NEHORÁZNĚ O DĚJEPISU.

V současné době intenzivního ideologického boje vznikla opět nutnost přepisovat minulost.

Na historiografii, čili dějepis se dá od nepaměti uplatnit Churchillovo rčení o statistice. Čili. Uznávám jen ty „dějiny“, které jsem si sám upravil. Tento můj dlouhodobý názor se opírá o přesvědčení, že minulost nikdy nejde popsat naprosto vyčerpávajícím způsobem. Vždycky se najde nějaký badatel, který vyšťourá nový dokument, či najde nějaké dosud neznámé skutečnosti, kterými odůvodňuje proces „úpravy dějin“. Absolutně úplný popis minulosti není možný i proto, že by ho lidský mozek vnímal daleko delší dobu, než po jakou se ta, či ona událost děla.

Dějepis je proto vždycky výběrem událostí a za druhé jejich interpretací. I ten nejpoctivější dějepisec má své celoživotní zkušenosti a je mu vlastní konkrétní světonázor. Naprostá většina historiků dokonce vyznává určitou ideologii, ať již náboženskou, či jinou. A úplně nejhorší je, když historik je existenčně závislý na svém „sponzorovi“, jehož zájmy či postoje přijal za své. O fanaticích všeho druhu nemluvě.

Dovoluji si proto tvrdit, že dějepis v prvé řadě není vědou. Jde o vyprávěnku. Každý historik si z dokumentů o daném úseku minulosti vybírá jen určité skutečnosti. Výběr řídí svým hodnocením o jejich důležitosti. Jinými slovy prospěšností pro jeho zájmy, či pro potřeby a zájmy svého sponzora, či zaměstnavatele. Takže už samotný výběr dokumentů a jiných důkazů je záměrně neúplný. Nehodící fakta se v lepším případě ignorují, v tom horším potřebně interpretují, nebo dokonce záměrně zamlčují, nebo prostě popírají. Výběr jen některých skutečností z celé plejády dějů té doby je prvním stupněm manipulace s historií.

Mnohem důkladnější manipulací s minulostí je pak interpretace jednotlivých událostí a konečně výklad celého dějinného období. Tady najít meze „tvůrčího“ přínosu k reálné skutečnosti mnohdy vůbec nelze nalézt. Proto po celá období platí jen jeden výklad celých historických období, založený především na ideologii a převažujícím, mnohdy dokonce jediném světonázoru celého společenství, kterému je dějepis předkládán. Je-li výběr událostí a faktů z jednotlivého období historie manipulací s minulostí dle záměru autorů a jejich živitelů, je interpretace dějin vždy odrazem, zrcadlem a důsledkem přesvědčení autora, konkrétní zájmové skupiny, či určité části celého společenství.

Na tomto místě uvádím jen jednovětou poznámku. Nejzákeřnějšími manipulacemi s minulostí jsou vždycky interpretace prezentované politiky.

Na závěr kladu otázku, na kterou hledám odpověď již nejméně půl století. Má Evropa vůbec své dějiny? Před zmíněnými desítkami let jsem pročítal dějepisy několika národů a zjistil jsem, že až příliš často v nich stejné události ten, či onen národ popisuje jinak. Co je skutečnými dějinami? Jeden výklad, druhý výklad, či oba? Dějinami Evropy jsou dějiny jednotlivých etnik, národů, dynastií států, nebo se dají najít nějaké společné? Když ano, tak jaké a především jak se k nim dopracovat? Že by každý současný národ napsal své a pak obrovský tým odborníků zkompiloval, co je v nich společné a to vydal za dějiny Evropy?

JEŠTĚ K MACRONOVU TVRZENÍ

Dne 5.2.  jsem tady citoval obvinění, jímž mamánek Emánek, plným jménem Emmanuel Macron, na svůj hejskovksý věk poněkud drze a nabubřele káral Rusko, za manipulaci s dějinami druhé světové války. Dovoluji si k jeho citátu připodotknout čtyři poznámky.

