Napsal jsem před několika dny, že průběh nezaměstnanosti v současné krizi napovídá, že už zase lze snížit počet pracovních dnů v týdnu. A ti, kdo si ještě pamatují na přechod z šestidenního na pětidenní pracovní týden, si při tom určitě dobře vzpomínají, že to tehdy bylo provedeno bez snižování mezd. Což lze stanovit jako podmínku i dneska, pro přechod na čtyřdenní pracovní týden. Další základní protikrizové opatření mne pak napadlo při sledování scény naší nejvyšší politiky. Na základě tohoto pozorování jsem nadále zásadně proti tomu, aby lidé v penzijním věku ještě vykonávali placené politické funkce. Stejně tak jsem proti tomu, aby ve státní správě, ba i v dalších veřejných, placených funkcích, pracovali lidé po dosažení penzijního věku. Seniory bych nechal pracovat jen jako poradce a to pouze za mzdu o 15 až 20 procent vyšší, než by byl jim vyměřený důchod v době zákonného nároku na odchod do penze. Jsem hluboce přesvědčen, že člověk, který opravdu intenzivně pracoval celý aktivní život, je určitě natolik opotřebovaný, že si odpočinek v penzi plně zaslouží. A pokud by opravdu chtěl, mohl by vždycky, leč ze zdravotních důvodů v omezené míře, kupříkladu maximálně na polovinu úvazku, pracovat v bezpočtu dobrovolných aktivit.

V sobotu 16. května se má v Praze uskutečnit protivládní, fakticky celostátní, odborářská demonstrace, organizovaná naší největší odborovou ústřednou. Byla tak dlouhodobě dopředu plánovaná, že nakonec bude demonstrací proti vládě, která již neexistuje. Nejvyšší představitel konfederace odborových svazů se proto sešel s předsedou nové vlády, aby jej ujistil, že demonstrace není namířena proti jeho vládě. Jenže, proti čemu se tedy bude vlastně demonstrovat? Odboráři musí narychlo sestavit soubor hesel, která budou sdělovat všem politikům, včetně těch v budoucích vládách, co si odboráři vlastně nepřejí. Bude to prapodivná demonstrace, jakási preventivní, ba až předvolebně pikantní. Přesněji řečeno byla by, pokud by odbory u nás měly na voliče alespoň nějaký vliv, jako že nemají.

Obama vyhlásil, že nebude potrestán nikdo z těch, kdo mučil Irácké zajatce. Prý konali v dobré víře, protože jim bylo sděleno, že jde o zákonem povolený postup. Jinými slovy, jen plnili rozkaz. Podle této zvrhlé logiky se může prakticky každý a kdykoliv, včetně válečných vrahů provádějících genocidu, vymluvit na to, že jen plnil rozkazy. Takže nakonec by pak každá snaha o potrestání skončila až u nejvyššího velitele, který je obvykle jako ikona naprosto nedotknutelný. Takové doktrinální myšlení nejenže zbavuje jednotlivé lidi svědomí, ba samotné lidskosti, ale je především v naprostém rozporu s ideologií svobody, která je založena na odpovědnosti každého jedince za své činy, ne jenom na poslušnosti k vůdci. Dotaženo do konce si pak troufám tvrdit, že nám Obama zfašizovává.

Tomáš Julínek, ministr zdravotnictví, kterého pod tlakem veřejnosti i většiny politiků musel Topolánek odvolat z vládního postu, byl tímtéž Topolánkem, potažmo celou jeho vládou, bezprostředně na to jmenován do správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, největšího to pojišťovací ústavu toho druhu v zemi. A aby byl výsměch vůči občanům co nejúplnější, vystřídal v radě Olejára, dlouholetého předsedu Svazu pacientů. Topolánek ve své pýše napíná trpělivost občanů na nejvyšší možnou míru i v situaci, kdy jeho vláda je v demisi. Odhaluje tak veškerou hlubinu zvrácenosti zastupitelské demokracie, když ji prezentuje coby cynickou svéhlavost, protilidový vzdor a v neposlední řadě jako mstivou diktaturu.    

