Nedávno mě zaujal názor antropologa, filosofa, vysokoškolského učitele a v poslední době politicky se projevujícího publicisty Ivo Budila. Napsal totiž, že sousloví „liberální demokracie“ je oxymóron. Přitáhlo to mou pozornost proto, že podle argumentace dokazující zmíněné tvrzení je Budil stále přesvědčen, že ve státech, které se označují jako demokratické, vládne lid. Ten strašný omyl provázející politologii od jejího vzniku zneužívají lokajští žurnalisté a jim podobní publicisté především po rozpadu SSSR stále masivněji.

Lid ve státech se soukromým vlastnictvím, tedy kapitalistické, nikdy nikde nevládnul a po skončení studené války se už pojmem demokracie označuje pouze systém, v němž představitelé politické moci se vybírají formální občanskou volbou. A opět platí, že příslušníci politické moci sice díky institucím zákonodárným a výkonným vládnou, leč nemají nejvyšší moc ve svých státech, o nadnárodních organizacích ani nemluvě, takže nejsou vládci. Profesní politici tvoří pouze obslužnou vrstvu pro příslušníky reálné moci, čti těch, kteří jsou „nad vládou“. Proto se hovoří v politologii o vládě a nadvládě.  Politická moc je vládou a skuteční mocipáni jsou nadvládou, v některých konkrétních případech jsou dokonce charakterizováni jako panstvo. To když celý stát je jejich panstvím, což platilo ještě do nedávna kupříkladu o Británii, nebo alespoň o Anglii. Politici jsou vládnoucími loutkami a skuteční mocní jejich loutkovodiči, tedy vládci loutek Já proto rozlišuji vládnoucí, či vládní osobnosti a vládce, či panstvo. Panstvo tehdy, když naprostá většina státu je jejich soukromým vlastnictvím, takže jsou reálnou nadvládou.

Když v prvních konstitučních monarchiích se rodil parlamentní systém vládnutí, tak panstvo si vládní vrstvu hned v parlamentech pohlídali druhou parlamentní komorou, kterou panovník jmenoval, čili nebyla volena. V systémech soukromého vlastnictví tvoří vrstvu vládců vždy a jenom vlastníci, především nadbytečného majetku, čili „mrtvého“ bohatství a „živého“ bohatství, alias kapitálu. Zatím co vrstvu vládní tvoří i příslušníci nevlastnící některou z forem bohatství.

Když se KSČ chopila moci v roce 1948, prohlásila svůj politický systém za „lidovou demokracii“. Tehdy jsem tvrdil, že takové pojmenování je nesmyslem, protože přeloženo znamená „lidová vláda lidu“. Jenže to já byl politicky naivní, a jakéhosi idealistického myšlen a ne oni hloupí. Vláda KSČ tím jenom sdělovala světu, že výběr reprezentantů politické moci se bude provádět pod nadvládou reprezentantů veřejného vlastnictví kapitálu a ne pod nadvládou jeho soukromých vlastníků.

Z toho všeho mě vyplývá, že liberální demokracie není oxymóron, leč pojmenováním systému v němž politickou moc má pod svou kontrolou vrstva reálných mocných čili vládci, eventuálně panstvo. Ovšem pak je podle mě oxymóronem pojem „diktatura proletariátu“, což také tvrdím nejméně půl století. V době kdy vznikaly státy socialistického bloku, tvořil proletariát naprostou většinu jejich občanů, a většina nemůže být diktaturou, ale je naopak demokracií. Takže tak zvané diktatury proletariátu teoreticky byly jedinými skutečnými demokraciemi. Ovšem jenom do určité doby. Do doby, než se změnily v socialistickou demokracii. Ale o tom až někdy jindy.

Mým dnešním záměrem je s konečnou platností se vyrovnat se všemi svými názory na Gorbačova. S konečnou platností ho vytěsnit ze své mysli. Zradil ideály v nichž vyrůstal. Zradil systém ve kterém se formoval jeho světonázor. Zradil zem, kde se narodil. Zradil komunitu, která mu dala šanci podílet se na rozhodování ve státě. Zradil politickou stranu, která státu vládla a byla součástí celosvětového hnutí budujícího nový společenský řád. Nakonec zradil i sebe. Musel se následně po zbytek života vylhávat ze svých skutků. Jeho schopnosti možná stačily na politika obecního formátu. Ovšem v žádném případě to nebyl státník a je tragédií, že se stal nejvyšším představitelem jedné z tehdejších dvou super mocností na planetě.

Za klasický případ státnické neschopnosti jsem vždycky považoval jeho chování v řešení otázky sjednocení Německa. Berlíňané sice zbourali zeď, která jejich město rozdělovala skoro čtyřicet let, ale celý rok trvalo, než byla podepsána smlouva o sjednocení tehdejších dvou německých států. Do té doby Rusko stáhlo z DDR svou armádu. Gorbačov mohl totéž žádat po USA. Byl by to požadavek, o kterém by USA s vysokou pravděpodobností odmítla jednat. Tím by však Gorbačov světu ukázal že druhá světová válka ještě de jure neskončila, protože neexistuje mírová smlouva. Za druhé by světu ozřejmil, že Německo je dosud okupováno, a slouží jako policejní stanice pomocí které si USA hlídá celou Evropu. Svět by se za třetí dověděl o obrovském množství amerických vojáků, děsivé jejich výzbroji včetně jaderných zbraní, aby pochopil, že území Německa slouží USA jako připravený nástupní prostor pro anexi kdekoliv v Evropě včetně tehdejšího SSSR.

Gorbačov mohl dokonce odmítnout sjednocování Německa. A našel by v té době silné podporovatele v Evropě. Bylo známo, že Thatcherová byla naprosto zásadně proti sjednocení. Ani Francouzi to nemohli lehce překousnout, nemluvě o Polsku. Dokonce i v Německu, konkrétně v tom západním nebylo moc chuti se sjednocovat s chudáky z východu, od nichž navíc hrozilo ideologické zaplevelení veřejného prostoru Německa. Tlak veřejnosti DDR byl už v té době tak obrovský že Západ jako celek by problém musel řešit i za cenu nechtěných až neočekávaných kompromisů. Tvrzení že SSSR neměl sílu Západ nějak ve věci nutit k ústupkům neodpovídají skutečnosti. Naopak. Pořád byl jadernou mocností, pořád měl na Západě dost svých fandů, jejichž potenciál mohl využít. Jen to umět a chtít. V tom spočívala reálná Gorbiho neschopnost.

Gorbačov měl za povinnost žádat maximum, aby dosáhl alespoň nejnutnějšího. Svou prvotní katastrofální chybou ztratil všechno. Kdyby od samého počátku požadoval odchod vojsk USA z území Západního Německa, tak by určitě jako minimum dosáhl sankcionovaných garancí nerozšiřování NATO na Východ, dokonce i ne na území DDR. A možná i dalších ústupků. Osobně jsem přesvědčen, že za spolupůsobení tlaku veřejnost celého Německa, ba i širší v Evropě by dosáhl nějakého prospěchu pro SSSR. Gorbačov ovšem ve své samolibosti ani ten sebemenší nátlak nepoužil a tím dal světovému třídnímu soupeři absolutní výhodu. Nebojím se tvrdit, že tím ještě urychlil rozpad Sovětského svazu. Když se tak za nedlouho opravdu stalo, politici Západu se necítili povinováni dodržet ústní sliby, které dali už neexistující supe mocnosti. Eo ipso, Gorbačov je prvotním viníkem války s Ukrajinou. Bodka, ba vykřičník!