-Druhá světová válka nezačala teprve až vojenským napadením Polska, jak se snaží v současnosti prosadit představitelé polské moci. Prvním aktem organizovaného násilí, jež lze za válku už vydávat, bylo vojenské přepadení Rakouska čili tak zvaný anšlus. Pokud někdo nepovažuje tuto vojenskou anexi za nepřípustný akt nepřátelství, alias válku, pak nemá vůbec žádné oprávnění odsuzovat dneska Rusko za anektování Krymu, nadtož po uskutečnění referenda.

-Není vůbec podstatné, kdy ten, či onen stát a s kterým podepsal smlouvu o neútočení. Za prvé, smlouva o neútočení se v dějinách vždy uzavírala jen a jenom mezi státy, které předpokládaly, že se mohou napadnout, když to bude pro ně výhodné. Minimálně pak mezi těmi, které se alespoň teoreticky vůbec napadnout mohly. Proto například Československo nemělo nikdy smlouvu o neútočení kupříkladu s Novým Zélandem. Za druhé každá mezinárodní smlouva má vždycky několik tajných doložek, které se dají jednou či druhou stranou vždycky „využít“ k akcím, víc než málo podobným válce.

– Polsko samotné se ještě před tím, než bylo napadeno Německem, samo projevilo jako agresor, když se zmocnilo části území Československa, čímž fakticky zahájilo svůj vstup do celkového válečného konfliktu s názvem druhá světová válka.

– Sovětský svaz byl od samého svého vzniku po první světové válce státem nového typu. Státem, v němž po celá tisíciletí bohatí, coby jediní vládci, byli od politické moci odříznuti tím, že byli zbaveni svého bohatství. SSSR se tím stal nesmiřitelným nepřítelem všech mocných osob a sil ve všech  zemích nejen Evropy, ale světa. Není známa jediná země, která by neprojevovala nepřátelství vůči němu. Už od prvních měsíců občanské války v Rusku, která trvala od konce roku 1917 až do roku 1923, se na boji proti nové moci podílela vojska prakticky všech zemí Evropy.

Shrnuto a podtrženo. Sovětský svaz byl od svého zrodu vnímán jako vřed lidské civilizace, přesněji ničitel nadvlády panstva nad zbytkem společnosti a proto bylo zájmem každé jiné moci SSSR zničit. Sovětské Rusko bylo proto od samého svého zrodu objektem agresivní války a jeho zničení cílem každé, tehdy předpokládané války. Čímž se stal sice záminkou k válčení, čti tučným soustem pro každého. Což je tak asi veškerá jeho vina na vzniku druhé světové války. Puntík

EU PO BREXITU.

Prvního února jsem si na svůj FC vyvěsil následující text, cituji: „BREXIT – KONEČNĚ. Nepíši konečně pro ono dlouhé vyjednávání s vedením EU. Mám na mysli čistě svůj náhled na věc. Tvrdím totiž od samého počátku sjednocování Evropy, tehdy pouze Západní, že Británie do Evropy nepatří. Jak to tvrdil nejvýznamnější poválečný prezident Francie de Gaulle. A to nejen proto, že se tam jezdí vlevo a měří v yardech. Obyvatelstvo, ale především její mocnáři, mají totiž naprosto jinou mentalitu. Vždyť Britské království ještě před sto lety bylo první říší v dějinách světa, nad nímž opravdu slunce nikdy nezapadalo, tedy od nejvýchodnější Austrálie až po Kanadu. Po druhé velké válce, v níž se USA dorvala na pozici nového hegemona Západu, se Británie k Americké Unii doslova přimkla tak důkladně, že se stala její nepotopitelnou letadlovou lodí. Po celou další dobu pak v Evropě a později i v EU, se chovala jako proamerická pátá kolona. Takže odchod Britů z EU vítám. I když…jsem si plně vědom včerejšího hlasu z Ruska, který řekl, cituji: „Po odchodu Británie je celá Evropská unie hitlerovská koalice a její otroci“. Konec obojí citace.

Tvrdím už nejméně půl století, že SSSR byl předčasný a unáhlený projekt. Oproti tomu EU je naopak velice opožděným projektem. Evropa měla pokračovat ve svém sjednocování po rozpadu Římské říše na Východní a Západní. Nejpozději ale na konci prvního tisíciletí. Úplně poslední, už spíše teoretickou šanci, měla ještě po třicetileté válce, kdy by se asi vytvořilo jen jakési jádro pozdější federace, či alespoň Unie.

