dokresluje zhovadilé chování Západu. Ten si je dobře vědom toho, že část zbraní Ukrajinců nakonec skončí v rukou Ruské armády. Proto je záměrně nevybavují nejnovějším digitálním řízením palby. Takže Ukrajině dodávají vědomě „zmetky“ jen a jenom proto, aby Ukrajina dodávala světu více mrtvol, jako výhodný argument pro protiruské štvaní veřejného mínění světa.

Americký politolog, filosof a teoretik realistické teorie mezinárodních vztahů, univerzitní profesor John Joseph Mearsheimer se dívá na svou vlast, mimo jiné následovně, cituji: „OD KONCE STUDENÉ VÁLKY ZAHÁJILY USA SEDM VÁLEK. Z KAŽDÝCH TŘÍ LET BYLY DVA ROKY VE VÁLCE. Takhle probíhalo 30 let. Pro srovnání připomínám, že první světová válka trvala čtyři roky a druhá světová válka šest let. Když jste desítky let téměř neustále ve válce, stane se z vás válečný stát. Válčení začne být normální, život v míru začne být divný. Už nemluvíte o válečných poměrech nebo válečné ekonomice, protože válečné je všechno pořád. Válce je přizpůsobena sociální struktura, finanční systém, morální normy… je vlastně jasné, že po státech typu Afghánistánu a Libye museli Američané narazit na silnějšího soupeře. Ono už těch malých a slabých moc nezbývalo…Je to vlastně historicky normální stádium vývoje impérií. Římská říše také musela od určitého bodu válčit neustále, protože její ekonomika byla plně závislá na přísunu čerstvých otroků. Rok bez nových otroků a impérium by se zhroutilo…Ze země, která pomáhala zachránit svobodu, se stalo monstrum, které ohrožuje celý svět…USA je něco jako Godzilla. Pokud je dnes na světě někdo, kdo svou rolí připomíná Hitlerovo Německo, tak to v první řadě není Rusko…V zájmu všech svobodomyslných lidí na celém světě je teď naprosto nuzná radikální vnitřní reforma USA nebo jejich zhroucení. Zhroucení banánové republiky s obrovským jaderným arzenálem by ale přineslo větší rizika…A nemá smysl rozlišovat mezi konzervativci a neomarxistickou levicí. Z hlediska válečnické agresivity mezi nimi není rozdílu…Naopak Rusko si nechalo líbit za tu dobu všechny provokace, útoky a ohrožování své bezpečnosti. Je pak logické, že mu jednou musela dojít trpělivost“. Konec citací, ke kterým nemám další komentář.

Mocichtivost je nejrizikovější psychická nemoc. Bohužel ne pro toho, koho postihne, ale pro jeho nejbližší až nejširší okolí. Samotná touha podílet se na rozhodování o věcech společných čili touha po moci není nebezpečná. Chorobou se stává, když dotyčný touhu po moci staví nad svou existenci. Řečeno přesněji, když touha po moci je vyšší než pud sebezáchovy. V dřevních dobách právě takoví muži se stávali vojevůdci až vládci.

V současnosti by tak silná touha po moci měla být už diagnostikována jako závislost a dotyčný by měl být v izolaci z ní léčen, jako z každé jiné závislosti. Při stávajícím přelidnění je v dnešní době touha po moci chorobnou mnohem dříve. Jedním z indikátorů je kupříkladu ideologický radikalismus až fanatismus, projevující se především bezbřehým přesvědčení pacienta o výlučnosti svých názorů, ba celého ideového přesvědčení. Odmítá o nich diskutovat, protože je považuje za jedině oprávněné, jelikož jsou nespornou pravdou.

Od toho stupně choroby by měl být postižený již léčen. Dokud se z tohoto stavu nevyléčí, nemělo by mu být dovoleno kandidovat do jakýchkoliv funkcí. Je totiž příliš pozdě léčit postiženého chorobnou mocichtivostí až tehdy, když z titulu své moci násilně potlačuje nejen jiné názory, ale především jiné alternativy řešení problémů.

Za účelem totálního oslabení Ruska dodává Západ zbraně a Ukrajina mrtvoly.