KDO?

Kdo

– Zvedne korouhev dějinného boje ze stárnoucích rukou ČSSD a komunistů,

– dá světu novou nosnou ideologii která zvedne hlavy levicovým aktivistům a vlije naději do většiny ovládaných občanů světa,

– kdo zorganizuje novou internacionálu,

– zasponzoruje nutné výdaje na celosvětovou, reálně účinnou instituci odporu proti globálním financiérům.

A především, jak dlouho to bude trvat?

MŮJ PRVNÍ A JEDINÝ KOMENTÁŘ K VÝSLEDKŮM VOLEB.

Volby dopadly tak, jak to nalinkoval Ústavní soud, ten právnický gang pod vedením hochštaplerského oportunisty. Exkomunista a exsociální demokrat, kterému již snad celých třicet ket nemohu přijít ani na jméno, prakticky splnil svou disidentskou roli. Zařídil absolutní zánik levice. Zahájil to už v roce 2006, kdy odkladem voleb způsobil, že ČSSD pod vedením Paroubka už nedokázala sestavit vládu.

Konkrétní čísla těchto voleb mě nezajímají. Ovšem je pro mě fundamentální, že bez půl procenta celých 30% hlasů propadlo, takže se o ně rozdělily pouze tři subjekty, které se probojovaly do sněmovny. Tragický to obraz politické vyspělosti obřanů v naší zemi. Jsem opravdu zvědav, nakolik samotní politici budou prezentovat svou poltickou nevyspělost.

LÍP BYCH TO NENAPSAL.

     Velice rád si jednou za týden přečtu text politizujícího znalce historie pana Bašty, které uveřejňuje na webu prvnizpravy.cz. Ten, který je na nich vyvěšen 26. září je tak skvělý, že si bez jeho svolení jej celý na svůj blog publikovat. Ani zdaleka bych totiž něco tak skvělého nenapsal.

CO S OBČASNÝMI ENERGETICKÝMI ZDROJI?

Již před pěti lety statistiky ukázaly, že energetická chudoba hrozí 20 procentům českých domácností, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Dnes, kdy nás již brzo čeká citelné zdražení elektrické energie, Evropská komise upřesnila, že se to citelně dotkne 100 milionů lidí v celé Evropské unii, tedy oněch 20%. V České republice na tom budeme ještě hůř, problém zaplatit elektrickou energii zasáhne tři a půl milionu občanů čili třetinu. Vláda uvažuje o tom, že by to vyřešila sociálním opatřením podobným příspěvku na bydlení. Nikdo nemluví o tom, že nedostatková a drahá energie nejvíce postihne všechna průmyslová odvětví, takže sociální stát nebude z čeho financovat.

K charakteristice české politiky a žurnalistiky patří to, že nikdo nezmíní důvody, kvůli kterým hlavně elektřina tak drasticky zdražuje. Jsou tři – prosazování obnovitelných energetických zdrojů, liberalizace energetického trhu a zvýšená cena emisních povolenek. VŠECHNY TŘI MAJÍ SPOLEČNÉ TO, ŽE ZNAMENAJÍ VÍTĚZSTVÍ ZELENÉ IDEOLOGIE ŘÍZNUTÉ EKONOMICKÝM LIBERALISMEM NAD ZDRAVÝM ROZUMEM. Například současné enormně vysoké ceny elektřiny jsou přímým důsledkem toho, že obnovitelné zdroje jsou vlastně zdroje občasné. Když vítr nefouká a slunce se ukrylo za mraky, elektřiny je nedostatek a její cena na burze stoupá. Zdražování povolenek na emise CO2 pak vyřazuje z trhu uhelné a plynové elektrárny. Elektromobilita v praxi: Elektřina na příděl