Neustále opakuji, že v mezinárodním prostoru dosud žádná EU prakticky neexistovala a neexistuje. Nebude ani v budoucnu existovat, pokud státníci tří velmocí a alespoň velkých a lidnatějších zemí ostatních kontinentů nebudou jednat jen a jenom s představiteli EU a ne se státníky jejích jednotlivých členů, byť jsou sebevýznamnější. Trump, Putin, či Si tedy nebudou jednat s Merkelovou, Macronem, nebo třeba Zemanem, ale jen a pouze se státníky EU. To však není jediným nezbytným minimem k jejímu svrchovanému postavení v globalizujícím se světě.

Podle mého osobního náhledu Evropská Unie nebude rovněž existovat minimálně dotud, dokud v OSN nebude její delegace a ne delegace jednotlivých členských zemí. Dokud v Radě Bezpečnosti budou zástupci Franci a Velké Británie a ne pouze EU. Zájmy Britů po Brexitu určitě dostatečně pokryje Unie Amerických států. Naprosto totéž platí pro všechny ostatní mezinárodní a především celosvětové instituce. Ctižádostí nejúspěšnějších politiků by mělo být postavení státníka EU a ne svého vlastního státu. Jestli si politická třída Evropy nedovede ani představit, nadtož realizovat uvedené minimum, pak udělá nejlépe, když EU rozpustí a eventuálně začne znova. Třeba nějakým jádrem, které se shodne. Každý jiný může přistoupit, pokud bude souhlasit se základními podmínkami konstituce společného státu.

Pokud se politici rozhodnou pokračovat v současné EU, pak musí přistoupit k zásadní reorganizace svého vnitřního stavu. Osobně jako první vidím rozdělení jejího parlamentu na dvě komory. Komoru států, ale spíše regionů, nebo národů a komoru občanů, volenou podle klíče odpovídajícího počtu obyvatel regionů, národů, v nejhorším případě současných států. Za regiony bych rád viděl jednotky minimálně o 30ti milionech obyvatel, tak maximálně do padesáti milionů. Limitem snad Španělsko. Něco třeba jako Visegrádská skupina, Polsko s pobaltskými státy, Benelux, či Rumunsko s Bulharskem atd.

Jen tento orgán by volil premiéra a prezidenta (prozatím – později snad všichni občané, jako v USA). Jednotlivé současné státy by se musely minimálně vzdát své zahraniční, obranné a finanční svrchovanosti. Takže…Raději to rozpustíme, protože k tomu jsme zatím nedorostli? Že ano dámy a pánové!

DVĚ ZPRÁVY, KTERÉ MNE ZAUJALY

První je ze včerejška, cituji: „Macron obvinil Rusko z pokusů přehodnotit historii Druhé světové války. Ruské úřady opakovaně mluvily o tom, že některé evropské země se snaží přepisovat historii“. Konec citace. Spor existuje především mezi Polskem a Ruskem již dlouhodobě. V posledních týdnech ho vystupňovali Poláci žádostí o vyplacení reparací za škody způsobené jim Rudou armádou za války. Já osobně jsem vždycky tvrdil, že jsou to Poláci a ne Němci, kdo je nejmilitarističtějším národem Evropy. Celé dějiny bojují se svými sousedy, takže jejich stát už pětkrát přestal existovat. Když se to tak vezme, tak Poláci ani nemají nějaké své tradičně vlastní území. Dneska osídlují velkou část Pruska a Ukrajinci zase žijí na velkém území kdysi jejich státu. I ten údajně královský Krakow je fakticky Slezský. Churchill je zcela oprávněně označil za vřed Evropy. A jsou jím v poslední období zase víc a víc. Odborníci se například shodují, že další zemí, která opustí EU, bude právě Polsko. Americká militery mafie se netají tím, že z Polska vybuduje svou nejvýchodnější pevnost proti Rusku. Polští mocnáři s tím nejen souhlasí, ale již takový záměr svým úsilím realizují. Jsou přesvědčeni, že s pomocí USArmy s konečnou platností zničí Rusko, tak jak si to jejich předchůdci přáli uskutečnit už v roce 1934 s pomocí Německa. Tehdy polský ministr zahraničí nabídl svému německému partnerovi společné tažení na Moskvu při podpisu smlouvy o neútočení mezi Německem a Polskem. A to i za situace, kdy Polsko mělo podepsáno smlouvu o neútočení s SSSR už v roce 1932. Takže Macron se chová jako každý politicky osleplý interpret historie. Z minulosti si vybírá ke svým tvrzením jenom události, které mu vyhovují.