Stalin měl po vítězné válce obrovskou příležitost k obrodě komunismu. Ovšem to by nesměl zůstat otrokem zostřování třídního boje ve vlastní zemi a musel by se umět přeorientovat na myšlenku mírové koexistence. V prvé řadě měl Stalin po válce propustit všechny politické vězně, třeba i se lživým zdůvodněním, že byli žalářování proto, aby nebyla ohrožena bojeschopnost země. Dále měli od něj obdržet jednorázový, generální pardon všichni, kdo upadli za války do zajetí. Nebyl by se musel v euforii pabědy snižovat ani k nějakým rehabilitacím. Stačilo by mu, aby vygeneroval program obnovy země, v němž by si teprve každý vytvářel své nové, kádrové ohodnocení. Opravdových nepřátel socialismu by určitě bylo minimální množství. V posledku by pak nemusel přijít ani Chruščev se svým oportunistickým kultem osobnosti, kterým byla započata skutečná éra úpadku bolševického hnutí.

Koncem minulého století napsal Niall Ferguson s kolektivem zajímavou knihu s názvem Virtuální dějiny – historické alternativy. V naší zemi byla pod tímto názvem vydána v roce 2001. Publikace je vystavěna na myšlence, jak by se asi vyvíjel svět, kdyby určitá událost skončila jinak, ne-li právě opačně. Samozřejmě, že nejde o neodůvodněné smyšlenky, ale o hlubokou analýzu faktů známých v dané době, leč nevyužitých, či špatně vyhodnocených těmi, kdo nesli břímě rozhodování. Jako duševní cvičení to není špatná metoda studia dějin. A tak jsem si dneska v tom duchu zafilozofoval. Kdyby byl Hitler alespoň natolik pragmatikem, jako Stalin, tak by se spolu dohodli na rozdělení sfér vlivu. Pak by dodneška byla Evropa od Odry na západ a Blízký východ nacistická, kde by navíc neexistoval vřed jménem Izrael. Asie by byla zase bolševická. Britské impérium by přišlo o obě Indie a asi by jí byla ponechána černá část Afriky a celá Austrálie. Amerika by si upevňovala svůj superindividualistický liberalismus na svém kontinentě a Japonsko by nepoznalo na vlastní kůži jaderné bombardování. Pokud nedošlo ke zmíněné dohodě mezi Stalinem a Hitlerem z nesmiřitelných ideologických zábran, pak se Stalin neměl spolčovat s USA a Británií, nadtož je žádat o založení druhé fronty. A potom by měl dvě možnosti. Vyhnat hitlerovce za Odru a nechat je ovládat Evropu. A nebo je naopak hnát až do Atlantiku, včetně armád Francie, Británie a USA. Podle vojenských analýz z let 1945 až 1947 by na to ruské válečné mašině prý stačilo maximálně šest týdnů. Jakým jazykem bych asi nyní psal svůj blog?

Tato výzva původního Svazu komunistů ještě z devatenáctého století, byla první vědomou, celospolečenskou a hlavně už globální snahou. Jako všechny vynikající nápady, i ona ale předběhla dobu o více jak sto let. Neupadla však nikdy v zapomnění. A ke konci dvacátého století se ji dokonce podařilo částečně realizovat. Bohužel, celosvětově se spojili protivníci proletariátu a nikoliv proletáři samotní. Bylo to přirozené, protože proletářů byly vždy miliardy, zatímco zneuživatelů jejich bezmocnosti, doslova hrstka. Ovšem ovládající veškeré bohatství světa, takže si dovedla ke svému sebezorganizování pořídit, ba vytvořit, jakékoliv prostředky. Velmi dobře je to viditelné na současné krizi. Nejbohatší sorta lidstva si při ní vynucuje finanční podporu od států, i když po celou svou existenci hlásá ideologii nezasahování států do ekonomiky. Aby následně utlumila vzpoury chudších, milostivě jim poskytuje z miliardových státních sanací almužny, například ve formě šrotovného. Současná informační éra však bojuje proti nim. Pomalu, ale o to jistěji, dává k dispozici možný nástroj k sebeorganizaci milionů – internet. A krize pak nabízí konkrétní náměty řešení, které nejsou v zájmu bohatých, ale naopak v zájmu veškerého zbytku. Jestli je dneska kupříkladu nezaměstnanost vyšší jak deset procent, začíná se tím blížit stavu, ve kterém lze zavádět čtyřdenní pracovní týden. A samozřejmě bez snižování mezd. V první fázi by takové opatření snížilo pouze zisky miliardářům, takže jejich lokajové ve všech sférách, by poslušně štěkali na aktivisty hnutí za čtyřdenní týden. Ale víme dobře, že i dnešní pětidenní týden se zaváděl ze dne na den, všichni bohatí byli proti a přece je dnes naprostou samozřejmostí. Zaměstnanci všech zemí by se proto za pomoci netu měli začít organizovat k sociálnímu boji za další den pracovního volna. Nutnou podmínkou ale je, aby šlo skutečně o první, velké globální hnutí.