Situace opravdu vypadá katastroficky a Zelený nový úděl (Green Deal) sehraje v likvidaci západní civilizace ještě důležitější roli než islamizace a protibělošský rasismus. Přesto v české předvolební kampani o tomto problému s výjimkou SPD nikdo nemluví a nevaruje. Naopak, stoupenci nevychované Grety šli zase v pátek za školu a dožadovali se toho, aby průměrná teplota Země stoupla maximálně o 1, 5 stupně nad úroveň před průmyslovou revolucí. Zapomínají nám sdělit, že tehdy byla Malá doba ledová v 17. – 19. století, v níž průměrné teploty oproti předchozím věkům výrazně poklesly. Pochopitelně neznáme absolutní čísla, ale víme, že vegetační období v 16. století bylo minimálně o šest neděl delší než dnes. Bývalo u nás tehdy tepleji, než je nyní v Chorvatsku. Emise kysličníku uhličitého oteplení tehdy opravdu způsobit nemohly.
Vrátím se zpět k energetice – ta se pro příštích několik let stane tím nejdůležitějším faktorem v zápase o budoucnost a samotnou existenci České republiky. Mnohé může zachránit již v letošním roce vláda, nezvítězí-li ve volbách ANTICIVILIZAČNÍ LEVICE Z KOALICE PIRSTAN A JEJICH PŘICMRDÁVAČI Z KOALICE SPOLU. Asi existuje jediná rychlá možnost nápravy krize, kterou je DOSTAVBA NĚKOLIKA BLOKŮ JADERNÝCH ELEKTRÁREN. TY OVŠEM MUSÍME POSTAVIT SAMI, DOKUD NA TO MÁME PRŮMYSLOVÉ A VĚDECKÉ KAPACITY. TO BY MĚLO BÝT V PROGRAMU PŘÍŠTÍ VLÁDY NA PRVNÍM MÍSTĚ PROGRAMOVÉHO PROHLÁŠENÍ.

Pokud by se nepodařila tato optimální varianta, Katalánci ukázali, že proti zdražování elektřiny lze účinně bojovat. Vyhlásili tzv. Žárovkové referendum. V určenou hodinu ve špičce všichni naráz rozsvítili a zapnuli elektrické spotřebiče. Výsledné black out stály elektrárenské společnosti a vládu tolik peněz, že se dodnes v Barceloně neplatí žádné DPH z elektřiny.
Když to shrnu, ENERGETICKOU CHUDOBU ZPŮSOBUJE CHUDOBA DUCHA ZELENÝCH FANATIKŮ A BEZOHLEDNÝCH SPEKULANTŮ NA ENERGETICKÉ BURZE. Občasné energetické zdroje musíme nahradit moderní, převážně jadernou, energetikou. I za cenu toho, že Evropskou unii budeme muset opustit dříve, než se v důsledku Green Dealu sama rozpadne.

Jaroslav BAŠTA 26.9.21 https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jaroslav-basta-co-s-obcasnymi-energetickymi-zdroji/

VELMOCENSKÁ NOSTALGIE BRITÁNIE. KDYSI VELKÉ

Když se přece jenom podařilo Angličanům prosadit si odchod z EU, poznamenal jsem si, že při rozumné hospodářské politice může tato země vytvořit souručenství, které bude srovnatelné s Evropskou Unií. Po rozpadu Britského impéria po druhé světové válce, se totiž Britům povedlo udržet své bývalé kolonie, ale především dominia v jednom svazku, který bývá označován za Commonwealth, někdy též Britské společenství národů, které v současnosti tvoří 53 subjektů a žije v něm na 2,2 miliardy lidí. Což je skoro šestinásobek obyvatel EU.

Aby se stalo „společenství“ ekonomickou silou srovnatelnou s EU by naprosto stačilo bližší hospodářské spojenectví Británie s Austrálií, Kanadou, Jihoafrickou republikou, Novým Zélandem, Malajsií, Indií a Pákistánem. Nemluvě o surovinově bohatých zemích Afriky, jako je Uganda, Zambie, Keňa, či Tanzanie. To by podle mě bylo projevem rozumné a realistické politiky vládnoucí vrstvy Británie.

Ta se však rozhodla nasměrovat svou zahraniční politiku naprosto jiným směrem. Začala se prezentovat jako obnovující se globální mocnost. Až na hraně únosnosti její loď provokovala Rusko v oblasti Krymu a zrovna tak se její lodě motaly v Jihočínském moři.  Stát, který má necelé dvě stovky jaderných hlavic se těmito husarskými kousky v očích Ruska spíše ztrapňoval, leč přece jenom bylo nutné, aby obě supermocnosti na tyto projevy reagovaly. Nemá smysl vzpomínat na další projevy velikášského militarismu. Stejně se o všech veřejnost nedověděla.

Důležitý je nedávný vývoj.

Biden po divokém odchodu USArmy z Afghánistánu americké veřejnosti oznámil, že končí éra zásahů USA v jiných zemích čili tak zvaná politika „vývozu demokracie“. Veškeré síly prý USA věnují obnově pozice nejsilnější globální mocnosti. Brzy nato prakticky podkopal NATO. Inicioval totiž vznik Pacifického vojenského paktu, který v médiích dostal pojmenování akronymem AUKUS (Australia United Kingdom United States). Jde o trojspolek tvořený USA, Austrálií, a právě Velkou Británií. Jde o jasné protičínské vojenské uskupeni, čímž se ani žádný z jeho členů netají. Jde ale o teritorium velmi vzdálené od Evropy, takže je členství V.B. projevem vojenské pýchy se snahou stát se opět globálním hráčem světové politiky.