Zatímco první zpráva se týká manipulace s dávnou historií, druhá sděluje „úplně novou skutečnost“ z nedávné události. Cituji: „… ve chvíli, kdy Američané v Bagdádu zabili íránského generála Sulejmáního, zrovna vezl oficiální odpověď Teheránu na zprostředkovatelské návrhy Iráku…Teherán v dopise vyjadřoval ochotu vyřešit všechny spory se Saúdskou Arábií a Emiráty ,„jak nejrychleji to bude možné´“. Konec citace. Pokud jde o fakt a ne Fake news, pak zabití Sulejmáního je nutné jednoznačně považovat za válečný akt, zabraňující mírová vyjednávání. Írán tak sděluje světu, že jeho generál, údajný terorista, byl vlastně vyslancem míru, nebo alespoň reprezentantem sil, které si přejí zmírnění napětí v regionu. Což se vůbec nehodí pouze dvěma zemím. USA, která jako vždy „tam nebydlí“ a Izraeli, který jako cysta, či bující nádor, tam nemá co dělat.

TŘETÍ KOMUNISTICKÝ PREZIDENT ČESKOSLOVENSKA.

Napsal jsem minule, že prezident Antonín Novotný je dodneška nedoceněn. Pokusím se to v krátkosti ozřejmit. Napřed ale pro současníky základní informace o něm.

     Antonín Josef Novotný (10. prosince 1904 Letňany28. ledna 1975 Praha) byl československý politik a funkcionář Komunistické strany Československa. V letech 1953–1968 zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Kromě toho během let 1957 až 1968 úřadoval jako třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa. Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (* 1874). Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve a téhož roku vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele. Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968 byl členem ÚV KSČ, v roce 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ. A dál už to je napsáno výše.

Za dobu jeho nejvyšších funkcí ve straně a státu došlo v ČS k pomalému, leč trvalému a všestrannému zlepšování života prakticky všech obyvatel. To proto, že nedocházelo pouze k vyšší životní úrovni, která se projevovala jednak zvyšováním mezd, ale dokonce pravidelným snižováním cen především potravin a základních výrobků pro domácnosti. Docházelo ale především k pozvolnému uvolňování „revoluční“ diktatury komunistického aparátu, vydávané za diktaturu proletariátu. Neuskutečňovaly se samozřejmě rehabilitace, ale už skončila pomstychtivá, fanatická, až primitivní krutovláda mnohdy samozvaných revolucionářů. Zmírnily se celkové represe a byly kupříkladu odstraňovány postupně i tvrdé zákony, třeba o nepřiznávání penzí lidem, kterým bývalí zaměstnavatelé neplatili pojištění atd.

Hlavně ale v oblasti kultury a ideologie doslova začal vát vlahý vítr. Projevilo se to především v pestrosti publikační činnosti. Začala vycházet nejen klasická díla, ale dokonce i mnohá kontroverzní. Objevovaly se postupně měsíčníky a další revue s překlady dobové zahraniční, tedy především západní tvorby. Začaly vycházet týdeníky a měsíčníky s relevantními informacemi z celého světa. Ve filmové produkci došlo až ke světovému fenoménu, kterému se dodnes říká Československá nová vlna.