Světoví komentátoři v tom činu vidí facku nejen EU, ale celé Evropě, která se tak stává tím, čím vždycky byla, totiž oním poněkud členitým západním koncem největší pevniny světa. První jmenovitou obětí nového paktu je Francie, která ztratila kontrakt za miliardy eur tím, že Austrálie okamžitě zrušila objednávku dvanácti diesel elektrických ponorek z Francie. Dostane totiž od nových spojenců jaderné. Bidenova administrativa tak v kratičké době dokumentuje, že jakékoliv spojenectví s USA trvá vždycky jen tak dlouho, jak je to pro Ameriku prospěšné.

„DEMOKRATIČTĚJŠÍ“ DEMOKRACIE?

Považuji za zrůdné přesvědčení, že vysoký počet celostátně působících politických stran je důkazem větší demokratičnosti politického systému. Naopak považuji za drzost jít do celostátní politiky s jedním zájmem, který chci prosadit, či s jednou zásadou, kterou hodlám v politice uplatňovat. Proto je kupříkladu v mých očí zvrácenou strana „Přísaha“ či v minulosti byly kupříkladu Věci veřejné.

Tvrdím, že v celostátní politice je až nadbytkem více jak pět stran, které plně obsáhnou celé spektrum variant světového názoru. Vůbec jsem kupříkladu nechápal, proč existovala strana ODS a vedle ní ODA. Obhájci zájmů nejbohatší vrstvy tak zbytečně tříštili své síly.

Jsem zastáncem volebního pravidla, podle něhož vítěz voleb bere vše. Funguje podle něj systém jak v USA, tak třeba ve Velké Británii, a to jsou nejen velmi „staré“ demokracie, ale především státy, v nichž existuje jen několik politických stran. V mých očích jde o výsledek politické vyspělosti občanů. V takovém společenství se nemůže objevit subjekt s nějakým nápadem, který chce prosazovat v celé zemi tím, že založí novou stranu. Bylo by to považováno za absurdnost.

Pokud by platilo pravidlo, že vítěz voleb bere vše, pak by zákon a možná i Ústava musela zakazovat koalice stran. Společnost by získala velký bonus. Byly by jím stabilní vlády s vysokou šancí vládnutí téhož subjektu po několik volebních období. Čímž by se vytvořil prostor na uskutečňování dlouhodobých záměrů, o nichž v systému koaličních vlád nemůže být ani řeč.

Závěrem tvrdím, že široká paleta celostátních stran je výrazem nejen politické nevyspělosti občanů, ale především politické vrstvy státu. Chápal jsem ji v prvních fázích polistopadového vývoje. Tehdy dokonce odborníci tvrdili, že jde o výraz mladé a nedokonalé demokracie, spíše podle mě demokratičnosti našeho společenství. Že se za třicet let nic v tom směru nezlepšilo, ba právě naopak, kdy nové strany vznikají dokonce před každými volbami je pro mě důkazem, že celý systém byl založen na soustavě špatných pravidel, která je proto potřebné změnit. Náš systém totiž není jakousi demokratičtější demokracií. Jsem přesvědčen, že je tomu právě naopak. Jak rád tvrdívám; „ryba smrdí od Ústavy“. Ta potřebuje změnu dokonce zásadní.

NEGATIVNÍ VLIVY KOALIC

Tvrdím, že koalice jsou podvodem na voliče. Ty předvolební, ale hlavně ty povolební.

Předvolební koalice by mohly existovat jenom tehdy, když by programy všech stran byla stejné. Když stejné nejsou, pak volič neví, co fakticky bude koalice realizovat. Pokud jsou programy stejné, pak ale není třeba několika stran. Měly by se spíše sloučit a kandidovat jako jede subjekt. Drobné nuance své činnosti by si mohla vyřešit taková strana formou vnitrostranických frakcí.

Povolební koalice jsou jednoznačným podvodem na voliče. Strany, které vytváří vládní koalici nemohou do vládního programu nikdy prosadit všechno co slibovaly před volbami. Vládní program může být vždycky pouze jakýmsi průnikem programů vládních stran. Takže voliči nikdy nemohou počítat se splněním předvolebního programu žádné z nich. Dokonce subjekty, které mají vysoké šance na vládní kolaci se na to mohou spoléhat a v předvolebním programu a hlavně kampani „slibovat“ mnohem víc, než vůbec chtějí realizovat.