Nebýt postupného uvolňováni ideologické strnulosti, niky by se nepořádala Kafkovská konference v Liblicích, která vytvořila obrovský tvůrčí impuls pro rozvíjení filosofie, historie a literatury u nás. Ale dokonce i pro neformální styky našich občanů se Západem. Nebýt zvyšující se tolerance, tak by vedení KSČ tvrdě zakročilo proti některým spisovatelům, za jejich projevy na sjezdu spisovatelů v roce 1967, které už měly vyloženě nejen revizionistický, ale kontrarevoluční charakter. A konečně, nebýt zvyšující se demokratizace klímatu v zemi, nikdy by nedošlo k Pražskému Jaru. V atmosféře Gottwaldovské represe by se obyvatelé ani nedověděli o jakémsi Dubčekovi, Kriegelovi a dalších.

Nemíním hodnotit v tomto kratičkém textu celou roli Novotného. K tomu nejenže nemám nastudovány ani některé základní materiály, ale především jsou dneska nedostupné. Záměrně uvádím pouze klady jeho působení v nejvyšší státní funkci. Dovoluji si proto tvrdit, že Novotnému zlomily vaz separatistické snahy Slovenských patriotů. Novotný totiž ve svém celoživotním přesvědčení vysoce nad národní cítění stavěl proletářský internacionalismus. Tím poněkud daleko předběhl nejen svou dobu. Pražské jaro, které ho smetlo, se totiž mělo spíše jmenovat Bratislavská kudla do zad. Novotný se stal neprávem symbolem a proto obětním beránkem všeho špatného, co se uskutečnilo pod vládou KSČ. Dovoluji si tvrdit, že neprávem, protože jeho politika pomalého uvolňování domácí ideologicky zatvrzelé atmosféry byla tou správnou cestou. Skutečnost, že pod iniciativou Slováků došlo k radikalistickému urychlení vývoje, doslova k jakémusi pseudorevolučnímu výbuchu, se stala prokletím pro celý další vývoj socialismu a vládnutí proletářské strany u nás. Tečka.

ZA PARAVÁNEM VOLEB

Ekonomka Šichtářová ve své pravidelné rubrice na webu Parlamentních Listů dne 26.1.20 na úplný závěr napsala, cituji: „…demokracie je ohrožována nikým nevolenými politickými neziskovými organizacemi, které se snaží ovlivňovat chod společnosti podobně jako politické strany, ale na rozdíl od nich neprošly volbami“, konec citace. Takto to vypadá ale pouze na první pohled. Za naprosto všemi neziskovlami politického aktivismu lze totiž najít skutečné vlivové síly současnosti. Tedy vesměs nadnárodní korporace, jejichž zájmy patřičná neziskovka prosazuje. Takže skutečným ohrožením demokracie jsou ony síly, tahající za drátky, protože poskytují aktivistům prakticky nevyčerpatelné finanční zdroje. A jenom pro dokreslení poznamenávám, že i ty „volené“ politické strany jsou reprezentovány v počtu mnohem víc jak malém, osobami, které prosazují zájmy sil, které rovněž nejsou volené, leč zprostředkováním viditelných politiků anonymně rozhodují mnohdy o celé společnosti. V textu používám pojem „vlivové síly“, který do českého politického prostředí zavedl již kdysi dávno, dosud nedoceněný, prezident Antonín Novotný. On již tehdy věděl, o čem mluví. Věděl, že mnohem důležitější a tím nebezpečnější jsou pro politiku ti, kteří nepůsobí ve veřejných funkcích, ale mají obrovský vliv. Ať už na celou veřejnost, nebo dokonce na politické funkcionáře. Vlivové síly se dají rozdělit na dvě skupiny. Jednak na vlivné jedince, a pak vlivné skupiny. Za vlivné jedince lze považovat v prvé řadě celebrity, jako jsou herci, zpěváci a další populární osobnosti, včetně sportovců. Dále pak tak zvané VIP, čili velmi důležité osoby, jako jsou vědci, manažeři, státníci i přední lékaři či politici a známí aktivisté různých občanských hnutí. V současnosti pak stále více známí novináři, televizní pracovníci vyskytující se na obrazovkách, rozhlasoví reportéři a další. Druhou skupinou vlivových sil jsou pak různá občanská hnutí, spolky a jiné kolektivní instituce. Z nich nejrizikovější jsou ty, které mají neprůhledné financování a všeobecně nejnebezpečnější pak skupiny superboháčů, nejčastěji vlastníků bank. Ty mají prakticky pro prosazování svých zájmů neomezené zdroje, za něž si mohou koupit „práci“ prakticky kohokoliv, včetně hlav států, nebo dokonce celých veřejných mezinárodních institucí. Právě tyto vlivové skupinky lze dneska považovat za reálné vlivové síly rozhodující za paravánem veřejných voleb o dění celého, globalizujícího se světa.