Koaliční vlády nejsou vůbec důkazem jakési větší demokratičnosti politického systému. Jsou spíše zdrojem příliš častých pádů vlád. Málokterá z nich vydrží celé volební období a jsou známy případy, kdy se vlády měnily skoro každého půl roku, jako tomu bylo v poválečné Itálii. V takovém případě pak vůbec nevládli volení zástupci lidu, ale kabinetní úředníci.

POLISTOPADOVÁ TVORBA POLITICKÉHO PROSTORU

V emotivních dnech po 17. listopadu 1989 se nebylo čemu divit, že politickou část veřejného prostoru ovládla živelná hnutí. V Českých zemích Občanské fórum a na Slovensku Verejnosť proti násiliu. Jediným jejich programem bylo zbavit stát nadvlády jedné strany. Od počátku ale neexistovala mezi jejich aktivisty politické změny jednota v tom, jaký nový politický systém by se měl vytvořit.

Do prvních voleb v červnu 1990 se politický prostor příliš nevykrystalizoval. O hlasy voličů se ucházelo 16 subjektů čili stran a hnutí. Za půl roku se nedalo předpokládat, že bude vytvořen jasně strukturovaný politický prostor.

Vždycky jsem byl toho názoru, že v celostátní politice mají fungovat pouze politické strany, které mají ucelený světonázor čili program zahrnující všechny oblasti života společnosti. Proto jsem neuznával, že v průběhu dalšího času se vytvářely a později i kandidovaly v celostátních volbách strany jedné myšlenky, jednoho zájmu či dokonce doslova absurdní politické pozice, jako byla kupříkladu Strana přátel piva, která vznikla vlastně jako recese studentů pedagogické fakulty v Plzni.

Ucelených ideologií není až tak příliš mnoho, takže jsem oprávněn přepokládal, že v nově formovaném politickém systému může existovat tak maximálně pět politických stran. Liberální, socialistická, komunistická, konzervativní, progresivistická. Ani stranu „zelených“ jsem nepovažoval za oprávněnou zúčastňovat se voleb, protože jí chyběly v programu mnohé zásadní ideje, jako ekonomické, sociální, kulturní, vojenské či o vzdělávání a zdravotnictví.

Obrovské množství subjektů, které kandidovaly po celých třicet let existence ČR do Sněmovny parlamentu nikdy nebylo a dodneška není žádným důkazem demokracie v zemi. Proto i současných 22 subjektů ucházejících se nyní o hlasy voličů považuji za nesmyslný chaos v politice našeho státu. Další to prvek, který dokazuje mou tezi, že v politice naší země „všechno smrdí od Ústavy“. Nevím, co tvůrci Ústavy ČR sledovali tím, že vytvořili čl. 5, cituji: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“, konec citace. Nikdy jsem nepochopil, proč Ústava nedefinovala politickou stranu přesněji.

Za politickou stranu u nás, jak je vidno, se může prohlásit jakákoliv partička, která bude mít dost financí na svou prezentaci, velmi dobrou propagandu a v neposlední řadě vábivé sliby. Dle zákona 424/1991 Sb. stačí petice souhlasící se vznikem tohoto politického subjektu podepsaná tisícovkou občanů. Při tom zmíněná parta může mít pouze jediný konkrétní zájem a problémy celého života společnosti ji vůbec nemusí zajímat. A přesto může kandidovat v celostátních volbách.

Osobně jsem zastáncem politických stran s velkým počtem členů, aby se dokázaly samy financovat a nečekaly na žold z rozpočtu státu, jakými byly kupříkladu bývalé dělnické či agrární partaje. Ty vzdělávaly své členy v politické ideologii, na níž byla založeny a každý občan proto věděl, co od její vlády může očekávat. Tvrzení, že jde o přežitek minulosti a že jsou možné pouze strany volebního typu, které hrstkou svých členů zaktivizují pouze před volbami své „fandy“, považuji za záměrný základ nedemokratičnosti tak zvané zastupitelské demokracie. Myslím si, že i proto je volební účast vesměs pouze mírně nad polovicí oprávněných voličů. To v lepším případě.

Politický prostor v současnosti není tvořen veřejnou prací a angažovaností většiny občanů, takže proklamace „demokracie“, coby vlády lidu je mystifikací tohoto lidu.

PŘEDVOLEBNÍ ROZVAHA

Nesleduji předvolební průzkumy, protože již dobře vím, že jde o promyšlený systém manipulace s voliči. Jako celoživotně přesvědčený levicový občan nemám v letošních volbách koho volit. Hlas pro ČSSD i pro KSČM je s vysokou pravděpodobností hlasem ztraceným. Když jsem srovnával své preference s programy stran, tak mě vyšla nejlépe KSČM a prakticky úplně stejně i SPD. A přesto budu asi nucen volit ANO, což je pro mě doslova katastrofální situace. Babiš totiž doslova vykradl program tradiční levice, takže s vysokou pravděpodobností vyhraje volby v zemi, kde naprostá většina voličů smýšlí, či přesněji cítí levicově. Ovšem pokud je nevyhraje s vysokou převahou a při tom SPD nezíská rovněž alespoň kolem 15ti procent, tak nemá s kým sestavit vládu. Očekávám, že díky Zemanově slibu, že předsedou vlády jmenuje představitele vítězné strany a ne koalice, tak Babiš s vysokou pravděpodobností bude pověřen sestavením vlády, i když podle výsledků nebude mít moc šancí ji opravdu vytvořit. Tentokrát navíc velice těžko získá pro své vládnutí pomoc některého nevládního subjektu, aby mohl vládnout s menšinovou vládou. Současné politické subjekty, které jsou v opozici, mají proto podle mě nakonec větší šanci vládnout. Ovšem pokud sleduji jejich nejednotnost, tak oprávněně očekávám nejpozději na podzim příštího roku nové parlamentní volby.

JE TOMU UŽ DVACET LET

Za dobu, co jsem nebyl schopen psát, stojí za zmínku jen výročí dvaceti let od teroristického útoku na USA.

Jedenáctého září 2001 podle mě teprve začalo jedenadvacáté století. Kamarád mi tehdy zavolal, abych si hned zapnul televizor. Takže jsem viděl nejen až padající budovy, ale dokonce letadlo, které vrazilo do druhé věže. V ten moment mi mozkem prolétla myšlenka: „To zase CIA něco zpackala!“. Následně jsem nikdy nevěřil oficiální vyšetřovací verzi. Ovšem nikdy mě nenapadlo, že bych byl přesvědčen, že šlo o spiknutí samotných Američanů, kteří tím sledovali nějaké mocenské cíle.

Už několik let mě prakticky nezajímá, co se ve skutečnosti stalo. Zásadní pro mě jsou následky, které akce muslimů zpustily. Především pak zběsile mstivý, a proto vůbec nepromyšlený útok na Afghánistán, podvodný důvod útoku na Irák, barevné revoluce v zemích Blízkého východu, a nakonec deklarování Ruska a ČLR za nepřátele USA, ba dokonce celého Západu.

Bin Ládin fakticky dosáhl mnoha úspěchů. Otřásl vojensky nejmocnějším státem, vyvolal na celém Západě strach nejen z terorismu, ale i ze střetu kultur, rozpoltil jednotu Západu, zahájil odtržení „lidu“ Západu od jejich mocných a v neposlední řadě tím vytvořil situaci, která dává mocným šanci až nepokrytě lhát ovládaným. Jsem proto, mimo jiné, nakloněn věřit, že nebyl zabit tak, jak to prezentovala Obamova věrchuška, ale že zemřel na svá četná onemocnění. Jsem přesvědčen, že naprostá většina muslimů, především arabského světa jej povařuje za „svatého hrdinu“ i mučedníka zároveň.

Nejvýznamnějším důsledkem jeho činu však je, že za oněch dvacet let je už naprosto nezpochybnitelný ústup USA ze své pozice, kterou získala po rozpadu SSSR.

ZRUŠIL JSEM FACEBOOK – A CO DÁL.

Celý červenec a srpen jsem se necítil v pořádku. Koncem srpna jsem cítil jakousi kritickou situaci se zažíváním. Vydržel jsem to do 10. září, kdy mě nakonec záchranka odvezla do nemocnice. Tam jsem si pobyl pět dnů, ve kterých ve mně uzrálo zásadní rozhodnutí.

V roce 2010 jsem se stal uživatelem facebooku. První roky jsem na něm byl jen sporadicky, ale od roku 2019 jsem do něj psal stále častěji, až v době koronaviru prakticky každý den. V roce 2000 jsem měl okruh „přátel“ kolem několika stovek a činností s tím spojenou jsem ztrácel denně až několik hodin času.  Po zmíněné úvaze jsem s FB odešel ihned po návratu z nemocnice. Rozhodl jsem se psát zatím m jen na svůj blog, i když má minimální sledovanost.

Než se mi podaří nastartovat na normální životní rytmus, tak mé příspěvky na něm nebudou tak časté, ale doufám, že se postupně situace bude lepšit.