NOVOROČNÍ VZKAZ MILIONU CHVILEK – PÁCHÁTE DEMOKRATURU?!!

Po celý minulý rok Jsme byli svědky veřejných demonstrací, jež pořádalo hutí Milion chvilek pro demokracii. V druhé fázi roku byly doplňovány projevy jeho hlavního mluvčího a zakladatelem hnutí, které představovaly prezentaci  soukromé pýchy na vlastní názory, jež jasně odporují cítění tak zvané mlčící většiny. Nejen teologický, nýbrž i politický nedouk v hnědé košili se veřejnosti čím dále předvádí jako vycházející politická hvězda. Hnutí, v jehož čele se i v současnosti veřejnosti neustále připomíná, má údajně za cíl prosazovat a kultivovat demokratické vládnutí v našem státě. Zmíněné demonstrace proti legálně zvolené vládě jsou ale pochybnou kultivace demokracie. V posledním období loňského roku demonstrace přerostly v manifestace síly Hnutí aktivistů občanské menšiny, která se snaží veřejnosti prezentovat jako vlivná, rozhodující většina. Takové aktivity už jsou ale jednoznačnými náznaky násilného boje o moc, čili projevy sklonů k diktatuře. Což už nelze nějak odkecat. Takže v podání Milionu chvilek pro demokracii jsme svědky kultivování demokracie pomocí diktatury menšiny menší než malé a prvních náznaků násilí vůči veřejnosti.

SKUTEČNÍ VLÁDCI SVĚTA

Nejpozději od poslední finanční krize tvrdím, že svět ovládají financiéři, čili přední bankovní magnáti. A to přes banku pro mezinárodní vypořádání (BIS), jejíž ústředí sídlí v Basileji, ve jménu slavného finančníka Bernarda Barucha. Její smysl je následující: BIS vládne Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), a ten zase centrálním bankám všech zemí. Orgán této nadvlády se nazývá Basilejský výbor pro bankovní dohled (BCBS). A nejde o nějaké ohromující shromáždění podobné Kongresu amerických senátorů. Ani o nějaký tupý Pentagon, ploché ministerstvo financí či kolchoz jménem Bílý dům. 29. března 2019 odstartoval BCBS „revoluci“, spíše kontrarevoluci. Čili návrat ke zlatému standartu. Nejedná se o prohrabování se celým bankovním „bohatstvím“ nějakým Federálním rezervním systémem USA. Tady jde o skutečnou vládu nad všemi. To je skutečná světová vláda, o níž se na veřejnosti nesmí nahlas mluvit. BCBS je světové politbyro, jehož bývalým generálním tajemníkem byl Bernard Baruch, přičemž současné podzemní složení ústředního výboru je dokonale utajeno. Přísluší mu mnoho eufemismů, z nichž nepříhodnější je „curyšští skřeti“. Tak věci znalí říkají švýcarským bankéřům, a nemají tím na mysli majitele komerčních bank, ale právě ony ošklivé muže zasedající ve švýcarském městě.

ČLOVĚK MOUDRÝ? NENÍ DOKONCE ANI ROZUMNÝ!

Přírodovědecká klasifikace označuje současný lidský druh pojmem homo sapiens sapiens. Česky, člověk moudrý. Někdy také pouze homo sapiens, čili člověk rozumný. Nebudu nikdy považovat současné lidstvo za moudré, dokud neukončí věčné válčení. Tím se totiž spíše podobá tvorům předlidským, jejichž tlupy byly při vzájemném vztahu s jinými k sobě nepřátelské, nebo minimálně protivnické, konkurující si, jako současné národy a státy. Za posledních tisíc let se druh člověk snad zlepšil pouze v tom, že se jeho příslušníci už vzájemně nepožírají. Přesto jsem ale naivně věřil, že lidstvo už je alespoň rozumné. Vyléčil mne z toho fanatismus kolem Grety. Chování lidstva mi silně připomíná strach z morových epidemií, o nichž nic nevěděl. Tak jako dneska o změnách klimatu. Rozumný člověk nepanikaří před neznámem, ale snaží se ho poznat. Proto odborníci jsou povinováni vytvářet modely hrozících klimatických změn. Na jejich základě pak připravovat návrhy na řešení důsledků, především na organizaci přesunu obrovského počtu lidí a zajištění pro ně životních podmínek v nových regionech. Je nasnadě, že to bude znamenat ukončit plýtvání zdroji, tedy především skončit zmíněné válčení. Jen pro legraci. Docela by mne zajímala, jak velkou uhlíkovou stopu zanechal atentát na Sulejmaního.

KLIMAPANIKÁŘSTVÍ

Pokaždé když zaregistruji, že někde na světovém fóru celý svět kárá dívčina s odporným výrazem v obličeji jménem Greta, jejíž příjmení si nedokážu ani zapamatovat, mám dojem, že je postižena nějakým zvláštním druhem vztekliny, proti kterému absolutně není léku. Nejvíc mne proto udivuje, že takové zrůdičce vůbec někdo naslouchá, nadtož že ji zvou údajně nejprominentnější světové instituce na svá setkání, aby si pak jeho účastníci vyslechli, že jim spílá a obviňuje je. Na první pohled to vypadá, jakoby současné světové elity trpěly zvláštním druhem masochismu.  Pravda bude asi jiná. Světu se tak s vysokou pravděpodobností prezentuje největší podvod současnosti. Nadnárodní korporace už vložily do „antiuhlíkových“ technologií tak obrovské prostředky, že riziko jejich znehodnocení je přivádí nejen k běžné ztrátě rozumu, ale až doslova k šílenství a tedy až k zoufalým činům.

Od samého počátku všech jevů klimaalarmismu, klimafanatismu, přecházejících dneska až k politické diktatuře tvrdím, že problémem pro lidstvo není změna klimatu. Problémem jsou reakce lidských skupin na jeho následky. Změny vyvolají obrovské přesuny obyvatel a následně doslova převrat životních podmínek celých obrovských regionů, až kontinentů. Lidstvo za posledních deset tisíc let bohužel prokázalo, že se za tu dobu vůbec mentálně nezměnilo. Z čehož plyne, že při předpokládaných změnách se bude chovat jako dosud vždy, což znamená, že se budou jeho skupiny vzájemně zabíjet. Klimatické změny tedy vyvolají genocidy obrovských území a zánik nezměrného počtu lidí.

Současný svět konkurence, agrese, soutěže či soupeření s vysokou pravděpodobností proto zanikne, protože má na to zaděláno. Vlastní zbraní hromadného zničení eventuálního života na všech planetách sluneční soustavy, řečeno obrazně.

Pološílené Gréta, její stoupenci, obdivovatelé, fanatismus mladých, kteří ji vzývají, ale především ti, kteří jsou za svět odpovědni, by si měli konečně uvědomovat, že zbraní už je na Zeměkouli dost a všechny zdroje, vynakládané na nové, ba dokonce lepší, jsme povinováni vložit do své záchrany a ne zániku.

V prvé řadě je nutné, aby klimatičtí fanatici přestali panikařit a vytvářeli modely možných změn na planetě. Z toho pak vydedukovali předpokládané pohyby obyvatelstva. Na tom základě pak zpracovávali modely změn životního prostředí na nových obývaných prostorách. Především v zajištění obživy, bydlení a dalších nezbytností. A v neposlední řadě spočítávali, kolik si to všechno vyžádá fyzických zdrojů a přemýšleli kde je lidstvo vezme. O penězích asi není třeba hovořit. Ty se vždycky najdou, je-li dobrá vůle. Zajímavé sousloví ze mne bezděčně vypadlo. DOBVRÁ VŮLE. To je asi to, co dnešnímu světalidství chybí.